Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 5. díl (Remake)

17.1. 2010 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (8) Kategorie Příběhy Hodnocení 6.33 Přečteno x1175

Tak konečně poslední remakový díl. Partička zlodějů se nám pomalu rozpadá a na scénu vstupují další Izidorovi spojenci a také jejich opozice, v podobě skupiny vedené Volkmarem.


 „Zatracený trpaslík! Kdyby neměl na sobě takovou kopu železa..." lamentoval Ivan, když spolu s Herbertem a Minervou pomalu kráčeli lesní cestou. „Jestli ho ještě někdy potkám, já mu..." „Nech už toho! Nadáváš takhle celou noc a mne už to pomalu přestává bavit! Ještě jednou cekneš, a já ti urvu i to druhý!" zarazil ho Herbert. Ivan jen cosi zabrblal a poopravil si obvaz, z utrženého kusu pláště, který měl obtočený okolo hlavy. Šli již celou noc a byli dost znavení. Doteď se ale neodvážili zastavit a odpočinout si. Co kdyby někde v záloze čekala další skupina zloduchů? Za tu dobu alespoň stihli ukázat Ivanovi amulet, který našli, načež jim on vylíčil svou příhodu s Martenem. Minerva zívla a navrhla: „Já nevím, jak vy chlapi, ale já už neujdu ani krok. Co takhle, kdybychom si konečně trochu odpočinuli? Jdeme už celou noc. Nezdá se, že by nás pronásledovali." Oba nakonec souhlasili s tím, že se přece jen na pár hodin vyspí. Pro jistotu však přece jen opustili cestu a zastavili se až na malé pasece, asi padesát metrů od cesty.

„Nevíte vlastně, kam tahle cesta vůbec vede?" zeptal se ještě Herbert. „Pokud se nepletu, tak by měla vést k řece Blavěně. Na druhém břehu se rozkládají Kysicínské pláně a pak už jen Riedské hory. Samá pustina, žádné pořádné město. Na severu, je Regentenské Království a Dračí Průrva. Tamtudy se dá projít na Kvilam. Na jihu pak Žiarotinské vojvodství. Země půlčíků. Proč se ptáš?" odpověděl Ivan. „No, když teď nemůžeme do Wilemburgu, musíme si dobře rozmyslet, kam půjdeme. Když už máme utíkat, musíme vědět, kam." „No, já bych tyhle úvahy nechala až na ráno." přerušila jejich úvahy Minerva. Netrvalo dlouho a všichni spali, jako zařezaní.

Když se probrali, bylo už po poledni. Chystali se znova vyrazit na cestu. „Takže," řekl Herbert „kam tedy půjdeme? Na sever, nebo na jih?" „Nikam! Alespoň ne, dokud si to s vámi nevyřídíme!" Otočili se směrem, odkud onen hlas přicházel. Mezi stromy stála skupina ozbrojenců. Napočítali jich asi tucet. Všichni měli šedé pláště a pod nimi matné, stříbrné zbroje, případně šedivé róby. V jejich středu stál nevelký, zavalitý mužík. Byl asi o hlavu menší, než ostatní a měl žlutou pleť a černé vlasy. V ruce držel šavli a upřeně hleděl na skupinku tří zlodějů.

„No, podle toho, jak mi vás Izidor popsal, jsem čekal nějaké nadupané, po zuby ozbrojené hromotluky. A místo toho tu vidím tři neduživé výrostky." řekl, trochu pohrdavě mužík. „Vy tři jste nám teda nadělali kopu starostí. Nevím, jestli jste tak hloupí, nebo odvážní. Ale to je teď vlastně jedno... No, ale pojďme k věci. Takže teď máte dvě možnosti. Ta první je, že se na vás teď vrhneme a rozsekáme vás na cimpr campr." Ani jeden z nich neřekl ani slovo. Jejich situace nebyla příliš příznivá. Stáli proti velmi výrazné přesile. Navíc se jejich protivníci zdáli o dost zkušenější, než ti ze včerejšího večera. „A ta druhá možnost je, že urychleně složíte zbraně a vzdáte se. Až najdeme to, co po vás chceme, necháme vás jít." Pokračoval vůdce ozbrojenců.

„COŽÉÉÉ?!" ozvalo se najednou. Zezadu vykročila vysoká postava v šedé róbě a otočila se k mužíkovi. „Doufám, že to nemyslíš vážně?! Ty je chceš nechat jít?! Po tom, co mi udělali?!" Muž natáhl pravou paži a shrnul z ní dlouhý, přečnívající rukáv. Objevila se paže, zakončená obvázaným pahýlem. Dlaň chyběla. Nebylo pochyb, že je to Izidor. „Takovou pohanu jim nemůžu odpustit! Za to mi zaplatí! A ty nebudeš stát v cestě mojí pomstě, Cardolane!" „Pozor na jazyk, čaroději! Nezapomeň, kdo tady velí! A pokud mne paměť neklame, jsem to já! Stejně si za to můžeš sám. Měli jste s Martenem rozkaz sledovat je, ne vpadnout do první putyky, najmout pár jelimánů a napadnout je! Teď má kvůli tobě Marten děravý hrdlo a jeden z našich nejlepších kouzelníků je bez ruky! To jsem teda zvědavý, jak to budeš vysvětlovat Radě!" Když Cardolan uzemnil Izidora, opět se obrátil ke skupince zlodějů a pokračoval: „Takže otázka je jednoduchá. Vrátíte nám ten amulet dobrovolně, nebo vás budeme muset zabít?"

