Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 8. díl

17.2. 2010 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (4) Kategorie Příběhy Hodnocení 6.00 Přečteno x1263

Horolezci, horolezkyně, horolezčata, nelezte na skálu, co je hodně špičatá...

Stěžujete si, že venku je zima a nevlídno? No tak si přečtěte tenhle díl a buďte rádi, že nejste součástí příběhu. :-))

 


Goldar zavedl Herberta a Minervu k jakési zemljance, na opačném konci osady. Tam se nacházel dočasný tábor výpravy. Před stavením seděli či postávalo celkem pět statných chlapů. Rozhodně nepůsobili jako nějací slaboši, nebo zbabělci, právě naopak. Tvářili se jako tvrdí rváči. „Hej, chlapi! Konečně se na nás usmálo štěstí! Mám náhradu za ty poseroutky, co zdrhli." oznámil trpaslík. Zraky všech se upřely na nově příchozí. „To je Gaston, a tohle Miranda." Představil Goldar nové členy výpravy.

„Hm... to je sice pěkný, že se konečně někdo našel, ale stále jsme tam, kde jsme byli. Pokud totiž dobře počítám, tak oni jsou dva a zdrhli tři. Takže nám ještě jeden chybí. Nehledě na to, že ta ženská houby pobere. S takovou by nás muselo být aspoň devět." poznamenal černovlasý chlapík, opřený vedle dveří to salaše. Minervy se jeho poznámka dost dotkla. „Ráda tě přesvědčím o opaku! Já vezmu tvůj náklad a ty tu zatím můžeš pohlídat moje šípy. Myslím, že když budou bezpečně uložené v tvých zádech, nemusím se o ně bát."

Všichni, mimo onoho černovlasého muže se rozesmáli. Pak Goldar pokračoval: „Pravda, je nás jen vosm, ale když si náklad rozumně rozdělíme mezi sebe, neměla by to bejt až tak velká zátěž navíc. Navíc si stejně nemůžem vybírat. Zrovna zástupy dobrovolníků tu nikde nevidím. Každý dvě paprče se nám šiknou. Takže dost řečí, a balit! Zejtra vyrážíme!" 

 

Neuplynuly ani dva dny a Goldarova výprava dorazila ke svému prvnímu cíly. K Riedským horám, které měla překročit. Popravdě, nevybrali si na to nejvhodnější dobu, neboť právě začínal listopad a v horách začínal padat první sníh. Pokud však chtěli dostat zaplaceno, museli vyrazit co nejdřív. Už tak měli přes dva týdny zpoždění, oproti plánu.

Do skal stoupali jeden za druhým. Goldar, jako trpaslík, srostlí s horami, šel v čele a zaznamenával si plán cesty. Vybavení, tvořené zásobami chleba, vody, sušeného ovoce, nasoleného masa, palivovým dřívím, přikrývkami, lany, kožešinami, olejem a podobnými věcmi, nesli na zádech. Vše měli rozdělené rovnoměrně, mezi sebe, neboť, jak Goldar moudře poznamenal: „Kdyby někdo hňácnul do nějakej ďůry, aspoň nebudeme muset lozit pro věci, co měl u sebe. Bude nás míň a tak toho budeme míň potřebovat." Zbraně, mimo Herbertových nožů, Minervina luku, Goldarovy sekery a jednoho či dvou mečů, s sebou neměli. Vzhledem k faktu, že v této části světa se nevyskytovali skřeti, ani žádná podobná nebezpečí.

Cesta probíhala zprvu vcelku bez potíží. Ztěžoval jim ji pouze nepříliš schůdný terén. Obcházeli skály, či propasti. Dvakrát či třikrát se museli s pomocí improvizovaných lanových mostů dostat přes průrvy, které jim bránily v cestě. V noci si vždy narychlo postavili z rezervních kožešin několik malých stanů. Sice jim s každým dnem pomalu ubývalo zátěže, nicméně Goldar je stále upozorňoval, že ještě nejsou ani v polovině cesty a těžké chvíle teprve přijdou. „Dolů se de často mnohem hůř, než nahoru, na to pamatujte!"

Osmého dne došlo na trpaslíkova slova. Ocitli se na úpatí strmého srázu, jenž nebyli schopni zdolat. Navíc již byli dost vysoko a téměř neustále sněžilo. Zatím nijak hustě, nicméně i tak se jim pod nohami pomalu tvořila tlustá sněhová pokrývka a citelně se ochladilo. Nezbývalo, než se pokusit skalní stěnu obejít. Cesta byla stále obtížnější a stěží zdolali sedm kilometrů denně.

Čtrnáctého dne byli přibližně v půlce cesty. Zásob potravy však už měli jen třetinu a i dřevo již pomalu docházelo. Už se ale nemohli vrátit. Nezbývalo nic jiného, než pokračovat dál a buď dosáhnout Riedumu, nebo tu bídně zhynout hladem, žízní a mrazem. Pokračovali tedy na východ.

„Hergot fagot! Měl sem si říct o rovnou tisícovku zlatých! Za todle to je to stejně furt málo! Rampouchy mne táhnou za vousy, nohy už necejtím a furt ještě nejsme na konci! Pakáž jedna..." nadával Goldar. Ani ostatní na tom nebyli o moc líp. Nejraději by zalezli někam do tepla, nacpali se k prasknutí a prospali snad celý měsíc. Riedské hory však nic takového nenabízeli a tak nezbývalo, než jít dál.

„Jestli tudy někdy povede obchodní stezka, založím si tu hospodu. Vsadím se, že nikdo by jen tak kolem neprošel." Pokusil se zažertovat jeden z nosičů. Nikdo se však nesmál. Úsměv na rtech jim zmrzl už dávno.

Přibližně sedmnáctého dne však narazili na malé překvapení. Jeskyni. Zaradovali se, že dnes večer budou mít alespoň střechu nad hlavou. Co je však udivilo ještě více, bylo to, že se nejednalo jen o jednu jeskyni, ale rovnou celý komplex skalních chodeb. Někteří uvažovali, kam asi vedou. Mohly by je dovést snad až na úpatí hor a nemuseli by se tak trmácet zasněženou krajinou. V porovnání s venkem bylo navíc uvnitř celkem teplo. Jiní ale namítali, že se lze ve spleti chodeb snadno ztratit, nehledě na to, že nikdo z nich neví, kam vedou. Dokonce žádný východ ani existovat nemusí.

Nakonec rozhodl Goldar. Prohlásil, že už tak stejně nemají žádnou jistotu, kam jdou, takže to vyjde nastejno. Nikoho prý nenutí, ale on, jako trpaslík půjde raději podzemím, kde se vyzná přece jen líp. Navíc budou v jeskyních chráněni i před nepřízní počasí. Dnes přenocují v ústí jeskyně a ráno vyrazí do jejích hlubin.

Hodnocení článku: Hodnocení 6.00, Hodnotilo 2 uživatelů