Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 3. díl (Remake)

27.12. 2009 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (3) Kategorie Příběhy Hodnocení 5.67 Přečteno x1103

Pomalu se loučíme s městem a dokončujeme poslední přípravy.


Když se Herbert probudil, táhlo už k polednímu. V místnosti byla pouze Minerva, která se zrovna v něčem přehrabovala. Jakmile si všimla, že je vzhůru, prohodila jen: "Už jsem si myslela, že budeš chrápat až do večera." Herbert na to neřekl nic. Položil si hlavu do dlaní, chvíli přemýšlel a pak se zeptal: "Co to tam vlastně děláš?" "Balím, nevidíš? Snad sis nemyslel, že tě necháme jít samotného?" odpověděla. Herbert se podivil: "Počkat, to jako chceš jít se mnou? A Ivan taky?" "No jasně. Přece nenecháme kamaráda ve štychu. Hlavně teď, když je Beren mrtvý." "Tak díkes, aspoň na to nebudu sám. Mimochodem, kdy je vůbec Ivan?" "Říkal, že si půjde nakoupit zásoby, možná si i skočí na pár piv. Sejdeme se při západu slunce, na křižovatce, pod Jižní branou."

Mezitím, v jedné z hospod na druhé straně města, seděl Ivan u stolu s dvěma řemeslníky a oddával se kartám. Samozřejmě, že nehrál poctivě a měl v rukávu pár triků, uměl ale fixlovat s rozmyslem a sem tam úmyslně prohrál, aby spoluhráči nepojali podezření. Hra se zrovna blížila ke konci a na jeho straně stolu byla jen nepatrně větší hromádka mincí, než u jeho soupeřů. "Tak, pánové, Velkej s bidlem a poslední štych je můj! Tak to máme... deset..., dvacet..., čtyřicet..., šedesát..., sedmdesát. Čtyřicet hlasů k tomu, plus zabitá sedma..., to celý v červených. To dělá dohromady... dvanáct stříbrných, pánové. " pronesl hrdě Ivan, když položil na stůl poslední kartu a hra skončila. Oba kupci se s mrzutým výrazem zvedli od stolu. Ivan s úsměvem shrnul peníze do měšce a poručil si korbel piva.

Sotva smočil rty, ucítil na svém rameni něčí ruku a uslyšel: "Pan Ivan Karmyzov?" Otočil se a uviděl, že za ním stojí muž, ve středních letech. Měl dlouhé, bílé vlasy, až na ramena a oděn byl v opotřebované, kroužkové zbroji a po bocích se mu houpaly dva dlouhé meče. "Smím si přisednout?" zeptal se cizinec. "Ivan na první pohled poznal, že nejde o strážného. Pokynul tedy dotyčnému, aby se posadil. Když tak neznámý učinil, zeptal se ho: "Smím vědět, s kým mám tu čest?" "Ale zajisté. Jmenuji se Marten. A nyní, bych se vás zase rád zeptal na něco jí, pane Karmyzove." řekl. "Ale beze všeho." odvětil Ivan, který pro jistotu nahmatal lahvičku s lektvarem neviditelnosti, připnutou na opasku, pro případy nouze.

"Nuže, neznáte náhodou nějakého... Herberta?"

"To bohužel neznám. Kdo to má být?"

"Ale nedělejte hloupého, pane Karmyzove. Dobře víte, o koho jde. Stejně, jako já dobře vím, že jste jeho velmi blízký přítel."

 "Nemůžu být přítelem někoho, koho vůbec neznám, ani jsem o něm neslyšel."

"Jen nezatloukejte. Nemá to smysl. Vím všechno! Úplně všechno! A jediný důvod, proč se tu s vámi bavím, je, že se chci dohodnout po dobrém!"

"Když tedy všechno tak dobře víte, proč nejdete rovnou za ním a obtěžujete místo toho mne?" odbyl ho Ivan.

"Kupříkladu proto, že najít vašeho přítele, není zrovna nejjednodušší. Nezbylo mi tedy nic jiného, než se obrátit na vás."

"Jděte k věci. Co přesně tedy po mne chcete?"

"Co po vás chci? To je celkem prosté. Abyste vašemu příteli něco vyřídil."

"No dobrá, poslouchám."

"Řekněte svému příteli, že má den a noc na to, aby nám tu věc vrátil! Je to jeho poslední šance! Jestli nám to do zítřejšího rána nevrátí, nebo se o něco pokusí, tak si ho podáme! Ale jestli nám to vrátí, tak na všechno zapomene, jako by se nic nestalo." pohrozil Marten

"Moment, moment. Nejdřív mi řekněte, co myslíte tím TO?"

"Nedělejte hloupého, pane Karmyzove. Vy moc dobře víte, o co jde. A upozorňuji vás, že jestli je to jen otázka peněz, jsme ochotni vyplatit vám dvojnásobek toho, co vám slíbili."

