Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Spisy Rakdemovy - 1.díl

7.12. 2009 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (8) Kategorie Příběhy Hodnocení 7.50 Přečteno x1310

Vzestup a pád Kvilamského knížectví

Tak už se to začíná zase pomalu rozjíždět. Nakonec celá historie nebude, pouze některé části. Časem přibude i mapka. Na Zlodějích, žoldácích a Strážcích budu pracovat průběžně, pokud možno pravidelně.

Upřímě, je toho hodně a ani nedoufám, že to bude někdo číst celé.


Mezi Dračí průrvou a Pockým jezerem se rozkládá úrodná vrchovina Kvilam. Od severu je kryta Věčným pohořím, které na západě končí Dračí průrvou. Na jihozápadě pak začínají Riedské Hory, které se táhnou stovky kilometrů dál na jih, až k moři. Na jihu a východě, za Pockým jezerem pak začíná Poušť Deucaleon. Tato země je tak dobře chráněna ze všech stran. Navíc, díky Dračí průrvě tudy prochází jediná pozemní cesta mezi zeměmi východu a západu. Dalo by se tedy čekat, tato oblast bude prosperovat. Opak je však pravdou.

Přibližně před třemi sty lety se začala v Kvilamu objevovat první větší města. Hauestadt na severu, na úpatí Věčného pohoří bohatl na těžbě cínu a olova. Riedum, které vzniklo pod Riedským pohořím a rozvinula se zde těžba a opracovávání tyrkysu. Fahreion, nejstarší osídlení této oblasti, leží na západním břehu Pockého jezera a bylo osídleno hlavně rybáři a kupci. Jednalo se o obchodní středisko oblasti a jako první bylo obehnáno hradbami. Další dvě města, Auslosan a Schaften, leží v centru vrchoviny a zabývají se převážně zemědělskou výrobou.

Dlouhou dobu byla tato oblast rozdělena mezi těchto pět městských států. Každý z nich toužil po ovládnutí území svého souseda, nicméně sám toho nebyl nikdo s to dosáhnout. Stále vznikaly koalice a spojenectví jedněch proti druhým. Avšak ani to nevyřešilo patovou situaci. Desítky let byla tato zem sužována válkou všech proti všem. Kvůli tomu byly přerušeny téměř všechny obchodní cesty, z východních zemí. To jen prohubovalo vzrůstající chudobu zdejšího lidu.

Zvrat přišel až na jaře, roku 1138. Vládce Hauestadtu, Baron Maratan IV. Kerau se rozhodl situaci konečně vyřešit a získat kontrolu nad celým Kvilamem. Přes zimu se mu podařilo vybudovat malé, kvalitní vojsko, doplněné zkušenými žoldáky ze západu. Pak uzavřel spojeneckou smlouvu s Auslosanem a Schaftenem. S nimi pak vypracoval plán pro novou ofenzívu. Celá operace byla založena na rychlosti a překvapení nepřátelských armád. Všechna jejich vojska oblehnou a dobudou Riedum. Zatím Maratanova armáda vyrazí k jihu a bude bránit Auslosan a Schaften. Případný protiúder z Fahreionu měly odrazit právě Maratanovy jednotky. Až bude Riedum dobyto, bude snadné se z osamoceným Fahreionem vypořádat.

„Vrazit spojenci nůž do břicha je snazší, než nepříteli do zad."

Maratan IV. Kerau, 17. Března 1138

Vše probíhalo podle plánu. Riedum se ocitlo v obležení a Hauenstadtští nebyli napadeni. Pak Maratan spustil svůj plán. Přikázal zajmout vládce Auslosanu a Schaftenu a obě města obsadit. Měl tak kontrolu nad třemi pětinami vrchoviny, zatím, co zbytek bojoval mezi sebou. Vojska před Riedumem se najednou ocitla bez velení. Pro Maratana nebylo těžké podplatit Auslosanské vojáky a získat je na svou stranu. Horší to ovšem bylo se Schaftenskými. Jejich vůdce, generál Witzbiefeld, byl mladším bratrem vládce Schaftenu a nyní se považoval za přirozeného vládce tohoto města. Přikázal okamžitě zrušit obležení a vydal se na východ. Hodlal dorazit do Fahreionu a uzavřít s ním spojenectví proti Maratanovi. S tím Maratan nepočítal. Původně zamýšlel dorazit Reidum a pak osamocený Fahreion. Musel jednat rychle.

Witzbiefeldova armáda byla příliš velká na to, aby se jí Maratan mohl postavit v přímé bitvě. Musel by odkrýt svůj týl. Ani náhlý přepad by nemusel přinést ovoce. Zvolil proto jinou taktiku. Shromáždil veškerou jízdu a dal jí příkaz vypálit všechny statky a vesnice podél cesty, kterou Schaftenští cestovali na východ. Byl to krutý, ale účinný rozkaz. Witzbiefeldovo početné vojsko spotřebovalo ohromné množství zásob. Do této chvíle je získávalo právě pleněním okolí. Ale nyní již žádné zdroje neměli. Nespokojenost narůstala, šířil se hlad. Witzbiefeld musel zvážit své možnosti. Mohl se samozřejmě vzdát. To ovšem ihned zavrhl. Pak se mohl vrátit a pokusit prolomit na vlastní pěst obležení Reidumu. To však bylo riskantní, neboť nepřítel již jistě upevnil své pozice a navíc byli s Reidumskými stále nepřátelé a jednání by se kvůli obležení uskutečnit nemohla. Proto zavrhl i tuto možnost. Pokračovat na východ nemohl. Než by dorazil k cíli, polovina vojska by zemřela hladem. A cesta na jih, do pouště, by byla naprosté šílenství. Zvolil tedy poslední možnost, pochod na sever. Počítal s tím, že tuto oblast nepřítel zatím nevyplenil a navíc bude tak překvapen, že se mu neodváží postavit mu na odpor.

