Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 11.díl

12.9. 2010 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (4) Kategorie Příběhy Hodnocení 9.00 Přečteno x1241

Tak jsem nedávno řek... Dost již bylo temného podzemí! Dost již bylo lezení po studených a zasněžených horských masivech! Dost již bylo hladových skřetů! Je na čase přesunout se zase na chvíli do civilizace! No dobře, ale kam? Do nějaké zablácené vísky? Do nějakého zavšiveného maloměsta? Do lumpy a korupcí prolezlého velkoměsta? No, to už je lepší, ale kde přesně ve městě? V kanalizaci jsme už byli, v hospodě dvakrát, vězení... si necháme na jindy... Ano! To je ono! Podíváme se do královského paláce! A přímo do trůnního sálu!


Trůní sál Waroburského paláce byl ponořen do mrtvolného ticha. Místnost zaplnili jak všichni obyvatelé hradu, od služek až po správce pokladnice. Dorazila i většina úředníků a významných hodnostářů Regetenského království. Celé té společnosti pak vévodilo devět generálů, členů Armádní rady, skupiny nejmocnějších mužů země. Stáli v dlouhé řadě, po pravé straně trůnu, na němž seděl král Kratzmar VII., zvaný Smířlivý. Na něj se nyní upíraly oči celého sálu. Byl mrtvý.

Náhle se se skřípotem otevřely dveře a do místnosti vstoupil mladý princ Gustav. Beze slova pomalu přistoupil k trůnu a poklekl. Generál, jež stál nejblíže trůnu vystoupil z řady a vážným hlasem řekl: „Gustave, syne krále Kratzmara VII., byl jsi vybrán jako vhodný kandidát pro trůn království Regetenského. Pověz, přijímáš tuto poctu?"

„Přijímám." zněla princova okamžitá odpověď. Ostatně, nikdo nic jiného nečekal.

Generál přikývl a pokynul několika mužům v rohu místnosti. Ti se pak chopili trůnu i s králem a odnesli jej ze sálu, aby mohlo být později uloženo do hrobky pod hradem, k panovníkovým předchůdcům. Na jeho místo pak postavili nový, neozdobený. V této zemi je totiž zvykem, že každý rok se do králova trůnu vkládá drahokam. Ten pak symbolizuje, jaký tato sezóna byla. Rubín znamenal úspěšnou válku, smaragd naopak neúspěšnou. Nastala-li neúroda, či přišel mor, použil se safír. Černý opál značil, že země byla ve vážné krizi. Zato v době míru a prosperity do něj vsadili diamant. Těch za svou třicetiletou vládu nasbíral Kratzmar hned osmadvacet. Spolu s jedním opálem a safírem to bylo třicet kamenů. Třicet let úspěšné vlády, jež přerušila nenadálá smrt.

Gustav usedl do, zatím, prostého křesla. V tu chvíli celým sálem zaznělo: „Král je mrtev! Ať žije král Gustav II.!" Generál, jež předtím uváděl nového krále na trůn, nyní poklekl před panovníkem a řekl: „Já, Aurotar, generál První Královské Legie, ti přísahám věrnost, můj pane. Vítězství, nebo smrt!" Nečekaje na odpověď se zvedl a přešel k vládcově levici. Následovalo postupně všech devět vojevůdců.

„Já Marcus Ferst, generál Druhé Královské Legie, ti přísahám věrnost, můj pane. Za našeho krále, za naši zem!"

„Já, Algor Coregor, generál Třetí Královské Legie, ti přísahám věrnost, můj pane. Za našeho krále, za naši zem!"

„Já, Albrecht Jednooký, generál Čtvrté Královské Legie, ti přísahám věrnost, můj pane. Věrni zůstaneme!"

„Já, Merles, generál Páté Královské Legie, ti přísahám věrnost, můj pane. Meč z ocele, srdce ze zlata!"

„Já, Hoffer, generál Šesté Královské Legie, ti přísahám věrnost, můj pane. Až do konce!"

„Já, Smolen, generál Sedmé Královské Legie a správce pevnosti Borok, ti přísahám věrnost, můj pane. Před bojem rozvahu, v bitvě odvahu!"

 „Já, Ion Simoslau, generál Osmé Královské Legie, ti přísahám věrnost, můj pane. Neustoupíme!"

„Já, Joseph Lhivroi, generál správce Severního Regetenu a pevnosti Kectock, ti přísahám věrnost, můj pane. Přes nás neprojdou!"

