Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Spisy Rakdemovy - 2.díl

4.1. 2010 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (7) Kategorie Příběhy Hodnocení 9.33 Přečteno x1408

Tak jsem se do toho zase trochu zavrtal a další výplod Rakdemova pera je tady. Tentokrát ovšem téměř žádná historická fakta. V pojednání "O rasách a národech" se vám blíže představí 12 hlavních ras. Přizpůsobiví lidé, s přírodou svázaní Elfové, izolacionističtí Trpaslíci, pracovití Půlčíci, hloubaví Mágové, hladoví Skřeti a další.


O rasách a národech

 

Lidé

Lidé jsou podle všeho nejrozšířenější rasou známého světa. A to i přes to, že se ve srovnání s ostatními rasami dožívají poměrně krátkého věku. Průměrně 60 až 65 let. Jsou také jednou z nejméně tolerantních ras. Ve velkém množství lidských zemí platí zákony, které staví nelidi, obzvláště čistokrevné elfy, trpaslíky a temné elfy na okraj společnosti. Ani gnómové a půlčíci to nemají mezi lidmi jednoduché. Díky své výšce se často stávají oběťmi šikany, různých vtípků a posměšků, ze strany lidí. Nejčastěji se s tím setkáváme ve východní části světa. Rasa lidí vyniká svou přizpůsobivostí. Dokážou přežívat jak ve studené severské tundře, tak v rozpálených pouštích jihu.

Lidé ovládají všechna známá řemesla, i když ne vždy jsou ve všem nejlepší. Nejvíce se to projevuje v kovářství. Jejich zbraně nepatří sice mezi elitu, nicméně jsou kvalitní. Nejsou tak kvalitní, jako trpasličí, ani tak elegantní, jako elfské, ale svému účelu zcela postačují a žádný lidský voják se nemusí bát, že by se jeho meč jen tak přelomil při vytažení z pochvy. Pokud tedy nepochází od zbrojíře-lajdáka, pochopitelně.

U této rasy se dá pozorovat zajímavý úkaz. Zatímco mezi různými komunitami elfů, trpaslíků a dalších národů neexistují podstatné rozdíly, u lidí je tomu právě naopak. Různé lisdké státy mají odlišnou kulturu. Kupříkladu v některých východních zemích běžně nosívají jak muži, tak ženy oděv, podobný županu, zvaný „kimono". Oproti tomu v Hagijském Chalífátu se ženy prý často halí od hlavy až po paty do dlouhých hávů a okolnímu světu vystavují pouze své oči. O tamějších mužích se zase povídá, že nosí místo kalhot sukně. Co je na tom pravdy však nevím, neboť se mi zatím nepoštěstilo tyto kraje navštívit.

„Krása světa tkví v jeho rozmanitosti."

Lidské přísloví

Elfové

Tajuplný lesní národ. Velice se podobají lidem, od kterých je odlišují především jejich špičaté uši a rozdílná povaha. Málokdy opouštějí své lesy a velmi neradi v nich vidí cizince. Přivést neelfa do nějaké elfské osady se považuje za jeden z nejhorších prohřešků a nezřídka se trestá smrtí, v lepším případě věčným vyhnanstvím.

Údajně se dožívají až 200 let, ovšem tuto domněnku nebylo zatím možno kvůli jejich uzavřenosti prokázat. Vlastně se vůbec o elfech jen těžko získávají informace. Není známo ani kolik jich je, ani mnoho o jejich společnosti. Víme jen to, že elfská společnost je řízena trojicí nejstarších členů, tak zvanou „Radou tří."

Elfské komunity jsou okolními národy většinou brány jako samostatné státy, jejichž hranice určují okraje lesa, jež obývají. Téměř vždy s nimi udržují mírové styky, neb dobře vědí, že válka s elfy by jim nepřinesla nic dobrého. Mají pověst skvělých a přesných lučištníků a ani v boji zblízka nezaostávají. Vyrábějí elegantní zbraně, které se hodí spíše pro potěchu oka, než aby rozsévaly smrt v bitvě. Zdání však klame. Často do nich také vkládají magii, což ještě zlepšuje jejich vlastnosti a mnohdy jim to dává i vyjímečné schopnosti. Kolují například zvěsti o mečích, které měly v bitvě planout jasným ohněm, či naopak byly chladné, jako led.

