Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Bitva o Helmův žleb

3.4. 2007 Autor Bucho Komentáře Komentáře (36) Kategorie Dark Elf Hodnocení 7.17 Přečteno x1493
Stařec sebou ze sna prudce trhnul a probudil se. Žvýkaje dýmku usnul po obědě ve svém oblíbeném houpacím křesle a když teď pohlédl z okna, viděl jen houstnoucí tmu, pomalu halící Minas Tirith do závoje noci. Stařec se zvedl a šel zavřít okno, kterým již na něj dýchala zima. Neměl zimu rád. Připomínala mu ne zrovna moc příjemné zážitky z jeho mládí. Ostatně o jeho mládí se mu také zdálo. Co to jen….

Ach ano… Svaly na obličeji mu ztuhly, jak si vzpomněl na rachot bitvy a chroptění umírajících. Stařec zavrtěl hlavou, jak se snažil zahnat nepříjemné vzpomínky zpátky do hlubin zapomnění. Ale vzpomínky se nedaly a stařec si je chtě nechtě začal vybavovat. Temná obloha, jíž v krátkých intervalech křižovaly blesky, osvětlujíce tak špice kopí a halaparten těch krvežíznivých monster. Ó Bože, jak jen tam stáli vyrovnáni v řadách, jeden odpornější nežli druhý, a čekali. Čekali, zatímco nervové vypětí starce a jeho spolubojovníků dosahovalo závratných výšin. Žmoulal tětivu svého luku a zpocenýma rukama otrhával peří z šípů. Věděl, že tak jeho střely trochu ztratí na přesnosti, ale potřeboval něco dělat s rukama a navíc proti takové mase nepřátel nemohl netrefit! Celou scénu dokresloval štiplavý déšť. Déšť, který způsoboval, že i při pouhé vzpomínce na něj se vždy otřásl zimou. A všichni čekali a čekali.. Jak to tenkrát vlastně bylo? A jak je to už proboha dlouho? Po chvíli marného přemýšlení přešel střec ke své malé knihovně a vybral svazek, který mezi všemi působil nejnenápadněji. Byl to jeho vlastní deník z oné doby. Stařec si k němu přičuchl a napadlo ho, že deník ještě stále cítit pachem koňů, kožešin a pochodní, při jejichž svitu tento deník psal. A taky je pořádně zaprášený, stačil si stařec uvědomit, než se štěkavě rozkašlal. Když se mu podařilo kašel zvládnout, s rudým nosem se napil ze sklenky vody a usadil se zpátky do svého křesla. Začal deníkem listovat a při pouhém pohledu na jednotlivé stránky se mu vybavovaly útržky historie. Co asi dělají elfové, dávní spojenci lidí? Všiml si při listování, že na jejich straně bojovali také enti.. Hlavou mu probleskl obraz statného dubu vyhazujícího skuruty do výšky. Ano.. určitě tam byli. Starce přestalo bavit vzpomínat na jednotlivé věci, otevřel deník na první stránce a dal se do čtení…


Bitva o Helmův žleb, část 2.

Na úvodní stránce našel stařec svou vydařenou kresbu Rohirského jezdce na vzepjatém koni. Rohir měl těžké brnění a v levé ruce meč - rozmachoval se jím k útoku na neviditelného nepřítele. Pod kresbou byla kratičká báseň:

V prachu a potu ze své tváře,
namáčím brk do kalamáře,
jsem rohirský rytíř hrdý,
v rukách meč ostrý a štít tvrdý,
kůň můj má běhy lehké, silné,
ženu mám krásnou, děti pilné,
tak vyjel jsem... bránit svou zemi!
Z chamtivých skřetů na blití je mi.
Svou krví zaplatím za blaho lidu…
Na konci však, zůstanu zapomenut…

Stařec pohlédl směrem k oknu, a přestože nemohl skrz tmu nic vidět, zůstal tak koukat několik minut. Vzpomínal. Viděl sám sebe, jak za úplňku sedí nad vodopádem a skládá tuto báseň. Tehdy opravdu dýchal pro svou zemi, ale odloučení od rodiny ho stálo mnoho sil. Bylo mnoho momentů, kdy by nejraději dezertoval a vrátil se do své rodné vesnice – věděl však, že by se stejně nemohl hanbou podívat svým blízkým do očí a navěky by měl nálepku Zbabělce. Stařec si olízl prst a otočil na další stránku, kde už začínal text, psaný jeho mrňavým písmem.

