Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Dark Elf aneb životní pouť temného tyrana

28.1. 2007 Autor Thurguras Komentáře Komentáře (38) Kategorie Příběhy Hodnocení 10.00 Přečteno x1573
Zablesklo se, světlo na chvíli osvětlilo temnou celu. Dveře zaskřípaly, na druhé straně se zvedla těžká závora a ozvalo se cinkání klíčů, tichá kletba strážného a nakonec cvaknutí zámku. Dveře do cely se otevřely, byly z masivního dubového dřeva pobytého železem. ,,Tady ho máte, pane,“ promluvil strážný...

„Tady ho máte, pane,“ promluvil strážný, jenž vešel první do cely s loučí v ruce a s těmito slovy kopl do malého klubíčka stočeného na podlaze v hromadě smradlavých hadrů.
„To je ta nelidská bestie, hnusnej proměněnec, špinavej čubčí syn, zku….“
„To by stačilo, pane žalářníku,“ přerušil strážcův proud slov muž jdoucí v honosných šatech za ním.
„Takže to je ta strašlivá obluda, jež byla nalezena v baronově sýpce a zabila strážného?“
Žalářník sklonil oči k zemi. „Tak jest, veleváženej pane, bylo to tuhle středu. Odkrouhlo to Arfa, ani nestihl křiknout.“
Poslední postava, vyhublý starý kronikář, si mžouravým pohledem prohlížel bytost na zemi. „Postav ho, pane žalářníku. Vezmeme ho nahoru, umyjeme a oblečeme lépe. Přeje si ho vidět sám baron.“
Strážný popadl bytost ležící na zemi, prudce ji postavil a za železný obojek vlekl ven. Zbylí dva muži se k němu přidali. 

„Ták, to je mnohem lepší, nemám pravdu, pánové?“ pravil samolibě se tvářící hradní holič. Žalářník mlčel, už měl mít po službě, ale kvůli této kreatuře musel zůstat ve službě déle. Byl velmi nevrlý, ale v přítomnosti hradního mistra šermířa si netroufl dát najevo nespokojenost.
Ten na holičova slova odpověděl: „Je to tak jak povídáš, nyní mu sundejte okovy a svlékněte ho. Hradní kronikář posoudí, zda jeho podoba není zakreslena nebo popsána v hradním bestiáři... Nuže, pane kronikáři?“
„Tento tvor, ať už je to cokoliv, je určitě nový druh. Je sice dosti podobný elfům, ale má vyšší a mohutnější postavu. Také obličej - zejména čelist - má spíše jako člověk, i když je vyšší, dokonce vyšší než elfové. Jeho barva kůže ovšem neodpovídá žádné známé inteligentní rase. Více nedokážu posoudit, pane.“
„Dobrá. Nuže, připravte jej. Půjdeme k baronovi!“

Kroky zaduněly sálem. Baron unaveně zvedl hlavu, stejně tak všech zbývajících dvanáct osob v sále.
„Můj pane, mistr meče pan Hrungraf s panem písařem přivedli souzeného.“
Baron si povzdechl, ovšem poté, co předvedli zajatce, ožil zvědavostí. Tohle byla neznámá rasa, nic takového neznal.
„Čím se toto stvoření provinilo vůči jeho šlechetnosti?“ promluvil burácivým hlasem herold, stojící pod třetím stupínkem vyvýšeného trůnu barona.
„Tento tvor úkladně zavraždil strážce sýpky a sám se do ní vkradl, aby zde okrádal poddané naší milosti a též jeho milost,“ ceremoniálně odpověděl písař stojící za mistrem šermířem se soudní knihou.
Pak ale někdo přerušil další omletá slova, jež herold už už chtěl vyslovit. „Mohu promluvit můj pane?“
„Mluv Faetore.“
„Pane, nemyslím si, že by bylo dobré toto stvoření, ať už je odkudkoliv, zabít.“
„A k tomuto názoru tě vede…?“
„Pouhá rozvážnost ale také zvědavost, vždyť ani tohoto tvora neznáme! Co když je mnohem víc jemu podobných, nebylo by lepší o nich zjistit co nejvíce?“
„Ten tvor nemluví, vážený pane.“ To promluvil šermíř a pohrdlivým pohledem si změřil dvorního maguse.
V sále bylo ticho, čekalo se na rozhodnutí Barona von Darkvona jménem Praethor, svého jména v rodové linii třetího. „Máš týden, pane mágu. Týden na to, aby jsi to naučil mluvit a zjistil o tom co nejvíce. Pokud se ti to zdaří a bude tvor dále užitečný, bude žít, a pokud ne, zemře.“
„Děkuji vaší šlechetnosti,“ začal čaroděj, ale baron zvedl ruku, načež mág utichl.
„Ručíš mi svojí hlavou za to, že ho neztratíš, ani že nezemře dříve, než by měl.“
„Ano, můj pane,“ odpověděl se skloněnou hlavou mág.
Mág přešel k malému stvoření a převzal železný řetěz od strážného. Odvedl toho tvora do svých komnat v jižním křídle hradu. Nejprve sundal pouta svému novému spoluobyvateli a odvedl ho do menší místnosti. Na zemi mu udělal pelech a vrátil se do své pracovny, kde si začal zapisovat kusé informace. 