Maratana však nepřelstil. Ten naopak vytáhl se dvěma třetinami své armády Witzbiefeldovi vstříc. Měl celkem 3 000 pěšáků, 3 000 lučištníků a 800 jízdních vojáků. O dost méně, než jeho protivník. Witzbiefeld disponoval 5 000 pěšáky, 4 000 kušaři a 700 jezdci. Jelikož byl Maratan v početní menšině, nehodlal se pustit do přímého boje. Místo toho se rozhodl použít lsti.

Witzbiefeld postupoval dosti opatrně. Silný jezdecký oddíl stále prozkoumával terén kilometry před postupující armádou. Stále však nenarazil na nepřátelský odpor, což otupilo jeho ostražitost. Když se konečně dostal do blízkosti malého městečka, Sodtu, na okraji hustého lesa. Jízda v něm neobjevila nic zvláštního a tak bylo zvoleno jako cíl cesty. Vojsko se zde mělo zásobit potravinami a strávit zde i pár dní a odpočinout si. Sotva však první oddíly vstoupily do ulic, Maratan zaútočil. Od východu se vyřítilo asi pět set jezdců a napadlo Witzbiefeldovu pěchotu z boku. Ve vojsku vypukl zmatek a přední oddíly se pokusily rychle dosáhnout Sodtu, který jim svými úzkými ulicemi skýtal bezpečný úkryt před útočící jízdou. Najednou se však z domů vyhrnuly ukrytí Hausenstadtstí vojáci. Nemilosrdně pobíjeli překvapené Schaftenské vojáky.

Když byl útok jízdy nakonec odražen, zahájil Witzbiefeld dobývání městečka. Vytrvalým tlakem pěchoty se mu nakonec podařilo nepřítele zatlačit do lesa. Jeho pěchota však utrpěla těžké ztráty. Povzbuzen úspěšným obsazením městečka, dal rozkaz pokračovat v pronásledování nepřítele dál do lesa. Nevěděl, že vlezl přímo do Maratanovy pasti. Pěchota téměř bez odporu postupovala lesem a zatlačovala Hauenstadské dál na sever. Náhle však na několika místech najednou vypukl v lese požár. Schaftenští zpanikařili a pokoušeli se co nejrychleji dostat ven z lesa. Jen nemnohým se to podařilo. Plameny postupovaly rychle a brzy utvořily kolem velké části vojska ohnivý kruh, ve kterém se spousta nebohých vojáků přímo upekla. Pro Witzbiefelda to byla přímo katastrofa. Tu noc přišel o více, než 2 500 pěšáků a 2 000 kušařů. Téměř polovinu své armády. Oproti tomu jeho protivník ztratil necelých 500 pěšáků a ani ne 50 jezdců.

Pro Witzbiefelda to znamenalo konec všech nadějí. Jeho vojsko bylo zcela demoralizováno a téměř bez zásob. Když se k němu navíc dorazily zprávy o pádu Reidumu a kapitulaci osamoceného  Fahreionu, situace se ještě víc zhoršila. Prakticky celé vojsko dezertovalo a vydalo se na sever, vzdát se nepříteli. Witzbiefeld věděl, že vzdát se Maratanovi by pro něj znamenalo téměř jistou smrt. Shromáždil své poslední věrné, necelé dvě stovky jezdců a vyrazil na jihovýchod. Rychle vyplenil několik statků a doplnil zásoby. Pak se vydal na jih, do pouště Deucaleon. Měl v úmyslu ji překročit a dosáhnout oázy El-Famej, severní výspy Hagijského Chalífátu. Doufal, že mu Chalífa poskytne azyl a časem se mu podaří přemluvit ho k invazi proti Maratanovi. Možná to byl dobrý plán a možná by mu i vyšel, poušť je však nemilosrdná a pohltila již mnoho odvážlivců. Mezi nimi i Witzbiefelda.

Tím skončil veškerý organizovaný odpor proti Maratanovi a jeho armádě. Tím bylo dokončeno sjednocení Kvilamu. Baron Maratan IV. Kerau, vládce Hauestadtu, se stal Maratanem I. Kerau, knížetem Kvilamským. Přesunul své sídlo do Fahreionu a začal s obnovou poničených oblastí. Lákal osadníky ze západu a novým vesnicím a městečkům na jihu, který byl válkou poničen nejvíc, odpouštěl na několik let daně. Velmi intenzivně se zabýval domácí politikou, ovšem na úkor té zahraniční. Omezil se pouze na uzavírání mírových smluv, s Hagijským Chalífátem a Regetenským královstvím. V tu dobu se to nezdálo až tak důležité. Sousedé o tuto zemi nejevili pražádný zájem a nejdříve bylo třeba zvýšit stabilitu říše.