Jediným, kdo se neuklonil, byl Smolen. Ovšem ne proto, že by Gustavem pohrdal, ale kvůli svému vysokému věku měl již problémy se zády. Táhlo mu na pětasedmdesát a za svou službu v armádě zažil už čtvrtého panovníka. Mezi lidmi se povídalo, že meče používá spíše než k boji jako hole, stěží unese na hlavě helmu, natož tak zbroj a pokud by došlo k válce, celou ji prospí a ve službě je jen z úcty ke stáří. Nic z toho samozřejmě nebyla pravda. Mezi vojskem byl vskutku oblíben, neboť rozuměl i obyčejným vojákům a snažil se volit takový způsob boje, jež by přinesl co nejmenší ztráty. I ostatní generálové jej často žádali o radu, neboť toho zažil více, než kterýkoliv z nich. Spolu s Albrechtem, Hofferem a Aurotarem byli poslední, kdo pamatovali Velkou Válku Západu.

Přísahou věrnosti prakticky skončilo uvedení nového krále na trůn a společnost se začala pomalu rozcházet. Lidé mezi sebou v malých skupinkách diskutovali o novém králi, a změnách, které to přináší do politiky. Mluvilo se hlavně o skřetech. Údajně mezi nimi došlo opět ke sjednocení a proslýchalo se, že připravují novou invazi na jih, do Regetenu. Ta ovšem nemohla přijít dříve než v dubnu, tedy za pět měsíců. Kdekdo stále vzpomínal na císaře Rashagora, jež před třemi sty lety poprvé spojil skřetí kmeny a zahájil podobné tažení. Dostal se až do Iteckých hor, kde se udrželi dalších osmdesát let a skoro srazil Regeten na kolena.

Slunce pomalu zacházelo za obzor a vše v paláci již dávno ztichlo. Obytným křídlem se však nesly zvuky rychlých kroků. Dva muži vystoupali po schodech do jednoho  z vyšších pater a zamířili přímo k jedněm dveřím. První z nich dvakrát zaklepal a vzal za kliku. Zjistil však, že je zamčeno. Na druhé straně se ozvalo skřípění židlí, v zámku klaplo a dveře se konečně otevřely.

„No to je dost, že jste tady Aurotare!" zaklel muž, vykukující z místnosti.

„Klid, Hoffere. Zdržel mne ten ukecanej skrček. Nebýt Antonia, musel bych ho snad probodnout..."

„Hele, moc nekecejte a hejběte kostrou, než si nás někdo všimne!" napomenul oba druhý z návštěvníků. Všichni usoudili, že má pravdu a rychle vklouzli dovnitř.

V pokoji stál velký, zdobený stůl s dvanácti židlemi. K němu se postupně posadilo deset statných mužů. Ač místnost osvětlovalo jen pár svící, nebylo by pro nikoho těžké, poznat v nich deset generálů Armádní rady. Cosi ve vzduchu dávalo tušit, že se zde nesešli jenom tak.

„Takže, abychom to zbytečně neprotahovali... Všichni dobře víte, proč jsme tady." zahájil setkání Aurotar. „Musíme se konečně dohodnout, zda zasvětit Gustava do toho všeho, co se tu děje."

„Můj názor znáte," pronesl Merles, s hlavou opřenou o stůl. Nejspíš nečekal, že se tato diskuse bude lišit od těch předchozích. „Král nám v tomhle vůbec nepomůže. Spíš uškodí. Jenom bychom tím riskovali."

„To je pravda." přitakával mu Marcus. „Jenom nám to přitíží. Nemáme žádnou záruku, že se Gustav postaví na naši stranu! A i kdyby, co z toho?! Dobře víte, že i Kratzmar měl svázané ruce! Kdybychom mohli proti cechu vytáhnout s armádou, možná by to mělo nějaký smysl, ale takhle?"

„Ale i tak má právo vědět, o co tady jde." oponoval Albrecht. „Netýká se to přece jenom nás, ale všech! A pokud dojde k nejhoršímu, možná na toho válečného tažení přecejen dočkáme. Věřím, že pokud mu to celé vyjasníme a osvětlíme, rozhodne se správně. A kdyby ne, zajistíme, aby-"

„Ty hňupe! Zopakuj to ještě jednou a narvu ti ty tvoje lejstra tak kam slunce nesvítí!"

