Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Spisy Rakdemovy - 4.díl

16.5. 2010 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (10) Kategorie Příběhy Hodnocení 6.00 Přečteno x1339

Trvá to již dlouho, ale vězte, že vydání Velkého konfliktu na Západě se blíží. Sice pomalu, ale jistě. Prozatím jsem vám tady narychlo spíchnul alespoň takový krátký textík, popisující jistou událost, která se během této války odehrála.


Stalo se to během bitvy o Waroburg. Varijští a Slaromští tenkrát drželi naši pěchotu před městem v šachu. Nemohli sice prorazit, ale ani naši neměli dost sil, aby je odrazili. Král Kratzmar se pokusil zaútočit s jízdou na našem levém křídle, přímo na slaromskou lehkou pěchotu. Pomalu, ale jistě nepřítele zatlačoval. Jenže pak následoval protiútok Hammerstandových kopiníků. Vyrazili z týlu a mířili přímo na našeho krále a jeho jízdu.

Já byl tou dobou byli asi pět kilometrů dál na východ. Měl jsem s sebou pět tisíc pěšáků a asi čtyři sta rytířů ze čtvrté Legie. Spolu s námi tam byl i generál Smolen, s pátou. Celkem nás bylo kolem deseti tisíc. O tom, že před městem se bojuje jsme se právě dozvěděli. Naštěstí jsme dopředu vyslali pár průzkumných oddílů. Samozřejmě jsme nařídili vojsku zrychlit, ale i tak by nám trvalo přes hodinu, než by jsme došli na bojiště. A to už mohlo být dávno po boji. Rozhodl jsem se tedy vyrazit s jízdou napřed. Smolen byl proti, prý bychom přišli o moment překvapení, či co, ale já ho neposlouchal. Koneckonců, šlo o moji vlastní jízdu a i když byl starší a zkušenější, nemohl mi poroučet.

Naše jízda byla mnohem rychlejší, než pěchota, ale i tak to trvalo asi čtvrt hodiny. Na místě jsme viděli, jak se naše pěchota snaží zabránit nepříteli v postupu na město. Přímo před námi jsme pak uviděli Hammerstanda a jeho žoldáky. Nevšimli si nás. Prostě jen pochodovali proti našemu levému křídlu, přímo na krále a jeho gardu.

Normálně bych se příliš nerozmýšlel, hned vydal rozkaz k útoku a prostě je převálcoval. Ale Hammerstandova armáda byla tvořena převážně kopiníky. A vyrazit s jízdou proti hradbě kopí by bylo šílenství. Zvažoval jsem, jestli nemám raději zezadu napadnout zbytek nepřátelského vojska, ale pokud by se Hansovi muži dostali ke králi a jeho gardě, naše situace by byla i tak kritická. Stejně jako my, ani oni by neměli proti kopiníkům šanci. Zvolil jsem tedy útok na Hammerstandův pravý bok. Doufal jsem, že si nás nevšimnou včas a my se k nim zatím dostaneme co nejblíže. Vsadil jsem všechno právě na moment překvapení.

Šlo to rychle. Během okamžiku jsme překonali vzdálenost, mezi námi a Hammerstandem. Útočili jsme mlčky, abychom na sebe zbytečně neupozorňovali. Zbytečně. Ten dusot, ryk boje před hradbami... stěží bylo slyšet vlastního slova. Nevím proč, ale zdálo se, že nám štěstí přeje. Když si nás všimli, bylo příliš pozdě. Jediné, na co se zmohli, bylo pár kopí, namířených naším směrem. Ale to bylo jen pár odvážlivců. Ostatní byli zmatení a nevěděli, co mají dělat. Zda se nám postavit, nebo se pokusit o útěk. Než se vzpamatovali, vjeli jsme do jejich řad.

Vypadalo to dobře. Přímo skvěle. Ti žoldáci nebyli schopni obrany. Drtili jsme jejich formaci. Ale bylo jich tam moc. Náš útvar se rozpadl a každý jsme útočili na vlastní pěst. Kdyby se nepřítel dokázal vzpamatovat, mohli nás snadno zlikvidovat. Čtyři sta proti čtyřem tisícům. Napadlo mne, že bychom se měli stáhnout, seskupit se a zaútočit znovu. Ale to už nešlo. Ne uprostřed bitvy. Nezbývalo, než pokračovat v boji. Moje sekera se pomalu barvila doruda. Jeden po druhém padali žoldáci pod kopyta mého koně. S rozpůlenými lebkami, useknutými hlavami... Byla to jatka. Nebylo to jako když zápolíte s nepřítelem tváří v tvář a snažíte se ho nějak přelstít a zabít, protože jinak zabije on vás... Ne. Tihle se jen snažili dostat pryč a přežít...