Maratanovi I. Nebylo dopřáno dlouhého panování. Zemřel roku 1144, šest let po sjednocení říše. Vlády se ujal jeho teprve sedmnáctiletý syn, Eugen I. Kerau, zvaný „Stavitel". Již od mládí byl prchlivý a obával se jak o svůj život, tak o své knížectví. Na hranicích vystavěl téměř deset velkých hradů a pevností, mezi nimi i pevnost Korsah, strážící západní konec Dračí průrvy. Prodloužil mír s Regetenem a pokoušel se o totéž i s Hagijkým Chalífátem. Zde však nastaly komplikace. Kalif,

Soliman II. Jasný, se obával, že teď, když je v Kvilamu klid, začnou obchodníci opět využívat obchodní stezku přes Dračí průrvu. Dokud byla totiž tato oblast zmítána válkami, používali alternativní trasu. Přes poušť Deucaloen, oázu El-Famej, až do hlavního města Chalífátu, Kumtimu. Tam bylo zboží naloženo na obchodní lodě a vyvážen do celého Západu. Hagijským to pochopitelně přinášelo vysoké zisky a proto chtěl Chalífa k mírové smlouvě připojit jistý dodatek. Karavany, procházející Kvilamem musejí povinně projít El-Famejskou oázou, kde zaplatí poplatky, ve stejné výši, jako kdyby cestovaly až do Kumtimu. Eugen na něco takového pochopitelně přistoupit nehodlal.

„Nevím, jestli si myslíte, že jsem hlupák já, nebo kupci, ale jedno vám řeknu. I když vám říkají „Jasný," v hlavě máte absolutní Temno!"

Eugen I. Stavitel, 23. Listopad 1145

Následovala ostrá výměna názorů, během níž oba národy jen o vlas unikly válce. Nakonec se ale oba vládcové přece jen dohodli na kompromisu a smlouvu, zvanou „Kvilamsko-Hagijský obchodní pakt." Poplatky v El-Fameji sice zavedeny budou, ovšem pouze dvoutřetinové. Na oplátku bude Hagijská armáda zdarma zajišťovat ochranu všech karavan, cestujících do Kvilamu. I tak to nebyla pro Kvilam zrovna nejvýhodnější dohoda, ale Eugen I. To stále považoval za úspěch, který měl zajistit dlouhodobý mír.

Mír vydržel vskutku dlouho. Více, než patnáct let. Roku 1161 však zasáhla Kvilam morová rána. Za oběť jí padla téměř pětina obyvatelstva, včetně Eugena I. Stavitele a jeho nejstaršího syna Mlata. Vlády se tedy ujal jeho druhý syn, Maratan II. Železný. V té době mu bylo teprve devatenáct let a jeho nezkušenost byla znát. Na „Kvilamsko-Hagijský obchodní pakt" měl dosti odlišný názor, než jeho otec. Považoval ji za urážku a výraz slabosti, který je třeba odčinit. Věděl však, že pouhým jednáním ničeho nedosáhne.

Rozkázal zvýšit daně a začal s výcvikem armády. Po dvouletých přípravách měl nakonec k dispozici 25 000 pěšáků, 9 000 střelců a 4 000 rytířů. Největší armádu, jakou kdy tato část světa kdy viděla. Plán Maratana II. byl prostý. Využít momentu překvapení a dobýt oázu El-Famej. Odtamtud měla armáda vytáhnout na jihozápad, přímo na Kumtim. Po jeho dobytí si pak mělo být zahájeno vyjednání podmínek kapitulace Hagijského Chalífátu.

11. května 1163 se Kvilamská armáda s Maratanem II. v čele vydala na cestu pouští. Pochod pouští byl však pomalý a nakonec nezůstal před Hagijskými utajen. Když se o Maratanově troufalém a podlém útoku dozvěděl mladý Chalífa, Soliman IV. Nádherný, byla na sever vyslána armáda k odražení útoku. Soliman ale neměl v úmyslu čekat, až Kvilamští dosáhnou oázy a oblehnou ji. Samotná její obrana by byla prakticky nemožná. Místo toho využil znalosti terénu.

„Poušť je nepřítelem všech. Ale ti, co ji znají, z ní snadno učiní svého spojence."

Soliman IV. Nádherný, 21. Květen 1163

Kvilamská armáda byla soustavně napadána ze zálohy. Co chvíli zpoza duny vyrazili Hagijští jízdní lučištníci, vypálili na nepřátelskou pěchotu salvu šípů a stejně rychle, jako se objevili, tak i zmizeli. Kvilamští rytíři se sice pokoušeli o odražení útoků, či dopadení nepřítele, ale ukázalo se, že v tomto směru jsou nepoužitelní. Nemilosrdný sluneční žár je vyčerpával, stejně jako jejich koně. A těžké brnění pocit horka ještě umocňovalo. Čtvrtina vojáků pouštnímu žáru podlehla. A ten zbytek na tom nebyl o mnoho lépe. Demoralizovaní, unavení, hladoví a žízniví. Spousta z nich po cestě zahazovala zbraně a brnění, ve kterém se cítili, jako v peci.

I přes všechny útrapy nakonec Maratan II. Železný dosáhl El-Famejské oázy. Stále měl k dispozici 17 000 pěšáků, 5 500 střelců a 2 000 rytířů, schopných boje. Stále dosti velká armáda, nicméně ve velmi ubohém stavu. A mělo být ještě hůř. Soliman IV. Zatím v oáze shromáždil na 6 000 pěšáků, 3 000 střelců a 1 500 vojáků lehké jízdy. S tím ovšem Maratan nepočítal. Čekal, že v oáze narazí pouze na malou posádku, případně pár strážných oddílů. Ale ne na celou armádu. Obléhání oázy nepřicházelo v úvahu, neboť jeho armáda byla na pokraji sil. Muselo tedy dojít k bitvě.

