Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Touha po moci

6.7. 2010 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (21) Kategorie Příběhy Hodnocení 7.00 Přečteno x1422

Tenhle příběh jsem si původně chystal do dalšího ročníku Kronikáře. Bohužel (nebo naštěstí) mi postupně narostl na 16 stránek. No a asi uznáte, že něco takového by jen těžko prošlo přes vstupní podmínky. I tak je ale škoda to vyhodit, nemyslíte?

A o čem že to vůbec je? No krátce a stručně... Náš starý známý ze soutěžní povídky loňského kronikáře, Mešek Lehnic, se nepoučil a znova se pokouší vyškrábat na vrchol. Natahujíce se po královské koruně však zapomíná, že osud neobelstíš a zrada plodí jen další zradu.


Chladným podzemím hradu Poitrs se rozléhal divoký řev. Čtyři ozbrojenci vlekli kamennými chodbami muže, oděného do bohatého, šlechtického oděvu, přes který měl přetaženu kroužkovou košili. Vzpíral se a neustále křičel na své věznitele jednu nadávku přes druhou. „Okamžitě mne pusťte, vy bídáci! Já vám ještě ukážu, kdo je to vévoda Lehnic! Jen počkejte! Tady budou padat hlavy!" Ozbrojenci však jeho výhružky jakoby ani nebrali na vědomí. Mnohem víc práce jim dalo ho udržet, neboť to byl chlap jako hora. Naštěstí brzy dorazili k cíli své cesty, vězení. Před velkými, dubovými dveřmi seděl na stoličce žalářník, opíral se o zeď a podřimoval. Probral ho až hluk, který se od skupinky rozléhal po celém sklepení. Postavil se, poškrábal se na bradě a řekl: „Hernajz, co mi to sem vedete za řvouna?" „Raději se moc nevyptávej a honem otevři ty dveře! Dělej!" odvětil mu jeden z pochopů. „Jen počkejte, až se odsud dostanu! Já vám ukážu! Dám vás pověsit na nejbližším stromě!" Žalářník jen zakroutil hlavou a prohlásil: „Hele, pane vévodo, nedělejte si to těžší, než to je. Dobře víte, že odpor nemá smysl." Pak sáhl do kapsy, vylovil velký, železný klíč a odemkl dveře do hladomorny. Do nich pak ostatní spěšně vstrčili soptícího šlechtice dovnitř. Jen co se vévoda ocitl tak říkajíc za mřížemi, všem se ulevilo. „Tak a je to. Teď může vyhrožovat tak leda krysám!" „No, já nevím... Jen aby se to ještě fakt neotočilo..." „Nestraš! Co by se asi tak mohlo pokazit? Král Carol je za mořem, Lehnic ve vězení, hobiti brzo podlehnou a Zelenáči se sami dlouho neudrží. Pokud se teda rovnou nevzdají. Kdepak, Mihaila z trůnu jen tak někdo nesetřepe." „No, jen aby..."

Lehnic ještě dlouho marně bušil do dveří a hulákal: „Vy svině zrádný! Jen počkejte! Já vám ještě ukážu! To se budete divit! Já s váma zatočím! Vy... vy poseroutkové! Vy..." „Buď už proboha ticho, už tak je to tu k nesnesení, člověče!" Vévoda se překvapeně otočil, jak na protější straně místnosti leží na kopě slámy osoba, menšího vzrůstu, v běžném lidovém šatě. Jeho nápadně chlupaté nohy, spolu s nevelkým vzrůstem prozrazovaly, že se jedná o hobita. Ve snaze nedat se vyvést z míry dal ruce v bok a panovačným hlasem oslovil neznámého: „A ty jsi při bozích kdo, že si dovoluješ mi tykat?! Já jsem šlechtic, žádný obyčejný sedlák!" Půlčík se postavil, setřepal ze sebe slámu a odvětil: „No, já myslím, že všechny vaše tituly a statky zůstaly na opačné straně dveří, takže je to teď celkem jedno. Nehledě na to, že i já jsem šlechtic, takže je tykání mezi námi celkem v pořádku. Dovolte mi abych se představil. Vojvoda Vladimir Mikolovijský, správce královských sýpek a skladů, věrný vazal krále Carola III. a pán všech hobitů v království Ramejského." Tohle Lehnic rozhodně nečekal. Zpočátku nevěděl co říct a nakonec se zmohl jen na: „Mešek Lehnic, vévoda Ostrivijský, generál východní armády, správce královských loděnic a věrný vazal krále Carola III." Že se tady setká s někým tak významným, jako byl vůdce Mikolovijských hobitů, opravdu nečekal. „Potom mi tedy dovolte, vévodo Lehnici, abych vás přivítal mezi námi, nepřáteli nového „krále" Mihaila II." poznamenal s ironií v hlase Vladimir.

„Prozraďte mi, jak jste se jim dostal do spárů vy, vévodo?" pokračoval půlčík. „No... vlastně je to tak trochu trapné... Nejdřív jsem se jim postavil se svým regimentem na odpor, když chtěli obsadit Ostrivijský přístav. Celkem snadno jsme je zahnali. Předevčírem mne pak pozvali sem, na Poitrs, na jednání. Sotva jsem já blázen přijel, zatkli mne a šoupli sem! Svině! Však oni ještě uvidí! Jen co se vrátí Carol..." „Klid, příteli. Klid. Vy jste na tom ještě dobře. Měl jste alespoň příležitost bránit se. Ale já... Cha. Zrovna když vyhlašovali nového panovníka, byl jsem se svou družinou na nádvoří. Když jsem to slyšel, zařval jsem na celý hrad, že zrádci budou popraveni, a povstání rychle rozdrceno! Dlouho to netrvalo a už mne vedli sem."

Meškovi se jeho spoluvězeň brzy zalíbil. Spojoval je především jejich společný, nepříznivý osud a oddanost právoplatnému vládci této země. Proklínal Mihaila i ty, kteří mu se zradou pomáhali. Vévodu Jana III. Defizínského a knížete Laxhrochia. A ani Dalist Zelený není zcela bez viny. Sedí si na svém hradě v Hraničním lese a čeká se založenýma rukama, jak to dopadne. Zbabělec jeden vypočítavý. Počká si, kdo bude mít v konfliktu navrch a pak se přidá k vítězům. „Já říkal hned, že je to hloupost." pomyslel si Mešek. „Ono to sice zní krásně, že budeme mít nové území na pevnině, ale k čemu nám to je, když nemáme pořádek tady doma?! Swadiští už zase cení zuby, trpaslíci odmítají dodávat víc železa šlechta je jako ze řetězu utržená. A panovník místo řešení vyráží na výpravu za moře! Ksakru... Kdybych já byl král, nic takového bych nedovolil! Já už bych si uměl sjednat pořádek! Ale co. To jsou všecko jenom kdyby. Nejdřív se musím dostat odsud. No jo, ale jak..."

Vévoda s vojvodou trávili ve vězení již celý týden. Nedařilo se jim zrovna špatně. Zpočátku sice každou chvíli čekali, že je vyvlečou na nádvoří a pověsí je na výstrahu. Poprava odpůrců nového krále by byla skvělým způsobem, jak předvést svou sílu a umlčet odpůrce. Ovšem mimo úplné likvidace právoplatného vládce. Pokud je tedy ještě stále naživu. Jen bohové vědí, zda už ho dávno neodstranili. Nejeden „věrný" a „oddaný" královský voják by byl ochoten vrazit mu za měšec zlaťáků nůž do zad. Jak ale plynul den za dnem, došlo jim, že se popravčího špalku hned tak nedočkají. Živí měli vyšší cenu. Jak jinak by mohli přinutit Mikolovijské hobity a Ostrivijský regiment ke kapitulaci? Mešek se často dušoval: „Moji chlapi se nikdy nevzdají! Budou bojovat do posledního muže! Té špinavé chátře se nikdy nevzdají!" Vladimir mu na to nejdříve nic neříkal, ale po čase jen cynicky dodával: „Zlato je tvrdší, než věrnost." Svou budoucnost viděl dost černě.

Osmého večera se však stalo něco, co změnilo jejich životy. Ba co víc, možná i celý osud této malé, ostrovní země. Je až s podivem, jak dalekosáhlé následky mívají některé, zpočátku bezvýznamné události. Něco, čemu nepřikládáme naprosto žádný význam, nás může vynést na vrchol, stejně jako sprovodit ze světa. A přitom, kolikrát nad tím vším jen mávneme rukou. Vždyť kdo z nás by věřil staré, hrbaté kartářce, když nám věští dlouhý a šťastný život? Snad nikdo nebere vážně jasnovidku, sklánějící se s tajuplným výrazem nad ušmudlanou, křišťálovou koulí a kdesi v dáli vidí slávu, moc a bohatství. A já se těmto nedůvěřivcům vůbec nedivím.

