Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Spisy Rakdemovy - 3.díl

8.2. 2010 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (3) Kategorie Příběhy Hodnocení 5.00 Přečteno x1248

Masakr Vendrionský... A nyní přichází krátký příběh z dalekého, věčně zmrzlého Suonoru. Příště už snad budu mít hotovo i pojednání "Velký konflikt na západě."


Suonor byl vždy jen řídce obydlen. Může za to zejména chladné počasí, které zde panuje. Léto je zde krátké a studené a v zimě vše mizí pod příkrovy sněhu. Přesto zde v posledních padesáti letech vzniklo hned několik trvalých osídlení. Pevnost Kectock na východě, určená k odrážení pravidelných skřetích invazí, hornické městečko Fusse, dva Tachianské přístavy na západním pobřeží a vesnice Vendrion. Tu poslední by jste ale dnes hledali na mapě marně. Byla totiž před šesti lety, roku 1257 vypálena. V jižních krajích o této ukázce lidské krutosti sotva kdy slyšeli, ale daleko na severu se dodnes vypráví příběh o smutném osudu této nadějné mírumilovné komunity.

Vendrion založila před devětadvaceti lety přibližně stovka lidí. Převážně šlo o vesničany, kteří již měli dost všech těch neustálých bojů, které mezi sebou říše vedly. Odešli proto do jediné oblasti, jež byla válkami dosud relativně nedotčena. Suonoru. Usadili se na jižním okraji Vendrionského lesa, na západním břehu řeky Suonior. Nedlouho poté se v ní zabydlela i řada veteránů z Regetenu. Místní se živili jako dřevorubci a rybáři, neb obzvláště v Tachianském království bylo jedlové dřevo z  Vendrionského lesa velmi žádané a Suonior je na ryby, obzvláště jesetery, bohatý.

Časem se malá osada rozrostla na malé městečko a stala se významnou zastávkou pro kupce, cestující mezi Severním Regetenem a Tachianskými koloniemi. Cestu, vedoucí přes Vendrionský les téměř přestali používat. S významem tohoto místa však rostl i zájem okolních mocností o jeho kontrolu. Zisky, které ze zdejšího obchodu plynuly nebyly zanedbatelné a jak Regetenský, tak Tachianský král si je nemínili nechat proklouznout mezi prsty.  Jediné, co zdejší kraj zachránilo před konfliktem byl příchod zimy, která znemožnila jakékoliv vojenské akce v Suonoru.

Během zimy, 1234 došlo k jednání obou mocností a výsledkem byla „Tradomská úmluva." V ní se oba vládcové dohodli, že Vendrion bude samostatným, neutrálním územím. Podíl na zdejším obchodu bude mít jak Tachian tak Regeten, i když většina peněz zůstane městečku. Aby se zajistilo, že dohoda nebude porušena, nesměl mít nikdo v této oblasti umístěny žádné vojenské jednotky. Výjimkou byl případ, kdy sám Vendrionský starosta požádal některého ze svých sousedů o pomoc. Vendrion se tak mohl pokojně rozvíjet více, než dvacet let.

„Nevím, jak vy, ale já bych se v tomto případě bojům raději vyhnul. Vždyť jediné čeho bychom dosáhli by bylo právě zničení toho, o co se tu teď přeme."

Kratzmar VII. Smířlivý, 22. únor 1234

Toto šťastné období skončilo až v létě roku 1257. V Oakoru, Tachianském přístavu na západě, došlo ke vzpouře části královské flotily. Má se za to, že hlavní příčinou bylo dlouhodobé usmiřování se Slaromským královstvím. Tato země byla odvěkým protivníkem tohoto ostrovního státu. Obě říše již desetiletí soupeřily o nadvládu nad námořním obchodem. Nebylo proto divu, že když obyvatelé viděli, jak najednou nový král, Erik III., dělá Slaromu ústupky, považovali to za projev slabošství. Obzvláště silně dotčeni se cítili námořníci. K povstání se brzy připojila i Oakorská posádka, nicméně naprostá většina obyvatel vzpouru nepodporovala.

Vůdci povstání byli admirál Rollom a generál Leif. První měl pověst výtečného námořníka. Dokázal se svou flotilou skvěle manévrovat a unikat nepříteli. V boji to s ním už tak slavné nebylo. Leif se proslavil hlavně svou bezohledností. Ne ani tak ke svým vojákům, jako k běžným lidem. Měl je za slabochy, kteří nejsou sto uchránit si sami svůj majetek. Proto nepovažoval bezohledné rabování za nic trestuhodného.