Kvilamští nastoupili v klasické formaci, s pěchotou, rozdělenou do tří oddílů, podporovaných lučištníky, uprostřed a jízdou na křídlech. Díky své početní převaze by bitvu jistě vyhráli, pokud by proti nim Hagijští vyrazili přímo. Soliman IV. však ukázal, že není hlupák. Veškerou svou jízdu přesunul na své levé křídlo, doprostřed umístil 3 500 pěšáků a 1 500 střelců. Pravé křídlo tvořilo 1 500 pěšáků a 1 500 střelců. Zbylých 1 000 pěšáků si ponechal v záloze, pro případ nouze.

K bitvě, která je dnes známa jako „Bitva o El-Famej," došlo 30. Května 1163, brzy po úsvitu. Boj byl zahájen útokem Kvilamské jízdy, na křídlech a první vlnou pěchoty uprostřed formace. Očekávalo se, že nepřítel bude prostě „převálcován." Soliman IV. se rozhodl využít mobility svých jednotek a nepřítele „vymanévrovat." Jízda na pravém křídle se zformovala do tvaru velkého „V" a když proti ní vyrazili Kvilamští rytíři, v klasické klínové formaci, prostě se rozdělila na dvě části, mezi kterými nepřítel projel. Vzápětí byla nepřátelská jízda zasypána přívalem šípů, z obou boků. Rytíři se sice pokoušeli o protiútok, Hagijští si však udržovali odstup, využívaje rychlosti a obratnosti svých koní. Během hodiny byla formace rytířů zcela rozbita a ti, co nebyli pobiti, se dali na útěk.

Proti Hagijskému středu zatím vyrazila první vlna Kvilamské pěchoty. Útočníci byli nejdříve zasypáváni salvami šípů, které sice nepříteli způsobily znatelné ztráty, nicméně útok nezastavily. Brzy došlo k tvrdému boji zblízka, v němž se nakonec přece jen projevila početní převaha Kvilamských. Hagijská pěchota začala pomalu ustupovat. Soliman IV. s tím ovšem počítal a dal před bitvou a dal svým důstojníkům rozkaz, aby ustupovali směrem k levému křídlu. Když Maratan II. zpozoroval, že Hagijský střed ustupuje, vyslal do útoku druhou vlnu pěchoty. Tou dobou ještě o zkáze pravého křídla stále ještě nic nevěděl.

Kvilamské levé křídlo zatím svádělo urputný boj s Hagijsou pěchotou a lučištníky. Normálně by jejich řady bez problému zadupali do země, ale obránci zde přes noc stihli vybudovat dvoukilometrový obranný val. Útočící jízda se tak ocitla ve svízelné situaci. Zadní řady, které o překážce, kterou přední řady nepřekonaly, nevěděly a stále tlačily ty před sebou. Hagijští lučištníci zatím bez problémů seštelovali jednoho rytíře za druhým. Pak z valu seběhli Hagijští kopiníci a pustili se do boje se zmatenou jízdou. Ta se nakonec ani ne po půlhodině obrátila na útěk, zanechávaje za sebou přes 300 mrtvých spolubojovníků. Zbylí rytíři už se nestihli před koncem bitvy znovu seskupit a do boje již nezasáhli.

Soliman IV. tak vyřadili z boje obě Maratanova křídla a veškerou jízdu. I tak proti němu stále stálo přes dvacet tisíc Kvilamských vojáků, kteří zatlačovali Hagijský střed. Nyní Soliman spustil závěrečnou fázi svého plánu. Svůj střed stáhl až na levé křídlo. Jízdu zatím poslal, aby nepřítele objela a ze severu začala ostřelovat a napadat nepřítele z boku. Když se Maratan II. dozvěděl, že obě jeho křídla byla rozdrcena, pozměnil plány. Místo vyslání třetí vlny pěchoty, své zbývající síly rozdělil na dvě části, které vyslal na křídla, do míst, kde předpokládal výskyt nepřátelských jednotek.

Mezitím se dalo do pohybu i Solimanovo pravé křídlo, ke kterému se připojil i záložní oddíl. Tyto jednotky nyní napadly zezadu Maratanův střed a způsobil v nepřátelských řadách zmatek. Hagijští, kteří před nepřítelem doposud ustupovali, přešli do protiútoku a tlačili na nepřítele z obou stran. Kvilamská pěchota, napadená zepředu, zezadu i z boku, se nedokázala seskupit a klást účinný odpor. Vojáci se tlačili do středu formace a ještě více umocňovali zmatek. Jejich přednost se stala nevýhodou.

V tu chvíli se ovšem od severu přiblížily jednotky, které Maratan II. vyslal původně proti Hagijskému levému křídlu. 2 500 pěšáků a 750 střelců. Stejně silná skupina tou dobou dorazila i na pravé křídlo, kde ovšem nenarazila na žádné nepřátelské jednotky, a tak zamířila zpátky do týlu.