Herbert, Ivan a Minerva zvažovali jeho nabídku. Bojovat s nimi by nemělo smysl. Bylo jich příliš moc a vypadali jako zkušení bojovníci. Bude tedy lepší se boji vyhnout a vzdát se. Ale kdo jim zaručí, že dodrží slovo a až je odzbrojí a dostanou, co chtějí, nechají je jít? A i kdyby, stále je tu nebezpečí, že se Izidor neudrží, poruší rozkaz a zabije je sám? Mohli se sice pokusit o útěk, ale i to by bylo velké riziko. Neznali zdejší krajinu a nevěděli, kam se případně schovat. Ani jedna z možností, které měli, jim nemohla zajistit jistou, že přežijí.

„No, já myslím, že máte i další možnost! Dáte ten amulet nám!" ozvalo se z druhé strany. Tam se objevila další skupina ozbrojenců. Na rozdíl od té první, ve které měli všichni stejné šactvo, tuhle tvořila pestrobarevná směsice postav v těžkých brněních, lehkých, kožených zbrojích, pláštích a také jeden, nebo dva muži v kutnách, s kapucemi přes hlavu. V jejich čele stál mladý, pohledný blonďatý muž, který se opíral o velký, zubatý obouruční meč. Na sobě měl destičkovou zbroj a přes ramena zelenomodrý plášť. Jejich náhlým příchodem byli překvapeni nejen zloději, ale i Cardolan a jeho družina.

Když se Cardolan vzpamatoval, řekl: „A co vy tady sakra chcete, Volkmare?!" „Dobře víš, co chceme! Chceme ten amulet a budeme ho mít za každou cenu! I kdybychom se o něj s vámi museli poprat!" „Dobře víš, že proti nám nemáte šanci! Kdyby ano, nemuseli byste se uchylovat k těm vašim léčkám a podvodům! Postavili byste nám v přímém a rovném boji!" „Když blázen stojí nad propastí a chystá se skočit, nemá cenu ho požďuchovat!" zažertoval se smíchem Volkmar. „Prostě a jednoduše nám ten Amulet odevzdáte, nebo uvidíte!" zařval na zloděje Cardolan. „Ne, dejte ho nám a dostanete tolik zlata, že ho do smrti neutratíte!" snažil se vyjednávat Volkmar. „Dejte ho nám! Patřil nám posledních sto let a bude nám patřit i nadále!" Oba se začali přehadovat a snažili se přesvědčit zloděje, aby právě jim dali amulet.

Zatím, co se oba vůdci překřikovali, narůstalo napětí a bojechtivost i v jejich družinách. Válečníci tasili zbraně a lukostřelci napínali tětivy. Všem bylo jasné, že tohle nemůže skončit jinak, než krvavou řeží. Minerva vycítila příležitost. Tiše zakouzlila „Mlhu lesa" a paseka se začala zvolna ztrácet v lesním oparu. Ještě chvíli trvalo, než si toho Cardolan a Volkram všimli. Oba, domnívajíce se, že se je ten druhý snaží oblafnout, dali povel k útoku.

To už mlha skryla téměř celou paseku a válečníci obou stran se do boje vrhali prakticky naslepo. Ani jeden z nich neviděl, jak Minerva, Herbert a Ivan z bojiště kvapem utíkají. Všichni tři zamířili k lesní cestě. Když se k ní dostali a vystoupili z lesa, všimli si najednou, že o kus dál stojí stádo koní a další čtyři chlapi, kteří je měli zřejmě hlídat. Jeden z nich si jich brzy všiml a upozornil ostatní. Zloději opět na nic nečekali a dali se zase na útěk. Jeden z ozbrojenců běžel do lesa, k místu boje. Zřejmě měl v úmyslu upozornit ostatní. Další tři rychle nasedli na koně a tryskem vyrazili za prchajícími zloději.

Vzdálenost mezi nimi se rychle zmenšovala a jistě by je brzy dohnali, kdyby Herbert nedostal nápad. Vzal dvě dýky, otočil se a vrhl je na skupinku jezdců. Podařilo se mu zasáhnout oba boční koně. Jednoho do pravého stehna, druhého do krku. Ve skupince jezdců nastal zmatek, kterého zloději využili.