I když se elfové většinou skrývají ve svých lesích, kde vedou poklidný život, dá se na ně narazit i v lidských zemích a městech. Někdy se jedná o vyhnance, jindy o „neklidné typy," které ze zvědavosti opustily svou domovinu. Občas jde také o „nečistokrevné elfy," neboli potomky půelfů. (viz. níže) Pracují jako lovci, stopaři, průvodci, zvědové a někdy i jako mágové. Tato rasa je totiž spjata s magií dalko více, než jiné.

Důvodem, proč jsou elfové tak samotářští není, že chtějí žít co nejdále od jiných ras, ale že se snaží žít co nejblíže panenské přírodě.

Fairos „Toulavý", Mág - cestovatel, 9. listopad 1198

Půlelfové

Míšenci lidí a elfů. Jsou označováni za „nejmladší rasu," neb vznikli údajně teprve před zhruba třemi sty lety. Označení „rasa" je všeobecně u půlelfů sporné. Odlišit půlelfa od běžného člověka, či elfa je totiž často dosti obtížné. Ač se podobají spíše lidem, nelze na nich přehlédnout jejich krásu a světlé vlasy, dar elfských předků. Výjimečně také dědí špičaté uši. Ještě složitější je určit, zda se jedná o potomky smíšeného manželství, či jiných půlelfů. Ze spojení dvou půlelfů totiž může vzejít jak další míšenec, tak i člověk a takzvaný „nečistokrevný elf."

Půlelfové nemají ve světě žádnou domovinu, či vlastní říši. Obývají většinou lidské země, kde jsou jakž takž tolerováni. Lidé je sice často vnímají jako podřadnou rasu, nepohrdají jimi ale tolik, jako elfy, či trpaslíky. Navíc díky své podobnosti s lidmi většina jedinců svůj původ snadno skryje před svým okolím. Po svých elfských předcích mnohdy také zdědí jisté magické nadání, stejně jako lásku k lukům.

„Je až s podivem, že dosud neexistují míšenci i jiných ras či národů. Popravdě si myslím, že kříženci světlých a temných elfů by byli mnohem přirozenější. Nebo ne?"

Fairos „Toulavý", Mág - cestovatel, 14. únor 1201

Temní Elfové (Drowové)

Jedná se zřejmě o poddruh „Světlých Elfů." Od těch se odlišují hlavně svojí tmavou pokožkou a zcela rozdílnou povahou. Je jich mnohem méně a obývají hlavně dvě oblasti. Svou domovinu, v džunglích Gebozie, daleko na jihovýchodě kontinentu a malou kolonii, zvanou Sheffog, v severní části Věčného pohoří. Ani jedno z těchto dvou míst není lidem běžně přístupno. Výjimku mají jen ohlášení diplomaté a kupci s příslušnými povoleními. Ostatní bývají bez výjimky uvězněni a v tom lepším případě prodáni do otroctví.

Nedá se říct, že by Temní Elfové byli jednoznačně mírumilovní, či výbojní. Ti, kteří vládnou Gebozii sice udržují se svým okolím mír a dokonce obchodní styky, ovšem s těmi ze Sheffogu je to právě naopak. Často napadají pohraničí přilehlých lidských říší a údajně spolupracují se skřety.

Podobně jako jejich příbuzní i Temní Elfové mají často nadání pro magii. Nezaostání však ani v jiných oborech. Obzvláště v inženýrství a technice. Stavějí ty nejlepší obléhací zbraně a jejich pevnosti jsou vybaveny spoustou důmyslných mechanismů a pastí. Údajně byli i prvními, kdo vynalezli kuše. V poslední době je navíc zdokonalili a jsou schopni jimi střílet dvakrát rychleji, než ti nejlepší lidští kušníci.

„Tak nevím. Jsou to přátelé, či nepřátelé? Ti jihu s námi žijí v míru, zatím, co ti na severu nás napadají. Skoro jakoby to ani nebyl jeden národ, ale dva."

Fairos „Toulavý", Mág - cestovatel, 17. květen 1199

Trpaslíci

Typického trpaslíka poznáte na první pohled. Vousy až na břicho, malá, rozložitá postava a nelibý zápach. Tito obyvatelé hor vůbec udržují prakticky nulovou hygienu. Říct jim ovšem něco takového do očí se rovná, vzhledem k ohnivé povaze trpaslíků, sebevraždě. Jinak mají pověst velkých milovníků zlata a piva a také nejlepších horníků a zbrojířů na světě. Kolem těchto dvou profesí se točí prakticky celý jejich život. Vysoko v horách si budují obrovská skalní města, která přímo navazují na jejich doly.