Únor 3019:
Když jsem přibližně před 27 měsíci opouštěl Edoras a vracel se do své rodné vsi, myslel jsem, že je to už nadobro. Oženil jsem se s dcerou místního rychtáře a jakožto jediný učený muž ve vesnici po něm převezmu správu. Meč a štít jsem hned po příjezdu pečlivě zabalil do hadrů a zakopal za chlévem. Dnes však – navzdory svým dvěma narozeným dětem, třetímu dítěti na cestě a uplakaným očím mé ženy – tyto zbraně vykopávám. Do vesnice v ranních hodinách přijel posel povolávající nás na obranu naší země. Všichni bojeschopní muži v naší vsi slyší na toto volání. I já, ačkoliv mi puká srdce, když vidím svou rodinu – možná naposled v životě – odjíždím se svými… spolubojovníky do války. Každý jede na svém koni, neboť není Rohirského muže, který by měl dům a neměl by koně. Na nedalekém vyvýšenině se celá naše skupina zastavuje a naposledy zdraví své příbuzné. Poté následuje už jen dlouhá jízda směrem na jihozápad. Cestou přemýšlím o mnoha věcech: o poslední strávené noci se svou ženou, o které jsme ještě ani jeden netušili, že vypukla válka, která nás od sebe odtrhne; o své malé dceři a synkovi, který se mě s tázavým a smutným výrazem ptal „kam tatínku odjíždíš?.. A kdy se vrátíš?“; zároveň také ale začínám vzpomínat na dávné strategické prvky, které jsem v Edorasu studoval a snažím se znovu si ohmatat jílec meče. Asi po půlhodině jízdy se k nám přidali první jezdci z okolních vesnic. Za jízdy jsme prohodili pár slov a cválali dál. K večeru nás už bylo okolo čtyřiceti hrdých a statečných Rohirů.


Bitva o Helmův žleb, část 3.

Únor 3019: - 1 den po odjezdu
Dnes ráno jsme narazili na první známky války. Nevím jestli kdy uvidím smutnější pohled. Vypálená venkovská farma, z níž ještě na několik místech stoupaly uzounké sloupečky dýmu. Zčernalé a rozpadlé trámy čněly z těch několika narozbořených zdí jako symbol marného odporu, který se tu odehrál. Před domem se v prachu a krvi váleli tři ozbrojení muži, z nichž jeden byl tak mladý, že musel mít velké problémy, aby svou zbraň vůbec unesl. Těla zbylých obyvatel farmy jsme po chvíli nalezli asi o půl míle dál za lesem – podle tenkého proužku černého kouře... Někteří méně otrlí Rohirové, zejména ti mladší, zůstali v bezpečné vzdálenosti, zatímco jsme my ostatní šli pohřbít těla. To, co jsem tam viděl, si budu pamatovat až do konce života – celkem žilo na farmě 9 lidí… Několik mužů z naší skupiny byli lovci, zjistili jsme tedy, že skřetí jednotka čítala okolo 120 bojovníků na vrrcích – a ujížděli směrem na jihozápad! Po několika prodlených minutách jsme se zvýšeným tempem vyrazili na cestu. Kromě vlastenecké povinnosti nás kupředu poháněl rudý amok. Mnoho mil jsme ujeli tryskem, než jsme začali myslet i na jiné věci než obraz těch žen a dětí přivázaných k dvěma dřevěným sloupům. S živou představou krvelačných skřetů, kteří jistě okolo těch bezmocných lidí tancovali a píchali je kopími, zatímco ti se škvařili ve vlastním sádle a prožívali bezbřehou agónii, jsem já sám ujížděl na čele naší skupiny a rukami jsem drtil opratě. Nevím, jestli jsem kdy pocítil větší nenávist… Cestou jsme občas míjely další samoty, které potkal podobný osud, ale kdybychom se u všech zastavovali a pohřbívali mrtvé, nikdy bychom se nedostali včas na obranu naší vlasti a nikdy bychom tyto mrtvé nepomstili. Pouze jsme několikrát zastavili, aby naši lovci zkontrovali stopu, ale skřeti drželi směr.