Vladimir si již před notnou chvílí ustlal na kopě slámy, vpravo od dveří. V usínání mu však bránil Mešek, který stále neklidně přecházel z jednoho konce šatlavy na druhý a vydával přitom svými vojenskými botami takový hluk, jako by tudy pochodovala celá armáda. „Kamaráde, nemohl bys toho už konečně nechat!? V tom hluku se nedá usnout." „Ksakru! A co mám jako podle tebe dělat?! Tam venku se teď doslova píšou dějiny a já musím trčet tady, dvacet stop pod zemí! Tak co mám asi jako podle tebe dělat!?" „Lehnout si a spát!" „Nemůžu! Nejsem jako vy, hobiti, kteří prospíte půl dne! Prostě teď neusnu." „Tak si třeba někam sedni, počítej ovečky, nebo tak něco. Ale hlavně už přestaň tak dupat, ať můžu spát aspoň já!" Mešek neodpověděl. Mlčky si sedl na trochu slámy, o opačném rohu místnosti. Opřel se o studenou, kamennou zeď, přivřel oči a něco si mumlal. Půlčík se opět položil do svého „lože" a pomalu usínal.

Nejednou ho ze snu vytrhly jakési opakující se klapavé zvuky. Aniž by otevřel oči, mávl rukou a řekl směrem k Meškovi: „Hele, Lehnici, přestaň s tím. Už jednou jsem ti povídal, ať toho necháš. Chci spát." Vévoda překvapeně odvětil:„A čeho mám jako nechat?" „Toho protivného klapání, či co to je, sakra!" „Ale já myslel, že to děláš ty!" „U všech čertů, tak kdo to teda dělá?!" Vladimir otevřel oči, posadil se a přejížděl zrakem temnou místnost, hledaje něco, co by mohlo vydávat ten rušivý zvuk. To, co spatřil mu tak trochu vyrazilo dech. Uprostřed šatlavy klečel vyhublý, šedovlasý stařík, s krátkým bílým vousem, v roztrhané, lněné tunice. Právě on vydával ten klapavý zvuk, hrou na jakýsi nástroj, nacházející se přímo před ním. Vzdáleně připomínal xylofon a cizinec na ni hrál velkými, bílými paličkami. Vězením se nesla jakási, smutná, tesknivá melodie. Neznámý se při hře podivně usmíval, kýval hlavou ze strany na stranu a cosi si broukal. Zdálo se, že si nikoho a ničeho nevšímá.

Oba vězňové doslova zcepeněli překvapením. Nevěděli, co si o tom všem mají myslet. Vladimira nejdříve napadlo, jestli to není sen a aby si svou domněnku ověřil, vytrhl si z hlavy vlas. Ovšem bolest byla skutečná a to znamenalo, že se mu to nezdá. Mešek po chvíli váhání přistoupil ke staříkovi a hned spustil: „Hej! Co si zač a kde ses tu vzal!?" Ten si ho na první pohled jakoby ani nevšiml. Dál se věnoval hře a pokyvoval hlavou. Náhle však začal vykládat jakousi hádanku: „Všichni po něm touží, nikdo na něm nevydrží. Málokdo se ho dočká, všichni o něj přijdou. Někdo si ho zaslouží, všichni vám ho závidí. Co je to?" a rozchechtal se. Mešek jen překvapeně zíral. Měl cizince za blázna, co neví, která bije. Okem zabrousil i níže, na starcův nástroj. Ovšem jaký nástroj. Onen „xylofon" byl totiž jen půlkou lidského hrudního koše a místo paliček měl dvě dlouhé kosti. Nebylo tam nic, co by naznačovalo, že se jedná o lidské pozůstatky, ale vévoda byl o tom v tu chvíli pevně přesvědčen. Slabší povahu by to asi zcela uzemnilo, ale Mešek byl voják, zvyklý na kdecos. I tak mu zrovna do smíchu nebylo. Zato Vladimir měl srdce v kalhotách. A možná i něco jiného. Kdyby mu strachem nezdřevěněly nohy, utíkal by takovou rychlostí, že by to ani ty bytelné, dubové dveře nevydržely.

Náhle stařík svou hru přerušil a hlasitě se rozchechtal. Vévoda, ve snaze nepodlehnout strachu, se na něj obořil. „Čemu si myslíš, že se směješ?! Okamžitě nám řekni, kdo jsi a kde jsi se tady vzal?!" Ten se mu s podivným výrazem zahleděl do tváře a odvětil: „Čemu se směju? Směju se tomu co bylo, je a bude. Směju se sobě, tobě, těm nahoře, všem v tomhle studeném, kamenném hradě! Cha cha cha! Ani jeden z vás neví, co vás čeká! Děláte si velkolepé plány, snažíte se vystoupat až na vrchol a přitom ani netušíte, jak blízko svému konci jste! Cha cha cha! Toulám se tímhle hradem už dvě stě let a pořád je to stejné! I teď, si mladý král myslí, že je za vodou, a ani netuší, jak rychle se vše změní! Půjde tam, kam chtěl poslat starého krále! Cha cha cha!" Lehnic chvíli jen tak nevěřícně zíral na smějícího se dědka, zakroutil hlavou a řekl jen: „Blázen." „Já jsem blázen, ty jsi blázen, všichni jsou blázni! Cha cha cha! Kdybyste jen tak věděli co vím já..." „A co ty asi tak můžeš vědět?! Nikdo nezná budoucnost!" „A co když ano?" „Tak schválně, řekni mi, co mne čeká?!"

Neznámý upřeně pohlédl Meškovi do očí a doslova ho svým zrakem probodával. Asi po minutě se zase usmál, tleskl a řekl: „Báječné! Takový zajímavý osud se vidí málokdy, cha cha chá!" Na chvíli se odmlčel a s vážnou tváří pokračoval ve své předpovědi: „To, co z tebe udělalo vězně, z tebe opět udělá svobodného člověka. To, na čeho si sám na sobě ceníš, tě vynese na post prvního muže království. Ale to, z čeho viníš jiné a za co jim slibuješ pomstu, tě vynese až na skutečný vrchol." Vévoda Lehnic chvíli nic neříkal a jen ohromeně zíral. Zčásti věštbu nechápal, zčásti jí nevěřil. On že by se měl stát knížetem?! Nebo dokonce... králem?! Směšné, bláznivé, zkrátka hloupost!

„A co předpovíš mně?" vložil se do rozhovoru Vladimir, který se již trochu vzpamatoval. Stejně jako předtím Meška, Mikolovijského vojvodu nyní provrtával ten přísný pohled. Netrvalo dlouho a na povrch vyplula i předpověď pro mladého hobita. „No to je ale náhodička... Dnes mám obzvláště štěstí. Máme tu jak budoucího krále, tak otce jeho následníka! Opravdu zvláštní shoda okolností, že? Cha cha cha!" „Cože?! Co tím myslíš?! Jak by se mohl můj syn stát králem?!" Na tuhle otázku již ale stařík neodpověděl. Stále se jenom chechtal. Opět popadl své paličky a pustil se znovu do hry. Tesklivá, chladná melodie se mísila s jeho smíchem. Oba urození jej jen tiše pozorovali. Náhle se jim zdálo, že se stařík nějak vytrácí. Doslova jim mizel před očima. Dokonce již bylo vidět skrze něj. Až se nakonec zcela rozplynul. Jen jeho smích se ještě chvíli nesl temným vězením.

Ani jeden ze spoluvězňů ze sebe nemohl nejdříve vypravit ani slovo. Zpočátku věřili, že to byl jen sen, představa, nebo něco takového. Až Vladimir nahodil, že se mohlo jednat o nějakého... ducha. Třásl se mu hlas a celý se hrůzou potil. Div, že nekřičel o pomoc. Mešek se jeho úvaze vysmál, ale v hloubi duše mu něco našeptávalo, že na tom možná něco bude. Co mu však připadalo nejpodivnější, byly starcovy věštby. Byla to pravda, nebo jen nějaký... podivný žert? Ano, Carol sice opravdu nemá syna, ani žádného přímého dědice, ale to ještě neznamená, že by měl být jeho nástupcem on. Vždyť je o dobrých třináct let starší, než on! Ne, nemůže být jeho následníkem! Leda by... ano. Leda by se králi něco stalo! Ano, jen předčasná smrt panovníka by mu to mohla zajistit. Nějaká nehoda, nebo další zrada... Ale to je teď jedno. Nejdřív by se musel dostat z téhle kobky. A to hned tak nebude... Vzbouřenci za sebou mají více, než půlku armády. Král má za sebou většinou jen žoldáky. Ti půjdou jen za tím, kdo má peníze. Carol je nemá. Ne... tuhle válku nevyhraje... Ne bez něčí pomoci... A pokud se do toho vloží Swadijské království, tak ani s ní...

„Takže... co si o tom myslíš?" přerušil Meškův tom myšlenek Vladimir. „A o čem?" „No, třeba o tom duchovi, který nám tu před chvílí poodhalil naši budoucnost." „Hloupost! Ty opravdu věříš, že by se tu jen tak zjevil nějaký duch a pro nic za nic nám řekl co nás čeká?!" „A proč ne?" „Při bozích! Přemýšlej trochu! Proč by něco takového dělal?! Věříš snad, že to byl nějaký kouzelný dědeček, nebo dobrácký prorok? To opravdu doufáš, že tvůj syn bude jednou králem?! Prober se!"  Hobit nakonec opravdu uznal, že Lehnic má nejspíš pravdu. Půlčík a králem lidí? To bylo doposud něco nepředstavitelného.

