Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Povídání o mém hrdinovi tak jak to ještě neznáte

18.4. 2007 Autor Cipek 1 Komentáře Komentáře (16) Kategorie Příběhy Hodnocení 9.00 Přečteno x1393
Bylo to před mnoha zimami, když připlula loď ze severních zemí. Přivezla mnohé poutníky a řemeslníky, kteří přijeli za dobře placenou prací na jižní pouštní kontinent. Dařilo se zde obchodu, řemeslu i umění. Oblast, bohatá na rudy a zlato velmi prosperovala. A tak se nešetřilo. Bohužel ne všichni se dokázali přizpůsobit zdejšímu klimatu a tak nemoce mnohé zklátila.

Tak se stalo i jednomu kovotepci, který připlul se svou ženou v požehnaném stavu nabídnout své šikovné ruce a cit pro krásné ornamenty, tolik všude žádané. Pronajali si dvě místnosti v malém domku (dnes bychom řekli 2+kk) poblíž hlavní městské ulice v přístavním městě ÓRONGO, které bylo přímořským centrem obchodu. Práce měl kovotepec dost a brzy musel už odmítat zakázky. Ale jeho žena zvyklá na chladné počasí v mírném severním pásmu churavěla. Snažila se držet jak to šlo, ale nakonec musela ulehnout. Ke všemu přišel porod a na svět přišlo dítě. Byl to chlapec. Krásný chlapec s hnědýma očima a tmavými vlásky. Bohužel kovotepcova žena byla zesláblá nemocí a po porodu zemřela. Nešťastný kovotepec, který svou ženu moc miloval, se moc trápil a jen starost o syna ho držela na nohou. Aby toho soužení nebylo málo, uštkla kovotepce zmije - smrtihlav. Zdejší ranhojič dělal co mohl, ale pomoci již nedovedl. Když viděl, že je zde jeho umění málo platné, sdělil kovotepci že mu zbývá pár hodin života. Kovotepec ho poprosil, zda by synka nedal do zdejšího náboženského centra jako sirotka na výchovu nejvyšší kněžce, kterou znal a které se moc líbili náramky, které pro ně tepal ze zlata. Ranhojič to slíbil a po smrti kovotepce tak vykonal. Nejvyšší kněžka a mág řádu Bílé holubice plačící dítě převzali. Sotva kněžka vzala dítě do náruče a pochovala jej, přestalo dítě plakat. Kněžka pocítila na rukou jemné vibrace a toky silné energie. Ihned poznala, že dítě není obyčejné. Zvolala: "Ó ty požehnaný, na tebe jsme čekali takový dávný čas. Konečně nadešel."
 
Svolala všechny členy řádu, vyzvedla chlapce do výše a řekla: "To je on, Vyvolený, a na toho čekáme, jak praví dávná legenda - přijde nečekán a skrze smrt si proklestí cestu na světlo. Ať nese jméno Arcturus, náš budoucí vůdce a pomazaný." a polila ho vzácným vonným olejem. A jako na znamení vyšší moci do katedrály vlétla bílá holubice a posadila se kněžce na rameno. Všichni poklekli a volali "óóóóóóóóóóóóóóóm".

Po této události se zvěst rozšířila široko daleko a přicházely zástupy, aby mohly vidět vyvoleného a sjednotitele kmenů. Ale kněžka ho musela chránit, neboť ne všichni přicházeli z čistými úmysly. Zvláště králům byla existence vyvoleného trnem v oku. A zkoušeli různé triky jak, Arcturuse zavraždit. I poznala kněžka nebezpečí a tajně Arcturuse poslala na výchovu do dalekého horského kláštera. Arcturus byl odmala vzděláván jak v magických tak v bojových dovednostech. Naučili ho hrát na harfu i flétnu, malovat i vyrábět krásnou keramiku. Od válečníků se učil strategii boje a umění milosrdenství a odpuštění. V jiných krajích se tajně připravovala družina a válečníci a čekali na pravý čas.

