Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Dezertér

3.12. 2007 Autor Lucas Komentáře Komentáře (0) Kategorie Příběhy Hodnocení 9.78 Přečteno x1528

Životní příběh seržanta 22. bojové jednotky Dark Elfovy armády. Příběh, do kterého vstoupila smrt i láska. Příběh, ve kterém se na nespolehlivého dezertéra spolehla jeho dívka. Příběh, který dokazuje, že smrtí láska nekončí...


Bylo studené, sychravé ráno. Procházel jsem se ve zkrvaveném a potrhaném plášti po pláni, kde se minulou noc strhla obrovská bitva. Byl jsem seržant 22. bojové jednotky obrovské armády temných elfů, které poroučela nejmocnější bytost světa, mocný Dark Elf. V celém vojsku bylo asi jen 10 tisíc lidí. Zbylých 8 miliónů tvořili temní elfové, několik trpaslíků, pár barbarů a dokonce jsem zahlédl i 6 entů. Naše armáda byla největší, nejničivější a nejkrvelačnější ze všech. Žádná jiná armáda se s námi nemohla ani rovnat. Ale upřímně řečeno, nikdo z nás, lidí, by se k Dark Elfovi nikdy nepřidal dobrovolně. Když jsem ještě byl malý, dali mne k němu do služby vlastní rodiče, tak jako většinu lidí. Za to jsme je všichni právem nenáviděli. Ovšem pár lidí se mu postavilo. Těch pár odvážlivců pak bylo ovšem krutě mučeno a byly na ně svaleny nejhorší kletby. Nikdo mu sice sloužit nechtěl, ale jinak jsme si neměli na co stěžovat. Pravidelně jsme dostávali jíst a dvakrát týdně i nějaký ten plat. Navíc jsme měli povolení drancovat podrobené země. Kupodivu bylo v armádě i pár dívek. Ne že bych si já, 16letý chlapec nemohl vybírat, ale mé srdce už bylo zadané. Bohužel tato dívka patřila do jiné jednotky, takže jsem se s ní mohl vídat jen během bitvy. Právě proto jsem se na bitvy velmi těšil, a nadřízení temní elfové to pochopili špatně a jako jediný člověk jsem byl jmenován důstojníkem. Naštěstí se blížily Vánoce, které sice temní elfové neslavili, ale nám lidem chtěli dopřát také nějaké ty radovánky a všichni lidé je měli oslavit společně. Bohužel nastaly události, které nikdo, tedy alespoň já, nemohl předvídat.

Jedné noci vešla do důstojnického stanu naší jednotky postava zahalená v černém plášti. Došla k mému lůžku a dřepla si k němu. Jemně se mnou zacloumala a oslovila mne jménem. Já se však nevzbudil. Znovu se mnou zacloumala a tentokrát mne oslovila i mou hodností, na což jsem se vzbudil.
     „Co-co-co je??" zakoktal jsem rozespale.
     „To jsem já." zašeptala mi do ucha a pohladila mne po vlasech. 
     „Co tady děláš? Chceš mít průšvih?"
     „Ten budu mít stejně," zašeptala, „odcházím."
Opět mě pohladila a když viděla jak se nadechuji k protestu, políbila mě, otočila se a odešla. Na nic jsem nečekal, popadl jsem svůj tmavě zelený plášť, opasek s mečem a vyběhl jsem ze stanu. Rozhlédl jsem se a v dáli ji zahlédl. Nedalo mi moc práce ji doběhnout. Chytil jsem ji za ruku a ona se otočila tak prudce až mi do obličeje dopadly slzy, které se jí kutálely po obličeji. V první okamžik se zatvářila nevěřícně, pak se ale usmála.

„Počkej, půjdu s tebou kamkoliv, třeba na konec světa." a políbil jsem ji na tvář. Vydali jsme se mlčky rychlým tempem ke krajní straně našeho vojenského ležení. Kupodivu jsme cestou nikoho nepotkali, což by se dalo označit za malý zázrak. Ochranný val naštěstí nebyl moc velký, takže jsme jej bez problému přelezli a vydali se přes pláň k lesu, za nímž se nacházelo podrobené město. Po dvou hodinách rychlé chůze jsme dorazili do města. Protože jsme na sobě měli pláště vojáků Dark Elfa, všichni se nám klidili z cesty. Našli jsme stáje. Bohužel jsme s sebou neměli peníze, tudíž jsme koně museli ukrást. Za pět minut už jsme se tryskem řítili směrem z města.
     „Kam vlastně půjdeme?" zařval jsem do větru, který mě švihal do obličeje.
     „Nemám tušení, asi někam do hor!" dostalo se mi odpovědi ze tmy.
     Následujících 9 dní bylo nejšťastnějších pár dnů v mém životě. Po svém boku jsem měl dívku svých snů. Měli jsme na sebe spoustu času a konečně jsme si mohli vynahradit těch několik let, které jsme se museli přehlížet. Avšak nic netrvá věčně a o tom jsme se měli velmi brzy přesvědčit.

