Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Celtus - Hraničář Elgar (3)

16.11. 2008 Autor Laxinátor Komentáře Komentáře (0) Kategorie Příběhy Hodnocení 0.00 Přečteno x1563

Tak tu máte třetí díl. To mi teda řekněte, proč sem leze denně 100 lidí a nikdo nic nedělá... No, pojďme k příběhu samotnému......


Seděl jsem tam možná pár minut, možná i několik hodin, to nevím, ale poté jsem musel zvednout hlavu, protože jsem nebyl sám. Za mnou stála jakási osoba v černé kápi. Nevím, jak dlouho mě tam pozoroval, ani jak se tam dostal. Jediné, co mi bylo jasné, že kdyby chtěl, jsem již mrtvý. Pomalu jsem se otočil. Muž mě zkoumavým pohledem probodával a já se cítil, jako nahý ve tmě. Zpod kápě mu rudě plály oči. Najednou se jeho tělo jakoby zkroutilo a padl k zemi mrtev. Ze zad mu trčely 4 šípy. Zpoza stromů vyšli tři elfové a jeden člověk v zeleném loveckém plášti, nejspíš hraničář. Ten byl asi vůdcem této skupiny, neboť ke mně přistoupil a začal mluvit: „Kdo jsi?", sykl. Z jeho hlasu byla cítit opatrnost, ale i tak byl velmi drzý. Já neodpovídal. Stále jsem byl ochromen sledem událostí a nemohl jsem se ani hnout. „Odpověz, nebo tě k tomu budu muset donutit". „Nech ho Elgare, nevidíš, že je to ještě dítě?", promluvil jeden elf. Jeho hlas byl laskavý, ale i on mluvil s jistou opatrností. „Jak se opovažuješ mě oslovovat jménem před neznámou osobou, drzý elfe!" „Promiňte pane, už se to nestane." „Ptám se tě naposled: Kdo jsi, co tu děláš a proč jsme tu zachytily stopy černé magie nekromantů?" Konečně jsem sebral kuráž. „Do mého jména vám nic není, byl jsem tu na lovu a co se týče těch řečí o magii, vůbec nemám ponětí, o co jde." Víte, v mládí jsem byl drzý, jinak bych si nic takového nedovolil Také mi jazyk poháněl žal nad ztrátou blízkého společníka, kterého jsem měl od štěněte. „Nejsi v pozici, kdy si můžeš vyskakovat!", zařval neznámý. „Právě jsem unikl smrti roztrháním vlky na kusy, ztratil jsem svého psa, mám nohu na cucky, viděl jsem, jak jste zavraždili nějakého člověka, jsem unavený a hladový. Tak mi neříkejte, co můžu dělat!" Vyjelo to ze mě tak spontálně, že nebýt té omračující rány do hlavy, byl bych toho litoval.

Procitnutí nebylo dvakrát příjemné. Probral mě hlasitý dunivý úder nějakého těžkého kovového předmětu, ozývající se jakoby z prázdnoty. Ještě než jsem otevřel oči, sáhl jsem si rukou na zátylek. Pulzovala mi v něm totiž téměř nesnesitelná bolest. Ihned, jak jsem s dotkl bolavého místa, ucítil jsem obrovskou bouli. Poté jsem otevřel oči. Nešlo to zrovna snadno, neboť je slepovala nějaká chladivá hmota. Po jistém úsilí se mi to povedlo. Porozhlédl jsem se po okolí. Ležel jsem na nějaké mýtině plné malých močálků a bažin. Sám jsem v jednom ležel. To byla ta lepivá látka - jíl. Měl jsem ho plné oči, vlasy i ústa. Obaloval mi oblečení. Bažina páchla hnilobou rozkládajících se těl mrtvých zvířat, která sem zabloudila a pošla hladem, či únavou. Blízko mě seděly okolo ohně 4 mužské postavy a na plameni vařily v hrnci nějaké jídlo. Nepochybně mne vzbudil úder tohoto kotlíku do něčeho, nebo něčeho do něj . Nádherně mi to zavonělo. Najednou mi začalo svítat. Jistě to byli ti elfové a ten hrubý hraničář, co jsem je včera potkal. Za chvíli se dostavil i žal nad ztrátou Gabara. Pokusil jsem se pomalu odplížit, ale to se nepovedlo, protože jsem byl přivázaný za nohu k malému stromku. Okamžitě, jak jsem se pohnul, zacinkal malý zvonek, který jen čekal na mou neopatrnost. Mí věznitelé rychle vstali, tasili své zbraně a v čele s člověkem se ke mně svižným krokem blížili.

Hodnocení článku: Hodnocení 0.00, Hodnotilo 0 uživatelů