„Žádný zbabělec nemůže vládnout tak odvážnému a hrdému národu jako jsme my, Tachianci!"

admirál Rollom, 30. květen 1257

Oba velitelé se brzy ocitli před vážným problémem. Tím byl nedostatek potravin. Je třeba si uvědomit, že Oakor byl postaven především jako dřevorubecká osada a naprostá většina stravy se musela dovážet. Těch pár rybářských lodí, které kotvily v přístavu pro zásobování celé armády v žádném případě nestačilo. Leif proto usoudil, že nejlepším způsobem, jak jídlo obstarat bude jeho oblíbené rabování. Ovšem druhý Tachianský přístav, Tradom byl králi stále věrný a dobře bráněný. Generál tedy zvolil alternativu. Vyrazil přes Bílý Les přímo k Vendrionu.

Místnímu obyvatelstvu samozřejmě nezůstal přesun tak velké armády utajen. Vendrionský starosta vzápětí poslal žádost o vojenskou podporu do Regetenu. Pochopitelně ne přímo ke králi, neboť než by posel dorazil až do Waroburgu, byl by Leif již dávno na cestě zpátky. O pomoc požádali Vendrionští purkrabího Kectocku a guvernér Severního Regetenu, generálu Josephovi Lhivroiovi. Ten byl v tomto postavení jen krátce. Ani ne před třemi měsíci nahradil dosavadního velitele, generála Albrechta Jednookého.

Z neznámého důvodu však Lhivroi vyslat posily odmítl. Když se ho ptali proč, argumentoval tím, že podle jeho zpráv se v okolí Kectocku potuluje několik skurutích tlup a on si oslabení posádky nemůže dovolit. To se později ukázalo jako lež. Má se tedy za to, že se obával střetu s jednotkami vzbouřenců. Kdyby bylo jejich povstání úspěšné, jistě by došlo ke zhoršení vztahů mezi Tachianským královstvím a Regetenem. Spekuluje se také o tom, že se tento novopečený velitel prostě bál vytáhnout do boje. Ať tak či onak, Vendrion zůstal bez ochrany.

Lidé však nehodlali jen tak přihlížet, jak Leif jen tak plení jejich domovy. Přes tři sta mužů a žen se postavilo dvěma tisícům vzbouřeneckých vojáků. Jen málokterý z nich měl pořádnou zbraň. Většinou byli vyzbrojeni dřevorubeckými sekerami, vidlemi a různým domácím nářadím. Když Leif uviděl jejich odhodlání, údajně pochválil jejich odvahu a zkoušel vyjednávat.

„Musím uznat, že od bandy ustrašených rolníků jsem tolik mužnosti nečekal. Byla by opravdu škoda je všechny jen tak pobít!"

generál Leif, 15. červen 1257

Vendrionští však odmítli vydat vzbouřencům jediné zrnko obilí, rybí šupinku či dřevěnou třísku. Nevím, zda opravdu doufali, že generál jen tak odtáhne s nepořízenou, nebo svůj domov ubrání. Jejich odpověď však Leifa rozzuřila. Nebozí obyvatelé Vendrionu se bránili statečně, ale proti šestinásobné přesile zkušených vojáků neměli šanci. Vendrion byl na generálův přímý rozkaz do základů vypálen a všichni jeho obyvatelé pobiti. Ušetřeny nebyly ani starci, ženy a děti. Nikdo neunikl. Vendrion doslova zmizel z mapy.

Celý ten masakr se však ukázal zbytečným, když Tachianské oddíly z Tradomu armádu patnácti set vzbouřenců rozprášili nedaleko Bílého lesa. Ač Leif sám unikl, jeho výprava skončila neúspěšně. Stejně tak i celé Oakorské povstání. Během tří týdnů byl Oakor obklíčen z moře i souše. Bez zásob neměli Rollom a Leif šanci. Jejich vojáci sami složili 3. Července 1257 zbraně a přístav padl. Admirál Rollom se vzdal byl na místě za zradu popraven. O osudu generála Leifa se toho mnoho neví. Noc před kapitulací údajně unikl s několika věrnými na malé plachetnici okolo blokační flotily a ztratil se kdesi na severu.

Samo město Vendrion již obnoveno nebylo. Málokdo dnes vůbec poznává místo, kde kdysi stálo. Popel odvál chladný severský vítr a trosky již mnohokrát zmizely pod sněhovou přikrývkou. Kupci dnes opět používají starou cestu lesem na severu a tak se tohoto místa jen málokdy dotkne lidská noha. Jen malý, rozpadající se kamenný most přežil zkázu a je tak němým pomníkem Vendrionského masakru.

Sepsáno 15. května 1264

Hodnocení článku: Hodnocení 5.00, Hodnotilo 1 uživatelů