Od onoho osudového zjevení uplynuly další dva týdny. Dva týdny, během kterých se tam venku děly velké věci. Naděje vzbouřenců se pomalu, ale jistě hroutily. Nejdřív se královská armáda vylodila v Ostrivijském přístavu, který pak snadno osvobodila z obležení. Následovaly vzpoury Mikolovijských hobitů na západě, které vázaly mnoho Mihailových jednotek. A ty zbývající hromadně dezertovaly. Situace tří zrádců se rychle zhoršovala. Carol nejdříve vyslal oddíly na západ, aby pomohl půlčíkům, pak zamířil přímo na sever, k městu a hradu Poitrs. Na hlavu porazil armádu vedenou Janem Defizínským a Laxhrochiem a Poitrs neprodyšně obklíčil.

Mihail II. se tak ocitl ve svízelné situaci. Když se mu doneslo, že králi přispěchal na pomoc už i Dalist Zelený, který do té doby zdánlivě nečinně seděl na Zeleném Hradě, spáchal ze zoufalství sebevraždu, aby unikl trestu, který ho dozajista čekal. O mnoho lépe nedopadli ani jeho kumpáni. Laxhrochiusovi se již dříve podařilo z obklíčení uprchnout dál na sever, do hor. Zabili ho vlastní vojáci. Jan Defizínský se vzdal králi Carolovi a byl odsouzen k smrti oběšením, vykucháním a rozčtvrcením. Popravu vykonali na nádvoří, ihned po kapitulaci.

Sledovali ji i Vladimir a Mešek, po boku krále. Ihned po exekuci je i s vévodou Dalistem povolal do trůního sálu, kde jim přikázal pokleknout a začal je chválit: „Jsem šťasten, že mám ve své zemi tolik věrných, kteří mne nezradili ani ve chvíli nejvyšší nouze. Nebýt oddanosti a věrnosti vás a vašich poddaných, nejspíš bych již nikdy nespatřil svou rodnou zemi." Pak přistoupil k Vladimirovi a pokračoval: „Vladimire, vojvodo Mikolovijský, byl jsi první, kdo se otevřeně postavil proti Mihailovi. A i díky hobitům, vedeným tvým synem Vladivojem, jsem dnes zde. Proto jsem se rozhodl osvobodit na následující dva měsíce všechny půlčíky od daní a dát jim monopol na pěstování lnu a konopí." „Poníženě děkuji, pane můj. Můžeš si být jist oddaností mého lidu." odvětil hobit králi, který se zatím přesunul k dalšímu šlechtici. „Vévodo Daliste Zelený, ač jsi zpočátku neprojevoval sympatie ani ke mně, ani ke vzbouřencům, i tobě patří můj dík, neboť právě ty jsi zabránil Swadijským oddílům v průniku na sever, kde měly podpořit Mihaila v jeho rebelii. Tímto tě jmenuji pánem všech území a statků, které dříve náležela zrádnému Laxhrochiovi." „Jsem zde, abych sloužil, můj pane."

Nyní byl na řadě Mešek. Carol mu položil ruku na levé rameno, usmál se a pokračoval: „A nakonec, ten nejvěrnější ze všech. Mešku Lehnici, vévodo Ostrivijský, nebýt tvého odhodlání a věrnost, při obraně Ostrivijského přístavu, ti tímto uděluji titul knížete a s ním i všechna příslušná práva a povinnosti! Zároveň se stáváš pánem všech panství, jež dříve patřila tomu prašivému Mihailovi. Tvým mužům nařizuji vyplatit po jednu stu zlatých a rozdat po soudku piva, pytli chleba a pečeném seleti. Nuže, povstaň, Mešku Lehnici, Kníže Ostrivijský,!" Ohromený Mešek vstal a poděkoval králi slovy: „Jsem poctěn, můj pane a králi. Nenacházím slov, jež by dostatečně vyjádřila mou oddanost k vám." „No, to já děkuji bohům, za tak věrné služebníky."

Mešek nemohl svému štěstí uvěřit. Nejen, že se dostal z vězení, ale navíc byl povýšen na knížete! Stal se prvním mužem království! O něčem takovém se mu ani nesnilo. Ale co bylo ještě podivnější, bylo to přesně tak, jak mu předpověděl ten duch z vězení. „To, co z tebe udělalo vězně, z tebe opět udělá svobodného člověka. To, na čeho si sám na sobě ceníš, tě vynese na post prvního muže království." Že by ta věštba byla opravdu pravdivá? Ne, to musela být jen shoda náhod! Ale... co když ne?! Ale potom... potom ze mne bude jednou král! Jednou... Možná dříve, nebo později, ale jednou určitě! A i kdyby ne, knížecí titul mu bude stačit. Už tak je to dost velká pocta.

 

Obnova země, vracející se do starých kolejí trvala další tři týdny. Mešek si rychle zvykl na své nové postavení. Nezískal jen nová práva a majetky, ale i povinnosti. Dohlížel na reorganizaci armády, vybíral daně a poplatky a nastoloval pořádek tam, kde ještě stále věřili v moc povstalců. V lesích se vyrojily desítky loupežníků a rabiátů, využívajících chaosu, který všude panoval. Ovšem vyhnat je dalo více práce, než by se zdálo. Nebylo neobvyklé, když na cestě, kudy i třikrát denně projížděly oddíly vojáků, troufalí bandité zmasakrovali celou kupeckou karavanu. Vypořádat se s tímto problémem bylo pro novopečeného knížete Meška vskutku výzvou. Ale nakonec i tentokrát slavil úspěch. Vytrvale pročesával hvozdy, do kupeckých vozů schovával vojáky, líčil pasti a vypisoval velké odměny za skalpy lapků. A tak mohl jednoho dne konečně Králi oznámit, že cesty jsou opět bezpečné.

Klidu a míru si však Ramejské království nemělo užívat dlouho. Král Carol přikázal všem zbylým šlechticům, aby se s ním sešli na Zeleném hradě, v Hraničním lese. Tam jim odhalil svůj plán...

„Pánové, zde doma jsme si již sjednali pořádek. Nicméně, stále proti nám stojí nepřátelé za hranicemi. Pokus o průnik Swadijských jednotek na sever, který díky bohům zmařil zde přítomný vévoda Dalist Zelený, stejně jako korespondence nalezená u Laxhrochia a Mihaila, dokazují, že král Harald I. povstalce podporoval. Nejspíše mu slíbili část našeho území. To je teď ale vedlejší. Jistě budete souhlasit, že je třeba tuto opovážlivost tvrdě pomstít! Za deset dní zaútočíme na Swadijské království a do měsíce oblehneme Charding, sídlo našeho nepřítele!" Tímto oznámením vyvolal velké vzrušení.

„Pane, musím vás upozornit, že nepřítel své hranice již dlouho silně střeží! A břehy rudé řeky jsou silně opevněny! Budeme potřebovat velice silnou armádu, ale tu za pouhých pět dní neshromáždíme! A i tak to bude masakr!" zkoušel oponovat Vladimir. „Na to jsem již myslel. Proto provedeme útok ze tří směrů zároveň! Kníže Lehnic se nalodí v Ostrivijském přístavu s východní armádou, vypluje podél pobřeží na jih a vylodí se na nepřátelském území. Obsadíte město Tensch, jako zásobovací základnu a vyřadíte většinu jejich flotily. Mezitím zaútočí Dalist s hlavní armádou skrze Zelený les a bude Swadijské vázat u Rudé řeky. Vy Vladimire se se svými hobity vydáte z Mikolovijska přes Duté Hory a vpadnete jim do týla!"

 „Pane, jenom projít tamtudy nám potrvá týdny! A to nemluvím o tamějších trpaslících!"

„Ano, právě trpaslíci budou v tomto směru velice důležití! Již několik dní vedu tajná jednání s králem Rerfuhem. Nejen, že se uvolil provést vás přes skály, ale dokonce se k vám připojí několik jeho regimentů! Ale abych nezapomněl, jakmile bude váš přechod přes hory u konce, vydá se Lehnicova armáda podél Rudé řeky na západ a umožní přechod Dalistových sil. Společně se pak soustředíte na obsazení Chardingu. Tím bude Haraldova porážka úplná!"

Všichni tři šlechticové zůstali jako přimražení. Tak rychle, ale přece pečlivě vymyšlený plán nečekali. Ale jelikož na něm nenašli žádné výrazné nedostatky, nezbývalo jim než souhlasit. „Dobrá. Takže zítra ráno započněme s přípravami!" zakončil král rozpravu. Pomalu se blížil soumrak a tak se Carol s Meškem rozhodli přenocovat na Zeleném hradě. Vladimir však usoudil, ho čeká mnohem delší cesta a bude toho muset ještě hodně zařídit. Není tedy čas, ztrácet čas a vydal se na cestu ihned.

Té noci však nemohl kníže Lehnic usnout. Stejný problém ho trápil již několik posledních dní. V hlavě mu stále vězela duchova věštba. Ležel mlčky na posteli, hleděl do stropu a přemýšlel. „To, co z tebe udělalo vězně, z tebe opět udělá svobodného člověka. To, na čeho si sám na sobě ceníš, tě vynese na post prvního muže království. Ale to, z čeho viníš jiné a za co jim slibuješ pomstu, tě vynese až na skutečný vrchol. Ano, tak to bylo. Přesně tak. Přecejen měl ten stařík pravdu. Jsem svobodný a stal jsem se knížetem. A jednou budu i králem! Ano, králem! Jen kdyby tomu bylo lépe rozumět... To, co z tebe udělalo vězně... To čeho si sám na sob ceníš... To, z čeho jiné viníš a za co jim slibuješ pomstu... Sakra... Co to má při bozích znamenat?! Taky mi to mohl trochu osvětlit... Třeba jako... Pýcha předchází pád a tak. Hergot... Co by to mohlo bejt... Hm... moment... zavřeli mne za oddanost Carolovi... No jo! Věrnost a oddanost! A za to samý ze mne udělal Carol knížete! A to z čeho viní jiné... Ano! Zrada!