Prchali dál po cestě. Ivan vpředu, pak Minerva a nakonec Herbert. Asi po sto metrech, za zatáčkou spatřili řeku a malý, kamenný most. Ivan na nic nečekal a běžel dál jako o život. Minerva se však zastavila, zadržela Herberta a pak opět zakouzlila „Mlhu lesa". Nad řekou se začal pomalu zvedat bílý opar. Ivan však ostatním pozornost nevěnoval a běžel dál, na vlastní pěst. Minerva na něj volala, aby se vrátil, ale marně. Z dáli k nim začal doléhat dusot kopyt a dupot. Nemohli dále čekat. Zbylí dva zloději se rozběhli směrem k mostu. Nemířili však přes něj, ale pod něj. Vběhli do studené vody a schovali se pod mostním obloukem.

Brzy slyšeli, jak na mostě, nad jejich hlavami přešlapují koně. „Sakra, kam se poděli?!" ozvalo se. „Nevím. Nejspíš v tom mají prsty ty svině z Cechu! Ztratili se, sotva jsme pořádně udeřili." „O tom pochybuji. Není to Volkmarův styl a navíc by nekouzlili tuhle zatracenou mlhu. To bude určitě práce té čarodějky!"

„Hele lidi, tohle dohadování nemá cenu! Musíme prohledat okolí. Nemohli se dostat moc daleko. Izidore, zkus nějak zrušit tu mlhu! Vinchenzo, Michaeli, Voloďo, vy se vraťte po cestě a hlídkujte, jestli na ně nenarazíte! Leone, vyber si tři chlapy a prohledejte les na sever od cesty, Carol to samé na jihu! Patriku, vyber si čtyři nejrychlejší jezdce a prohledejte cestu na východním břehu! Coline, ty se zbytkem lidí prohledáš východní les! Já zatím počkám s Izidorem tady. Stejně jsme přišli o dva koně." Bylo slyšet, jak se na mostě jezdci otáčejí a vyjíždějí do všech stran. Chvíli bylo ticho, ale pak se opět ozval Cardolanův hlas: „Izidore, nevšiml sis něčeho divného?"

„Ne, co přesně máš na mysli?"

„No, mysleli jsme si přece, že ti chmatáci pracují pro Cech, ne?"

„Jo, a co má jako bejt?"

„Hergot, přemýšlej trochu! Kdyby pro ně dělali, tak by je Volkmar nemusel přesvědčovat! To by bylo pro ně nejvýhodnější, kdyby nás zezadu přepadli! Sami by jim pak amulet odevzdali. A navrch, proč by prchali na vlastní pěst?! To nedává smysl!"

„Počkat, počkat! Ty chceš jako říct, že ti tři vagabundi, kteří se vloupali do mého domu, ukradli tu nejhlídanější věc široko daleko, usekli mi ruku, Martenovi prošpikovali krk a teď nám zmizeli jako pára nad hrncem, pracují na vlastní pěst!?"

„Vypadá to tak."

Pak se opět rozhostilo ticho, přerušované jen občasným Izidorovým zaklínáním. Jak vidno, byla jeho snaha úspěšná a mlha se pomalu rozplývala. Ani tak však Herberta s Minervou pod mostem najít. Asi po hodině se znovu ozval tvrdý dusot kopyt. Průzkum západního břehu byl dokončen. Nenašli pochopitelně nic. Ale po další čtvrthodině se opět přiřítil jezdec, tentokrát z východu. „Pane! Colin hlásí, že narazili na něco, co by vás mohlo zajímat!" Všichni se tryskem rozjeli na východ. Herbert si v tu chvíli pomyslil: „Zatraceně, doufám, že nechytili Ivana!" V tu chvíli by byl nejraději, kdyby ten mizerný kousek kovu, který měl bezpečně uložený v levé botě, nikdy neviděl.

K večeru se Herbert s Minervou konečně odvážili opustit svůj úkryt pod mostem. Bylo načase. Skrýš to sice nebyla špatná, ale stát hodiny po kolena ve studené vodě není žádný med. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se v okolí ještě nacházela Caldoranova, nebo Volkmarova skupina. Starosti jim v tu dobu dělalo však spíše to, co se stalo s Ivanem. Hlavně to hlášení, které Cardolanovi lidé svému veliteli podali při průzkumu oblasti. Dalo se podle něj usoudit, že se Ivanovi zřejmě uniknout nepodařilo.

Ať tak či onak, museli se rozhodnout, kudy dál. Cesta zpátky na západ nepřipadala v úvahu. Stejně tak cesta na sever byla riskantní, neboť právě tam prý průzkumníci „něco našli." Zbývala tedy cesta na jih. Podél Riedských hor, až k zemím půlčíků, jak říkal Ivan. Co ovšem podniknou potom, netušili a raději na to ani nemysleli.

Hodnocení článku: Hodnocení 6.33, Hodnotilo 3 uživatelů