V pozdním odpoledni se proti nám zpoza lesa vyřítili asi dvě desítky Rohirů na koních. Mnoho z nich bylo zraněných a několik ani nemělo zbraň. Dozvěděli jsme se, že jejich skupinka byla o něco menší než ta naše, a že potkali skřety na vrrcích. Vrrci jsou velmi mrštní a zákeřní a s oblibou útočí zezadu. Skupina Rohirů padla skřetům do pasti a byla napadena z boků. Pro rohirské sedláky, sotva uvyklé po letech jízdě na koni a držení meče, byl tento útok katastrofální. Přeživší se samozřejmě přidali k nám – ti beze zbraní dostali nějaké přebytečné luky a meče, které jsme posbírali z vypálených osad – skřetům se západní zbraně naštěstí hnusí, na místo našich rovných mečů preferují zakřivené jatagany. Po tomto setkání jsme jeli už opatrněji a několik mužů bylo vysláno více dopředu, aby zajišťovalo alespoň základní průzkum. K večeru jsem byl zvolen vůdcem této naší skupiny, která již čítala něco přes 100 jezdců.


Bitva o Helmův žleb, část 4.

…Malý svalnatý skřet seděl v lesním podrostu a znuděně se rýpal v nose. Svůj jatagan měl položený na nohách, krátký luk a toulec položený vedle sebe a podle předpisu měl na dohled jak další 2 skřety nalevo, tak napravo. Krom toho ještě byli vrrčí jezdci připraveni opodál za malou lesní skalkou. Do podobné pasti dostali včera pár mil odtud docela početnou skupinu rohirů a skoro všechny je zmasakrovali. Pouze několik šťastlivců dokázalo na svých koních utéct z boje… Úkol skřetů byl jasný – sabotovat logistické operace a ničit menší skupinky Rohirů, kteří směřovali k obraně Helmova Žlebu, kam se jejich národ v nouzi uchýlil. Skřetovi se podařilo vylovit z nosu pořádný úlovek. Podržel si špičku prstu blízko u očí a soustředěně se na něj zadíval. Pomalu prstem otáčel a zkoumal jej do všech podrobností – pak najednou bleskově vyplázl jazyk a… A vzápětí se lesíkem ozvalo zatroubení jelena – smluvený signál. Konečně končí nuda – blíží se nepřátelští jezdci. Všichni skřeti se běhěm mrknutí připravili do bojového postavení, přičemž se z podrostu neozval ani nejmenší šelest a ani nejjemnější zacinkání. Tito skřeti nebyli přímo elitní bojovníci, byli to spíše průzkumníci a myslivci. Jejich hlavní výhodou bylo utajení a útoky ze zálohy. Každý z těchto skřetů uměl v noci splynout snad i s holou zemí. Málokdy měli nějaké ztráty… Malý a svalnatý skřet dokončil protahování svalů a pomalu cítil, jak se mu do hlavy pumpuje adrenalin. Znechuceně zkřivil rty, když uslyšel lehce zavrčet jednoho z vrrků cítícího koně. Amatéři, ještě je prozraděj – ať si ty bestie pořádně vycvičej… Jezdci na vrrcích nepatřili k průzkumíkům, právě oni byli tou hlavní útočnou silou – řadovými vojáky – lehkou skřetí jízdou. Uprostřed lesní cesty měli skřeti osvědčenou pečlivě zamaskovanou díru s osrými kůly, čímž vždy bezpečně způsobí zmatek – zároveň s palbou z boků a útoky jezdců na vrrcích do zadních řad byla tato past smrtící. Všichni skřeti se ještě pečlivěji ukryli, když zaslechli klapot kopyt. Bylo sice divné, že jezdci necválají, ale jdou pomalou chůzí., nicméně každý mrtvý Rohir je dobrý Rohir. Zpoza zatáčky vyjeli první jezdci. To byl signál pro skřetí jezdce, aby okamžitě vyrazili a objeli Rohiry, kteří měli podle plánu prchat nazpátek po cestě – kde naleznou smrt…


