Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 10.díl

7.9. 2010 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (3) Kategorie Příběhy Hodnocení 8.00 Přečteno x1217

Že by? Jo, je to tak. Další díl, s názvem "To bylo o chlup!" si sem přecejen cestu našel. Takže konečně zjistíte, jak dopadla honička se skřety, kdo předvedl své umění, kdo nastotisíckrát proklel svoji váhu a komu hořelo za patami.


„Sakra! Sakra! Sakra! Já říkal, že sem nemáme lozit! Já hned říkal, že to není dobrý nápad! Ale vy ne! Nahoře vám byla příliš velká zima! Já to hned ří-"

„Drž konečně hubu! Radši si šetři dech na běh!"

„Hej, Goldare, víš jistě kam náš vedeš?!"

„Jestli se ti něco nezdá, můžeš zastavit, počkat na ňákého toho skřeta a zeptat se jeho!"

Skupina sedmi schvácených nešťastníků se hnala temným labyrintem jeskynních chodeb. Ač byli znaveni a v tlustých kožiších se potili jako myši, strach z toho, co je mohlo potkat, pokud by se byť jen na okamžik  zastavili, je nutil pokračovat dál a dál. Goldar, který běžel v čele se pokoušel družinu vést směrem k povrchu. Sice samozřejmě o žádném dalším východu z nevěděl, ale jako trpaslík dokázal v podzemí daleko lépe orientovat. Po chvíli dokonce zachytil závan čerstvého vzduchu. Zazářila jiskřička naděje.

Nevěděli jak dlouho již ta zdánlivá anabáze trvá, když náhle, po ostré odbočce za roh, zahlédli to, po čem v tu chvíli toužili víc, než po bedně zlaťáků, teplém jídle, pohodlné posteli či bečce piva. Světlo na konci tunelu! Nový objev jim do žil vlil novou dávku sil.

V půli cesty je však zaskočilo nepříjemné překvapení. Ze skryté boční chodby se vyřítil skřet s kopím a zaútočil přímo doprostřed prchající skupinky a probodl jednoho z nich. Učinil tak s takovou silou, že nejenže jeho oštěp projel skrz bezvládné tělo, ale ještě se dokázal zarazit do skalní stěny.

Nejrychleji zareagoval Herbert. Instinktivně vzal nůž a v běhu jej hodil po skřetovi. Zasáhl ho do levého ramene. Útočník zavrčel a neúspěšně se pokusil vytrhnout svou zbraň ze zdi. Po několika trhnutích to ale vzdal a ohnal se po zloději, jež se mezitím přiblížil nadosah, pěstí. Zlodějíček se hbitě sehnul a zarazil mu do břicha dýku. Skřet se s vrčením sesunul na podlahu, kde zůstal ležet. Herbert na nic nečekal a pokračoval v útěku. Ostatní mu sice trochu poodběhli, ovšem zlověstné zvuky, nesoucí se z hlubin jeskyní, mu pomohl je dohnat.

Družina, nyní jen šesti průzkumníků, se konečně zase dostala na světlo denní. Ocitli se na nevelké, zasněžené plošině nad hlubokou propastí. Po levé ruce spatřili malou skalní římsu, vedoucí kamsi dolů. Přímo před nimi, kdesi v dáli ležela Deucaleonská poušť. Neklamná známka toho, že jsou již blízko východního úpatí Riedských hor, ovšem i toho, že se dostali o dost dál na jih, než původně plánovali. To je ovšem až tolik netrápilo. S kolonií skřetů se také nepočítalo. Alespoň že obloha byla čistá a nesněžilo.

Avšak na kochání se výhledem neměli čas. Nebezpečí jim doslova dýchalo na záda. Zamířili tedy k římse, jež se jevila jako jediná, bezpečná, úniková cesta. Štěstí však v tu chvíli nad trpasličím vůdcem přivřelo oči. Těžkopádný Goldar nešťastně šlápl příliš blízko kraje, na zledovatělém povrchu mu podjela noha a sklouzl do propasti. Na poslední chvíli se stihl zachytit skalní stěny, takže nezahučel až dolů. Kdyby mu vzápětí nepřispěchali ostatní na pomoc, asi jen stěží by se udržel. Ovšem jak známo, cesta zpátky bývá mnohem těžší než tam. A vytáhnout nahoru trpaslíka, zatíženého navíc ještě objemným batohem a tlustým kožichem, je dost obtížné i pro několik, již tak dost znavených lidí. A když vám přitom šlape na paty tlupa naštvaných skřetů, no to je teda něco.