Jak jsem tak postupoval dál a dál tou krvavou řeží, vzdálil jsem se příliš od svých mužů. Řady nepřátel už značně prořídli. Chtěl jsem se otočit vrátit se k našim. Možná bych zkusil i zastavit útok. Náhle se však můj kůň vzepjal a já vypadl ze sedla, na tvrdou zem. Škaredá Dáma mi během pádu vypadla z ruky. Rychle jsem pochopil, že někdo musel koně zranit. Jeho tělo leželo kousek ode mne a ještě jím probleskovaly smrtelné křeče. Za ním stál, připraven k boji jeden ze žoldáků. V ruce svíral kopí a upřeně na mne hleděl. Nejspíše to byl právě on, kdo mne srazil na zem. Rychle jsem nahmatal svou sekyru a zvednul se ze země. Šťastnou náhodou se zmítající kůň dostal mezi mne a toho žoldáka, což mi dalo těch pár chvil na vzpamatování se.

Během pár vteřin jsme už stáli proti sobě. Přikrčil se a zkusil mne z uctivé vzdálenosti probodnout. Uskočil jsem instinktivně  bokem, volnou, levou rukou jsem uchopil jeho oštěp a vytrhl mu ho z ruky. Beze zbraně neměl šanci. Škaredá Dáma mu jen prosvištělo pod hlavou a bylo to. Neměl jsem ale čas „kochat" se svým „vítězstvím." Řítil se na mne další nepřítel. Tentokrát pěšák s dlouhým mečem a dřevěným štítem. Několikrát se po mně ohnal, ale nezasáhl. Pak se dostala ke slovu moje sekyra. Zaútočil jsem na něj seshora a on mi nastavil svůj štít. Dřív mu to možná už několikrát zachránilo život, ale to nenarazil na moji Škaredou Dámu. Ta seká i železo, takže ten ubohý kus dřeva pro ni nebyl problém. Přesekla ho i s jeho rukou. Zařval bolestí, upustil svou zbraň a vyděšeně hleděl tam, kde dřív bývala jeho dlaň. Chystal jsem se to s ním skončit, když se za mnou najednou ozvalo: „Nech ho být a postav se raději mně! Jestli se ovšem nebojíš!" Otočil jsem se a asi deset metrů za sebou spatřil... plukovníka Hanse Hammerstanda.

Stál tam a vrhal na mne vražedné pohledy. Byl to skoro dva metry vysoký, zarostlý chlap v kroužkové zbroji. V rukách držel svou proslavenou halapartnu, namířenou přímo proti mně. Říkal jí... „Vlaštovka," pokud se nepletu. Nevím proč, snad kvůli její černé, zvláštně tvarované čepeli. A tahle překrásná zbraň mne měla poslat do pekel. Naše šance byli vyrovnané. Já byl mladší, bylo mi dvaadvacet, a silnější. Jemu táhlo na padesát, ale zase byl zkušenější a mohl si mne držet od těla svou halapartnou. Navíc mi kdykoliv mohl někdo z jeho mužů vrazit nůž do zad. On si určitě myslel něco o „férovém souboji," ale pochybuju, že by to některého z těch žoldáků, co kolem pobíhali zajímalo. Ale co je to vojančina bez trochy rizika?

Chvíli jsme tam jen tak na sebe koukali a hodnotili jeden druhého, odhadovali své šance, čekali kdo udělá první krok.Ten jsme nakonec učinili oba současně. Když jsem byl od něj asi tři metry, ohnal se po mně halapartnou, ve výši hlavy. Přiznám se, trochu mne tím překvapil. Nebýt toho, že jsem na poslední chvíli zaklonil hlavu, už bych tu nebyl. I tak mi ale přeřízl tvář přes levé oko, až po kořen nosu. Zatnul jsem zuby, překonal bolest a ve snaze využít příležitosti, než bude schopen znovu zaútočit, jsem se vrhnul kupředu. Chtěl jsem mu useknout hlavu útokem zleva a rychle to s ním skoncovat. Ale přepočítal jsem se. Jistota byl chytřejší, než vypadal. Místo aby vracel Vlaštovku zpátky a ohnal se po mně znovu čepelí, využil její setrvačnosti, přehodil se ji na rameno a udeřil mne koncem dřevce do hrudi. Tuhle ránu jsem sice taky ustál, ale o dost hůř. Hans tím získal čas, přehodil si zbraň a udeřil seshora, přímo na moji hlavu. Ku své obraně jsem pozdvihl do výše svou sekeru, o kterou se Hammerstandova halapartna zastavila.

Asi minutu jsme se tam pak přetlačovali. On se snažil dostat svou čepel k mé hlavě a já se ji naopak zkoušel udržet co nejdál. Byla to patová situace, ale nemohla trvat věčně. Už jsem uvažoval o tom, že ho zkusím kopnout do nekrytého břicha a povalit na zem, ale on byl rychlejší. Má sekera náhle vylétla do výše, Hans přetočil svou zbraň a dřevec Vlaštovky mne znovu zasáhl, tentokrát přímo do žaludku. Tahle rána už mne ochromila o dost víc. Prohnul jsem se bolestí a spustil sekeru obloukem dolů. Nyní se Jistota chystal zasadit mi poslední ránu. Naposledy přetočil halapartnu, s úmyslem zaseknout mi ji do čela. Ale já nezaváhal! V mžiku jsem se rozeběhl vpřed, přímo proti svému protivníkovi. Podařilo se mi ho překvapit a složit na zem. Přitom jsem mu do prsou vrazil špice Staré Dámy.