Bitva o Helmův žleb, část 5.

Únor 3019: – 3.den po odjezdu z domova
Za uplynulé dva dny se stalo mnoho událostí – tolik, že jsem včerejší den ani neměl čas zapsat je do svého deníku. Ráno druhého dne po odjezdu z mé rodné vesnice jsme na skalce u cesty uviděli vysokého elfa v lehké zbroji, který na nás evidentně čekal již delší dobu. Naštěstí se ukázalo, že je spojencem našeho krále, a že on a další elfové byli vysláni paní elfů Galadriel. Ta při nahlížení do zrcadla spatřila skřety líčící pasti a přepady na Rohiry spěchající na obranu Helmova Žlebu. Rozhodla se tedy okamžitě vyslat své elitní průzkumníky a lukostřelce, kteří měli řádění skřetů učinit přítrž. Vysoký elf nám toto všechno řekl chvilku na to, co se uklonil a představil jako Rúmil. Vzápětí si mne vzal stranou jakožto velitele naší „jednotky“ a seznámil mne s výsledky elfího průzkumu. Skřeti se po včerejším masakru rohirské skupiny posunuli asi o 10 mil více na jih a na úzké lesní pěšině, po které musel projít každý jezdec mířící na jih – pokud nechtěl absolvovat půldenní objížďku navíc. Jejich jednotka čítala přibližně 65 zkušených vrrčích jezdců a asi 40 lučištníků/průzkumíků. Skřetí průzkumníci jsou sice naprostí profesionálové a je málo lidí, kteří se jim mohou rovnat – elfové jsou však ještě „o třídu“ výš. Momentálně jsou skřeti pozorováni několika neúnavnými elfy z Rúmilovi jednotky, kteří čekají na skupinu Rohirů, s jejíž pomocí by mohli tyto „škůdce“ vyhladit. Většině těchto informací jsem naslouchal s otevřenou pusou a než jsem stihl něco poznamenat, Rúmil mi už popisoval svůj plán…

