Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Kdo je ten muž v zeleném?

7.3. 2010 Autor Arogance Komentáře Komentáře (18) Kategorie Příběhy Hodnocení 6.50 Přečteno x1520
Jaké zlo může napáchat jedna otázka bez odpovědi ?
Kdo je ten muž v zeleném? Ptala se sama sebe elfí stařena, když přišla na mýtinu s prastarým dubem, kde den co den sbírala lesní byliny. Seděl se zkříženýma nohama, opíraje se zády o mohutný kmen dubu. Obličej mu zakrývala kápě zeleného pláště. Meditoval, zbraně mírumilovně odložené mezi kořeny. I přišla k němu stařenka blíže, aby zjistila, kdo je ten cizinec. Tázala se jej: „Kdo jste?" Z pod kápě se akorát zaleskly bílé zuby a němým posunkem holé paže s tetováním ji vybídl, aby si k němu přisedla. Zvědavá elfka poslechla. Náhle muž prudce natáhl paži a chytil stařenku pevně pod krkem. Poslední myšlenky elfí báby patřili bolesti, utrpení a zeleně planoucím očím neznámého. Večer na dubu visela stará elfí hlava, které obrovský černý havran vyklovával oči.
Hluboko v lesích stála malá, světem zapomenutá vesnice. Vesničané žili ve shodě s okolní přírodou, na malých políčkách pěstovali pšenici, sbírali lesní plody, lovili lesní zvěř. Za vše děkovali Cernunovi, bohu lesa. Pod obrovským staletým dubem, který mu zasvětili, přinášeli drobné obětiny, aby bůh vesnici stále opatroval. Vesnický druid hlídal, aby obřady nebyly znesvěceny něčí krví. Ve vesnici vládl starý a moudrý náčelník s ještě starším druidem. Žil zde i osiřelý chlapec, matka zemřela krátce po porodu, otce zanedlouho roztrhal medvěd. Bystrý sirotek vyrůstal u druida, aby až dosáhne náležitého věku, mohl převzít jeho úlohu.
Náčelník vesnice měl jedinou dceru, ta se zahleděla do mladého sirotka. Jak spolu rostli, z holčičky se stala krásná, bystrá, hbitá dívka, chlapec se vytáhl do vysokého černovlasého mlčenlivého mladíka. Ona dívka a stařičký druid tvořili celou mladíkovu rodinu, které si nade vše vážil a byl pro ni ochoten udělat cokoliv. Náčelník se s druidem dohodli, že až mladí dosáhnou dvaceti jar, provdají se za sebe a mladík převezme místo starého druida.
Čas ubíhal kvapem a za nedlouho se ve vísce chystala svatba. Mladík byl podle tradice celý den mimo vesnici. U posvátné tůně ze sebe smýval dětství a připravoval se na převzetí druidského roucha. Do vesnice mohl vstoupit až se západem slunce. Ve vesnici mezitím probíhaly přípravy večerní oslavy v plném proudu. Peklo se maso a chleba, vytahovaly se soudky s pšeničným pivem a medovinou. Když tu náhle okolo poledního do vesnice vtrhlo několik elfů a bez varování začali nebohé vesničany pobíjet. Lesem se nesl zoufalý křik, jatka trvala jen chvíli.
Když mladík zaslechl zvuky boje, neváhal a spěchal do vesnice. Přiběhl akorát když poslední elf odcházel. „Proč?"zařval za ním v zoufalství mladý druid. Elf se otočil a křikl: „Ty nevíš, bezbožníku?" A zmizel v lese, ponechav tak mladíka o samotě s mrtvými. Chvíli tam bezmocně stál, ale pak se rozběhl najít svou vyvolenou. Našel ji uprostřed návsi, v těle dva elfské šípy. Vzal ji do náruče: „Brzy se sejdeme." slíbil vychládající mrtvole. Poté, co se ujistil, že jsou všichni opravdu mrtví, vrátil se k tělu dívky. Sedl si k ní a obřadní obsidiánovou dýkou, která se dříve používala při obřadech, si podřezal žíly.
Pod mladíkem se pomalu zvětšovala kaluž temně rudé krve, života mu už mnoho nezbývalo, když k němu přiletěl veliký černý havran. Zjevil se mu muž s jelením parožím: „Budeš-li mi sloužit Kraagu, vrátím Ti život, když budeš sloužit věrně, vrátím Ti i ji." Mladík nevěda, co činí, z posledních sil přikývl na souhlas: „Ano, můj pane." To, co následovalo po tom, nezapomene do konce života. Bolest, zmatek a tma mu zalila mozek. Poslední slova, která se mu vpálila do paměti, zněla: „Cernunem, bohem lesa jsem byl pro tvůj lid, Cernunem, bohem mrtvých duší budu pro tebe. Opatři mi duše, opatřím Tě silou. Sloužíš mi v kruté službě, budu já tebe ochraňovat před jinými, neboť můj jsi a mým zůstaneš. Věz Kraagu, že cesta to bude tvrdá, odměna však stojí za to. Tvým prvním úkolem bude pomsta."
Bez známek života ležel až do večera, pak se vesnicí rozlehl krutý smích. Mladík vstal, ke svému druidímu tetování, přidal několik zakázaných run na důkaz temné služby, posbíral věci na dlouhou cestu. Pak se zastavil nad tělem své nastávající, pomocí dýky vyňal z hrudi srdce, to uložil do drobné dřevěné truhličky. „Brzy se uvidíme Toblakai." slíbil vychladlému tělu. Při odchodu natáhl ruku, na kterou si mu sedl havran. „Jsi posel, budu ti říkat Mowri," podrbal havrana, a pak krutým tónem sdělil vyvražděné vesnici, „Já vás pomstím."