Takže králem se stanu, až se odehraje nějaká další zrada!  Počkat! Ale kdo má zradit koho? Hm... zrazeným bude nejspíš zase Carol, jinak by zůstal králem on. A bude to asi úspěšná zrada, to dá rozum... Ale kdo bude ten zrádce?! A kdy to bude?! Může to trvat týdny, měsíce, ba i roky! Zatraceně, tak dlouho se mi zase čekat nechce... Cha, kdybych ho takhle mohl zabít sám a provolat se králem... I když... proč bych vlastně nemohl... Pokud se nepletu a ten dědek říkal pravdu, mělo by to jít celkem bez problémů. Čím dřív to provedu, tím líp. Sakra, vždyť teď by to bylo tak snadný... Stačí vyjít na chodbu, vpadnout do Carolovy ložnice, zabít ho, vrátit se potichoučku sem a čekat. Nějaký viník se vždycky najde. Swadijští, nebo i někdo jiný. Ne, před dveřmi přece stojí stráž. Tak snadno to nepůjde... Musel bych  nejdřív vyřídit ji a teprve pak samotného krále, aniž bych nadělal nějaký velký rozruch... Ne, to by asi nešlo... Ovšem za pokus nic nedám. Nikdo mne nemůže z ničeho obvinit, když se jen tak projdu po chodbě..."

Pomalu, potichu vstal z postele, otevřel co nejopatrněji dveře a vyšel na temnou, chabě osvětlenou chodbu. Ke králově komnatě to nebylo daleko. Jen asi  sto kroků směrem ke schodišti. A zdálo se, že štěstí dnes přeje nepřipraveným. Strážný, který měl dnes v noci službu, seděl na zemi a tvrdě spal. Jeho chrápání se neslo celým patrem a z pootevřených úst mu koutkem ztékaly sliny. Vedle sebe, přímo přede dveřmi, měl malý, hliněný talířek se svíčkou. Její poskakující plamínek byl to jediné, co zde rozhánělo černočernou tmu.

Mešek se opatrně kradl okolo snícího vojáka. Na chvíli zaváhal, ale nakonec si dodal odvahy, vzal za kliku a s tichým skřípotem dveře otevřel. Překročil svíčku a vstoupil do komnaty. Vzápětí za sebou zavřel. Carol ležel ve svém loži, přikrytý huňatou, medvědí kožešinou. Položený na pravém boku, rukama složenými pod hlavou. Na židli, přímo pod otevřeným oknem, jímž sem pronikal měsíční svit, bylo pohozeno královo šatstvo. Plášť, rukavice, kalhoty, opasek s mečem a dýkou... Ano, dýka byla tím, co teď Mešek potřeboval. V návalu myšlenek si zapomněl vzít s sebou, čím by onen zločin mohl spáchat. Zamířil tedy nejdříve k oknu, kde se chopil Carolova nože. Když ho vytahoval z pochvy, ozval se od postele tichý vzdech. Lehnic se leknutím ohlédl a na hlavě mu vyrazily krůpěje potu. Zhrozil se, že panovníka probudil a už honem vymýšlel nějakou rozumnou výmluvu. Jaká byla jeho úleva, když zjistil, že se jeho budoucí oběť jen převalila na záda.

S dýkou v pravé ruce pomalu přistoupil zleva k posteli. Jednalo se o naprosto ideální příležitost, za kterou by předtím Mihail dal cokoliv. Ale Mešek váhal. „Opravdu to mám udělat? Už nebude cesty zpátky. Budu zrádce! Špinavý, prašivý, svinský zrádce! Ano, ale taky se stanu králem. Když už mám patřit mezi hady, tak ať jsem alespoň hadí král! No jo, ale co když jsem si tu věštbu špatně vyložil... Něco jsem přehlídl... Udělal chybu... Ne. Všechno je jasné. Carol zemře a já, jako kníže, budu korunován králem! Není jiná možnost! Jen jestli mne nechytí! Ne, o to už se postarám... Ksakru! Nemůžu tu stát celou noc... Musím to zvládnout co nejrychleji. Tak jo... ufff... jde se na věc..."

Natáhl pravou ruku vysoko nad nešťastníkovu hruď a... bodnul. Carol se ihned probral. Otevřel oči a chtěl křičet. Mešek mu však ústa přikryl svou levou dlaní, aby ho umlčel. Druhou rukou dýku vytáhl z rány a znovu udeřil. Podruhé... Potřetí... Počtvrté... Nakonec to přestal počítat. Bodal a bodal. Bodal i když už byl král dávno mrtev. Chvíli to trvalo, než toho nechal. Narovnal se a díval se do hrůzou zkřivené tváře své oběti. Oči vytřeštěné, mrtvolně hledící na svého vraha. Odvrátil pohled a otočil se k nebožtíkovi zády. Těžce oddychoval, ve snaze uklidnit se. Stále držel v ruce vražednou zbraň, ze které pomalu odkapávala temně rudá krev. Carol III., král Ramejský, byl mrtev.

Dál už šlo všechno rychle. Otevřeným oknem vyhodil Mešek dýku do hradního příkopu, v míse s vodou, stojící na podstavci vedle dveří, si omyl ruce od krve a snažil se co nejrychleji, ale zároveň i nejtišeji otevřít dveře. Tichý skřípot ho doslova přiváděl k šílenství. Představa, že se strážný probudí, pozná ho, spustí poplach a on bude po právu potrestán za královraždu, ho děsila. Voják však spal a tak se zdálo, že vše proběhne bez problémů. Štěstěna však přecejen na poslední chvíli mrkla. Prchající kníže zapomněl na svíčku, stojící přede dveřmi. Šlápl přímo na ni a noční ticho prořízl protivný zvuk, tříštící se misky. Mešek hrůzou doslova zamrzl na místě.

Osud však nechtěl, aby všechno tak rychle skončilo. Voják jen cosi nesrozumitelně zamručel, přetočil hlavu na druhou stranu a spal dál. Lehnicovi doslova a do písmene spadl kámen ze srdce, ba co dím, celá hora kamenů! Ještě chvíli stál na místě bez hnutí a nastraženýma ušima poslouchal, jestli ho přecejen někdo nezaslechl a teď se sem neblíží. Nic. Ticho. Oddechl si a pokračoval. Tentokrát už se se zavíráním dveří nezdržoval. Přitiskl se co nejvíce k protější stěně, aby náhodou nezakopl o strážného. Bez svíčky tu teď byla mnohem větší tma. Spěšně dorazil ke dveřím svého pokoje, vklouzl dovnitř a teprve když za ním klapla klika, oddechl si. Akce se povedla a on má trůn již téměř jistý.

 

Zpráva, že Carol je mrtev se rychle roznesla po hradě, i širém okolí. Ve snaze zabránit chaosu v říši a zjistit co se stalo, se ihned po svítání sešli Kníže Lehnic a vévodou Dalistem v poradním sále. Kapitán stráží zrovna seznamoval oba šlechtice s dosavadními výsledky vyšetřování. „Je to jasné, pane. Ten lump se vplížil dovnitř dveřmi, vzal králi jeho vlastní dýku a několikrát ho bodnul. Pak se vytratil jako pára nad hrncem."

„A jak víte, že to byla králova vlastní dýka?" poznamenal Mešek.

„No, král tu svou vždycky nosil u sebe, ale nikde v pokoji jsme ji nenašli. Nejspíš si ji vzal s sebou."

„Zvláštní..." zauvažoval Dalist. „Místo aby si přinesl vlastní, raději se spokojí s tím, co najde... Zvláštní..."

„Mne spíš zajímá, jak to, že ho nikdo nepřistihl! Neměla snad přede dveřmi stát stráž?!"

„Ano pane, stál tam starý Joachim, ale... zdá se že tvrdě usnul. Ten bídák dokonce rozšlápl misku se svíčkou, kterou si tam Joachim přinesl a nikdo si ničeho nevšiml!"

„Zdá se, že měl z pekla štěstí... Dostal se do hradu aniž by si ho někdo všiml, zabil Carola a zase utekl... Ksakru..."

„To je teď jedno! Otázka zní, kdo bude vládnout!" změnil Mešek téma hovoru, snažíce se nenápadně z podrážky o podlahu setřít vosk, který se na ní včera v noci přilepil.

„Máte pravdu, kníže. Velmi závažná otázka... Carol neurčil žádného následníka, takže jak bývá zvykem, měl by to být králův nejstarší, mužský potomek... Ovšem vzhledem k faktu, že král nebyl ženat, to bude nejspíše jeho nejbližší příbuzný."

„A on snad někdo takový je? Pokud vím, byl Carol jedináček a nikdo z jeho rodiny již nežije."

„Popravdě... ano."

„Ano?! A kdo?!" zhrozil se Mešek. Pokud by opravdu někdo takový existoval, byly by jeho plány zmařeny a celé to noční utrpení zbytečné.

