Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 7.díl

7.2. 2010 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (5) Kategorie Příběhy Hodnocení 8.00 Přečteno x1151

Srdce trpaslíkomilů jistě zaplesají, neb na scénu vstupuje další zástupce tohoto postavou možná malého, však srdcem a odvahou velikého národa. Ale pozor! Do cesty se mu raději nepleťte! Když tohohle horala někdo rozzuří, jedinná věc, co ho jakš takž uklidní je vrchovatý korbel vychlazeného pivíčka ze sedmého schodku. (Ale to se dalo čekat.)

Holt žízeň, to je ta největší sviňa!


 Ač měli namířeno na jih, vydali se Herbert s Minervou nejdříve po cestě, přímo na východ, k Riedským Horám. Opatrnosti není nikdy nazbyt. Navíc ani nevěděli ani, jak je vůbec Žiarotínské Vojvodství daleko a stejně potřebovali doplnit své skromné zásoby. Asi po třech dnech chůze dorazili do nevelké vesnice, na úpatí hor. Jmenovala se Irdiom.

Jako první zamířila dvojce do místního hostince, který nesl název „U Šilhavce". Chtěli si zajistit ubytování na noc a také vpravit něco teplého do žaludku. Vstoupili do prázdného lokálu. Byly zde jen čtyři prosté dřevěné stoly s lavicemi. Hospodský stál u výčepu a utíral prázdné korbele.

„Hej, Hospodo! Dvakrát pivo a něco k jídlu." Poručil si Herbert a posadil se i s Minervou k prázdnému stolu hned u dveří. Hospodský byl očividně překvapen, touhle dobou asi žádné hosty nečekal. Jelikož však neplánovaný výdělek je taky výdělek, hbitě natočil dva korbele a vyrazil s nimi směrem k zákazníkům. Postavil objednaný alkohol na stůl a zeptal se: „No, jestli chcete něco k jídlu, tak vám teď můžu nabídnout tak nanejvýš kus špeku s chlebem. To víte, nečekal jsem touhle dobou žádné hosty. Kuchyně se rozjíždí až k večeru, když se místní vrací z práce. Přes den tu většinou nebývá ani noha." Herbert s kamennou tváří uchopil tuplák, přiložil k ústům, napil se a řekl: „Tak nám teda dones aspoň ten špek, když už nic jiného."

Hospodský na nic nečekal a vyrazil zpátky k výčepu. Otevřel dveře do sklepa, ale ještě, než zmizel ve tmě, optal se svých hostů: „Doufám, že máte čím platit. Cizím na sekeru nedávám!" „Bez obav." odbyla opatrného šenka Minerva a napila se ze svého korbele. Hospodský se usmál a zmizel na chvíli ve sklepě. Když opět vystoupal na světlo boží, nesl v ruce středně velký kus špeku. Položil ho na výčep, skočil do kuchyně pro pecen chleba a dva nože a pak to všechno postavil před hladové zloděje. Popřál dobrou chuť, vyinkasoval za své služby stříbrný groš a vrátil se na své místo za výčepem.

Herbert s Minervou mlčky ukrajovali ze špeku a zajídali chlebem. Když už byli téměř po jídle, rozletěly se dveře do lokálu a rychlým krokem vešel, ba co dím, přímo vletěl dovnitř trpaslík. Při chůzi dupal a vypadal naštvaně. Došel až k výčepu, vylovil z měšce zlatou minci a pravou rukou ji doslova vrazil do dřevěného pultu. „PIVO!" zařval, až se okenice roztřásly, stejně jako hospodský. Samotný jeho příchod dvojici zlodějů neuvěřitelně vylekal a málem i vyskočili oknem ven, domnívajíce se, že se na ně hrne skupina pronásledovatelů. Jaká byla jejich úleva, když zjistili, že je to jen žíznivý trpaslík. Pozorně sledovali, co se budě dít.