Hammerstand padl bezmocně k zemi a upustil svou zbraň. V jeho hrudi byly dvě rány, ze kterých pomalu prýštila krev. Nejspíše se mi podařilo prorazit mu plíce, možná i srdce. Chraptěl a hleděl přímo vzhůru. Bylo mi jasné, že je to jen otázka několika chvil, než bude dočista po něm. Nevím, co mne k tomu vedlo, ale sehnul jsem se nad ním a pohlédl mu přímo do očí. Jen bohové vědí, co jsem čekal, že v nich uvidím. Strach, zoufalství, vztek,.. Já v nich viděl ale něco jiného. Hrdost, pýchu... a pomstu... Najednou pozvedl hlavu a pohlédl zase on na mne. Ústa, z kterých mu ztékala krev, se podivně zkřivila. Zdálo se mi, že slyším i jakýsi tichý smích. Náhle se vymrštila jeho pravá ruka a chytila mne za bradu. Zkoušel jsem ji odtrhnout, ale nešlo to. A pak Hans Hammerstand, zvaný „Starej Jistota," řekl svá poslední slova: „Jednou... skončíš... úplně stejně... jako já! Počkám na tebe... v pekle!" Jeho sevření nepovolovalo. Spíše naopak. Ozvalo se slabé křupnutí a přes ústa mi projela vlna bolesti. Zlomil mi čelist. Naposled se ušklíbl, zavřel oči a... umřel. Jeho slova mi stále zněla v hlavě. Skončíš stejně jako já! Uvědomil jsem si, že měl pravdu. I já jednou skončím probodnutý na nějakém bitevním poli, daleko od domova, ve špíně, se zbraní v ruce. Lidé jako jsem já, jako byl on, neumírají ve spánku, v pohodlné posteli... Nemohl jsem se tím ale zabývat věčně. Jeho mrtvolně chladná dlaň mne stále držela za bradu a já si konečně uvědomil, jak šeredně mne bolí levé oko. A to nemluvím o tom, že kolem mne stále ještě zuřila bitva. Dalo to práci, ale nakonec jsem se zase vzchopil a chtěl pokračovat v boji. Nebylo ale s kým. Zatím, co jsem zápolil s Hammerstandem, moje jízda rozehnala zbytky žoldáků. Král Kratzmar zatím rozprášil slaromské pěšáky a pomalu zatlačoval zbylé varijské jednotky. Vyhráli jsme.

Toto jsou slova Albrechta, zvaného „Jednooký", generála 4. Královské Legie regetenské armády.

Pozn.: Škaredá Dáma, o které se v textu mluví je slavná zbraň generála Albrechta „Jednookého". Jedná se o škaredou dvoubřitou sekeru, kterou asi půl roku před bitvou u Waroburgu získal od nějakého skřetího náčelníka. Snad není nutno dodávat, jakým způsobem. Ač nevypadá příliš kvalitně, je schopna sekat i železo a s neuvěřitelnou lehkostí dokáže připravit protivníka o hlavu. Její jméno je zčásti odvozeno právě od jejího nevábného vzhledu.

Dnes již k Albrechtovi patří jako k rybě šupiny. Zlí jazykové tvrdí, že si ji natolik oblíbil, že dokonce sladil svůj vzhled s jejím. Od souboje s Hansem Hammerstandem je totiž děsivě zohavený. Zcela tehdy přišel o levé oko (odtud přídomek „Jednooký") a zlomená čelist mu již nikdy pořádně nesrostla. Dnes se ji snaží maskovat hustým černým plnovousem. Nikdy se neoženil a stal se z něj zatrpklý člověk, který celý svůj život zasvětil službě v regetenské armádě. Dlouho byl správcem Kectocku, pevnosti v Severním Regetenu. I po té, co byl nahrazen novým slibným velitelem, Josephem Lhivroiovem, zůstává stále na severu. Proto se mu také často říká „Kyklop ze Severu."

Vlaštovka byla halapartna užívaná Hansem Hammerstandem. Není známo, kde k ní přišel, ale prý ji vyrobili trpaslíci. Své jméno získala podle neobvyklého tvaru čepele, jež připomínala letící vlaštovku. Dřevec byl z černého ebenového dřeva a ostří z titánského železa (trpasličí slitina neznámého složení). Když po bitvě přišli Hammerstandovi důstojníci pro tělo svého velitele, odnesli i Vlaštovku. Pak prý oblíbeného generála pohřbili na tajném místě kdesi v Iteckých horách. A s ním zmizela ze světa i Vlaštovka.

Hodnocení článku: Hodnocení 6.00, Hodnotilo 2 uživatelů