Velitel Hagijské jízdy, šejk Faisal Muhamad, se nyní se svými muži ocitl mezi dvěma velkými skupinami Kvilamské pěchoty. Musel se rychle rozhodnout, jak zareagovat. Utéct, nebo napadnout blížícího se nepřítele. Útěk předem zavrhl, neboť v případě, že by tyto čerstvé jednotky do boje zasáhly, mohly by zvrátit průběh bitvy v neprospěch Hagijských. Ovšem útok proti neznámému počtu nepřátelských pěšáků také nezněl, jako nejlepší nápad. Jeho lehká jízda nebyl uzpůsobená pro přímý útok proti ucelené obranné formaci a mohla by snadno podlehnout. Nakonec se však rozhodl pro útok, doufaje, že zatím poskytne čas zbytku armády, k vypořádání se s obklíčeným nepřítelem.

„Nebojte se vojáci! Možná je jich jako písku v poušti, pamatujte však, že ani písečná bouře neskolí statného velblouda!"

Faisal Muhamad, 30. Květen 1163

Faisal se však nehodlal vrhnout na nepřítele jen tak bezhlavě. Před střetem s nepřítelem dal rozkaz, aby jízdní lučištníci objeli nepřátelskou formaci z boku a z dálky ji ostřelovali. Zbytek jízdy se měl vrhnout na nepřítele přímo, a pokusit se o průlom.

Nepřátelská pěchota brzy zpozorovala blížící se Faisalovu jízdu a zaujala obranné postavení. Očekávali, že použijí stejnou taktika, jako vždy, přiblížit se, vystřelit salvu šípů a zase zmizet. Do předních řad se tedy přemístili štítonoši, aby tuto salvu zachytili a pozdvihli své štíty do výšky. Když poznali, že nepřítel nemá nic takového v úmyslu a jde o jednoduchý nárazový útok zepředu, bylo již pozdě a nestihli přesunout dopředu kopiníky.

Tento střet zaplatil šejk Faisal životem, ale přesto svůj úkol splnil. Po půlhodině se nepřítel obrátil na útěk, nechávaje za sebou na tisíc mrtvých. Hagijská jízda slavila vítězství, nicméně sama utrpěla těžké ztráty. Téměř polovina jich padla.

„Jedním z předpokladů vítězství jsou vojáci, ochotní položit za svého generála život."

Zákony války

Zatím pokračovala likvidace hlavních Maratanových sil. Po hodině zmateného boje se nakonec Kvilamští pěšáci jakž takž seskupili a nepřátelský útok odrazili. Měli však těžké ztráty a přišli o většinu důstojníků a střelců. Většina z nich se tedy vydala na ústup k severu, kde zatím Hagijská jízda odrazila posily, vyslané Maratanem II. Když jezdci zpozorovali ustupující Kvilamskou pěchotu, rozhodli se tentokrát odpor neklást, vyklidili prostor a omezili se jen na ostřelování prchajících šiků.

Tehdy se Maratan konečně dozvěděl o tom, do jak svízelné situace se dostal. Většina jeho vojsk ve zmatku ustupovala a on měl nyní k dispozici pouze druhou polovinu třetí vlny, která se právě vrátila z levého křídla. Uvažoval, zda má pokračovat v bitvě, nebo se zatím stáhnout, seskupit přeživší jednotky a znovu zaútočit. Nepřítel jistě musel utrpět značné ztráty a druhý nápor by nevydržel. Byl to však jen odhad a velký risk, protože stejně tak mohli do protiútoku přejít Hagijští. Opatrnost přece jen pro tuto chvíli zvítězila a Maratan ustoupil.

Soliman IV. Nádherný mohl být vcelku spokojen. Nezničil sice nepřátelské vojsko, jak původně zamýšlel, nicméně hlavního cíle dosáhl. El-Famejská oáza byla ubráněna. Stále však hrozilo nebezpečí, že nepřítel se pokusí po seskupení zaútočit znovu. Narychlo tedy shromáždil zbytky svého vojska a očekával nový úder. Ten však nepřišel.

V bitvě zahynulo na 7 000 Kvilamských pěšáků, 3 000 střelců a 1 200 rytířů. Více, než třetina armády Maratana II. Ale ani Hagijští z tohoto střetu nevyšli zrovna levně. 2 000 pěšáků, 500 střelců a 800 jezdců toho dne položilo životy za svou zem. Mnozí se domnívají, že šlo jen o těsné vítězství. Kdyby prý totiž nebylo oběti šejka Faisala a jeho jízdy, došlo by k posílení Kvilamské armády čerstvými jednotkami, které by mohly napadnout jednu ze skupin Hagijské pěchoty z boku a zničit ji. Pak by byla porážka nevyhnutelná.

Když zvědové Maratanovi oznámili, jaký je stav Hagijské armády a byly vyčísleny vlastní ztráty, bylo jasné, že na dobytí El-Fameje bude muset zapomenout. Utrpěl totiž neúměrně vyšší ztráty, než jeho protivník a i kdyby další střet vyhrál, nedokázal by oázu udržet. Rozhodl se tedy vyjednat se Solimanem IV. příměří a vydat se na zpáteční cestu.

S Chalífem se setkal následujícího rána, v El-Famejské oáze. Bylo jasné, že podmínky, které si Soliman stanoví, budou tvrdé. Za obnovení míru požadoval reparace, ve výši 75 000 zlatých dukátů a obnovení „Kvilamsko-Hagijského obchodního paktu." Maratanovi nezbylo, než souhlasit. Chalífa ho měl prakticky v hrsti a mohl snadno odříznout Kvilamskou armádu a zničit ji. Nehledě na to, že i tak by jen nemnozí přežili zpáteční cestu, jelikož zásoby potravin a vody byly zcela vyčerpány.