Pokud tedy nechtěli Goldara zanechat napospas osudu, nezbývalo než se skřetům, alespoň na čas, postavit. Naštěstí byla stezka dost úzká a tak na ní mohli stát vedle sebe sotva dva lidé. Tedy vlastně jen jeden, pokud bylo třeba ohánět se zbraní. Úlohy obránce se tedy chopil samotný Herbert, jako nejlépe ozbrojený, bojeschopný člen výpravy. Sundal si tedy ze zad náklad, hodil do chumlu skřetů narychlo pár nožů a pustil se s nimi do boje.

První se mu nadosah skřet v ošuntělé, kožešinové zbroji a šavlí v ruce. Ohnal se po něm s ní naplocho a příliš nechybělo, aby si výprava odepsala dalšího člena. Zlodějské instinkty však nejenže zachránily Herbertovi život, ale pomohly mu i provést chytrý protiúder. Vykopnul protivníkovi zbraň z ruky. Většinu soupeřů by tento čin jistě vyvedl z míry, ovšem skřeti nejsou jako většina válečníků. S řevem skočil přímo po mladém chmatákovi, povalil ho na zem a počal jej škrtit. Nepovolil ani když se mu zlodějovy dýky zarazily do zad. Nebýt meče, jež rozťal jeho lebku, neměl by Herbert šanci.

Sotva se však zase zvedl, již tu byl další protivník. Skřet, v těžké, plátové zbroji, s pavézou v jedné a kopím ve druhé ruce. Jeho pevné brnění představovalo velice tvrdý oříšek. Naštěstí byl zase o dost méně pohyblivý a zdálo se, že se drží zpátky. Omezil se jen na několik výpadů oštěpem. I tak jediné, co mohli proti němu učinit, bylo vyhýbat se jeho úderům a zkusit držet si ho dál od těla a hrát o čas.

Ostatní zatím učinili několik marných pokusů vytáhnout Goldara nahoru. Jeho váha to však neumožňovala. Nakonec si uvědomili, že trpaslíka i s batohem nahoru nevytáhnou. Nemuseli jej dlouho přemlouvat, aby svolil oni mu mohli popruhy přeříznout nožem. Objemný vak zahučel dolů, do propasti a zmizel z dohledu. Ač byl jeho obsah hodnotný, svého života si cenil mnohem více. Možná proto, že všechno zlato měl uloženo ve váčku, na opasku, hned vedle sekery.

Skřeti se nyní mačkali na malém prostranství, před východem z jeskyní. Jediné co mohli nyní dělat bylo vztekle vrčet a čekat, jak dopadne zápolení mezi Herbertem a těžkooděncem. Nezdálo se však, že by zde došlo k nějaké změně. Zmatek v jejich řadách pak ještě více umocňovala Minerva, či spíše její šípy, jež mezi ně dopadaly. Těch pár lukostřelců, co se mezi nimi našlo, padlo jako první.

Náhle se však z podzemí vynořil jakýsi starý skřet. Byl oděný do staré, medvědí kožešiny a při své pomalé, kolíbavé chůzi se opíral o dřevěnou hůl. Na krku mu vysely různé kostěné amulety. Doprovázely ho dva statní strážci, vyzbrojení velkými pavézami. Nebylo pochyb o tom, že se jedná náčelníka, nebo šamana kmene. Vida, že hrstka chabě vybavených lidí úspěšně zadržuje jeho válečníky, rozhodl se zakročit.

Minerva záhy zpozorovala příchod nového bojovníka a ihned si uvědomila, že zřejmě nepoužije žádných běžných zbraní, ale něčeho mnohem, mnohem nebezpečnějšího. Netušila sice jaké kouzlo skřet použije, ovšem na tom až tolik nezáleželo. Mnohem více ji znepokojovalo, že jí už nezbývá mnoho sil. Nejdříve nelidská zima, hlad, žízeň, pak zběsilý úprk před těmi stvůrami z podzemí a teď ještě tahle bitka. To už na ni bylo opravdu moc. Nebyla si jista, zda se jí podaří seslat dostatečně silné ochranné kouzlo, ale jinou možnost, než se o to alespoň pokusit neviděla.