„Nuže... Já." odpověděl poněkud nesměle Dalist. „Málokdo to ví, ale Moje babička, Johana Ušatá, byla nevlastní sestrou tehdejšího krále Ivana I. Smělého. Není to sice až tak silný pokrevní vztah, jaký se obvykle vyžaduje, nicméně v současné době je to myslím dostačující."

„Podle mne tedy ne! Já trvám na tom, aby byl nový panovník vybrán šlechtickým koncilem! A jako kníže si činím přirozený nárok na trůn!" oponoval Lehnic. Dalista se až tolik nebál. Takhle vzdálené příbuzenství, které již navíc nebylo možno zcela přesně doložit, nemělo téměř žádnou váhu. Zbývá tedy jen přesvědčit Vladimira. To by neměl být problém. Cesta k trůnu je volná!

 

Meškovy předpoklady byly správné. Mikolovijský vojvoda ho v jeho zvolení panovníkem podpořil. K cestě na vrchol mu tedy již nic nebránilo. Zbývala jen cesta na Poitrs, kde měl být dle tradice prohlášen králem před lidem Ramejským, ujmout se úřadu a jmenovat nového knížete. Těsně před ceremoniálem ho však ještě narychlo vyhledal Vladimir.

„Hm... koukám, že ten duch se přecejen nemýlil." řekl hobit.

„Zdá se že ne. Získal jsem svobodu, knížecí titul a teď ze mne bude... král!"

„Vidím. Mimochodem, neuvěřitelná náhoda, že krále zavraždili zrovna teď, když už jsme povstalce zcela rozprášili a obnovili pořádek."

„Ano. Opravdu zvláštní. Nejspíš v tom mají prsty Swadijští."

Vladimir se jen ušklíbal a pokyvoval hlavou. Bylo jasné, že tomu příliš nevěří. „To ať si myslí jiní. My víme své. Snad jste si nemyslel, že tomu budu věřit? Moc dobře znám i vaši věštbu. To, z čeho viníš jiné a za co jim slibuješ pomstu... Nejsem hloupý, Mešku. Neříkej, že jsi nad tím nepřemýšlel. A jistě i tobě došlo, co tím ten stařík myslel. Zradu!"

„Chceš mne snad obvinit z toho, že to já jsem zabil Carola!"

„Ani ne. Jen vám chci připomenout, komu za své nové postavení vděčíte. A také svou část věštby, vaše veličenstvo."

„Chápu. Chceš aby tvůj syn byl mým následníkem."

„Přesně tak!"

„Hm... dobrá. Budu o tom uvažovat. Ale teď s tím jít ven nemůžu. Vypadalo by to podezřele. Jistě mi rozumíš."

„Rozumím. No, ale teď vás potřebují jinde, vaše veličenstvo."

A tak novopečený král, Mešek I., pochopil že i hobiti se umějí pohybovat ve světe politik a s tenhle má obzvlášť ostré lokty.

 

Lid svého nového panovníka rychle zvykl. Pro většinu z nich to byla jen nepatrná změna. Stále se lopotili od svítání do soumraku, aby sobě a svým rodinám zajistili obživu. A Carol u nich nijak zvlášť oblíbený nebyl. Občas jim sice odpustil malou část daní, nebo je obdařil pivem a chlebem, ale to bylo jenom občas a asi tak vše. Téměř veškerou pozornost věnoval šlechtě a armádě. Nikdo neměl důvod věřit, že tentokrát tomu bude jinak.

Avšak sotva měl Mešek korunu na hlavě, již se mu v ní rodily velkolepé plány. Jak zvelebit a rozšířit své nově nabyté panství a upevnit svou vlastní moc. Jediné, co mu do nich ne zcela pasovalo, byl Vladimir a jeho syn Vladivoj. Zpočátku se sice smiřoval s tím, že ho bude muset vyhlásit svým dědicem, ale postupem času se zabýval i myšlenkou na vytvoření nové, mocné dynastie. Že zatím nebyl vůbec ženatý a táhlo mu na čtyřicet, ho netrápilo. Již dříve si vyhlídl vhodnou nevěstu, Kateřinu Defizínskou, sestru popraveného Jana III. Defizínského. I jako příbuzná mrtvého zrádce představovala vskutku skvělou partie. Carol, který ocenil její neúčast na povstání, jí ponechal veškerý rodinný majetek, práva  i tituly. Návdavkem byla i mladá a celkem hezká. Až s podivem, že dosud nikdo nepožádal o její ruku. Zplození syna pak už bude jen otázkou několika měsíců.

Postupem času navíc Mešek nabyl přesvědčení, že se na vrchol vypracoval sám, vlastními silami a duchova podivná věštba s tím neměla nic společného. Jen díky sobě samému se stal knížetem! To on si vraždou Carola otevřel cestu k trůnu! A teď by to všechno, co získal mělo jen tak spadnout do rukou prťavého hobita?! Ne! Královská koruna je jeho a on ji předá tomu, komu bude chtít! Ano, ale co když se to proroctví přecejen splní? Co když je Vladivoj opravdu předurčen být dalším králem! Nevadí.  Snadno zajistí, aby se nesplnila. Smrt číhá všude a na všechny. Bere a nevrací...

 

Královská cesta, spojující Mikolovijsk s Poitrsem, procházela přeš rozlehlé, travné pláně. Byla to hlavní obchodní trasa mezi těmito částmi Ramejské říše. Mimo kupců a vojska tudy někdo cestoval poslední dobu jen málokdo. Jednou z těchto výjimek byl i vojvoda Vladimir. Na jeho cestě do královského sídla ho doprovázela nejen ozbrojená družina dvanácti krajníků, ale i syn Vladivoj. Čekala ho velká událost. Mešek se konečně rozhodl jmenovat jej svým následníkem a dědicem říše.

„Otče," přerušil náhle mlčení vojvodův syn „opravdu si myslíš, že král své slovo dodrží?"

„A proč by neměl? Dobře ví, že to jinak dopadnout nemůže. Jeho věštba se splnila, takže se zákonitě musí splnit i ta moje."

„A co by ho k tomu podle tebe mělo přinutit? Věštba je jedna věc, ale politika zase jiná."

„Kdepak. Osud nezměníš, chlapče. A to ví i Mešek. A stejně, nemůže vládnout věčně a potomky nemá. Nevidím jediný důvod, proč by..."

Nedořekl. Zrovna, když přejížděli po mostě přes malou říčku, prolétlo skupinou hejno šipek. Dvě z nich trefily Vladimira do zad. Nešťastný vojvoda sklouzl z koně a padl na zem. Stejný osud potkal i dva z jeho vojáků. Zpod můstku se vyhrnula banda rabiátů s kušemi, zasypala hobity přívalem střel a nyní se vrhla na své protivníky s meči, sekerami a kyji.

Krajníci, v čele s Vladivojem se pustili do tvrdého boje, s půltuctem loupežníků. I přes svou chabou výzbroj byli ti lumpové pro odvážné obránce rovnocennými soupeři. Na jejich straně stál moment překvapení, i jejich výška. Ovšem ani půlčíci nebyli žádné třasořitky. Ač se to nezdálo, prošli již nejednou šarvátkou.

Bitka trvala teprve čtvrt hodiny, když se zbylí lidští útočníci dali na útěk do polí. Krajníci po nich vystřelili ještě pár šípů, ale nepronásledovali je. Měli dost starostí s ošetřováním raněných. Celkem padli tři zbojníci a šest hobitů. Další čtyři, včetně Vladivoje byli zranění. Sotva boj skončil, vrhl se vojvodův syn ke svému umírajícímu otci. Otočil ho na bok a pokusil se mu vytáhnout střelu ze zad. Raněný Vladimir jej však zadržel a řekl: „Tak... jsem se asi... trochu spletl... chrchl... Hodně štěstí... chlapče... chrchly... budeš ho... potřeb... chrchl... potřebovat..." A tak Vladimir, vojvoda Mikolovijský, vydechl naposled.

 

Netrvalo dlouho a k Meškovi se dostaly zprávy o Vladimirově smrti. Daleko větší zájem však jevil o Vladivoje. Dost ho překvapilo, že družina nepokračovala dál, na Poitrs, ale vrátila se do Mikolovijska. To zapříčinilo, že neměl dlouho o vojvodově synu žádné zprávy. Zbojníci, které si pro tento účel „vypůjčil" z vězení, k němu pochopitelně zrovna nehořeli oddaností a zmizeli v hustých lesích a také žádné hlášení nepodali. Nezbylo mu tedy nic jiného, než čekat. Jakmile se tedy konečně dozvěděl, že Vladivoj žije, byl doslova zdrcen. Naštěstí neztratil hlavu a okamžitě mu zaslal po poslovi výzvu, aby se dostavil na Poitrs, kvůli potvrzení vojvodského titulu, jenž něj měl přejít po otci.

Mladý hobit však nebyl hloupý. Tušil pochopitelně zradu a nemínil jen tak vlézt do jámy lvové nepřipraven. Na cestu si vzal sto, po zuby ozbrojených krajníků a po celou dobu jeho pobitu na Poitrsu ho doprovázela silná stráž. Z opatrnosti ani nezůstal přes noc a ihned se vydal na zpáteční cestu. Mešek, skřípěje zuby, jmenoval Vladivoje novým vojvodou Mikolovijským a vyjádřil mu „upřímnou" soustrast nad smrtí jeho otce.