8. dubna 1163 Maratan II. konečně dorazil na Kvilamskou vrchovinu. Psychicky na tom byl velmi špatně. Tak drtivou porážku vážně nečekal. Ztratil skoro 25 000 mužů a ničeho nedosáhl. Údajně prý Hagijským přísahal pomstu. Prohlásil, že vypálí do základů Kumtim a Hagijský Chalífát vymaže z mapy. Málokdo pochopitelně bral jeho slova vážně a snad ani on sám jim příliš nevěřil.

Následující léta plynula celkem v poklidu. Maratan II. Sice pokračoval v budování nového vojska, se kterým by dosáhl splnění své přísahy, nicméně stále nemohl přijít na žádný účinný způsob, jak bez potíží překonat Hagijskou poušť. Navíc mu pro takový velký podnik stále chyběla jedna důležitá věc. Peníze. Od vyplacení ohromné částky Hagijskému Chalífátu knížecí pokladna stále zela prázdnotou a Maratana nenapadal žádný bezpečný způsob, jak ji naplnit. Zvýšení daní a následné nepokoje riskovat nehodlal. Raději se rozhodl prostě jen čekat a šetřit. Věřil, že čas otupí ostražitost Hagijských a on zatím ještě zkvalitní své vojsko.

Ke slíbené odvetné invazi do Hagijského Chalífátu nakonec nikdy nedošlo. Není příliš jasné proč, ale Maratan II. Železný nakonec invazi odkládal až do roku 1207, kdy v pětašedesáti letech zemřel na zápal plic. Na trůn nastoupil jeho mnohem mírnější a méně bojechtivý, dvaadvacetiletý, syn, Eugen II. Milovaný.

Nutno dodat, že více, než přídomek „Milovaný" by se k němu hodilo „Milovník," či spíše „Záletník." Proslul totiž nespočtem svých milostných dobrodružství a aférek. Vydržoval si značné množství milenek a dokonce dal ve svém paláci vybudovat nové křídlo, které se příhodně nazývalo „Harém jeho knížecí milosti." Snad právě jeho neochota oddat se plně jedné ženě vedla k tomu, že se nikdy oficiálně neoženil.

I když za jeho vlády žila země v míru, nebylo vše bez problémů. Kníže se mnohem raději, než vládě oddával pitkám, lovu a svým milenkám. Toho chytře využívali vyšší i nižší hodnostáři a v Kvilamu se začala rozmáhat korupce. V některých oblastech se místní správcové dokonce odhodlali tajně zvýšit daně, přičemž do Fahreionu stále posílali menší a menší díl s tím, že letošní rok byl neúrodný, sklizeň prachbídná a lidé na zaplacení daní prostě nemají. Záhy se na Kvilamských silnicích objevily loupeživé bandy a nespokojenost lidu narůstala. Všechna povstání byla tvrdě potlačována a prozatím se dařilo situaci zvládat.

Roku 1230 však Eugen II. Milovaný nečekaně zemřel. Dodnes se přesně neví, co bylo příčinou, ale má se za to, že na vině byl jeho nevázaný, záletnický život a nevyhnutelná pohlavní choroba. Problém nastal při výběru jeho nástupce. Právoplatný dědic neexistoval. Kníže po sobě zanechal jen značné množství levobočků, mezi kterými bylo třeba zvolit. Nakonec se vlády ujal Mlat. Byl to nadějný mladík, kterého Eugen II. údajně často označoval jako svého budoucího nástupce a prý ho měl i ze všech svých synů nejraději (těch, ke kterým se přihlásil).

Mlat I. zdědil po svém otci rozvrácenou zem, prolezlou korupcí a plnou band lupičů a nespokojených rolníků. Navíc proti němu stála silná opozice, složená z některých vyšší vrchnosti, kteří by na jeho místě viděli raději někoho podobného jeho otci a dalších levobočků, kteří si přáli zase jeho místo.  Malt I. se pustil do práce s nadšením. Se svými nevlastními bratry se vypořádal většinou vcelku snadno. Udělal z nich správce, purkrabí, a vyslance. Zároveň se tak zbavoval i vzpurných a zkorumpovaných správců, které jimi nahradil.

Během jednoho roku byla říše opět stabilní. Obnova sice nebyla hotova, ale Mlat I. už přesto začal pomýšlet na to, jak opět přinést Kvilamu jeho bývalý lesk. Jeho zrak se upínal opět hlavně na Hagijský Chalífát. Chtěl se však vyvarovat porážce, podobné té, jakou zažil Maratan II. u El-Fameje. Musel na to jít od lesa.

Usiloval o plnou kontrolu nad obchodními trasami z Východu na Západ, které stále patřily z velké části Hagijským. Tu mu ovšem mohlo poskytnout jen dobytí oázy El-Famej. Minulost však ukázala, že tudy cesta nevede, a proto vymyslel Mlat I. mazanou alternativu.

„Dobrá, ať si teda tu oázu nechají. Ale když oni mají písek, my si vezmeme hory!"