„Kdo je ten muž v zeleném?" ptaly se elfí děti svých matek. Několik elfek se vydalo se svými ratolestmi trhat na mýtinu s dubem luční kvítí, aby si při večerní slavnosti mohly hlavy ozdobit věnci. Pod dubem seděl muž v zeleném hávu, zbraně v klidu opřené o strom. Meditoval. I přišly k němu ženy s dětmi a ptaly se: „Kdo jste?" Z pod kápě se zaleskly zuby odhalené neurčitým pousmáním. Nabídl jim cizinec beze slova čutoru, aby svlažily vyschlé rty. Důvěřivé matky se napily, děti se po láhvi přímo vrhly. A otrávená voda je všechny uspala. Probudila je až bolest a křik. Uviděly elfky zohavené tělo stařeny, uviděly hlavu zavěšenou v koruně dubu. Viděly krutou smrt svých dětí, slyšely jejich tiché bědování a nepříčetný křik. Muž v zeleném konal tuto řezničinu bez jediného slova, bez známky emocí. Prosily jej o slitování, ptaly se. Proč? Zvrácený škleb je umlčel. I zemřely důvěřivé elfky bídně jako jejich ratolesti, poslední myšlenky naplněné bolestí a zeleným svitem krutých očí. Večer havran opět hodoval na očích hlav zavěšených na větvích staletého velikána.
„Kdo je ten muž v zeleném?" tázali se elfí lovci, když vběhli na mýtinu, kam je přilákala neobvyklá vůně. Unavení a hladoví, celou noc a půl dne hledali své ženy a děti, uviděli pod dubem sedícího muže, obličej zakryt kápí zeleného pláště. Meditoval. Vedle něho se opékala pečínka, která svou vůní zlákala elfí nosy. I přišli k němu elfové, přisedli si k cizinci. Ten jim z dobré vůle nabídl svou pečínku. I zhltli hladoví elfové cizí maso. A najednou uzřeli bezhlavá zohavená těla svých blízkých. Hlavy milovaných na ně hleděly prázdnými očními důlky z větví. Chtěli se elfové pomstít troufalému cizinci, jenže jed v mase jim ochromil těla. Krutě se muž vysmál jejich zlobě, nemohoucnosti a počáteční bezstarostnosti, pak se znovu pustil do onoho krutého díla. Pomalu zabíjel jednoho elfa za druhým. Celé krveprolévání se obešlo bez jediného slova, elfové zarytě mlčeli, neprosili, byli to přeci hrdí elfí lovci. Ani cizinec nemluvil, plně zabrán do své zvrácené činnosti slova nepotřeboval. A večer znovu přiletěl havran, aby se nasytil očima mrtvých.
Kdo to byl? Ptal se elfí náčelník, když dorazil na mýtinu s dubem, který se stal svědkem tolika hrůz. I zůstal náčelník sám ve vesnici, vydal se hledat ostatní, stopy jej zavedly na ono ponuré místo, které kdysi chodili jeho předci uctívat. Pod dubem našel těla všech obyvatel elfí vesničky, v koruně pak našel jejich hlavy. Nikdo nechyběl, všichni zde bídně položili životy. Ochromen vztekem a žalem zařval náčelník jako zvíře: „Kdo?" Slovo plné zoufalství, žalu, nenávisti a zloby. Les utichl.
„Já..." ozvalo se tiše za elfovými zády. Než stihl elf cokoliv udělat, silná rána pěstí jej omráčila. Probudil se až v poledne přivázaný nahý k zemi, pouze bederní rouška jej halila. U boku mu seděl cizinec do půl těla svlečený, neobutý. Obličej, hruď a paže mu zdobilo podivné jednoduché spirálovité tetování. Dlouhé havraní vlasy spletené do copánků mu volně splývaly za krk přes záda. Vedle něho ležela dýka z černého obsidiánu. Meditoval, oči zavřené. Elf zhodnotil svoji polohu a pokusil se uvolnit kolíky, které jej poutaly k zemi. Na jednou však muž otevřel oči a zadíval se elfovi do tváře. Záře očí, které předčily třpyt i tvrdost dvojice smaragdů, elfa obrala o poslední zbytky naděje.
Cizinec s krutým šklebem opět započal svůj zvrácený rituál, trápil a mučil náčelníka, pomalu jej nechal krvácet, přetínal šlachy, nařezával nervy. Opatrně se vyhýbal hlavním tepnám, žádné citlivé místo mu neuteklo. Povrchové škrábance se s postupem dne prohlubovaly. Elf trpěl tak, jako nikdy v životě, netušil, kolik bolesti mu mohlo poskytnout jeho tělo. Při západu slunce muž své konání přerušil. „Proč? Kdo jsi?" vyslovil svou poslední otázku vyčerpaný, ztrápený a bolestí šílený náčelník hrdých elfů. „Kdo jsem?" zopakoval po něm Kraag bezbarvým tónem s náznakem otázky a pomalu elfovi vbodl dýku do srdce.
Nocí se neslo tlumené bubnování, temná melodie nesla hvozdem útržky písně: „Kdo jsem... že elfy rád nemám...kdo jsem...že utrpení je cesta má...kdo..." doplněné zvuky z havraní hostiny.
Hodnocení článku: Hodnocení 6.50, Hodnotilo 2 uživatelů