Svit prvý
Tvora jsem dal do vedlejší místnosti. Je malého vzrůstu, asi 3 lokty. Vážit nemůže více jak 35 uncí. Odmítá cokoliv pozřít. Pokouším se s ním verbálně komunikovat, avšak zatím žádné učinky.

Svit druhý
Dnes tvor přijal misku řídké polévky a kus chleba. Stále nemluví. Má mírně zašpičatělé uši a šikmé, mandlově zbarvené oči.

Svit třetí
Nechal jsem ho u sebe v místnosti, samozřejmě na obojku. Poprvé promluvil, nejvíce mi to připomínalo „Afl“, netuším, co to znamenalo. Dneska ode mne nechtěl maso, přijal pouze kozí sýr, mléko a tmavý chléb, pije čistou vodu.  

Svit čtvrtý
Podařilo se mi utvrdit dojem, že se jedná o nočního tvora. Celou noc byl velmi aktivní, zatímco přes den velmi ospalý. Celý večer mne sledoval při čtení magické knihy. Pokouším se ho naučit některá slova.

Svit pátý
„Elf“, nikoliv „Afl“. To bylo slovo, které mi říkal, nazval jsem ho tedy Noční Elf. Kůže se mu barví do fialova, už ovládá některá naše slova. Velmi rychle se učí. Podivuhodný tvor. 

Svit šestý
Již sám listuje některými knihami z mé knihovny, učí se stále rychleji.

Svit sedmý
Dnes mi zachránil život. Nezdařilo se mi kouzlo a zle mne popálil výkyv magického ohně. Nemohl jsem mluvit, jistě bych do pár hodin zemřel. Otíral mi tělo vodou a z některých bylinek udělal hojivou mast. 

Svit osmý
Dnes večer mám předvést toto stvoření před barona. Nic jsem nezjistil, takže by jistě zemřel. Nemůžu to dopustit, i když nevím proč, vděčností to není. Snad dělám dobřem, dostanu nás odpoledne portálem z hradu na moji venkovskou věž v Ptačích horách. 

Svit devátý
Učím ho poznávat věci, tvory a rostliny. Učí se velmi rychle. Pokud to takhle půjde dál, naučím ho do týdne psát a číst. Pak ho chci naučit počítat a snad i trochu magii, pokud bude mít nadání. Nevím proč, ale tato práce mě těší. Mimochodem byl na mne vydán zatykač baronem. 