„Zkus si to a budeš lítat týden s holubama!"

„Ale nejdřív tě budou muset poslepovat dohromady, protože tě předtím rozsekám na maděru!"

„Ty jeden mizernej skrčku..."

„Kdo je u tebe skrček... ty... ty žížalo! Násado od smetáku!"

Celá rada leknutím doslova zamrzla na místě, jako kdyby dovnitř vpadla tlupa skurutů. Z chodby se zatím ozývaly nadávky a kletby. Vypadalo to, že se tam rozběhla docela ostrá hádka a nechybí moc, aby došlo i na rány pěstí. První, kdo se vzpamatoval, byl Lhivroi. Vyskočil ze židle a otevřel dveře. Venku spatřil dvě osoby, jež mu byly více, než povědomé. Obzvláště tu menší z nich si nemohl s nikým splést. Moc hobitů se po Waroburgu zrovna nepotulovalo.

„Co se to tu sakra děje?!" zařval naštvaně generál.

Oba buřiči se na chvíli přestali věnovat sami sobě a otočili se čelem k Lhivroiovi.

„Prosím za prominutí, pane. Trochu jsme se tady s Rakdemem chytli." Spustila vyšší postava.

„To vidím, teda slyším."

„Představte si, že ten skrček si dovolil hanět jedno z mých děl!"

„No neříkejte..." odvětil Joseph, obraceje oči v sloup. V hloubi duše již věděl, kam tahle debata povede.

„Prý to má blíž k pohádce, než skutečnosti! O rozseknutou zbroj se prý nedá pořezat! Taková pitomost! Já si snad nechám radit od někoho, kdo má ve spisech víc hrubek, než kuchař fleků na zástěře!"

„Od tebe to sedí! Lepší pár drobků pod prahem, než kupa hnoje ve dveřích! Na těch tvejch slátaninách není ani ždibec pravdy! Trpaslík, že dokáže držet krok s divočákem?! Na takovou hňupinu jsi byl kde?! Celý život jsi zalezlý v knihovně a rázem víš něco o trpaslících?! Z toho jsi ty nikdy neviděl ani chlup!"

„Ty jeden male..."

„Tak to už by sakra stačilo!" vpadnul jim do nově se rozjíždějící hádky Lhivroi. „Už vás mám tak akorát! Ještě jednou vás čapnu, jak na sebe řvete a uvidíte! Jednoho zašlápnu a druhého pověsím! Rozchod!"

Oba knihomilové na sebe vrhli vražedné pohledy a opustili bojiště. Generál je ještě chvíli sledoval, aby se ujistil, že už bude klid. Připadal si jako statkář, který od sebe zrovna odtrhnul dva rozzuřené kohouty.

„Zase ti dva?" zeptal se Ion, sotva zaklaply dveře.

„Jo, zase ti dva..." odvětil Joseph.

„A o co tu vůbec šlo?" ptal se nechápavě Hoffer. Ve Waroburgu pobýval jen výjimečně a o společenské dění se příliš nezajímal.

„Ale... Antonius, knihovník, se v poslední době dost hádá s jedním hobitem, nějakým Rakdemem. Prý je to nějaký potulný historik, či co. Neustále chodí a vyzvídá. Zrovna dneska se mne ptal na Hammerstanda a starého Kratzmara. Začíná s tím být už trochu otravný. Nevím, proč se hrabe v minulosti. Stejně už tím nikomu nepomůže." odpověděl Albrecht.

„Dobrá. Teď, když je boj zažehnán, co kdybychom se vrátili k původnímu tématu?" navrhl znuděný Merles.

Marcus Ferst jen mávl rukou a prohlásil: „Podle mne je to zbytečné. Stejně se na ničem nedohodneme. Stejně jako předtím."

„Ještě moment!" zarazil ho Aurotar. „Josephe, už se vyjádřila Rada?"

„Ano, už se dohodli."

„A?"

„Prý je to naše vlastní věc a oni nám do toho nehodlají zasahovat."

Lhivroiovo oznámení nevzbudilo mezi generály zrovna nadšení, i když mnozí něco podobného čekali. Nicméně stále před nimi ležel stejný problém. Zasvětit do svých tajemství i Gustava, nebo ne?