Bohužel toho však o jejich společnosti známo není. Trpaslíci totiž jsou neuvěřitelně izolacionističtí. Nikdy s cizinci nemluví o svých domovech a dokonce ani neprozrazují jejich polohu. Sami vůbec po kontaktu z vnějšího světa vůbec netouží. Obchodní styky navazují jen výjimečně, a to pouze, když se jim to hodí. Je to, jakoby pro ně existovalo jen jejich město, či říše a nic jiného. Dodnes je známa poloha jen nemnoha trpasličích měst a další jistě teprve čekají na odhalení. Posledním takovým objevem bylo náhodné odhalení Machmontestadtu, v Koncových Horách.

Trpasličí králové se při těch nemnoha diplomatických jednáních, které se svými sousedy vedou, snaží udržovat mír a neutralitu. Někteří proto často nabudou dojmu, že jsou to pacifisti, kteří se konfliktu bojí. Následné boje je však přesvědčí, že trpaslíky není radno podceňovat. Již jen boj v hornatém terénu, který obývají, je téměř nemožný. A když uvážíme, jakých kvalit trpasličí sekerníci a kušníci, vybavení těmi nejlepšími zbraněmi známého světa, dosahují, je taková invaze neproveditelná.

Zbraně a zbroje z trpasličích kováren dosahují zpravidla té nejvyšší kvality. Jejich sekery dokážou sekat železo, meče prorazí i plátovou zbroj a jejich brnění vás uchrání i před těmi nejtvrdšími údery. Když se trpasličích kovářů zeptáte, jak něco takového umí vyrobit, většinou se jen usmějí a odpoví: „Jak? To je prosté. Drapnu železo, kladivo a makám tak dlouho, dokud není hotovo. Žádná magie v tom není. Jen tvrdá dřina a pot."

Trpaslíci se i přes svou uzavřenost občas vydávají do lidských zemí. Někteří zde se ziskem prodávají trpasličí výrobky, další pracují jako výteční kováři, jiní jako žoldnéři, či jen cestují světem, aby ukojili svou zvědavost. Někdy se spekuluje, že jde ve skutečnosti o špióny, které jejich králové posílají na povrch, aby si zajistili stálý přísun čerstvých informací. Co je na tom pravdy však vědí jen oni sami.

„No a co, že trochu páchneme? Nám to nevadí a nikoho jiného to zajímat nemusí!"

Trpaslík neznámého jména

Půlčíci (Hobiti)

Národ drobných, pracovitých mužíčků. Dosahují asi poloviny výšky běžného člověka a dožívají se přibližně 110 let. Prosluli svou mírumilovností, pracovitostí a také pohodlností. Jen neradi opouštějí pohodlí svého domova. Ve světě je jen málo toulavých půlčíků. A i ti často nakonec někde zakotví a usadí se. Hobiti zpravidla obývají nížinaté a úrodné kraje na jihu, kde se věnují zemědělství, sadařství a chovu. I přes svou malou postavu jsou v této oblasti velmi úspěšní.

V minulosti se kraje půlčíků často stávaly terčem nájezdů okolních národů. Mohla za to právě jejich výška, kvůli které vypadali jako snadná kořist. Všichni se však se zlou potázali. Hobiti sice neoplývají fyzickou silou, vyvažují to však svou mazaností a vychytralostí. Místo přímého boje používají spíše partyzánskou taktiku. Hobití lučištníci ze zálohy přepadají menší skupinky nepřátel a v případě nouze se rychle stáhnou. Invazní armáda je demoralizována a často i odříznuta od přísunu posil a potravin. Dojde-li přece jen k bitvě, buďte si jisti, že půlčíci mají v záloze nějaké nepříjemné překvapení. Jistě se brzy ocitnete v obklíčení a ani nevíte jak. Za posledních šedesát let se proto nikdo o nic podobného nepokusil.

Ač se většinou půlčíci nevydávají za hranice své domoviny, občas se vyskytnou jedinci s toulavým srdcem. Vydávají se na cesty do dalekých krajů a putují od města k městu. Někteří se nakonec usadí v lidských zemích, jiní se nakonec vrátí domů. Jinak je život půlčíků klidný, pomalý a točí se jen kolem polnohospodářství.