Uběhlo 20 let a začaly přicházet zvěsti, že v severních zemích za mořem se něco nepěkného děje. Místo uměleckých děl a věcí pro krásu se začaly vyvážet jen zbraně a ruda. A najednou přestaly lodě připlouvat úplně. I sebrali zdejší králové vojsko, neboť se zkazil vývoz zboží a lid chudl a reptal. Nalodili se a vypluli na sever. Co se událo se přesně neví. Jen to, že se nikdo nevrátil a severní vítr přivál trosky velkého loďstva. Bez živáčka.
 
I stalo se, že k nejvyšší kněžce řádu opět přilétla bílá holubice a sedla si jí na rameno. I poznala, že nadešel ten pravý čas. Poslala pro Arcturuse a po všech koutech rozeslala posly, že čas nadešel. I začalo se sjíždět mnoho lidí, řemeslníků i vojáků a stavělo se mohutné loďstvo. Jednoho dne do chrámu vešel urostlý mladík v prostém ustrojení. Kněžka ihned pocítila opět známé chvění a vibrace a Arcturuse ihned poznala. Arcturus se usmál, uklonil se a jemně jí políbil ruku.

"Ach Arcturusi", povzdechla kněžka, které již bylo 62 let. Pravila: "Arcturusi, není čas, něco se děje na dalekém severu, zlo se dalo do pohybu. Jsi záchrana a věříme, že jsi náš vyvolený ochránce. Běž a dělej to k čemu jsi byl povolán. Sjednoť svět ať zavládne mír."
  
"Ano má paní, to vykonám, jak to nejlépe půjde." řekl Arcturus. I svolala Kněžka velké shromáždění a tam představila všem Arcturuse. Arcturus poklekl a kněžna zvolala: "Toto je vyvolený, váš vůdce a budoucí král. Všichni ho poslouchejte a dbejte na jeho bezpečí. Buď Arcturusi požehnán od bohů i ode mne. Vyražte, buďte hladoví zničit zlo a meč ať se nezastaví dříve, dokud dílo nebude hotovo. A zde vezmi Arcturusi náš řádový meč, který se uchovává věky pro tuto chvíli."

Arcturus vzal krásný tepaný meč z rukou kněžky a ihned pocítil velkou moc a sílu, která vněm přebývala. "Tak se staň všemu zlu!" řekl Arcturus a lehce se mečem dotkl velkého kamene který se rozlétl na kousky po okolí. Všichni viděli toto znamení a přijali Arcturuse za svého vůdce bez reptání. Na druhý den se brzy ráno nalodilo na 150 lodí asi 30000 bojovníků. Neslýchaná to síla. A všichni vypluli na sever poháněni příznivým větrem. Pluli bez nehod a božská síla byla při nich. Po týdnu plavby přilétla k Arcturusovi holubice a zvedla se mlha. Arcturus poznal znamení, že země je blízko. Nařídil všem lodím tichý režim a vydal příkaz zakotvit. Sám se nalodil s několika vojáky do tří člunů a pluli k pobřeží. Přistáli u rovné, klidné pláže, ideální na vylodění. Vystoupili a kráčeli opatrně do vnitrozemí. Najednou se na vrchu svahu nad pláží pohnul kámen a pak druhý. Vojáci z družiny ihned vyslali pohotově šípy, které domnělé kameny zasáhly a znehybněly. Šli blíže a viděli, že to nebyly kameny, ale jakési obludy – skřeti. Slýchali o těchto odporně páchnoucích stvoření, ale ještě je nikdy neviděli na vlastní oči. Prasečí rypáček, psí zuby, hubená a shrbená postava menšího vzrůstu, částečně porostlá hrubou srstí. Opatrně prozkoumávali okolí, ale nikoho už neobjevili. Byla to asi ojedinělá skřetí hlídka. Asi ani nečekali invazi, a proto byly hlídky slabé a ledabylé. Arcturus nechal vzkázat, ať se všichni vylodí a vyslal i hlídky na průzkum.