"To je sice pěkná nabídka, ale mně nikdo nic neslíbil! A už vůbec nechápu, o čem to tu probohy tlacháte! A vůbec, mám důležitější věci na práci, než se tu s vámi vybavovat!" vzápětí se otočil do lokálu, zvolal "Platím!" položil na stůl zlaťák a chystal se k odchodu. Marten ho ale bleskurychle vstal, uchopil za levou ruku a řekl: "Počkat, počkat, pane Karmyzove, ještě jsem s vámi neskončil!" "Ale já s vámi ano!" vykřikl Ivan, vytrhl svou ruku z jeho sevření, nahmatal svůj lektvar neviditelnosti, udělal pár kroků vzad a jedním hltem ho vypil. Prázdnou lahvičku pak hodil do Martenova obličeje. Ten sice uhnul, ale i tak měl Ivan dost času, aby se dostal ke dveřím z hospody. Když vybíhal na ulici, začínal se už kousek po kousku ztrácet. Marten za ním sice vyrazil, ale už předem bylo jasné, že je to marné pronásledování. Už za druhým rohem se mu, již zcela neviditelný Ivan ztratil.

(...)

Herbert měl již vše sbaleno. Část peněz uložil u hostinského Lištičky, který mu také dal jména několika lidí, na které se mohl ve Wilemburgu obrátit. Zbývalo už jen přebrat kořist z oné nešťastné včerejší výpravy. Než se však k tomu dostal, měla ho už v rukou Minerva. Přehrabovala se v něm a všechny věci, mimo mincí si prohlížela a pokládala na stůl. "Hledáš něco konkrétního, nebo jsi jen zvědavá?" zeptal se Herbert. "Tak trochu od obojího." odpověděla, aniž by odvrátila oči od vaku. Asi po pěti minutách, kdy už vyndala z pytle téměř vše, se zarazila. "Že by..." zamumlala a vyndala malou, lesklou krabičku z balzového dřeva. "Takže, tohle má být to, co jsi hledala? Co to je?" zajímal se Herbert.

"Sama pořádně nevím. Ale myslím, že je to, co jsem hledala."

"A vysvětlíš mi, konečně, o co jde, nebo budu i nadále tápat ve tmě?"

"No, víš, přemýšlela jsem. Ten čaroděj, který tě vysledoval až sem, musel použít nějakou magii..."

"No to mi došlo!"

"A v tom je právě ta potíž. Víš, nemůžeš jen tak něco zakouzlit a sledovat koho chceš. Navíc někoho, koho jsi před tím v životě nikdy neviděl. Takhle to prostě nefunguje. Ale ten kouzelník znal stěží tvé jméno a přesto tě tu našel. Celou noc mi to vrtalo v hlavě a teď myslím, že jsem tu záhadu rozluštila!"

"No to jsem zvědav."

"On se nezaměřil na tebe, ale na tuhle tu krabičku! Teda, spíše její obsah."

"Tak počkat, tomuhle nerozumím. Chceš říct, že když nemohl sledovat mne, tak sledoval tuhle tu skříňku?!"

"Ne, ne tak úplně. Musel ji před tím očarovat, aby se na ni mohl později zaměřit. Očividně musí mít pro něj velký význam, když si s tím dal takovou práci." Když Minerva výklad dokončila, krabičku otevřela. Objevil se malý, kulatý stříbrný amulet. Byl posetý množstvím run a v jeho středu byla dvě velká písmena, MK. Vzala jej do dlaně, ale pak se zarazila. "Divné, z krabičky jsem cítila silnou magii, ale z tohohle ne." Zatím, co přemýšlela, kde je zakopaný pes, Herbert dostal nápad. Sebral Minervě onu skříňku, položil ji na zem a rozdupal. Když z ní zbyla jen hromádka třísek, objevil se mezi nimi další amulet. Byl nachlup stejný, jako ten první, pouze vypadal mnohem starší. "Starý trik s dvojitým dnem." okomentoval Herbert.

Minerva jej zvedla a řekla: "Ano, to je ono. Cítím z něho silnou magii. Zdá se, jakoby v něm byla i jiná, trvalejší kouzla." Herbert se posadil a uvolněně řekl: "No, takže problém je vyřešen. Stačí, když ho zahodíme někde na ulici, na pár týdnů zmizíme a je to. Nenajde nás, ani kdyby se rozkrájel." Minerva však byla naprosto jiného názoru. "Zbláznil ses?! Takové věci nenajdeš každý den. Nevím sice, co je v tom za kouzla, ale musí být velmi mocná. A navíc, teď když známe situaci, můžu ta jeho sledovací kouzla snadno zrušit. Jen tak ho zahodit, by byla věčná škoda." "No dobrá," souhlasil nakonec Herbert "Odstraň z něj tu sledovací magii a polož ho pak tady na stůl. Schovám ho pak do batohu, nebo někam jinam." Pak se chopil korespondence, které sebrali z trezoru během akce taky. Chtěl se z nich dozvědět něco o svém nepříteli, ale když otevřel první, zamrzl mu úsměv na rtech. Všechny, do jednoho, byly psány v šifře. Nakonec je všechny naštvaně zahodil a zamručel: "No, jen doufám, že to není, z deště pod okap!"

Hodnocení článku: Hodnocení 5.67, Hodnotilo 3 uživatelů