Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Ocelová pěst

20.10. 2009 Autor Laxinátor Komentáře Komentáře (12) Kategorie Kronikář DE '09 Hodnocení 8.43 Přečteno x1801

Tak a jdu vám ukázat, jak se to má dělat... aneb autor soutěže se zúčastňuje.

Nebojte, v porotě nejsem.

Jinak, něco k tomu... napsal jsem to ve škole, jako slohovou práci na téma: "Den na který nikdy nezapomenu." :D Učitelka byla docela šokovaná, ale dostal jsem jedničku. Psáno tedy ve škole za jednu hodinu a 30 minut cca.


Bylo jitro, obyčejné a přitom nádherné jitro podobné všem dřívějším svěžím ránům, která přinášela nový den tady, v Salmirových horách, horách, jimž staletí vládneme my, rod Salmův, mistrní trpasličí kovkopové a kováři, kterým v blahobytu trvajícím již 253 let vládne král Firne Plamenné Kladivo. A nic nenasvědčovalo sledu událostí budoucích.

 

Já, Firth, po tom dni zvaný Ocelová Pěst, v pořadí druhý syn a potažmo dědic králův, dnes nejzdatnější ze sekerníků našich legií, jsem se procházel, tak jako už mnohokrát, po úpatí hor pojmenovaných po Salmirovi, mém předku, jenž nás přivedl na toto bohy požehnané místo. Nevěda, co tím, ač nepřímo, způsobuji, přizval jsem na svou ranní pochůzku také dva své nejmladší bratry. Těšili jsme se krásy stěn našeho pohoří, které tak nádherně vyhladili naši vzdálení i blízcí předkové a na nichž jsou vyryty reliéfy zobrazující legendy a důležité události jak celého lidu vzešlého z kamene, tak našeho rodu konkrétně.

Pak nás ale upoutal šum v křoví a ještě více jeho původce, divoký kanec. Inu, to se ví, že jsme jej počali zuřivě štvát, abychom tak obohatili královskou tabuli a v neposlední řadě ukázali svou statečnost. Protože jsme původně neměli zamyšleno vyjít si na lov, měli jsme každý u sebe pouze po jedné dýce.

Divočák byl jen o něco málo menší, než kdokoli z nás a jeho kly se leskly příslibem tajemného nebezpečí a slávy. A tak jsem běžel a větve mě šlehaly do obličeje, zakopával jsem o podrost, ale přes to všechno jsem držel s prasetem krok a mé nadšení nepolevovalo. Až později si uvědomil, že jsem se v zápalu nadšení oddělil od svých společníků. Nechal jsem tedy s velkou lítostí kance kancem a hledal své druhy. I volal jsem jejich jména „Oro! Irdi!" však nikde ani hlásku. Po rozhodnutí jít domů a doufat, že tam již čekají, mi došlo, že tato část lesa je mi neznámá.

Však že jsem dobrý stopař a boty dûrlom, jak si náš lid říká, zanechávají hluboké stopy, snadno jsem se vrátil k místu, kde jsme kance stíhat začali. Po návratu k úpatí hor mi to přeci jen nedalo a vydal jsem se, místo cesty zpět, ve šlépějích jednoho z bratrů. A díky bohu za můj instinkt! Stopy byly nejprve chaotické, jak Irdy sledoval prase, poté se jeho krok zklidnil, když zjistil, jako předtím já, že se ztratil. Tu se projevila jeho moudrost, když sledoval cestu, po které se sem dostal. Po pár krocích ale odbočil a zašel hlouběji do lesa. "Co ho mohlo vyrušit?" v duchu jsem se ptal sám sebe. A za okamžik mi to došlo. V měkké lesní půdě se vyskytoval ne jeden, ale dva páry stop trpasličích bot. Setkal se zde s Orem. Sedli si na mech a zřejmě zvažovali, co dál. Jak jsem se později dozvěděl, Oro měl vyvrknutý kotník, tak se rozhodli, že na mne počkají. Věděli, že přijdu.