Svit desátý
Přestávám na nějaký čas psát. Vydáváme se do Faertských hvozdů. Vrátíme se až na podzim.                                                                                 


(O dvacet let později)

Věk První, rok 361, tři dny po novoluní
Mistr se rozstonal. Je velmi churavý a předpokládám, že zemře. Má velice slabou schránku a je velmi starý. Podle mistrových výpočtů mého stárnutí je mi 40 let, ale myslím, že udělal chybu. Podle toho, co mne naučil, je mi 61 let. Je to zajímavé, neboť můj mistr umírá a je mu pouhých 64 let. Rád bych se představil, mé jméno jest An´liel ur Coel, nebo alespoň tak mne pojmenoval v řeči magie můj mistr. Říká, že jsem Noční elf nebo něco takového. Sám nevím, nevzpomínám si na svoji minulost. Tento deník pokračovat nebude. Uzavřu jej zde i s ostatky mého mistra a odcházím poznat svět.


Hostinec byl nacpaný k prasknutí. Všude seděli lidé, elfové a trpaslíci. Bylo tři dny po oslavě Yarve, která vítala příchod zimy. Pouze jeden stůl v rohu byl obsazen vysokou štíhlou postavou, skrytou pod sytě fialovým pláštěm se stříbrnými runami měsíců a hvězd magie. Postava klidně seděla a upíjela svůj pohár vína, naprosto ignorovala jakékoliv pokusy hospodského nebo děveček o rozhovor. Dveře hospody se otevřely, vešly tři postavy, rozhlédly se po hostinci a nakonec se vydaly k mágovi.
„Vypadni, tohle je náš stůl!“ zaduněl celým hostincem hluboký hlas Jednookýho Hata, nejvyššího a nejsilnějšího muže z celé vesnice. Jeho společníci, hlavy sedlácké, se přitrouble uchechtli.
„Je mi líto, ale nevidím tu nic, co by tomu nasvědčovalo,“ promluvila stále ještě sedící postava s kápí na hlavě.
Hat zachrochtal a vrhl se vpřed s pozdviženou pěstí, aby po chvíli přeletěl celou místnost odhozen čarodějovým kouzlem.
„To bylo varování,“ procedil skrze špičaté zaťaté zuby onen sesílatel kouzla. Poté se otočil a sehnul se pro své věci, což byla chyba: než se stačil narovnat, do zátylku ho udeřila židle. Hat vratkými kroky došel k postavě ležící na zemi pod zbytky židle, která ho udeřila do hlavy.
„Dobře, Olegu!“ pochválil svého společníka, jenž skolil čaroděje, a pohlédl na ostatní návštěvníky hospody: „Požaduju za to, co udělal tenhle temnej nelidskej čarodějník, odplatu. Chci, aby mu byly vypáleny oči podle starýho zvyku!“
Hospoda se rozezněla různými hlasy, jež se vzájemně překřikovaly. Vyšší hlasy elfů protestovaly nad krutostí, zatímco lidé radostně povzbuzovali vidinu mučení, které by mohlo šeď tohoto dne zpestřit. Trpaslíci se jen zachmuřeně dívali. Nakonec se slova ujal hostinský, jenž byl též vesnickým hejtmanem.
„Napadl tady Hata, o tom žádná, pak tu máme důkaz temných kejklí,“ s těmi slovy stáhl plášť cizinci, aby všichni viděli jeho podivnou tvář.
„Jelikož, jak je vidět, se nejedná o nikoho z lidí, elfů ani pánů trpaslíků, tudíž prohlašuju jeho osud v rukou Hata - je to na tobě, chlape, co s ním uděláš.“
Hat už vytáhl nůž, když ho hostinský zastavil: „Uděláš to ale venku a nesmí při tom zemřít!“
Hat kývl na své pacholky, ti popadli mladého mága a vyvlekli za hospodu. Po chvíli se za nimi vydal Hat se svou doruda rozžhavenou dýkou.