Vše se dařilo neskutečně dobře. Vylodění probíhalo tři dny, což bylo vzhledem k počtu a množství nákladu velmi rychlé. To nepříjemné na sebe nenechalo dlouho čekat. Hlídky objevily zpustošená města a vesnice bez obyvatel, a porůznu pohozená mrtvá, rozkládající se těla, podobná lidem. Nebylo pochyb. Byla zde válka... co válka, holocaust to byl! To volá po odvetě. Jedna hlídka lokalizovala pravděpodobně hlavní uskupení nepřítele. Jeho síla byla ohromná - asi 150 000 různých stvoření. Naštěstí byly shromážděni v jednom velikém údolí, otevřeném jen z jedné strany zúženým průchodem a obehnané ze všech stran kolmými srázy. Vše bylo jasné. Nepřítel neměl o nebezpečí potuchy a oddával se pijatyce a obcování. Byla tmavá noc bez měsíce.
 
Arcturus vydal rozkazy a všichni věděli co mají dělat. Vše muselo být v tichosti provedeno. Arcturus nechal udělat vozovou hradbu hned u vchodu do údolí, asi 50 m dlouhou. Kola musela být obalena košilemi, aby nevydávala zvuk a neprozradila blížící se vojsko. Před vozy napíchali do země kopí ostřím do údolí a za vozy se postavili lučištníci. Na svahy kolem údolí se taky rozestavěli lukostřelci a navíc byly vyrobeny koule asi 3 m velké ze dřeva, smoly a slámy, pobité ostrými hřeby. Vše bylo připraveno a zavládlo ticho a napětí. Stáli proti pětinásobné přesile. Mají moment překvapení, ale stačí to.
  
Několik opilých stvoření z údolí se vydalo k jeho okraji. "Hele.." řekl najednou jeden, "Támhlety kameny u vchodu do údolí včera nebyli. Tak se na ně jdeme vyčůrat, mám nějaké tlaky v podbřišku." Po pár krocích však cosi zasvištělo vzduchem a téměř všichni klesly k zemi jako podťatí. Jeden se ale přeci zvedl na kolena zrovna totiž zakopl o větev na zemi, a tak se vyhnul salvě smrtících šípů. Pravil: "Kamarádi, co se tady válíte, vy jste teda ožralí když nedojdete pár kroků k těm kamenům", ale v zápětí si všiml šípů co jim trčeli z těl. Zmocnila se ho úzkost a hrůza, když zjistil o co jde. Pohotově zatroubil válečný tón na buvolí roh, který měl u pasu. Ale hned byl umlčen další salvou šípů. Spolubojovníci v ůdolí ale roh zaslechli a podívali se tím směrem. Nic ale neviděli, protože byli oslněni světlem od ohňů. Proto šli někteří dál ve směru ke vchodu do údolí. Tu zahlédli mrtvé kolegy. Vyrazili válečný pokřik a vrhli se k vozové hradbě. Udělali pár kroků a byli smeteni šípy přesných lukostřelců z Arcturusova vojska. Ostatní skřeti, skuruti, orkové a podobná havět zařičela válečným pokřikem, začalo se bubnovat a všichni se hrnuli k vozové hradbě, aniž by viděli co je tam čeká...
  
Arcturus dal signál k hromadnému útoku. Usmažte je ve vlastním sádle, zlosyny této země, kteří lační po krvi svých bližních. Kolem celého údolí vzplály plamínky a pak vzplály velké smolné koule. Vzduchem to zasvištělo a z nebe se snesl ohnivý déšť, který co zasáhl to spálil. Jedna salva ohnivých šípů následovala druhou. A zabořovala se nepřátelům do vších těl ze všech stran, aniž by byla nějaká ochrana. Ti co nezahynuli okamžitě záviděli těm mrtvím, neboť na nich vzplanula srst a umírali hroznou smrtí. Nastal zmatek, vrhali se všemi směry. Ale nebylo úniku. Odevšad létaly roje šípů... Na skály kolem údolí nebylo možné vylézt. A vchod do údolí byl kýmsi zatarasen. Kdo to na nás útočí? Kdo to je s tak velkou mocí...