Pochopitelně následoval brzy další pokus o vraždu mladého šlechtice. Mešek, spoléhaje na vrozenou zálibu hobitů v dobrém jídle a pití, zařídil, aby mu na stůl dodali číši s otráveným vínem. Marně. Tentokrát již Vladivoj otevřeně obvinil krále, že mu usiluje o život a vyzval lid i šlechtu k rebelii. Lehnic se naneštěstí nedal vyvést z míry. Vinu za oba útoky svedl na Swadijského krále Haralda I. a k nastolení pořádku povolal armádu. Lidské vesnice zůstaly vesměs v klidu. Někteří sice reptali, proti vojákům nepozvedl zbraň nikdo.

Zato půlčíci se bránili jak mohli. Jejich vesnice se měnily v hotové pevnosti, hlavně díky kopcům, provrtaným typickými hobitími norami. Jinde zase utíkali do lesů, přepadávali oddíly královských vojáků a všemožně jim ztrpčovali život. Trvalo celý měsíc, než se Meškovi povedlo konečně tuhý odpor Mikolovijských zlomit. Vladivoj i tak na poslední chvíli utekl do hor na jihu, do trpasličí říše. Povídalo se, že mu Rerfuh I. umožnil průchod až do Swadijského království. Unikl tak z Lehnicova dosahu.

Ještě během bojů s hobity se Mešek narychlo oženil s Kateřinou Defizínskou. Byla to jen krátká, tichá svatba. Nebýt toho, že nevěstou byla sestra popraveného zrádce, nikdo by si toho snad ani nevšiml. Podle očitých svědků v tom nebylo ani kouska citu. Šlo spíše o sňatek z rozumu a Kateřina se jen tiše podvolila muži, toužícímu po synovi. To, že byl ženich o téměř dvacet let starší, nikomu nevadilo.

 

Dalších osm měsíců uteklo jako voda. V Ramejském království panoval klid. Hobiti se opět podvolili lidské nadvládě, Swadijští se drželi za hranicemi a nikdo zemi neohrožoval. Mezi lidmi se již téměř zapomnělo na událostmi, jež se odehrávaly během počátků Meškovy vlády. Vladimir, Mihail, ba i Carol zmizeli v propadlišti dějin.

Ani Mešek neměl zrovna náladu vzpomínat na staré časy. Netrpělivě totiž očekával brzké narození potomka. Musel však řešit i jeden o dost závažnější problém. Královská pokladna byla čím dál tím prázdnější. Ať dělal co dělal, peněz v ní nepřibývalo. Ba právě naopak. Popravdě, nikdy nebyl dobrý hospodář. Uměl válčit a organizovat, ale v době míru se mu vše hroutilo pod rukama. Potíže přetrvávaly, i když zvyšoval daně, což zase vyvolávalo nespokojenost mezi lidmi. V nejedné vsi se daly očekávat nepokoje.

Jednou se před Meškem kdosi žertem zmínil, že pokladnu by nedokázalo naplnit ani všechno stříbro a zlato z trpasličích dolů. Ať tomu tak skutečně bylo, nebo ne, králi se myšlenka zalíbila. Drahé kovy z Dutých hor mohly jeho problém snadno vyřešit. Jelikož ale věděl, že Rerfuh se mu jen asi těžko podvolí, zahájil tajnou těžbu zatím jen v okrajových částech pohoří, co nejdále od trpasličích základen.

Bohužel pro horníky, trpaslíci si své hranice střeží mnohem lépe, než by se zdálo. Netrvalo to ani týden a došlo k několika incidentům. Noční přepady táborů, mizející horníci, zasypané štoly. Následovaly výhružné dopisy, adresované ramejskému králi, obsahující varování a výhružky, slibující pomstu, pokud Mešek horníky neodvolá. Ten ale jen tak ustoupit nehodlal.

„Co si ti škrčci o sobě myslí!"

Došlo k mobilizaci posádek v celém Mikolovijsku a jejich přesunu k hranicím. Bylo též přikázáno zverbovat nové vojáky, hlavně půlčíky, s nimiž se počítalo hlavně při útocích do podzemí Dutých hor. Na rozdíl od lidí neměli s pohybem trpasličích tunelech takové problémy. Formovaly se oddíly zhruba po stovce hobitů. V bojích se ovšem příliš neosvědčily. Jeden po druhém mizely beze stopy, neznámo zda byly rozprášeny, nebo dezertovaly. Ostatně příliš se jim do boje nechtělo. Neviděli ve válce žádný smysl a nelíbilo se jim ani, že musejí válčit za lidi, kteří vyhnali jejich vojvodu.

Krátce a stručně řečeno, tahle válka se Meškovi příliš nevyvedla. Nejen, že neprorazil trpasličí obranu, ale naopak byl sám nucen přejít do defenzívy. Každou noc čelili jeho vojáci výpadům malých, ocelových sekerníků, které nedokázali zastavit. Drželi sice jakž takž linii přibližně na původní hranici, ovšem hlavně proto, že jejich nepřátelé se z dobytých pozic vždy stáhli.

Vše se však brzy změnilo. Po boku trpaslíků se vzápětí objevili i dříve pohřešované oddíly hobitů a proslýchalo se, že se na Rerfuhovu stranu přidal  i vojvoda Vladivoj. Právě jeho návrat vyvolal nové povstání v celém Mikolovijském kraji. Vojsko lidí se rychle dostalo do obklíčení a kapitulovalo. Tím Mešek přišel o téměř celou západní část království a většina zbytku byla ve vážném nebezpečí. A to všechno se to mělo ještě zhoršit.

Sotva stihl Lehnic nějak zareagovat, začala se valit přes jižní hranici Swadijská armáda. Dalist nejenže se je nezadržel, ale dokonce se k nim přidal. A nejen on. Po celé zemi se ozývaly hlasy, volající po meškově odstoupení. Rozkřiklo se, že to byl právě on, kdo zavraždil Carola a poté i Vladimira. K rebelii se připojila i spousta vojáků a panství ramejského krále se rychle zmenšovalo.

Tou dobou také zasáhla Meška největší rána. Po těžkém a dlouhém porodu jeho žena, Kateřina Defizínská, zemřela vyčerpáním. Nepřežilo ani dítě, které se narodilo mrtvé. Služky, které byly všemu přítomny, prý nikdy neviděly krále tak rozběsněného. Údajně tasil meč a zničil vše, co mu přišlo pod ruku. Div, že nikdo nepřišel k úrazu. Celý zbytek dne pak strávil ve sklepě, ve snaze utopit svůj žal ve víně.

Ve snaze uhájit co se dá, ustoupil Mešek na hrad Poitrs. Zde měl šance mnohem větší, než kdekoliv jinde. Pevnost, tyčící se na vyvýšenině nad městem stejného jména, chránil ze severu a východu skalní sráz, což vylučovalo možnost útoku z těchto směrů. Od jihu ho zase kryl hustý smrkový les, jenž značně komplikoval obléhání a také vodní příkop. Ten se táhl i podél západní zdi, v níž se nacházela i těžce opevněná hradní brána. Hradbu doplňovaly i tři mohutné věže. Každá byla zařízena jako samostatná pevnůstka. Vchody se daly snadno uzavřít a ve vyšších patrech se nacházely i malé zásobárny. V případě nouze se dalo také spálit dřevěné schodiště a vrchní část zcela uzavřít. Obytná věž v severovýchodním rohu pak byla opravdovou chloubou stavitele. Jednoduše nedobytná pevnost.

Dokud se povstalci nacházeli dostatečně daleko od Poitrsu, nebránilo Meškovi nic v hromadění vojáků a zásob. Potraviny si opatřoval celkem snadno, rabováním, ovšem s vojskem to bylo horší. Většina armády zběhla a ani u těch zbylí si nemohl být jist jejich věrností. Žoldnéři zase bojovali jen za ty, kteří měli peníze a k takovým on zrovna nepatřil. Jedinou kartu, kterou držel pevně v rukou, představovala královská garda, slepě oddaná panovníkovi. Právě tyto jednotky proto umístil do obytné věže. Nevěřil již ve vítězství v této válce vyhrál. Mohl jen doufat, že pokud se udrží dost dlouho, bude mít lepší pozici při kapitulaci a bude mu snad dovoleno odejít do exilu. A kdo ví? Třeba osud znovu zasáhne v jeho prospěch.

„Pane, pane!"

„Co se děje kapitáne?" ptal se Mešek vojáka, který zrovna seběhl dolů, do sklepení, aniž by zvedl oči od džbánu, do nějž právě napouštěl ze sudu víno.

„Průzkum se vrátil! Narazili na silný swadijský předvoj! Do zítřka můžeme čekat celou armádu!"

„V tom případě doufám, že jsme na to dostatečně připraveni." Odvětil s ledovým klidem král. Nádoba se zatím zaplnila sotva z poloviny, když proud krvavě rudé tekutiny ustal. Nepomohlo ani kroucení kohoutkem pípy, ani bušení do sudu. Víno prostě došlo.

„Troufám si tvrdit, že jsme téměř zcela hotovi s hromaděním zásob na dobu obléhání, vaše veličenstvo. Zbývají jen zásoby ze severních vsí, ale ty tu snad do večera budou." pokračoval důstojník. Mezitím se sucho usadilo i na dně džbánu a královy sklenice, což mu na náladě zrovna nepřidalo.