„Na co je ti v životě bohatství? Ke štěstí ti stačí kousek úrodné půdy, střecha nad hlavou a dvě zdravé ruce a nohy."

Hobití přísloví

Gnómové

Lidé si je často pletou s Trpaslíky. A skutečně s nimi mají mnoho společného. Podobají se jim svou postavou a částečně i svým životem. Stejně jako oni žijí ve velkých podzemních komplexech, kde si budují skalní města. Nezabývají se však těžbou kovových rud, ale kamenictvím. Jsou to výteční sochaři a architekti. Ještě žádný umělec nikdy nevytvořil nic, co by se mohlo byť jen rovnat jejich dílů. Nejeden lidský boháč si dal své sídlo postavit právě od gnómů. Nejproslulejším gnómským dílem však není žádný palác či socha, ale pevnost. Pevnost Kectock, chránící Severní Regeten před pravidelnými nájezdy skřetů. Není vybudována z kamene, ani ničeho podobného, ale zvláštního gnómského vynálezu, zvaného „Tuhnoucí kámen." Jeho složení je dosud známé jen gnómským inženýrům.

Gnómové se však nezabývají jen uměním. Ve svých laboratořích se intenzivně zaobýrají alchymií. Jejich největším snem je objevit postup výroby zlata. Prozatím úspěšní nebyli, a i když z jejich dílen prý pochází několik zajímavých věcí, jako voňavky, leštidla, nápoj neviditelnosti, či lepidlo. Neúspěchů a náhodných výbuchů je však stále mnohem více, než úspěchů.

Možná jsem se ještě nenaučil jak vyrobit zlato, ale rozhodně už vím, jak přitom nevyletět do vzduchu."

Quirus „Tříprstý", gnómský alchymista, 4. červen 1215

Skřeti

Obávaná, agresivní rasa. Skřeti obvykle dosahují výšky běžného člověka. Není známo, jakého věku se dožívají. Údajně jen nemnozí umírají stářím, neboť mezi nimi prý bují kanibalizmus. Žijí v kmenech, které příležitostně uzavírají spojenectví, ať už proti jiným kmenům, či okolním národů. Uznávají jen vedení silnějšího. Jinak o jejich společenském životě není známo téměř nic.

Do historie vešli zejména jako zuřiví a nemilosrdní nájezdníci. S oblibou přepadají državy okolních národů, aby si obstarali potravu a zdroje, v případě nedostatku. Jsou to skvělí a vytrvalí válečníci. Dobře snášejí kupříkladu mráz. To jim umožnilo osídlit i jeskyně a podzemí v severní části Věčného pohoří. Právě v této oblasti dochází k nejrozsáhlejším nájezdům. Přibližně každé druhé jaro z hor sestoupí na pět tisíc hladových skřetů a plení Severní Regeten. Místní tuto událost zpravidla označují jako „Skřetí jaro." Za posledních padesát let však naštěstí způsobili jen málo škod. V dané oblasti je jen málo stálých osad a vesměs všechny jsou pod ochranou silných posádek.

Naštěstí, i když jsou skřeti velmi dobří válečníci, až na výjimky nejsou příliš chytří. V bitvě málokdy používají nějakou promyšlenější strategii. Zpravidla se prostě vrhnou do útoku přímo, ve snaze nepřítele prostě převálcovat. Občas se zmůžou na útok ze zálohy či pokusu o překvapivý obchvat, jde však jen o výjimečné případy.

Skřeti, jak již bylo zmíněno, žijí téměř výlučně v horách. Obývají jeskyně, které si již sami rozšiřují. Zabývají se zejména těžbou kovů a jejich zpracováním. Spíše než kvalita zbraní je ale zajímá jejich kvantita. Přece jen vyzbrojit takové velké množství vojáků dá práci. Málokdy nosí kovová brnění a v boji nepoužívají jízdy.