Tu zazněla Arcturusova polnice a smolné koule se dali do pohybu. Nemilosrdně drtily a pálily vše v cestě. V řadách nepřítele vznikaly široké ulice padlých a hořících těl. Tisíce skřetů a různé havěti hynulo každým okamžikem. Údolí se změnilo v planoucí kotel, kde byl strašný žár a peklo na zemi. Stvoření se ve zmatku hrnula ke vchodu údolí, kde byla jediná šance na únik. Ale salvy skvělých Arcturusových lušišníků srážely jednu řadu nepřátel za druhou k zemi. Skřeti byli zoufalí. Není jim pomoci. Odpor byl velice slabý a ani jeden Arcturusův voják nebyl zatím zraněn. Před vozovou hradbou se nahromadila jiná hradba a to z těl mrtvých nepřátel. Tam jedině nachází ochranu nepřítel krytý těly svých bývalých druhů. Jeden ze skřetích velitelů, který byl vzteky bez sebe, poručil všem útočit na vozovou hradbu a krýt se těly svých padlých druhů. Trochu to pomohlo. Ale i tak byly ztráty skřetů každou vteřinu strašlivé. Ano, posunovali se pomalu k vozové hradbě. Arcturusovi lukostřelci se museli střídat, měli znavené ruce od neustálého napínání tětivy luku. Nepřítel byl už na vzdálenost pár metrů od hradby.Vtom odhodil štít z padlích druhů a vrhl se s pokřikem na hradbu. Ovšem pár prvních vln smetla okamžitě sprcha ostrých šípů.Ti co se dostali před hradbu se napíchli na kopí a tvořili další překážku k postupu. Zadní řady se tlačili na přední a poněvadž údolí zde bylo zúžené, nemohli využít své početné převahy. Přední řady, které se mačkaly před hradbou jak sardinky hynuly pod tlakem vlastních řad. Nakonec se některým přeci podařilo k hradbě protlačit, tam je ale rychle umlčely pálcáty a meče Arcturusových spolubojovníků. Tlak na hradbu byl stále silnější a silnější, úměrně tomu jak se zvětšovala halda skřetích těl před ní. Došlo na boj meč proti meči. Ztráty už byly znát i mezi obránci hradby. Sám Arcturus se oháněl mečem a každým máchnutím jich několik poslal na věčnost. Všichni už byli unavení na smrt. A prolomení bylo na spadnutí.
 
Tu se nad bojištěm zjevila holubice a z tmavé noci vyšlehl shluk blesků do skřetího houfu. Bylo to strašné, ze skřetů odlétaly kusy masa a končetin. Hrůza a děs se zmocnil všech přítomných. Už se nebojovalo, nebylo sil, nebyla vůle. Všichni jsou na smrt unaveni.
 
Svítá. Slunce ozářilo doutnající bojiště, všude je změť zuhelnatělých těl skřetí havěti. Ale nejsou všichni mrtvi. Odevzdaně sedí po různu s děsem v očích, smířeni se svým osudem. Je jich dost. Nikdo je ale nepobíjí, ani jim nespílá. Každý má v sobě pokoru a úctu. Projevuje se i soucit, když někdo zraněnému skřetu obváže zranění…..  
 
Jé krásné ráno a ticho. Jen ten nesnesitelný zápach... Skřeti jsou shromážděni před údolím. Arcturus k nim má řeč. Nemusejí být nepřáteli, pokud sami nechtějí. Mohou žít v míru na svých rodových územích. Mohou obchodovat. Mohou se těšit ze života. Ano, mnozí pochopili kam vede když naslouchají zlu. Prozradí úkryty, kam byli schováni a do otroctví zavlečeni zajatci, budou opět svobodní, pole se zazelenají. Bude slyšet bekot ovcí a kejhání hus. Na podzim víno poteče proudem a obchod zase pokvete. Zem je sjednocená a svobodná.Všichni si užívají míru a pokoje. Je co budovat v poničené zemi.

I skřeti pochopili, a CO VY, TAKÉ CHÁPETE???

Tak to bylo napsáno pro vás za odměnu a pro zkrácení času než to zavřu.
Díky moc za hezký věk.

S láskou Cipek 1

Hodnocení článku: Hodnocení 9.00, Hodnotilo 1 uživatelů