Mlat I., 24. červenec 1231

Vypracoval plán na vybudování skalní pevnosti, na úpatí Věčného pohoří, na severním okraji pouště Deucaleon. Měla sloužit jako zásobovací stanice pro karavany z východu a být alternativou k oáze   El-Famej. Tím by vznikla alternativní trasa, vedoucí přes Kvilamskou vrchovinu, která by byla téměř o třetinu kratší, než dosavadní obchodní stezka přes Hagijský Chalífát. Jednoduché a efektivní.

Výstavba pevnosti, nazvané Hrad Maratenan, na počest zakladatele Kvilamského knížectví, započala již na podzim roku 1231. Chalífa Sulejman V. se o ní dozvěděl ale až na jaře následujícího roku, kdy již byla téměř z poloviny hotova. Samozřejmě, že se mu něco takového ani trochu nelíbilo a žádal Mlata I., aby od svých záměrů upustil, jelikož narušuje hranice Hagijského Chalífátu. Mlat mu však jednoduše odpověděl, že přece nestaví pevnost na Hagijském písku, ale na skále, kterou se nemůže nárokovat nikdo. Sulejman musel nakonec uznat, že Mlat má pravdu, byl ovšem vzteky bez sebe. Válku ale v tu dobu riskovat nehodlal, jelikož právě řešil vážnou domácí krizi. Mlat I. by se tak jistě zapsal do dějin, jako první pokořitel Hagijského Chalífátu, který zvítězil bez jediného máchnutí mečem, nečekané události mu v tom však zabránily.

29. června 1232 proběhl neúspěšný ve Fahreionu neúspěšný pokus o převrat, vedený purkrabím Filipem, správce pevnosti  Korsah. Filip byl jedním z levobočků Eugena II. a jeho současné postavení mu přiřkl právě jeho nevlastní bratr Mlat. Původně doufal, že se Mlat ve svém postavení dlouho neudrží, padne a on pak zaujme jeho místo. Když se však události vyvíjely naprosto opačným směrem, rozhodl se zakročit. Spolčil se s některými vzpurnými šlechtici, kteří přečkali Mlatovu čistku státní správy, za jejich peníze vyzbrojil početnou armádu a připravil plán převratu.

Původně měla skupina zrádců s pomocí podplacených stráží získat kontrolu nad Fahreionským palácem a vzít Mlata I. do zajetí. Filip by pak s pomocí armády získal kontrolu nad zbytkem města a prohlásil se za nového knížete. Ostatní velká města pak měla být buď obsazena silou, nebo s pomocí zrádců. Z řad šlechty. Akce však neproběhla tak, jak se původně očekávalo. Onoho osudného dne se totiž Mlat I. neočekávaně vydal na prohlídku Fahreionských vnějších hradeb a posádek. Vzbouřenci, kteří s tím však nepočítali, přesto převrat zahájili. Obsadili sice palác, ovšem okamžitá odvetná akce městské posádky, vedené Mlatem, je rychle zpacifikovala. Podobné pokusy proběhly i v Schaftenu, Auslosanu  a Reidumu, ovšem až na ten Reidumský byly zlikvidovány.

Filip se brzy dozvěděl o neúspěchu svých společníků a tak se i s armádou otočil a vrátil se do Korsahu, což ho zachránilo. Korsah byla mohutná horská pevnost, vystavěná Eugenem I. Stavitelem a původně měla střežit západní přístupy do Dračí průrvy. Byla silně opevněna a dobře vybavena pro dlouhé obléhání. Filip musel jednat. Věděl, že Mlat I. brzy vyrazí proti vzbouřenému Reidumu a snadno ho obsadí. Pak bude následovat on a ani mohutné hradby Korsahu ho neochrání navždy. Své svízelné postavení se proto rozhodl řešit diplomaticky.

Vyhlásil nezávislé knížectví Západní Kvilam a prohlásil se za jeho vládce. Pak využil svých kontaktů na Regetenském dvoře a přesvědčil Kratzmara VI., aby jeho zemi uznal a zaručil její nezávislost. Mlat se tak ocitl před vážným problémem. S Filipem byl sice stále ve válce, ovšem útokem na Korsah by mohl vyprovokovat Regetenské království a země by se ocitla ve vyčerpávající válce, kterou by nemusela vyhrát. Ovšem dovolit, aby Západní Kvilam kontroloval Dračí průrvu, také nemohl. Bylo třeba tento problém nějak vyřešit a přitom nedat Regetenu záminku k válce.

Po dvou měsících nakonec Mlat vymyslel vskutku elegantní řešení této patové situace. Potají najal v Niede žoldáckého kapitána Falvina Folga a pověřil ho sestavením armády žoldáků. Když bylo vše hotovo, nařídil mu, aby se svojí armádou, která oficiálně nebojovala pod vlajkou žádné země, obsadila Západní Kvilam a zabila Filipa. On pak milostivě poskytne novému vlastníkovi tohoto státečku ochranu a časem toto území anektuje. Jelikož navenek podnikne Falvin tuto akci na vlastní pěst, nedojde k porušení žádné mírové smlouvy a Kratzmar VI. Nebude mít žádnou záminku k válce s Kvilamem

Plán zprvu probíhal bez problémů. Většina Filipových vojáků střežila východní hranice a na obranu Korsahu jich zůstalo jen nemnoho. Překvapení, drtivá početní převaha a plány pevnosti, zapůjčené Falvinovi z Fahreioncké knihovny udělaly své. 13. Září 1232 byl Filip mrtev a Falvin se stal pánem Korsahu. Filipova armáda se bez svého velitele během několika málo dní rozpadla a Západní Kvilam se ocitl pod kontrolou armády žoldáků. Falvin, drže se původního plánu, vyslal do Fahreionu posly, aby požádaly Kvilam o poskytnutí ochrany a zaručení nezávislosti.