„Kapitáne, už jste konečně chytili toho lumpa, co mi to tady po nocích upíjí ze sudů! Za posledních pět dny už je to třetí prázdná bečka!" vztekal se Mešek. Očividně opomněl fakt, že poslední dobou zde trávil téměř všechen svůj volný čas popíjením. A jelikož pokaždé začínal u jiného soudku, nebylo divu, že se vyprázdnily v téměř stejnou dobu.

Voják tuto průpovídku znal již z dřívějška a tak jen zahlásil: „Zařídím, pane!" a vyběhl po schodech nahoru.

Mírně opilý král strávil v chladném podzemí i zbytek dne, během něhož vyžahnul snad ještě víc alkoholu, než jindy. Podoben jednomu dávnému mudrci se pak položil do  prázdného sudu, kde se poddal svým myšlenkám.

„Tááák a je to tady... Jdou si pro mne... škyt... Myslí si,... že mne mají v... brrrk... hrsti... Ale to se pletou!... škyt... Já jim ukážu! Ještě uvidí... škyt... co jsem zač! Mešek I. Lehnic... brrrk... se nevzdává! ...Nenechám si vzít to, co jsem si tak pracně... škyt... vydobyl! Ještě uvidíte! Jestli mám... brrrk... jít do pekel, tak je vezmu s sebou! Vladivoje, Dalista, Rerfuha, Haralda... Všecny! A nejen ty zrádce! Spálím i Poitrs! Ne, celou říši! Ostrov! Všechno zničím! Nezůstane kámen na kameni! Co nemůžu mít já, nebudou mít ani oni!"

V návalu vzteku a opilosti pocítil nutkání něco rozbít. Tuto touhu však utlumil již na začátku bytelný, dřevěný sud, v němž se nacházel. Aniž by si jeho přítomnost uvědomil, vstal, uhodil se do hlavy a zhroutil se zpátky do původní pozice. Chytaje se za bolavou hlavu, se začínal vzpamatovávat.

„Ksakru... Co si to namlouvám... Budu rád, když stihnu zapálit tuhle kopu kamení! Vždyť ani ti lajdáci na hradbách už mi nevěří! Den co den nějaký z nich zdrhne. Kdekdo by mne teď v noci podřízl, jen aby si zachránil vlastní kůži. Cha, to je ironie... Že bych to rovnou skoncoval... Stačí vzít nůž... podříznout se... a je to... Ale... co kdyby se ještě to nějak... zvrtlo... Třeba se pohádají o kořist... Pobijou se navzájem... Nějaká nemoc... nebylo by to poprvý... Ne... To je hloupost. Teď, když jsou na pokraji vítězství... Ale... co když přecejen... Ksakru... Kdybych tak ještě jednou mohl nahlédnout do budoucnosti... Poodkrýt roucho tajemna... Zjistit, zda mám ještě šanci... Počkat! Ano! Ano!"

Opět se postavil na nohy. Tentokrá již mnohem opatrněji, bez nárazu do hlavy. Nový příval naděje z něj vytlačil snad všechny známky opilství. Hbitě vyběhl po schodech do vyššího patra a běžel temnými chodbami do opačné části sklepení. Do věznice. Do věznice, v níž byl kdysi sám vězněn, spolu s vojvodou Vladimirem. Přede dveřmi seděl stále ten samý žalářník co tenkrát. Ovšem oproti jejich prvnímu setkání, tentokrát nespal. Naopak, přecházel chodbou sem a tam. Díky tomu zaregistroval královu přítomnost dost brzo.

„Vaše veličenstvo! Jak vám můžu posloužit?!"

„Otevři mi dveře do vězení!" zněla rázná odpověď, jež vojáka trochu vyvedla z míry.

„Pane, ale vězení je prázdné! Sám jste nakázal všechny vězně převézt dolů do města, nebo popravit, aby neujídali ze zásob!"

„To mne nezajímá! Urychleně odemkni, nebo tam budeš hnít sám!"

Žalářník neměl proč dál odporovat. Sice mu bylo divné, co může Mešek hledat v tuhle noční hodinu na takovém ponurém místě, ale nějak tušil, že by se odpovědi stejně nedočkal. Odemkl tedy těžké, dubové dveře a ustoupil stranou.

„Díky. Můžeš jít. Na zbytek noci si vem volno." řekl už jen uspěchaný panovník a zmizel v temné kobce. Chvíli ještě čekal, než v dálce zanikl zvuk kroků odcházejícího vojáka. Pak započal svůj malý „rituál vyvolávání ducha."

„Hej! Starče! Jsi tu někde?! Ozvi se!" křičel ze všech sil.

„Cha cha cha! Cha cha cha!"

Z tmavého kouta se ozýval duchův potrhlý chechot. Jeho původce se pomalým, šouravým krokem přibližoval k Meškovi. Podivně se přitom šklebil a kýval hlavou ze strany na stranu.

„No né! To je mi ale překvapení! Dokonce sám král nás poctil svou přítomností! Cítím se navýsost poctěn! Ale také zahanben! Vždyť já tady nemám nic, čím bych vás zde přivítal! To je hanba! Ani jsem tady nestihl poklidit! Já hlupák!"

„Přestaň se smát ty starý blázne a raději poslouchej! Mám pro tebe jen jednu otázku!"

„Jsem jedno ucho. Cha cha cha!"

„Ticho! Ptám se tě: Jak dopadne tahle válka?! Bude to můj konec, nebo ne?!"

„Říkáš jednu otázku, pokládáš dvě a přitom je to stejně jen jedna. Cha cha cha!" stařík se pak na chvíli zahleděl upřeně do Meškových očí, zrovna jako tenkrát, když mu předpověděl, že bude králem.

„Kdybys jen tušil, jak zajímavý je tvůj osud... Tvůj život je spojen se zdmi tohoto hradu. Váš konec přijde, až země zasytí svůj prázdný břich tvými věžemi! Cha cha cha!"

„Cože?! Zase další hádanka?! Mluv sakra jasně, dědku! Vysvětli mi to!"

Ovšem i tentokrát zůstalo rozluštění věštby na něm. Duch se se smíchem rozplýval v mlžný opar a ztrácel se. Král v místnosti opět osaměl.

Netrvalo dlouho a Mešek se přesunul ze sklepení do své ložnice, kde se mu o starcových slovech přemýšlelo daleko lépe.

„Do háje! Proč všichni tihleti... proroci musejí pořád mluvit v šifrách! Jakoby mi prostě nemohl hned říct „Je to v háji, raději skoč z věže!" nebo „Vytrvej, vše se v dobré obrátí." Hergot! Takže... „Tvůj život je spojen se zdmi tohoto hradu..." Hm... dobrá, to je jasné jako facka... Vydržím tak dlouho, dokud pevnost nepadne. A dál... „Váš konec přijde, až země zasytí svůj prázdný břich tvými věžemi..." No tak tohle je teda řádná konina... Jak by mohla země něco sníst?! Ne... to není možné... Ale... co když... co když to myslel nějak jako... „Až naprší a uschne" nebo „Až bude déšť padat nahoru" nebo něco takového... Cha! Ten dědek je chytřejší, než vypadá! Ano! Poitrs je nedobytný! Já přežiji a oni padnou!"

Pln nadějí odešel unavený Mešek do říše snů. Jistota, že vše se v dobré obrátí ho dostatečně uklidnila. Nepochyboval ani o pravdivosti starcových slov, ani správnosti jejich výkladu. Zda však vše dopadne tak jak předpokládal, měla ukázat teprve budoucnost.

O poledni dalšího dne konečně k Poitrsu dorazily první nepřátelské oddíly. Šlo o Swadijskou pěchotu, doplněnou jízdou Dalista Zeleného. Téměř současně se zavřením hradní brány, zavlály na hradbách města bílé vlajky. Nikoho to příliš nepřekvapilo. Vědělo se již dlouho, že poslušnost měšťanů je přímo úměrná počtu králových vojáků v ulicích.

Aby dodal Mešek posádce odvahu a naději na vítězství, rozhodl se je seznámit se svým zážitkem ze včerejší noci. Uvědomoval si, že hrad může vydržet jen tak dlouho, dokud vydrží jeho obránci. Pokud je tedy přesvědčí o jistotě vítězství, jeho šance na přežití rapidně vzrostou.

„Chlapi! Možná si říkáte, že je s námi konec! Že je to beznadějné a nemáte již proč bojovat! Ano, naši nepřátelé již dobyli sice skoro celou zem a mají nad námi převahu deset na jednoho, možná i víc! My jsme to poslední, co zbylo z Ramejského království! Ale já vím něco, o čem nemají naši nepřátelé ani tušení! Zhruba před deseti měsíci, když jsem byl vězněn zrádným Mihailem, se mi ve zdejším vězení zjevil duch starce! Starce, který mi předpověděl budoucnost! Řekl, že se nejen dostanu na svobodu, ale dokonce usednu na královský trůn! Ano! Pochopitelně, že jsem mu to tehdy nevěřil, ale jeho slova se brzy splnila! Možná si říkáte, co to má společného s obležením, ve kterém jsme se ocitli. Téměř nic, až nato, že jsem dnes v noci opět sestoupil do sklepení, vyhledal onoho ducha a požádal ho o další proroctví! A víte co mi řekl?! Řekl: „Tvůj život je spojen se zdmi tohoto hradu. Váš konec přijde, až země zasytí svůj prázdný břich tvými věžemi!" Ano, přesně tak. Až země zasytí svůj břich Poitrskými věžemi! A stejně jako já, i vy dobře víte, že něco takového je donebevolající nesmysl! Nikdy k ničemu takovému nemůže dojít! A to znamená, že Poitrs nikdy nepadne! Ne, my zvítězíme a oni potáhnou domů jako spráskaní psi! My zvítězíme!"