Sledoval jsem jejich stopy dál, protože vstali, a podle udusanosti podrostu přešlapovali zády přitisknutými těsně k sobě a otáčeli se dokola. Byli vyrušeni, ale nevěděli, ze které strany přijde útok. A pak spatřili svého nepřítele. Stopy mělo to zvíře jako vlk, ale bylo mohutnější, a pokrývala ho zlatavá srst, které bylo okolo míst, kam předtím stouplo, požehnaně. S chlupy jsem našel ještě sliny toho ohavného stvoření, a krev, mnoho krve, dvou konzistencí a barev. Jistě trpasličí a netvorova. Strhl se boj, to je jasné. Poblíž ležela dýka vykládaná smaragdy, Irdiho oblíbeným drahokamem, kterým si zdobil snad každou osobní věc. Chyběla jí špička. A nakonec tu byly ty čáry. Zvíře couvalo a za sebou táhlo dvě těla. „Jaká zrůda utáhne dva statné trpaslíky v jedné tlamě?!" Zmocnil se mne strach o sourozence. Stopoval jsem rychle dál. Dokonce jsem, já hlupák, ponechal Irdiho nůž na místě.

Došel jsem až k jámě, v níž krvavé stopy končily. Nejvíc mi dělalo starost to, že v průběhu cesty krve přibývalo, a to bohužel ne té netvorovy. „Co dál? Vykouřit obludu nemohu, udusil bych bratry. A vejít dovnitř by se rovnalo sebevraždě. Co mám tedy dělat?" Moje nervozita vzrůstala. Poté jsem dostal nápad. Vzal jsem svůj roh a zadul na něj, co mi dech stačil. Ozval se zoufalý skučivý jekot a hlas, který volal: „Tady! Tady dole! Pomoc!" Ještě jednou jsem zatroubil. Zvíře ten zvuk velmi mučil. Šelma vylezla z brlohu.

Ze zlatého těla potřísněného krví vycházela ne jedna, ale dvě hlavy! Odporné a hrůzostrašné hlavy to byly, to vám povídám. A já, v jedné ruce drže roh a ve druhé nůž, je probodával pohledem stejně nenávistným, jako ony mne. Vydal jsem další dunivý zvuk, abych zjistil jak moc velkou výhodou pro mne můj roh je, a bylo vidět, jak se při něm obě hlavy Nargothovy, jak jsem tvora pojmenoval, zmítaly a narážely do sebe. S dalším zazněním mé trouby jsem se na něj vrhl. Dvakrát byl sečen do jednoho ze svých obličejů, než se vzpamatoval. Po zabodnutí mé dýky do jeho lebky, které následovalo těsně poté, se vzepnul, čímž mě srazil k zemi a chystal se mne, teď již jen jedinou živou tlamou, rozsápat. Jednou rukou jsem se mu beznadějně bránil, zatímco druhou jsem se sápal po v něm zapíchnuté zbrani. Ale marně, byla v jeho hlavě zaklíněná. Bohužel už ho ani nebolelo, když jsem s dýkou kroutil, abych ho ochromil. Stále na mne dotíral a já před sebou bezmocně mával rudou a rozdrásanou paží. Ruka mi stále klesala a zdála se být čím dál těžší, jak krev i se sílou opouštěla mou končetinu. Nezbývalo mi mnoho času na obranu, a proto jsem zvolil útok. Jelikož si netvor všímal jen horní poloviny mého těla, nebylo těžké kopnout jej do břicha. Ve chvíli, kdy polevil útok a zavyl bolestí, napřáhl jsem se, v posledním zoufalém pokusu zachránit se, oběma rukama v pěst a úderem sevřel tak jeho lebku ve smrtícím klínu. Mé i jeho kosti vydaly ohavný lámavý zvuk a obluda lehla v posledních předsmrtelných křečích k zemi.

K smrti znaven jsem odvedl oba bratry domů, kde jsem upadl do několik dní trvajících mdlob. Nebýt mých železných rukavic a našich léčitelů, jen stěží bych dnes v ruce udržel jakoukoliv věc. Lidem nebo elfům by nepomohl ani boží zásah, ale trpaslíci jsou prostě odolnější. Vždyť jsme vzešli z kamene.

Rozdrcená lebka Nargothova mi nyní visí v mé komnatě, jakožto největší mých z trofejí. Irdi od té doby už nikdy nepromluvil, ale Oro, který můj souboj viděl, s oblibou vypráví tento příběh, ač velmi nadneseně. Podle něj jsem nepřemožitelný hrdina a lovec netvorů.

Hodnocení článku: Hodnocení 8.43, Hodnotilo 7 uživatelů