Tehdy se ovšem vše pokazilo. Již 14. Září byl za nevyjasněných okolností Mlat I. zavražděn. Dodnes není známo, kdo to udělal, ani proč, nebo na čí rozkaz. Jasné je jen to, vrah udělal svou práci důkladně. Své oběti setnul hlavu, (vytratila se spolu s vrahem) rozpáral ji a rozčtvrtil. Dlouho se spekulovalo, kdo stál za tímto ohavným činem. V úvahu připadal samozřejmě již mrtvý Filip, ale také Chalíf Sulejman V., který měsíc po Mlatově smrti zničil Maratenan, a také někteří Filipovi tajní přívrženci, nebo další vzpurní levobočkové Eugena II.

Ať už to měl na svědomí kdokoliv, situace se značně zhoršila. Mlat neurčil svého nástupce a hrozilo, že situace se ještě více zkomplikuje dalšími boji o trůn. Iniciativy se však bleskurychle chopila Mlatova manželka, kněžna Marie. Aby nástupnictví nemohl nikdo zpochybnit, začala systematicky odstraňovat všechny zbylé Mlatovy nevlastní bratry. Pro toto hrůzné rozhodnutí se jí mezi lidmi začalo přezdívat „Marie Krvechtivá" nebo také „Krvavá Marie." Mezi historiky však dnes převládá názor, že její rozhodnutí bylo vesměs správné a v podstatě neexistovalo v tu dobu lepší řešení.

„Chcete snad na trůně místo ženy, znalé vladařských povinností, syna nějaké čubky, které se podařilo okouzlit na jednu noc vladařova otce?"

Marie „Krvavá," 16. Září 1232

Celá tato krvavá série však byla stále ještě budoucností, neboť tou dobou dorazil do Fahreionu kapitán Falvin. Ten se nyní přirozeně obrátil právě na Marii, doufaje, že dodrží dohodu uzavřenou s Mlatem. Žádal od ní, aby zaručila nezávislost Západního Kvilamu a také mu poskytla peníze, potřebné pro vyplacení najatých žoldáků a jeho osobní odměny. Zde však narazila kosa na kámen. Marie by sice byla ráda získala kontrolu nad Korsahem, ale částka, kterou Falvin požadoval, se jí zdála příliš vysoká. Odmítla tedy Falvina vyplatit, doufaje, že bez peněz se žoldáci rozprchnou a obsazení pevnosti bude hračka. Stačí jen být připraven.

Falvin se tedy vrátil s nepořízenou. Po poradě se svými důstojníky se však rozhodl neustoupit. Měl to štěstí, že se na Korsahu nacházely peníze, které byly původně určeny na udržování Filipovy armády. Zaplatil vojsku dlužný žold a následně počty žoldáků zredukoval. Začal se chovat jako nový a stálý pán Korsahu a Dračí průrvy. Vybíral daně z přilehlých vesnic a dokonce jednal zcela samostatně i s okolními státy. Většinou úspěšně. Pouze s Regetenem se vztahy brzy vyhrotily a na jaře mezi nimi vypukla dokonce válka. Tento lokální konflikt se nakonec rozrostl do nepředstavitelných rozměrů a vypukla tzv. „Velká Válka Západu" (viz. Pojednání „Velký konflikt na Západě")

Trvalo to tři měsíce, než Marie uznala, že její původní záměr, vypudit žoldáky z Korsahu, se nepovedl. V Kvilamu se to odrazilo hlavně v nárůstu nespokojenosti obyvatelstva. To bylo ještě umocněno Mariinou akcí proti Eugenovým levobočkům a také tím, že jim vládla žena. To bylo do té doby něco zcela nepředstavitelného. V květnu 1233 byla zloba lidu umocněna dalším neštěstím. Ve Fahreionu vypukl požár. Trvalo čtyři dny, než byly ohně uhašeny a prakticky celé město lehlo popelem.

Lidé to považovali za znamení bohů a v Auslossanu, Schaftenu a Reidumu brzy vypuklo povstání. To zasáhlo v podstatě všechny vrstvy obyvatelstva, včetně armády. Marie tak neměla žádné zázemí, ani prostředky, jak zasáhnout. Posledním útočištěm na vrchovině se jí tak stal Hauesdtat. Odtud sledovala, jak se vzbouřená města pod vedením místní šlechty postupně osamostatňují. Kvilamské knížectví tak vlastně přestalo existovat. Když zlomené Marii vypověděl poslušnost i Hauestadt, opustila Kvilam a odešla do exilu v Tachianském království.

Po více, než sto letech tak Kvilamské knížectví přestalo existovat. Země se opět rozpadla na několik městských státečků, které opět začaly soupeřit mezi sebou. Kvilamská vysočina tak byla vržena tam, kde byla, než se ji Maratanovi I. Kerau podařilo sjednotit. Tento stav trvá posledních třicet let a šance na zlepšení jsou v nedohlednu.

 

Sepsáno 14. července 1263

Hodnocení článku: Hodnocení 7.50, Hodnotilo 4 uživatelů