„Každé dva roky ti špinavci vylezou ze svých děr a ženou se dvě stě kilometrů, jen aby na nás řvali a pak chcípali pod hradbami naší pevnosti a my je pak museli pracně uklízet. To se nemůžou raději navzájem podřezat v těch svých smradlavých brlozích?"

generál Albrecht „Jednooký", správce Kectocku, 21. květen 1252

Skuruti

Blízcí příbuzní skřetů. Jsou si dosti podobní, jak tělesnou stavbou, tak svým chováním. Místo v horách však žijí na pláních a v lesích. Občas se skřety při jejich nájezdech spolupracují a dělí se s nimi o kořist. V boji sázejí podobně, jako jejich příbuzní, na svou početní převahu a drtivý útok. Navíc chovají dosti neobvyklá jezdecká zvířata. Vlkům podobné tvory, zvané Vrrci. Jsou asi dvakrát větší, než běžný vlk a v boji je jejich síla více, než znát. Bez velké převahy a podpory dalších složek vojska nemá lidská jízda proti té skurutí žádnou šanci. Jinak nemá o této rase příliš cenu hovořit. Jde prostě o skřety, přizpůsobené životu v nížinách.

„Vypadá to jako skřet, řve to jako skřet a smrdí to jako skřet. Tak proč se to sakra jmenuje skurut?!"

generál Albrecht „Jednooký", správce Kectocku, 6. duben 1252

Mágové

Magie je pro mnohé dodnes velkou neznámou. Většina z nás jí nerozumí, ale existují jedinci, kteří ji dokážou dokonce do jisté míry ovládat. Mají tak zvané „Magické nadání." Údajně jde o dědičnou vlastnost, která se může vyskytnout u člena kterékoliv rasy. Člověka, elfa, trpaslíka, dokonce i půlčíka či skřeta. Právě takovým osobám se zpravidla říká „Mágové." Prostí lidé se jich někdy obávají, jindy je chovají v úctě. Nejeden vládce se pokusil využít jejich služeb pro své dobyvačné záměry. Právě z těchto pokusů vznikla před osmdesáti lety země Shalrig-na.

Je to malé království, ve východní části světa. Od jihu a západu je kryto Věčným Pohořím a z ostatních stran ho chrání důmyslný obranný systém, tvořený řadou magických věží, vybudovaných Mágy. V jeho středu pak leží jejich hlavní město, Čegon. V jeho středu se místo královského paláce nachází Škola Magie. I když většinu obyvatelstva tvoří prostí zemědělci, jedinými plnoprávnými občany jsou mágové. Ti také tvoří téměř polovinu tamější armády a jako jediní smějí vykonávat vyšší funkce ve státní správě.

Zemi vládne tak zvaná „Rada Mistrů," tvořená těmi nejlepšími zástupci každého ze šesti magických oborů. Povolávání, Elementární Magie, Umění Iluze, Magie Přírody, Věštectví a Sférické Magie. Pouze Nekromanti v ní nemají zastoupení. Rada zastává většinou politiku nevměšování se. Jejím hlavním záměrem je udržet říši v bezpečí a zajistit, aby se jejich umění nestalo nástrojem zkázy.

Mágové jsou neuvěřitelně tolerantní. Jejich řady tvoří zástupci všech známých ras. Dokonce se mezi nimi vyskytují i skřeti a skuruti, kteří se přizpůsobili civilizovanému životu. Jakákoliv provokace, způsobená rozdílností rasy, se tvrdě trestá.

„Mám strach o budoucnost naší říše. Možná to doposud fungovalo, ale jak dlouho může na jednom místě žít tolik lidí, kteří mají takovou moc, v míru? Snad bude osud příznivý a já se nedožiju konce své milované vlasti."

Fairos „Toulavý", Mág - cestovatel, 1. září 1197

Nekromati

Jde o skupinu, které se před osmasedmdesáti lety oddělila od ostatních Mágů. Specializují se na magii smrti a vytváření nemrtvých. Ostatní čarodějové však zastávali názor, že takové zacházení s mrtvými je neetické a touto skupinou pohrdali. Po mnoha sporech nakonec Rada Mistrů vydala výnos, podle kterého byla nekromanie v Shalrig-ně výrazně omezena. Žádný nezkušený kouzelník nesměl toto umění bez povolení vykonávat a všichni byli pod přísným dohledem Rady. Arias Černý, tehdejší Mistr Nekromancie byl tímto výnosem velmi pohoršen a nakonec na svou funkci rezignoval. Následně spolu s dalšími více než třemi sty nekromanty Shalrig-nu nadobro opustil a na východním okraji pouště Deucaleon založil nové království, Nictobohoro.

