Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 6.díl

24.1. 2010 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (11) Kategorie Příběhy Hodnocení 7.50 Přečteno x1168

Tkaže zcloděíjči zjrdahí na vochýd. A co ztíam dlěá Clarodaan? No pcřee ppíoáranváí! Ala aby se dens niundel, tak se pdjůe oavaredgot do mčuníry.

Vřěím, že pro noihko nbyel pélorbm tlohe pseířčt. :-))


Cardolan seděl v nevelké kamenné místnůstce. I když bylo jen něco po poledni, malým zamřížovaným okénkem sem pronikalo jen velmi málo světla. Vybavení tvořil pouze velký, dubový, pracovní stůl a u zdi se nacházela knihovna. Její poličky plnily tucty nejrůznějších svazků, spisů a svitků. Na některých ležela snad stoletá vrstva prachu, jiné se zdály být navštěvované prakticky denně. Na stole byl stoh nepopsaných papírů, brk, kalamář a jiné psací potřeby a lampa, osvětlující celou místnost. Přímo před Cardolanem ležela otevřená knížečka, do které s přestávkami cosi psal. Jednalo se zřejmě o jakýsi deník. Svou šavli, uloženou v pochvě na opasku, měl pověšenou přes okraj židle, na níž seděl.

Náhle se ozvalo zaklepání. Cardolan hbitě vstal a přistoupil ke dveřím. Otevřel je a za nimi se objevil ozbrojenec. „Už se probral?" optal se. Muž přikývl a ustoupil mu z cesty. Cardolan prošel dlouhou, temnou chodbou, osvícenou pochodněmi, připevněnými na zdech. Na jejím konci sešel po točitém schodišti asi tři patra dolů. Ocitl se v další, dlouhé chodbě. Na první pohled bylo jasné, že se jedná o věznici. Po obvodu chodby byla řada cel, uzavřených pevnými dubovými dveřmi se sledovacími otvory. V blízkosti schodů stál prostý, dřevěný stolek a židle. Na stole se nacházela jen svíčka a kniha se záznamy o vězních. Normálně tam sedával žalářník, ale ten nyní stál u dveří jedné z cel a sledoval dalšího, statného muže, jak průzorem nahlíží dovnitř.

„Ahoj Martene." pozdravil zvědavce Cardolan, sotva sešel ze schodů. Zvědavec odtrhl oči od kukátka, zaklapl kryt a otočil se směrem k příchozímu. Ukázal se široký bílý obvaz, pevně ovinutý kolem jeho krku. „Zdravím, Pane." odvětil na Cardolanův pozdrav. Chraptěl a zdálo se, jako by mu mluvení působilo obtíže a bolest. „Takže, prý už se ten zmetek probral, je to pravda?" pokračoval Cardolan. Jako odpovědi se mu dostalo jen Martenova jemného přikývnutí. „Pak tedy nemá cenu ztrácet čas! Čím dřív započneme s výslechem, tím lépe." zakončil svou řeč Cardolan. Žalářník na nic nečekal a rychle odemkl příslušnou celu. Dovnitř vešli pouze Maratan a Cardolan.  

Uvnitř byla jen židle, na které seděl mladý muž. Ruce měl svázané za zády a přes hlavu pytel. Bylo jasné, že je vzhůru, neboť s sebou neustále šil, ve snaze nějak si uvolnit pouta. Sotva uslyšel, že do místnosti někdo vstoupil, strnul a čekal, co se bude dít. Marten přikročil ke svázanému a strhl mu pytel z hlavy. Objevila se Ivanova snědá tvář. Na hlavě měl stále ještě upevněný obvaz. Na jeho obličeji bylo znát, že nedávno prodělal dosti tvrdou bitku, která pro něj, jak vidno, nedopadla příliš dobře. Sotva uviděl další dva muže v cele, s námahou se na ně mělce usmál a řekl: „No konečně nějaká známá tvář! Já si říkal, že to nebude jenom banda mizerných zbojníků."

Cardolan po jeho poznámce mírně ušklíbl a odvětil: „Humor? Přejde!" Pak zavřel dveře od cely a suše řekl: „Takže, nebudu to protahovat a přejdu rovnou k věci: Kde jsou tví kamarádíčkové?! Kam mají namířeno?! Mluv!"

„Když ti řeknu, že to nevím, asi mi věřit nebudeš, co?"

„Neutahuj si ze mne! A neopovažuj se lhát! Mohlo by se ti to setsakra vymstít!"

„Jo to mám teda blbý. Když ti zalžu, tak se mi to vymstí a když ti řeknu pravdu, tak se ti to zase nebude líbit. Nebo se snad pletu?"

„Koukám tedy, že na to budeme muset jít po zlém. Martene, dej mu co proto!" nařídil svému společníkovi Cardolan, kterému očividně došla trpělivost. Vyzvaný se pousmál a zezadu přikročil ke spoutanému Ivanovi. Pak do své medvědí pracky vzal Ivanovu pravou dlaň a vší silou ji zmáčkl. Mladý zloděj zaúpěl bolestí. Asi po půlminutě drcení Maratan povolil a uchopil pro změnu levou ruku, se kterou provedl to samé.