Jednoho večera jsme ulehli ke spánku. Doteď si vyčítám že jsme se lépe nezamaskovali. Chvíli po půlnoci mne vzbudil křik a řinčení zbrojí a mečů. Pohotově jsem vyskočil s mečem v ruce. Ležel jsem o kousek dál než ona, a právě proto mne asi nenašli. Nevím, co to do mne vjelo, ale rozběhl jsem se a skočil jsem mezi nejbližších 5 temných elfů, kteří v zápětí leželi na zemi a svíjeli se ve smrtelných křečích. Celou noc jsem se snažil ji najít, ale marně. O tři dny později jsem osedlal koně a vydal se na cestu, trvající bezmála měsíc. Cestou jsem se živil lovem drobné zvěře a pil vodu z potoků. Posledních 30 mil své cesty jsem musel dojít pěšky, protože můj kůň upadl, zlomil si nohu a několik dní poté zemřel.

Konečně jsem dospěl na konec své cesty. Přede mnou se tyčila věž nekromantů sahající až do nebes. Zabušil jsem na obrovské dveře, které se po chvíli samy od sebe otevřely a vpustily mne dovnitř.
     „Co zde pohledává bývalý seržant Dark Elfovy armády??" ozval se přede mnou nepříjemný a skřípavý hlas.
     „Myslel jsem, že vy to budete vědět!" a snažil jsem se alespoň trochu pousmát.
     „Samozřejmě že vím, tvoje hlava je pro nás jako otevřená kniha. Ale chci to slyšet od tebe. Tedy, jestli si to ještě nechceš rozmyslet!" a zasmál se skřípavým hrdelním smíchem.
     „Nic si rozmýšlet nebudu, přišel jsem vám přednést svůj návrh!"
     Celá dohoda s nekromanty byla nepříjemná, ale stále jsem si v duchu opakoval: „Ona za to stojí!!"

O čtyři dny později jsme už byli jen 2 míle od ležení temných elfů. Dílem díky rychlosti našich koní a dílem díky postupu armády naším směrem. Stál jsem tam v čele deseti tisícové armády nekromantů a čekal na noc, až většina vojáků usne.

Konečně ten okamžik nastal a já byl jako na trní. Stáli jsme proti největší armádě světa. Zavelel jsem k útoku a pomalu jsme se vydali přes ochranný val. Jakmile jsme se dostali do tábora, rozprchli se nekromanti všemi směry vraždit temné elfy. Já jsem se vydal na jisto, do stanu generálů, kde jak jsem se domyslel na mne čekala moje milá. Ničeho jsem si nevšímal, procházel zuřivou bitvou a soustředil se na jednu jedinou věc. Na ni. Ihned poté, co jsem vkročil dovnitř se po mě vrhli čtyři generálovi osobní strážci. Během několika málo vteřin však leželi na zemi a váleli se ve vlastní krvi. Generál seděl na posteli a ve chvějících se rukou svíral meč. Z minulého období svého života jsem věděl, že generál je výborný stratég, ale že s mečem to neumí. Jediným mávnutím jsem mu jej vyrazil z ruky se slovy: 
     „Tohle dětem do rukou nepa-..." 
     Ale pak jsem se zarazil. Ve stínu v rohu stanu byla velká dřevěná lavice, na níž leželo bezvládné tělo. Ruce a nohy mělo roztažené a přikované tak, aby s nimi nikdo, ani majitel nemohl pohnout. Netřeba popisovat, co se zde s dezertérkami dělo. Přistoupil jsem blíž a pohlédl do zkrvaveného obličeje. Byla to ona. Byla mrtvá. Zmocnil se mne hrozná vlna vzteku. Čtyřmi ranami jsem přesekl řetězy a pak jsem popustil uzdu svému vzteku, který okamžitě vyvřel na povrch. Neuvěřitelně rychlým pohybem jsem se otočil a generálova hlava se skutálela na zem. Podíval jsem se na její zohavené tělo. Do očí mi vhrkly slzy. Přehodil jsem si ji přes rameno, přelezl val, osedlal koně a  vydal se s jejím tělem zpět k nekromantům...
     „Nemáš co bys nám nabídl!" rozléhal se ve věži posměšný křik nejvyššího ze všech nekromantů.
     „Ale mám! To poslední, co mi zbylo!!"
     „To neuděláš, nejsi blázen!! Neobětuješ pro ni svůj život!!" a zatvářil se udiveně.
     „Ale ano!!" naprázdno jsem polkl, „jen mě... jen mě pak s ní chvíli nechte."
     „Hmm.." zamyslel se nekromant, „nuže dobrá, ať je po tvém!"

Čekal jsem v lese na malé mýtince. Čekal jsem nekonečné tři hodiny. Pak se z lesa vynořila postava. Prudce se mi rozbušilo srdce. Vyšli jsme si vstříc, ale pak už jsme se neudrželi a rozběhli se. Objali jsme se a několikrát políbili.
     „Musíš mi toho tolik povědět!" povykovala nadšeně.
     „Promiň." špitl jsem.
     Zatvářila se nechápavě.
     „Miluju tě!" a naposled jsem ji políbil. Do očí ji vhrkly slzy.
     „NÉÉÉÉÉÉÉ!" její výkřik bylo to poslední, co jsem v životě slyšel. A pak...

 

...a pak jsem vkročil do tmy.

 

Věnováno všem dívkám, pro které stojí za to zemřít!
Hodnocení článku: Hodnocení 9.78, Hodnotilo 9 uživatelů