„Hele, Smolene, co si o tom všem myslíš ty?" prolomil po chvíli mlčení Ion. Starý vojevůdce do té doby seděl se zavřenýma očima, opřený o opěradlo židle a tvářil se jako kdyby spal. Každý, kdo jej však znal, tušil, že vše jen předstírá. Líbilo se mu, když ho ostatní nevnímali a on si mohl vše v klidu promyslet a zvážit. Nyní však zvedl na okamžik víčka, aby odpověděl na otázku.

„Je to složité. Ano, mladý král je nezkušený a mohl by snadno podlehnout pokušení. Nebyl by první. Ale nemůžeme to před ním držet v tajnosti věčně. Nejde to, to už víme. Jednou mu to musíme prozradit. Dnes, zítra, za rok, možná i za deset. Ale jednou určitě. Kratzmar ho chtěl zasvětit, ale až bude starší a moudřejší. Až bude schopen pochopit, jaká hra se tady hraje. Teď ale není vhodná doba. Zemřel mu otec a on se musí naučit jak spravovat říši. V příštích dnech toho na něj bude moc a je na nás, abychom mu pomohli a abychom ho nezatěžovali dalšími problémy. Až bude připraven, poznáme to."

„No jen aby nebylo pozdě."

„Já si zase myslím, že je načase začít hlasovat. Kdo je pro zasvěcení Gustava?" zakončil diskusi Aurotar a sám zvedl ruku na znamení souhlasu. Totéž učinili postupně i Ion a Hoffer. „A Kdo je proti?" snažil se vše urychlit Merles. Stejné stanovisko jako on zaujali Albrecht, Marcus, Algor a Smolen. Lhivroi se hlasování zdržel. Na otázku, proč tak učinil, odpověděl: „Ať tak či onak, stejně to k ničemu nebude. Máme na starosti důležitější věci, než tohle... tajnůstkářství." I bez něj však byl výsledek jednoznačný. Tři proti pěti.

„Dobrá," pronesl Aurotar na závěr „zatím teda necháme Gustava mimo. Dalších šest měsíců nás stejně nemůže odvolat, takže se znova sejdeme někdy... v dubnu, nebo květnu a uvidíme. Prozatím, dobrou noc, pánové."

Část osazenstva se rychle zvedla, potichu opustila místnost a rozešla se do svých pokojů. Na místě zůstali pouze Albrecht a Smolen. Jednooký veterán se podíval na podřimujícího starce a řekl: „Víš, tak nějak mi to připomíná starýho Kratzmara, před třiceti lety. Ten toho před námi taky hodně tajil." Starcova odpověď byla jednoduchá: „Ale taky ho to stálo život."

Poznámky:

Jak jste si možná všimli, Regetenský král se dělí o moc s takzvanou „Armádní Radou." Tu tvoří nestálý počet generálů, z nichž každý velí jedné Královské Legii (až na malou výjimku, viz níže). Generálové zároveň působí jako správci určených oblastí. Hlavní slovo sice mívá zpravidla král, ovšem v případě, že není schopen vládnout, přebírá moc právě Armádní Rada. Ta má též právo zvolit králova následníka (pokud ho sám nestihl potvrdit veřejně) a přebírá od něj, ve jménu starého krále, přísahu věrnosti. Král naopak pasuje nové generály a odvolává staré (ovšem až od šestého měsíce své vlády). Ti se svou hodností ztrácejí navždy jakékoliv právo na královský trůn.

Mluví-li někdo o „Starém Kratzmarovi," myslí tím Kratzmara VI. Dobyvatele, otce Kratzmara VII. Smířlivého. Právě on má nemalý podíl na rozpoutání Velké Války Západu, před třiceti lety, kterou Regeten bohužel prohrál. Zemřel nedlouho před jejím koncem, za poněkud záhadných okolností (Počkejte si tak... dvacet dílů. Pak se to možná dozvíte i vy). Celkově se na něj ale vzpomíná v dobrém.

Každá z Legií má nejen vlastní bojovou zástavu, ale také vlastní heslo. To používají generálové při skládání přísahy.

Není zcela jasné, proč byl Joseph Lhivroi povýšen na devátého generála, když je Legií jen osm. Někdo tvrdí, že se pro něj měla další Legie teprve zformovat, ale sešlo z toho. Další verze zní, že Kratzmar chtěl rozdělit Albrechtův úřad generála 4. Legie a správce Kectocku a Severního Regetenu. Nebo je za tím něco víc?

Hodnocení článku: Hodnocení 9.00, Hodnotilo 1 uživatelů