Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Příběh jednoho vojáka.

8.11. 2007 Autor Velmistr Komentáře Komentáře (0) Kategorie Příběhy Hodnocení 0.00 Přečteno x961

Říkají mi Narhut... Já, člověk, který bojuje za čest a slávu naší země, já, prostý rytíř v lehké zbroji, proč, proč na mě byla určena velká zodpovědnost za budoucnost lidstva?


Já, člověk, který bojuje za čest a slávu naší země, já, prostý rytíř v lehké zbroji, proč, proč na mě byla určena velká zodpovědnost za budoucnost lidstva. Říkají mi Narhut. A včera mi král Falux, který bojuje na Severní planině s oddíly ohavných nazghúlů rozkázal, abych zašel pro posily od odvěkých spojenců lidí - trpaslíků.
Můj kůň mě vedl stále kupředu jako vítr. Asi proto mu říkám Rychlík. Přes pole, louky, lesy stále běžel a věděl, že jestli to tak půjde dál, do dvou tam budem.

Mezitím...

Rytíři povstávali na vyprahlé zemi Severních plání a čekali na rozkaz.
Zotavovali se z boje a léčili rány všemi možnými bylinkami, poněvadž mág Terlen stále ještě nedorazil. Byl to ukrutný boj s těmi nazghúly - šupinatí, černí tvorové, jejichž oči jsou velké a temné a velkou hlavu pokrývají ostny s rohama, přes které mají převěšenou černou kápi. Vyvrhelové pekla.

V té době jsem se prodíral lesem a kůň mě poslušně následoval. Větve jsem utínal krátkým mečem, poněvadž má hlavní zbraň je sekera - velká a pevná se znaky, které jsem stále nestačil rozluštit, ostří na obou stranách a bodec ve tvaru věže. Porost byl stále hustší, takřka neprodíratelný. Šel jsem stále dál, ale v tom jsem si vzpomněl. Rychlík, Nechal jsem ho za sebou! Zakřičel jsem zplna hrdla, chtěl jsem se vrátit zpět, jenomže větve se za mnou jakoby zavřely. Nikde jsem ho neviděl. Nemohl jsem dlouho čekat a oplakávat svého přítele, který mi věrně stál po boku i při těch nejhorších chvílích. Vyšel jsem z houštin a spatřil jsem rozlehlý les, v němž rostly ty největší stromy, jaké jsem kdy viděl. Obloha byla zcela pokryta mraky, blížila se noc. Musel jsem si najít úkryt na přespání, nejvhodnější byl asi převis ve skále. Zalehl jsem a usnul...
Avšak krásný sen mi přerušil zajímavý hluboký zvuk. Obloha ještě temná, ale cítil jsem, že slunce brzy vyjde. Šel jsem blíže a brzy jsem ten zvuk rozpoznal - stromy probouzejí les. Schoulil jsem se za kámen a poslouchal. Za chvíli přišel ent jehož hlava byla zapletená větvemi, skulinkami se díval na okolí černýma očima a znenadání udělal obrovský krok přes kámen, za kterým jsem byl schován a pokračoval směrem na jih. Zbalil jsem si zbroj. Měl jsem náladu utíkat, ale po chvíli jsem to vzdal. Cítil jsem, jakoby mě někdo sledoval, otočil jsem se a spatřil lukostřelce. V tom jsem pocítil nesnesitelnou bolest v levé noze - zasáhl mě, ale dva další šípy jsem přeťal ve vzduchu mým malým mečem, který jsem po chvíli vrhl po útočníkovi. Vytryskl proud krve z jeho krku. Bezvládné tělo padlo k zemi. Z houští vylezlo dalších deset osob. Jeden z nich promluvil: „Co děláš v našem lese? Opusť tento prostor a dej nám všechny tvé cennosti!" Odpověď poznal brzy. Za mě promluvila má sekera. Uťal jsem nejbližšímu z lupičů hlavu. V tom se na mě vrhli další čtyři muži. První mě chtěl nejspíš seknout, já jsem se však sklonil a rozpáral mu břicho. Než upadl k zemi, vytáhl jsem z pochvy meč a bodl jsem dalšího z nich. Ostatní pro mě nebyli problém. Asi tři lupiči se rozprchli do lesa.

Na Severních pláních.


Armáda lidí byla připravena odolávat dalším útokům. Otroci svými silami donášeli kameny z blízké skály ke katapultům. Jeden z vojáků, Artren znělo jeho jméno, spatřil v dáli svýma elfskýma očima asi pět tisíc vyslanců zla. Artrenova matka byla elfka, otec však člověk. Takoví lidé žijí jen výjimečně - říká se jim Půlelfové. Artren s hrůzou zjistil, že spolu z Nazghúly bojují také skřeti a nemrtví. Všechno to oznámil králi a vrátil se na svůj post v první linii pěšáků. Nepřátelé se stále přibližovali a s nimi přicházel také jejich pach. Každým jejich krokem se vojáci báli víc a víc, ta armáda byla hrůzostrašná. „Musíme ubránit hranice své země!" zvolal král a na tento popud mu odpovědělo asi tisíc mužů: „Ano!" Král chvíli čekal, až se nepřátelské vojsko přiblíží na dostřel a až nastala správná chvíle zavelel vojákům u katapultů a ti vypálili. Pár jich zahynulo. Král zavelel znovu. Kameny doletěly na nejpočetnější skupinku skřetů, jejich těla odletěla do dáli. „Lučištníci!" zavelel král Pers a ti vystřelili ze svých luků. Rytířům nad hlavami přelétl stín, který skončil kdesi v hloubi nepřátelského vojska. Téměř každý šíp zasáhl svůj cíl. Po chvíli došlo ke střetnutí. Rachot štítů, nárazy mečů o sebe, nářky bojovníků, to vše šlo slyšet na míle daleko. Rytíři bojovali do roztrhání těl, avšak jejich počet se stále zmenšoval. Obloha byla rudá. Stromy se nakláněly směrem od bitvy, zvířata utíkala pryč. Kolem Artrena se shromáždilo pět nazghůlů. S výskokem a bodnutím zabil tu jednu odpornou stvůru. Zaútočil na něj další. Nejspíš chtěl Artrena napadnout shora, jenomže ten byl bystrý a vykryl tento výpad mečem, který ležel poblíž a následně ho svým bodcem na sekeře zabil. Když už chtěl zabít dalšího nazghůla, zatroubil v blízkém lese někdo na roh. „Ale to je elfský roh!" pomyslel si Artren. Elfové vycházeli z lesa. Skřeti, nazghůlové i nemrtví prchali, jenomže elfové byli rychlejší. Napínání tětiv a následné vypálení z luků bylo slyšet až na bojišti. Polovina armády padla. S elfskou podporou tuto bitvu vyhráli a ubránili tak své hranice. Po chvíli přiletěl gryf s poslem na zádech, aby vyřídil, že temné společenstvo napadlo Koňské statky.

Hodnocení článku: Hodnocení 0.00, Hodnotilo 0 uživatelů