Přístího dne jsme tedy my Rohirové pomalu vjížděli do hustého lesíka a blížili se k „místu našeho přepadení“. Měl to být první kontakt s nepřítelem po naší mobilizaci.Elfové včera krčili nosy nad naším vybavením a přes noc nám skoro všem vyrobili lehké, ale pevné  štítů z proutí a ze dřeva (!) – vhodné proti šípům a lehkým jednoručním zbraním (hroší by bylo potkat partu rozzuřených skurutů s palicemi a dvouručními sekerami). Jeli jsme po trojicích, přičmež tento lehký štít měli všichni muži po obvodu. Měli z úkol bránit prostřední řadu, ve které jeli převlečení elfové – naši střelci. Celkem v této naší první vlně jelo okolo 70ti jezdců včetně elfů – druhá část našich jezdců čekala před lesem za malým kopcem, aby přechytračila vrrčí jezdce a dostala je společně s námi do kleští. Akce probíhala od prvního výstřelu podle plánu. Skřeti, překvapení naší obrannou želvou, skrz kterou neprošla prakticky žádná jejich střela, byli pomalu koseni palbou těch několika málo vysokých blonďatých zabijáků. Elfové stříleli bezchybně, každý vypálený šíp znamenal expresní jízdenku do pekla pro jednoho skřeta. Ti se po zjištění více než 50ti %ních ztrát během jedné minuty začali rozprchávat do lesa. V tu chvíli jsme uslyšeli spěchat vrrky. Tohle byl kritický bod Rúmilova plánu – vrrci mohli naše opěšalé vojáky smést. Zadní voje s sebou měli několik dlouhých dřevěných tyčí a každý voják měl také vlastní kopí. Rohirští sedláci se dle starých reflexů a zkušeností naprosto bezchybně seřadili do „ježka“, který v kombinaci s palbou elfů roztříštil čelo vrrčího nájezdu. Několik mrtvol těch krvelačných monster však porazilo a zavalilo část „ježka“. Na pomoc zadním vojům jsme stáli připraveni už i my, kteří dříve bránili elfy „želvou“, a než dorazila naše jízda, mnoho udatných Rohirů nalezlo svůj konec pod drápy vrrků či jatagany skřetích jezdců. Po příjezdu zbytku našich sil bylo o bitvě rozhodnuto, jízda zaplula do houfů vrků jako nůž do másla a rozsévala smrt. Zpanikaření skřeti se snažili prchnout do lesa, ale elfové málokomu dovolili utéct…

Oslava vítězství byla zakalená smrtí 24 mých druhů, 3 znich byli z mé rodné vesnice a znal jsem je od malička… Pod šípy skřetích průzkumníků zemřelo taky několik našich koní, jelikož při vytvoření „želvy“ jsme je nemohli důkladně chránit. „Naštěstí“ jsme i nadále měli koně pro každého. Když jsem po dvouhodinovém lovu na uprchlé skřety přijel zpátky a uviděl toto smutné divadlo, cítil jsem, jak mi brada ztvrdla a nemohl jsem skoro mluvit, jak se mi stáhlo hrdlo. Dnes jsem viděl mnoho smrti – víc, než jsem byl kdy zvyklý – a mám pocit, že budoucnost mnoho zlepšení nepřinese...


Bitva o Helmův žleb, část 6.

Další stránky našel stařec sežehnuté ohněm – tak, že nešly přečíst. Vzpomněl si na noční útok skřetů na jejich provizorní tábořiště a na moment, kdy mu zápalná střela rozsvítila celtu nad hlavou. Přepadení bylo naprosto nečekané, poslední dny už Rohirové na odpor skřetů ani skurutů prakticky nenaráželi. Stařec tedy zabafal z dýmky a otáčel přes ty ohořelé stránky, na kterých bylo popsáno mnoho bojů a mnoho osudů jeho spolubojovníků a přátel, až k další čitelné stránce, která nesla nadpis: 

Březen 3019: - 15.den po odjezdu z domova

Dnes jsme se v noci stali oběťmi nočního přepadu skřetů. Nicméně skřeti zřejmě neměli nijak velkou útočnou sílu chaosu – vypálili několik salv zápalných šípů a pak se rozprchli do noci. Okamžitě jsme poručil zaujmout obranné postavení, ale už nebylo proti komu. Vyslat do tmy nějaké pronásledovatele jsem si nedovolil, skřeti jsou známí svým nočním viděním. Nechtěl jsem zbytečné ztráty… Při nočním útoku jsme přišli o spoustu materiálu, ale ztráty na životech byli naštěstí minimální. Pouze dva hlídkující strážní tiše doutnali na kraji tábořiště s šípem v hrudi… Pohřbili jsme je ještě v noci.