„Ach, uch, moje hlava!“ to bylo jediné, co vyšlo z hrdla mladého An´liela ur Coela. Jeho sténání bylo přerušeno sípavým smíchem kousek od něj. Pomalu se posadil, promnul si ruce oteklé od pout, jež nyní byly pryč, a rozhlédl se po místnosti. Tedy pokusil se, neboť měl temno před očima. Sáhl si na oči v domnění, že sundá šátek, jenž mu brání ve výhledu, aby zjistil hrůznou skutečnost… Nebyl žádný šátek, vypálili mu oči.
„Né! Moje oči!“ zasténal Coel a znovu uslyšel ten smích.
„Kdo jsi, kde to jsem a co chceš?“ rozzlobeně se zeptal a šmátral kolem sebe rukama. Ucítil pouze zmrzlou půdu a po chvíli studený vítr potvrdil domněnku, že se nachází někde venku, nejspíše poblíž vesnice.
Náhle se znovu ozval hlas: „Polož ruku na zem před sebe a pomalu s ní pohybuj dopředu, narazíš na přívěšek, dej si ho na krk bude ti líp, uvidíš.“
A tak také Coel udělal, před očima mu zajiskřily tisíce hvězd a náhle znovu viděl, teď ale pouze černobíle. Sáhl si na obličej, oči stále neměl.
„Je to magický přívěšek. Obsahuje moji součást a dovede tě ke mně. Dám ti moc, obrovskou moc, jakou nikdo před tebou neokusil. Budeš mým učedníkem, dám ti lepší tělo a nové oči, jen následuj můj hlas a já tě provedu temnotou. Pak se budeš moci pomstít všem, kteří ti kdy ublížili, jen následuj hlas.“
„Ne, nenechám se tebou svést. Odpověz, co jsi zač, co po mně chceš?“
Hlas byl chladný jako ocel: „Nechápeš? Jsi ubožák, horší než ti, co tě zmrzačili, co chceš dělat bez očí? Nemáš naději, tu ti mohu dát pouze já. Já jediný a ty to víš. Který mág by se nad tebou slitoval a vrátil ti, oč tě chasa připravila, kdo? Nikdo, nikoho nemáš, jsi sám a víš to.“
„Kam mám tedy jít?“ zeptal se zdrceným hlasem Coel a postavil se, byl na okraji silnice za vesnicí. Cítil, jak se mu vkrádá podzimní chladný vítr pod zvlhlé šaty a jak ho bolí celé tělo.
„Jdi na sever a sám poznáš.“

To byla poslední slova hlasu, pak se vytratila jeho přítomnost. Náhle za svými zády zaslechl zvuk povozu. Prudce se otočil s napřaženou dýkou, ale byl to jen starý sedlák s dcerou, jenž odjížděl z vesnice.
„Copak to tu máme? Ubožáka v promočených šatech a ještě k tomu mrzáka. Pojď, chlapče! Svezeme tě, jedeme do nedaleké vesnice, můžeš u nás přespat a ráno vyrazit dál, vždyť kdo nepomůže jinému v nouzi, tomu nebude pomoc poskytnuta nikdy.“
„Díky starče, jsem tobě i tvé… dceři vděčný za to, co pro mne děláte.“
„Dceři?“ starý chasník se rozesmál „Ale kdéže, žádná dcera! To je moje nová žena Marijka, je to pěkná ženská, co?“ a ještě se smíchem si pod vousy zamumlal „dcera“.
Mladík zavrtěl hlavou nad starcem a naskočil si na vůz s myšlenkou „Kam mě tato cesta dovede, to je ve hvězdách chlapče.“ Usmál se, tohle říkával jeho otec-mistr. 

Vůz se skřípěním zastavil před polorozbořenou chatrčí na okraji lesa. Na jedné straně bylo obdělávané políčko a na druhé stála velká stodola.
„Toto je mé panství,“ zasmál se sedlák a zajel s vozem co nejblíže ke stodole.
„Zatím jděte dovnitř, odnosím to a pak za vámi příjdu.“ S těmi slovy seskočil z kozlíku a odkryl plachtovinu zakrývající zboží, jež vezl.
Ve světnici bylo příjemně teplo. Dům byl umně zhotoven z mohutných opracovaných kmenů dubu. Mladý mág seděl u stolu, jenž byl ve středu místnosti. Na očích měl nyní šátek a poslouchal hlasy a vize, jež k němu od nasednutí na vůz neustále přicházely. Stál na úpatí jedné z horských pěšin, kolem zuřila bouře, on ji však nevnímal. Stále pokračoval výš do hor, až dorazil ke kamennému vchodu vytesanému ve skále. Na obou stranách vchodu byly runy, z nichž sálala ohromná moc. Vstoupil do tmy.