„Myslím, že jako malá ukázka by to stačilo. Má Marten pokračovat, nebo konečně odpovíš?" tázal se mušeného Cardolan. Ivan se zašklebil, oddechl si a posměšně řekl: „No, abych byl upřímný, čekal jsem toho od tebe víc, půlčíku. Přinejmenším nějaký skřipec, nebo aspoň žhavý železa. Co jste museli zkrátit rozpočet, či co?" Jeho poznámka Cardolana přímo rozzuřila.

„Kdo je u tebe půlčík, ty špinavej nenechavče! Že mi chybí půl metru výšky, neznamená, že jsem půlčík! Jsem člověk a jsem na to hrdý! Martene, přitlač! Uvidíme, jak dlouho se ještě bude smát!"

Marten se ušklíbl a mlčky pokračoval v práci. Odvázal Ivanovi pravou ruku a začal mu jí kroutit. Ivan přímo řval bolestí. Marten své práci rozuměl, nespěchal. Když se z nebožákova ramena začalo ozývat vrzání, přestal. Ruku však nepustil.

„Laskavě si uvědom, že teď stačí jedno trhnutí a Marten ti zlomí ruku. Takže budeš mluvit, nebo ne?!"

Ivan pochopil, že tady končí všechna legrace. Tihle chlapíci to myslí vážně. I když ho zatím nezabijí, nepřestanou, dokud se od něj něco nedoví. A určitě mají v rukávu mnohem víc triků, než jen lámání kostí. Kdoví, jestli opravdu někde nemají schovaný pár žhavých želízek. A něco takového už by nemusel vydržet. A navíc, kdo říká, že jim musí povědět pravdu? Po chvíli uvažování zvedl hlavu a rezignovaně odpověděl: „Dobře. Co chceš teda vědět?"

První Cardolanova otázka se týkala toho, kam mají teď Herbert a Minerva namířeno. Ivan to samozřejmě nevěděl. Ještě, než se na tom dohodli, došlo k onomu osudnému přepadu. Jelikož by mu však něco takového nevěřili, rozhodl se zalhat. „Chtěli jsme sejít z cesty a podél řeky se vydat na jih. Po dvou dnech bychom odbočili na západ a zamířili do Wilemburgu."

Následovaly dotazy, které se týkaly hlavně toho, zda si krádež někdo objednal, proč si vybrali zrovna Izidorův dům, co vědí o Volkmarovi a jeho lidech a tak podobně. Na tyto otázky již odpovídal Ivan popravdě. Asi po půlhodině Cardolan výslech ukončil a i s Martenem opustil celu.

Když stoupali zpátky nahoru po schodech, optal se Cardolan Martena: „Tak co si o tom myslíš?" Dotazovaný s chrčením v hlase odpověděl: „Je to všechno takový divný. Vážně to vypadá, že do toho šli na vlastní pěst. Ale pořád se mi tomu nechce věřit. Byla by to neskutečná shoda náhod."

„Možná, ale asi je to tak. Jestli s tím vážně Volkmar nemá nic společného, je to dobrá zpráva. Síly jsou teď vyrovnané. Vše teď závisí na tom, kdo ty dva chytí jako první... zažíváme teď těžké časy."

„Už se Rada vyjádřila, co bude s Izidorem?"

„Zatím nic určitého. Čekali jsme na informace z výslechu, ale asi ho degradujeme. A tebe asi taky." Odvětil Cardolan. Jeho společníka tato informace dost překvapila. Zbledl a podivil se: „Cože?! Mne taky?! A proč?!"

„Tvůj úkol byl držet Izidora na uzdě! Měli jste jasně nařízeno je sledovat a zasáhnout jen v případě nouze! Ne se na ně vrhnout s partou hladových žoldáků! Kdybyste aspoň místo takových třasořitků vzali nějaké pořádné válečníky." Následovala minuta hrobového ticha. Během ní oba vystoupali až do patra, ve kterém byla Cardolanova pracovna. Marten měl v úmyslu pokračovat ještě několik pater nahoru, ale na poslední chvíli se ještě otočil ke svému nadřízenému a prohodil: „Tak si najednou uvědomuju, jak si můžeme být jistí, že nám ten parchant řekl pravdu? Moc bych se tomu nedivil, kdyby lhal." Cardolan se pousmál a odpověděl: „Máš pravdu. U první otázky zalhal. Viděl jsi, jak uhýbal pohledem? To dělá lhář vždycky. Pak už se mi ale díval přímo do očí. Mimo první otázku odpovídal pravdivě."

„Takže, nemíří do Wilemburgu, ale jinak je všechno pravda... No dobrá, ale kde je máme teda hledat?"

„Umísti hlídky do všech větších vesnic na Kysicínské pláni. Jelikož jich tam není tolik, neměl by to být problém. A taky dej hlídat všechny cesty na sever do Regetenu a na jih do Žiarotínského vojvodství. Někde se nakonec musí ukázat. Nemohou se schovávat věčně."

„Provedu!" ukončil rozpravu Marten a rychlým krokem pokračoval po schodech nahoru. Cardolan pomalým krokem směřoval zpět do své pracovny. Těsně přede dveřmi ještě zamumlal: „Jde to s námi od desíti k pěti. Nejdřív Cech a teď tohle to. To nemůže skončit dobře..."

Hodnocení článku: Hodnocení 7.50, Hodnotilo 2 uživatelů