Brzy následovalo několik krátkých konfliktů, neboť okolní vládcové, podněcovaní Mágy, se obávali nevyzpytatelnosti nekromantů, které nyní nikdo nekontroluje. Kolovaly pověsti, že budují obrovské armády kostlivců, zombií a jiných nemrtvých příšer. V následných bojích se ukázalo, že toho skutečně jsou schopni. Téměř vždy však byly vytvářeny až těsně před bitvou a nikdy v takovém množství, jakého se lidé obávali. Navíc byli užíváni jen k obraně vlastního území. Žádný nemrtvý nikdy neopustil hranice Nictobohora. Po půlroce marných bojů byl nakonec mezi oběma stranami uzavřen mí, který trvá dodnes.

Skutečně. To, čeho se všichni obávali, zůstalo jen fikcí. Nekromati vesměs nemají žádné dobyvačné choutky a věnují se jen svým výzkumům a vyučování nových studentů, v tomto oboru. Jedinci, kteří naopak po něčem takovém touží, jsou zpravidla vypovězeni a nepředstavují velké nebezpečí. V současné době se není nutno tohoto národa příliš obávat. I když, opatrnosti není nikdy nazbyt.

Jinak vlastně není o Nekromatech mnoho známo. Výsledky svých výzkumů pečlivě tají. Jinak si svého okolí moc nevšímají. Jejich říši tvoří vlastně jen jedno velké město, Nictobohoroion a pár vesnic osídlených zemědělci. Velmi zde kvete trh s otroky, kteří představují hlavní zdroj pokusných subjektů pro jejich výzkumy. Bohužel není přesně známo, kde přesně berou Nekromanti peníze na takové obchody. Otroky kupují po desítkách a platí za ně údajně úžasné částky. V úvahu přichází padělání, tajná těžba i úspěchy v alchymii. Nebo je za tím něco úplně jiného?

„Když se teď na to podívám s odstupem, chápu, proč z nás měli strach. Lidé se odjakživa bojí neznámého a nekromancie jest dosud vskutku zahalena mnoha tajemstvími."

Arias Černý, zakladatel a první vládce Nictobohora, 22. duben 1188

Čarodějobijci

Tento malý národ je jakousi protiváhou k Mágům. Podobně jako se může u někoho náhodně objevit magické nadání, u jiného se může projevit schopnost magii odolávat. V žilách jim koluje tak zvaná „Antimagie." Jednoduše řečeno na ně některá kouzla prostě nepůsobí. Stejně jako u magie, i tato schopnost se může vyskytnout u jedince kterékoliv rasy. Všeobecně se pro ně užívá označení „Čarodějobijci."

Původně se tímto slovem označovala pouze malá skupina lidí, obdařených touto schopností. Na malém souostroví ve východním moři, které jim dal před třiasedmdesáti lety v léno jistý hrabě, vybudovali „Řád Čarodějobijců." Bylo to příhodné jméno, neboť původně sloužili v hraběcím vojsku jako zvláštní oddíl, určený právě k likvidaci nepřátelských čarodějů. Začali se v něm shromažďovat příslušníci všech ras, schopní magii odolávat, a cvičit se v boji proti kouzlům.

Tento národ magií všeobecně pohrdá. Věří pouze v sílu čepele a celý svůj život tráví cvičením a tréninkem. Spousta z nich dokonce věří, že jednou přijde den, kdy dojde ke konečnému souboji Mágů, proti zbytku světa. A právě oni rozhodnou tuto osudovou bitvu v neprospěch čarodějů. Ne všichni ovšem po takové budoucnosti touží. Vědí dobře, že s magií by zmizela i jejich výjimečnost. Čas od času někteří z nich odcházejí na pevninu, aby zde hledali nové čarodějobijce, nebo aby se nějak pokusili onen osudový střet odvrátit, či jej naopak přiblížit.

Čarodějobijců není mnoho. Údajně je jich jen asi šest set. V boji však každý z nich vydá za deset. V poslední době to dokazují více, než často, neboť současný velmistr Řádu, Lorenzo Garib, často nabízí služby svého řádu každému, kdo je schopen zaplatit. Mimo skřety a kouzelníky, samozřejmě. Údajně mu tato „žoldácká práce" dost vynáší a prý za ni hodlá najmout trpasličí kováře a čarodějobijce vyzbrojit tou nejlepší výstrojí.

„Před kouzly nás chrání naše krev, před zbraněmi štíty a brnění. Ale co nás ochrání před námi samými?"

Falaxas Lipen, zakladatel Řádu Čarodějobijců, 10. Srpen 1190

 

Sepsáno 2. ledna 1263

Hodnocení článku: Hodnocení 9.33, Hodnotilo 3 uživatelů