Ač je to k nevíře, vojáci mu věřili. Věřili duchovým slovům, jež jim král předkládal. Někteří sice v do jisté míry pochybovali, že Mešek mluví pravdu, ale to byla jen kapka v moři. A navíc i oni si v srdcích stále uchovávali větší či menší jiskru naděje. Chytali se stejně jako jejich velitel i toho malého stébla, plovoucího na hladině. Každý z nás toho do boje vždy vloží víc, když vidí na konci temného tunelu světlo. Možná ho dosáhneme, možná ne, ale alespoň se o to pokusíme.

Obrovský jásot, jež následoval,  a volání „Ať žije Mešek I.! Ať žije náš král!" Meška uklidnil. Zbavil ho nejistoty z věrnosti svých mužů a jeho samého utvrdil v přesvědčení, že jeho výklad je správný. A i kdyby ne, stejně zvítězí. Poitrs je nedobytný a garda ho bude slepě hájit až do posledního muže.

Během dvou dnů se již v okolí rozvalovala pestrá směs šesti tisíc nepřátelských vojáků. Šlo o malé hobity, vousaté trpaslíky, odhodlané pohraničníky ze Zeleného hradu a také Swadijskou armádu, jež tvořila téměř třetinu vzbouřeneckých sil. Zpočátku zkoušeli s Meškem vyjednávat, ovšem neúspěšně. Věřil, že čas bude hrát v jeho prospěch a nakonec bude on v pozici silnějšího. Rozhodnout neměla slova, ale meče.

Další tři dny zabrala výstavba katapultů, obléhacích věží, žebříků a krytů pro útočící pěchotu. Shromažďovalo se také všelijaké harampádí, na zasypání vodního příkopu. Trpaslíci ani hobiti se zteče účastnit neměli, neb jejich proporce by jim byli dosti na obtíž. Jak Rerfuh, tak Vladivoj tudíž prosazovali dlouhodobé obléhání a vyhladovění, jež by navíc ušetřilo spoustu námahy a životů. Dalist s Haraldem však chtěli válku skončit co nejrychleji a tak argumentovali hlavně obtížemi, spojenými se zásobováním armády. Celé okolí již stihli obránci vyplenit a vojsku hrozilo, že pomře hlady dřív než posádka. Jinak než silou se tedy přes hradby nedostanou.

Celý týden obránci hrdinně odráželi útoky Dalistových a Haraldových pěšáků a nutili je platit krvavou cenu za každý krok směrem k hradbám, za každý vztyčený žebřík, každý pohled na hradby. Na hlavu jim dopadaly kameny, kmeny stromů, šípy, roztavené olovo... Ani pro Meška však každodenní boje nekončily beze ztrát. Ze čtyř set gardistů jich přes sto padlo. Stále jich ale bylo dost na to, aby Poitrs udrželi. Král se tak dlouho probouzel beze strachu z porážky.

Po týdnu tvrdých bojů přišlo období relativního klidu. Mimo vytrvalého ostřelování z katapultů seděli obléhatelé v táboře a lízali si rány. Obránci to viděli jako dobré znamení. Konečně měli čas odpočinout si a opravit většinu škod. Morálka výrazně stoupla a život plynul dál, jako by ani nebyli v obklíčení. Někteří dokonce vtipkovali na adresu nepřátel. Mešek byl čím dál tím spokojenější. Viděl v tom naplňování starcova proroctví. Stále ještě chodil do vinného sklepa. Nezapíjel už smutek a zoufalství, ale radost. Hlavou se mu honily nové plány na zvelebení říše. Až porazí vzbouřence u Poitrsu, všechen lid Ramejský v něj znovu uvěří a povstane. Zažene trpaslíky do hor, podmaní si hobity, potrestá Dalista za zradu a dobude Swadijské království! Ano! Zničí odvěkého nepřítele a ze dvou říší učiní opět jednu! A pak přijdou na řadu trpaslíci! Sjednotí celý ostrov! Bude pánem všeho! Vznikne nová, mocná země! A on se zapíše do dějin jako její zakladatel!

„Pane! Pane!"

„Co je zase?! Už zase útočí?! Hned jsem tam. Snad víte, co máte dělat!" Mešek se zrovna shýbal před sudem a chystal se natočit si do džbánku trochu vína. Jeho dobrou náladu zkazil až příchod pěšáka, nesoucího očividně dosti naléhavé zprávy.

„Pane... Myslím... že tohle je něco... co byste měl vidět vy sám."

Vojákův vystrašený hlas ho dost vyvedl z míry. Zřejmě šlo o něco vážného a naléhavého. Pevnost byla přecejen ve stavu obležení. Položil korblík na zem, vstal a následuje gardistu vyběhl nahoru po schodech. Spolu vystoupali až na střechu obytné věže. Cesta jim tak sice trvala o něco déle, ale o to lepší od tamtud mohli mít přehled o situaci.

Na ochozu se již tísnily asi dva tucty vyšších důstojníků gardy. Všichni nevěřícně hleděli kamsi k hradbám. Mešek přistoupil k ochozu, pátraje zrakem po nepříteli. Obléhatelé však stáli sice připraveni k útoku, avšak stále v uctivé vzdálenosti od hradeb. Pak se, ale do jeho zorného pole dostala ohromná hromada suti. Stála v místě, kde dříve stála nejsevernější z hradních věží. Bylo jasné, že se zřítila teprve před chvílí. Prach se ani nestihl usadit. Mezi ruinami teď pobíhali vojáci a snažili se zachraňovat přeživší.

Sotva se král vzpamatoval z prvního šoku, již tu byl druhý. S příšerným rachotem se počala hroutit i prostřední věž. Zdálo se, jako by se celá propadla notný kus do země, zarazila, naklonila trochu na bok a pozvolna rozpadla. Osádka věže se držela čeho se dalo, v marné naději na záchranu. Někteří ze zoufalství skočili dolů, jen aby je zabil pád.

Hledíce na tu hrůznou scenérii, Mešek konečně pochopil, co se děje. Trpaslíci, jež se útoků na hradby neúčastnili opevnění podkopali! A nyní tam dole v podzemí hoří dřevěné výztuže hroutících se tunelů. Není pochyb o tom, že i třetí věž se brzy zhroutí. Mešek se zase náhle rozpomněl na duchova slova... „...až země zasytí svůj prázdný břich tvými věžemi!" Ne! To není možné! To musí být přelud! Klam!

Z myšlenek ho vytrhl až zlověstný, skřípavý zvuk. Otočil se právě v čas, aby spatřil jednoho z gardistů, jak se na něj žene s mečem v ruce a chystá se ho sprovodit ze světa bodnutím do zad. Uskočil stranou, chytil ho za ruku a přes koleno mu ji zlomil. Když útočníka odhodil dozadu, vykřikl: „Zrádce! Zrazuješ svého krále!" Kdosi z přihlížejících mu však pohotově odpověděl: „Sám jsi zrádce! Kdo zabil krále Carola! Ty! Ty sám jsi špinavý zrádce!"

Doposud věrní gardisté se vrhli na překvapeného Meška. Ten se sice zkoušel bránit, ale přesila byla příliš velká. Doslova jej mezi sebou zmáčkli a odzbrojili. „Dolů s ním! Shoďte ho z hradeb! Ať si rozmázne ten svůj proradnej ksicht!"křikl kdosi. Všem, až na bývalého krále, se tento nápad velice zalíbil a k jeho uskutečnění již nebylo daleko. Nešťastník bezvládně padal dolů, nemilosrdně přitahován zemskou přitažlivostí. Jeho osudem však nebylo zlámat si kosti o tvrdou dlažbu nádvoří. Shodou náhod zahučel přímo do studny. Když to zjistili vojáci, kteří se zatím stihli vzdát útočníkům, valícím se přes hradby, rozhodli se toho využít a zajistit králi zdlouhavé utrpení. Studnu narychlo zakryli prkny a nechali Meška ve studené vodě a temnotě.

Když se o tom, co se stalo dozvěděl Vladivoj, nařídil Meška vytáhnout. I přesto, že zatím uběhla sotva hodina, tělo bývalého krále ve studni již nebylo. Není známo, zda nějakým tajemným způsobem se své nové kobky unikl, či se utopil a těžká zbroj jej stáhla ke dnu. Ta druhá verze je však o něco pravděpodobnější. Povídá se, že jeho duch dodnes na Poitrsu přebývá. Vždy, když se na Poitrsu chystá zrada, spojená s vraždou, ozývá se ze studny tiché varování. Zda je to pravda, či jen představy vojáků, jež usnuli na hlídce, nikdo netuší.

Hodnocení článku: Hodnocení 7.00, Hodnotilo 2 uživatelů