Hospodský reagoval pohotově. Na nic se neptal a než bys řekl „švec," bylo pivo na v korbelu a korbel v trpaslíkově ruce. Ten si ho přiložil k ústům a naráz vyprázdnil. Položil prázdný půllitr na stůl, otřel si vousy a zabrblal: „Brr, hrůza. To vaše lidský pivo nestojí za nic. Čepovat něco takovýho u nás, dostal bys takový po tej škrani, až by se ti to kůsavé otočilo dozadu." I tak bylo poznat, že ho ten hlt alkoholu přece jen trochu zklidnil. Hostinský zachoval chladnou hlavu a rychle mu načepoval další, postavil ho před trpaslíka a prohodil: „Koukám, zase špatný zprávy, co?" Zdálo se, že tohoto hosta tu nevidí poprvé.

Trpaslík opět vyprázdnil korbel a řekl: „Stojí to za houby. Furt mi chybí tři nosiči, ti vostatní už pomalu vyhrožujou, že se na to vykváknou taky, pokud brzo nevyrazíme. A teď mi navíc z Reidumu přišla zpráva, že prej už jim dochází trpělivost! Prý abych vyrazil co nejdřív, jinak nezaplatí! Pche, chamraď lidská! Ani pořádný pivo to neumí uvařit, a budou si vyskakovat!" Když v něm zmizel obsah již třetího tupláku, opřel se zády o výčep a rozhlížel se po lokále. Jeho zrak utkvěl na Herbertovi a Minervě, kterých si předtím nevšiml. „A co sou zač tihle dva?" ptal se hospodského. Ten pokrčil rameny a odpověděl: „Vím já? Dorazili asi před půlhodinou. Nevím o nich vůbec nic. Na kupce moc nevypadají, takže bych tipoval buď lovce, cestovatele, nebo dobrodruhy."

Trpaslík se zamyslel a na jeho ústech se objevil nepatrný úsměv. Osud se na něj přece jen usmál. Položil prázdný korbel na výčep a vyrazil směrem ke stolu, u něhož seděli Herbert s Minervou. Přisedl si a zahájil rozhovor. „Zdravím. My se eště neznáme. Smím znát vaše ména? Já sem Godar, trpaslík, cestovatel." Oba zloději byli dost zaražení. Cholerický trpaslík byl poslední, co v téhle zapadlé vesničce čekali. Ten bude asi těžko místní. Ale už tu asi nějakou dobu pobývá, když ho hostinský zná. Asi těžko bude patřit k jedné z těch skupin, co po nich jdou. I tak ale bude chytřejší nedůvěřovat mu.

„Já jsem Gaston a tohle je Miranda. Jsme dobrodruzi ze severu." Odpověděl trpaslíkovi Herbert.

„Dobrodruzi říkáte? Skvělý, zrovna hledám pár vodvážnejch lidí! Neříkám, že je to snadnej podnik, ale dobře placenej! Co říkáte? Nemáte zájem o pár zlaťáků?"

„No... to záleží na tom, o co by šlo. To víte, neradi strkáme hlavu do oprátky."

„Koukám, že nejste hloupí. To je dobře. Tak, abych vám to vysvětlil..."

Na to vytáhl Godar svitek, který měl celou dobu vložený za opaskem. Rozvinul ho před sebou, na stole. Ukázalo se, že je to mapa. Zobrazovala území severní části Riedských hor, včetně Dračí průrvy, jihozápadního Kvilamu, západní okraj  pouště Deucaleon a Kysicínskou pláň. „Takže, abych vám to vysvětlil..." začal trpaslík „Riedumská obchodní rada se rozhodla najít nějakou schůdnou cestu, přes Riedské Hory. Prý chtějí otevřít novou obchodní trasu přímo přes hory! Dračí průrvu prý už nemohou používat, kvůli sporům se Schaftenem a Auslossanem. Pche, blázni. Myslej si, že když dokázali Regetenští postavit cestu skrz Koncové Hory, dokážou oni to samý tady! Řádná blbina, nemyslíte? Mne si najali, abych zorganizoval výpravu, která se do hor vydá a prozkoumá je. Ti hlupáci si neuvědomujou, že todle pohoří je vo dost vyšší. Jestli se jim to podaří, ustřihnu si vousy, upletu z nich provaz a pak se na něm oběsím! Malá výprava možná projde, ale žádná trvalá trasa z toho nikdá nebude!"

„Když je to taková „blbina", jak říkáte, tak proč jste do toho šel?" podivila se Minerva.