Ráno jsme opět vyrazili na cestu. V nejbližších dnech jsme měli dosáhnout Helmova Žlebu a mezi muži začala panovat nervozita z rozhodujícího boje. Většina se jich domů nevrátí… Ale všichni bojujeme za to, aby se ti přeživší měli KAM vrátit – aby Rohan  přežil! Podle zpráv našich elfích přátel se s velkou úspěšností daří ničit sabotážní oddíly skřetů a zároveň trpí i hlavní úderná skurto-skřetí síla pochodující na Helmův Žleb – rozličné pasti a kratičké přepady postupně posílají další a další „Bíle ruce“ na onen svět. Cílem je samozřejmě alespoň trochu ztenčit skurutí vojsko, nežli dorazí ke Žlebu. Po dvou hodinách cesty nás čekalo příjemné překvapení. Na lesním paloučku jsme potkali asi dvě desítky skřetů – všichni leželi na rudě zbarvené trávě a ze všech možných částí těla jim trčely opeřené konce elfích šípů.

Ti, kteří v sobě neměli žádné šípy, byli rozmačkáni na krvavou kaši – Rúmil mi povídal, že na naší straně bojují i enti, kteří pod sekerami skurutích dřevorubců přicházejí o své domovy – a přátele. Někdy bych chtěl nějakého enta potkat..

Odpoledne téhož dne mi byl nahlášen odporný čin. Jeden z mužů zákeřně přepadl a zranil několik našich, kteří něco takového přirozeně naprosto nečekali – okradl je o rodinné cennosti, kteří si někteří vezli s sebou, a ujel do plání. Nebylo o čem diskutovat, svědků bylo dost a všichni vypovídali totéž a dotyčného bezpečně poznali. Rudý vztekem jsem vybral několik průzkumníků, kteří beztak s frontovým bojem neměli mnoho zkušeností, ukázal jsem jim váček zlatých a poslal jsem je pro hlavu toho špinavého zloděje a zrádce vlastní krve. Váček daruji tomu, kdo mi tu hlavu přinese...


Bitva o Helmův žleb, závěr

Březen 3019: - 20.den po odjezdu z domova

Posledních několik dní jsme už na žádný odpor nenarazili. Po skřetech - sabotérech - se slehla zem. Elfové s námi a s enty zřejmě to zlovolné plemeno v našich krajích rozprášili. Nezbývalo než přímou čarou jet na pomoc našincům do Helmova Žlebu. Cestou jsme potkali několik nám podobných skupin a velení se ujal nejpovolanější z nejpovolanějších - Erkenbrand, pán Západních úvalů.

Naše jednotka (teď už se nebojím tohoto označení - všichni si osvěžili své vzpomínky a zkušenosti a chovali se jako profesionální vojáci) tam dorazila na úsvitu 20.dne. Přijeli jsme na severovýchodní svah nad Žlebovou kotlinou. Jaký to byl pohled!! MRAČNO skurutů a skřetů dotíralo na obránce Helmovy Hlásky. Val už byl dávno překonán, přehrazen mrtvolami lidí a skřetů. Erkenbrand, proslulý svou statečností a lehce poznatelný podle svého rudého štítu, vytasil meč a pozvedl ho nad hlavu. Na jeho špičce si slunce pohrávalo s odlesky a vrhalo prasátka po celém údolí. Teď, před rozhodujícím bojem, jsme byli všichni napumpováni adrenalinem a vnímali jsme veškeré detaily této velkolepé scény. V tu chvíli se ozvalo mocné zatroubení! Helmův Roh se rozezněl celým údolím Žlebu a jeho ozvěna se nastokrát vracela! Viděli jsme, jak se zvukem Rohu z Hlásky vyjela skupina jezdců, v jejichž čele jel samotný král Theodén se zlatým štítem. Erkenbrand rozkázal k útoku... Poslední věc, co si zřetelně pamatuji, než mě celého zachvátilo bojové nadšení, byl vyděšený skřetí jekot.
Hodnocení článku: Hodnocení 7.17, Hodnotilo 6 uživatelů