 Šaman zavřel oči, sklonil hlavu a začal si cosi mumlat. O chvíli později natáhl levou ruku, směrem ke skupince průzkumníků a nahlas vykřikl: „Shoříš na popel!"

„Štít!"

Ze skřetovy dlaně vyletěl přes propast jasný proud ohně. Asi deset metrů před cílem však narazil na modře světélkující stěnu energie, vyvolené Minervou. Ta ale plameny nepohltila, jak původně měla. Okamžik to vypadalo, jakoby se obě kouzla přetlačovala, které z nich je silnější. Pak náhle modravá zeď povolila a oheň, jež se zatím nahromadil na jejím okraji a nabyl tvaru koule, se opět rozletěl. Nedržel se však původní trasy, jak měl, ale vyrazil mnohem vyšší rychlostí mírně nahoru, takže minul partu cestovatelů asi o padesát metrů a s ohlušujícím rachotem vybouchl na úbočí hory.

Zápolení mezi lidmi a skřety ustalo. Všichni teď měli trochu jiný problém. Masa sněhu, jež se dosud držela na úbočí skal se dala do pohybu. Zpočátku se sunula jen velmi pomalu, ale neustále nabývala na síle a na rychlosti. Jakoby už horu přestala bavit honička, jež se odehrávala v jejích útrobách a rozhodla se ji rázně ukončit.

„U všech zlatých dolů! Zdrhejte!" zařval Goldar, jehož se zatím podařilo konečně podařilo vytáhnout na horu. Nyní, když opět cítil pod nohama, sice otřásající se, ale jinak pevnou zemi, se opět ujal velení. Nikdo pochopitelně jeho rozkaz nezpochybnil. Sám jim šel příkladem a utíkal rychlostí, jež by od trpaslíka nikdo nečekal. Možná to bylo proto, že jako jeden z mála již nebyl zatížen rozměrným batohem, možná ho k tomu prostě vybičoval strach z bílé smrti.

Ani skřeti na nic nečekali. Zatímco skupinka průzkumníků utíkala dolů po stezce, směrem k převisu, jež skýtal možnou naději na záchranu, oni zamířili zpátky do podzemí. Hrnuli se jeden přes druhého a při tlačenici na úzké stezce jich dokonce pár spadlo do propasti. I šaman, kterému jindy prokazovali úctu, měl potíže prodrat se davem.

Lavina se s rachotem prohnala přes stezku a pokračovala dál do propasti. Vzala sebou všechno, co jí stálo v cestě. Zmizela mrtvá těla skřetů a dokonce utrhla i notný kus římsy a také prostranství před vchodem do jeskyní se dost zmenšilo. Nezbylo nic, co by připomínalo boj, jež se tu před pár okamžiky odehrál. Dokonce i vchod do podzemí zůstal skryt pod hromadami sněhu, čímž bylo znemožněno jeho pokračování.

„Ufff... Sakra! To jsem se ale lek!" lamentoval nedaleko odsud Goldar. Opíral se zády o skálu a oddychoval. Snažil se sice nedat najevo, že i jemu před chvílí přeběhl mráz po zádech, ale příliš se mu to nedařilo. V danou chvíli to však nikoho nezajímalo, neb všichni byli rádi, že to ve zdraví přežili.

„Hergot... to jsi nemohla říct... že umíš... takovýhle... fígle?" vysoukal ze sebe jeden z nosičů.

„No... neptal ses."

„Při bozích! Proč jsi ty potvory hnedka neroznesla na kopytech?! Nechybělo moc a zmasakrovali nás!"

„Hele, není to tak jednoduchý, jak si myslíš!"

„Držte huby kruci! Můžete bejt rádi, že nás to nesmetlo taky! Co se stalo, už nezměníš. Je třeba jít dál. Jsou jinak všichni v pořádku?"

„Já jo."

„Až na zmrzlou hubu dobrý."

„Počkejte... kde je ten mladej... Gaston?!"

Hodnocení článku: Hodnocení 8.00, Hodnotilo 1 uživatelů