„Pro prachy, holka! Pro prachy! Riedumská obchodní rada je sice banda hlupáků, ale BOHATEJCH hlupáků! Pravda, chtěl jsem jim to rozmluvit, ale když mi řekli, že dostanu pět set zlatých a každej kdo půjde se mnou dalších sto, plus výlohy, tak jsem jim raději nic neříkal. Za to zlato mi snad pár rampouchů a unavený nohy stojí, nebo ne? Před čtyřmi týdny sem ve městech západně odsud shromáždil průzkumnou skupinu. Tady v týhle vesničce jsme chtěli doplnit zásoby. Jenže sotva sme dorazili, tři z mejch lidí si to najednou „rozmysleli" a přes noc zdrhli! Pakáž jedna! Takže už dva tejdy trčíme v tomhle zapadákově."

„No dobře, dobře. Vaše rozhořčení chápu, ale snad byste nám mohl konečně vysvětlit, jak do toho zapadáme my, ne?" zeptal se již značně netrpělivý Herbert.

„To je snad jasný. Chybí mi tři lidi. Takže zásoby a vybavení, které s sebou máme prostě nepoberem. Bez něj se ale zase do hor vydat nemůžeme. Potřebujeme teda náhradu za ty zbabělce, co zdrhli. Místním se do toho ovšem vůbec nechce. Naštěstí jste tu ale VY! Dva lidi sice nesou tři, ale i tak by to mělo snad stačit. Co říkáte, nechcete si přivydělat? Sto zlatých každýmu, až dorazíme do Riedumu."

Trpaslík konečně dokončil svůj výklad a očekával odpověď. Herbert ho požádal, o chvíli na rozmyšlenou, a tak se Godar opět vrátil k výčepu a poručil si další pivo. Zloději pak začali hodnotit trpaslíkovu nabídku. Přechod přes neznámé pohoří, o němž zatím neslyšeli nic dobrého, je zrovna nelákal. Na druhou stranu to ovšem byl snadný způsob, jak se vyhnout pronásledovatelům. Něco takového od nich určitě čekat nebudou a za horami se jim můžou ztratit nadobro. A pěkná sumička zlaťáků taky nebude k zahození. Pro spoustu lidí to bylo malé jmění. Nakonec se rozhodli nabídku přijmout.

Herbert s Minervou vstali od stolu a přistoupil k te Goldarovi, který do sebe obracel již další korbel piva. Když uslyšel jejich rozhodnutí, zaradoval se. „No sláva! Tak přece se na mne štěstí usmálo! Lebedene, dej nám tři piva, ať to můžem řádně zapít!" Lebeden, tak se hospodský jmenoval, splnil přání svého zákazník a brzy v trpaslíkovi zmizel další korbel zlatavého moku. „Brr! Pořád nechápu, jak můžete vy lidi pít takový patoky! U nás bysme si v takový žumpě ani nesmočili nohy!" Myslíce si o trpasličí hygieně své, odvětil hostinský: „Když se ti nelíbí, tak nepij! Aspoň neubude. Už toho začínám mít dost, jak tu večer co večer, už dva týdny vychvaluješ to vaše trpasličí „tekuté zlato." Kdybys nám sem raději přivalil soudek, nebo dva, abychom mohli ochutnat. Nebo ještě líp, převeď slova v činy a uvař ho! Založ si tu někde pivovar, a jestli bude jen z půlky tak dobrý, jak vykládáš, bude z tebe boháč!"

Tato slova očividně Goldara zaujala. Zamyslel se a sám pro sebe si brumlal: „Hm... vařit naše pivo pro lidi... To by vážně nemusel bejt až tak špatnej kšeft... Určitě by se po něm přímo utloukli... Jen bych musel sehnat nějakého sládka... A vybrat si nějakej kvalitní platz, kde ten pivovar postavit... No, ale nejdřív musím dokončit tenhle kšeft. Stejně bych potřeboval prachy do začátku.... Sakra, že já zase přemejšlím nahlas!" Znervózněl a rychle doplatil hospodskému útratu. Pak s oběma zloději v patách putyku opustil. Lebeden posbíral prázdné korbele a nádobí, utřel mastný stůl, vzal nůž a pokoušel se z výčepu vydloubnout minci, zaraženou do dřeva zuřivým trpaslíkem.

Hodnocení článku: Hodnocení 8.00, Hodnotilo 2 uživatelů