Nacházel se ve velkém chrámu. Po stěnách stály mohutné sloupy a na konci sálu byl obětní stůl. Nad ním se tyčila socha mohutné bytosti, jež ukazovala neživým prstem před sebe. Došel až k soše a prohlížel si ji. Náhle zazněla slova v tomto místě nečekaná: „Polévka je na stole, pane… Pane! Polévka!“
Mladík se probral a uvědomil si, že na něj celou dobu mluví žena sedláka a ukazuje na talíř ve své ruce.
„Děkuji ti, ženo,“ odpověděl mladík a s chutí se dal do jídla.
Po chvíli se k nim připojil též sedlák viditelně sedřený těžkou prací, usedl na židli a též se dal do jídla.
„Nuže, pane, povíte nám, jak se vám stala tato… ehm, nehoda?“ otázal se po jídle sedlák a začal si chystat dýmku.
„Pokud vás to zajímá... V jednom hostinci mne napadli. Za to, že jsem se bránil, mi na znamení temného černokněžníka vypálili oči.“
„To je hrozné, nu, doba je krutá,“ pravil sedlák a zabafal ze zapálené dýmky. „Ale možná by vám pomohli kněží z Hgurfeského chrámu. Jsou to uctívači bohyně Soan, opatrovatelky lidí a ošetřovatelky zraněných.
„A kde bych nalezl chrám Ibše nebo Harhochka, nevíte?“ zeptal se mladík ledově.
„Aaano!“ vypravil nebohý sedlák roztřeseně. „Ale přece nechcete jít do chrámů bohů smrti, utrpení a temných sil?!“
Mladík se zahleděl do dálky. „Musím. Je to jediný způsob, jak zjistit vše, co potřebuji... Dáš mi mapu?“
„Žadnou nemám, ale mohu vám ji zakreslit.“ Mladík přitakal na znamení souhlasu.

Hned druhý den z rána vyrazil mladík v huňaté vestě, lněných kamaších a dlouhém cestovním plášti, s vakem zásob a mapou na cestu, k chrámům bohů černého měsíce. Ranní cestička se klikatila do mírného kopečka, obklopena svěžím ranním lesíkem a vysokou trávou. Vyježděná cesta byla dobře schůdná, a tak se šlo mladíkovi dobře. V půli cesty do dalšího z nesčetných kopců však uslyšel výkřik. Potichu se lesíkem vydal k místu, ze kterého se ozývalo naříkání. Uviděl tři muže, nejspíše bandity, jak stojí okolo zavalitého kněze pověšeného za nohy na stromě. Opodál leželi nejspíše společník kněze, mladý vyhublý akolyta, s hlubokou krvavou ránou na hlavě, a kněžský strážce s šípem v boku. Mladík si chystal nějaké kouzlo, kterým by srazil ty stvůry k zemi, když ucítil tupou bolest za zátylku a země se mu rychle vydala vstříc. Probral se až pozdě odpoledne přivázaný silnými provazy ke stromu, spolu se zavalitým knězem. Bandité se prohrabovali jeho vakem, náhle k němu jeden z nich přišel a strhl mu z krku medailon, jenž mu propůjčoval zrak.
„Tohle ti už k ničemu nebude“ zachechtal se bandita a odkráčel ke svým druhům.
Mladík se vnořil do sebe a soustřeďoval svoji moc k úderu, jenž jeho nepřátele zničí. Nevěděl, kde se v něm vzala ta podivná slova, ba ani síla, jež začala ozařovat jeho postavu. Cítil pouze opojnou chuť moci a nesmírnou zlost na všechny, kteří mu kdy ublížili. Sojka seděla nedaleko palouku, kde byli bandité a jejich oběti, přemýšlela ve své primitivní hlavičce, čeho se nají, když se ozval zvuk o síle hromu. Rychle vzlétla a odletěla od palouku a zdroje zvuku… 

Konec první části

Korektura 28/1/07 by Shippy 

Hodnocení článku: Hodnocení 10.00, Hodnotilo 1 uživatelů