Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 12.díl

15.9. 2010 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (41) Kategorie Příběhy Hodnocení 7.50 Přečteno x1237
Takže tímto téměř čtyřstránkovým dílem, nazvaným "Pomsta bude sladká!" bych uzavřel jakousi pomyslnou první kapitolu příběhu. Snad se dočkáme i té další.

Oproti Waroburgu, kde již byla cítit blížící se zima, panovalo v Nictobohorionu vedro. Ostatně jako po většinu roku. Deucaleonská poušť na západě a Igidijské hory na východě sem příliš mnoho dešťů nepropouštěly. Nebýt Žluté řeky, jež tímto krajem protékala, nedalo by se zde žít.

Na to, jaké je to peklo je tu však překvapivě živo. Ze severu sem putují karavany otroků, za které se zde velice dobře platí. Sice nikdo neví, kde nekromanti berou peníze na takové obchody, ale to kupce až tolik nezajímá. Války na severu přinášejí mnoho válečných zajatců a tak není o toto zboží nouze.

Mimo otrokářů sem ale cestují i jiní. Lidé, půlelfové, drowové, trpaslíci, gnómové, půlčíci i skřeti a skuruti, jež v sobě objevili umění magie a chtějí se naučit umění nekromacie. Vedle školení nových čarodějů se místní věnují i všemožnému výzkumu a tak není divu, že je zde tak živo.

Jedním z mnoha návštěvníků, jež sem na čas zavítali, byl i Izidor. Caldoran ho sem sice poslal hlavně kvůli důležitému jednání s arcimágy, ale také proto, že už ho začínal mít plné zuby. Čaroděj se poslední dobou vztekal čím dál tím častěji a občas kolem sebe dokonce chrlil jedno kouzlo za druhým a přestával se kontrolovat. Zlodějskému trojlístku neustále sliboval pomstu za potupu, jež mu způsobili a za ruku, o niž ho připravili.

Přesto všechno cestu do Nictobohora docela uvítal. Dlouho přemýšlel, jak by se Herbertovi a ostatním co nejlépe pomstil. Prostá smrt byla příliš milosrdná a v mučení se nevyznal. Chtěl, aby poznali, že tentokrát je to on, kdo je má v hrsti a jen on rozhodne o jejich dalším osudu. Nakonec přišle na vskutku jednoduché a elegantní řešení, které by ale ostatní příliš nenadchlo. Navíc potřeboval pomoc jistých osob v Nictobohorionu.

Jednání s arcimágy bylo vcelku krátké, ovšem už vůbec ne úspěšné. Spory mezi nimi a Radou se táhly už spoustu let a nezdálo se, že by se vzájemné vztahy měly v dohledné době zlepšit. Neúspěch však Izidorovi vrásky na čele nedělal. Sotva opustil sál, v němž setkání probíhalo, vyrazil do palácových chodeb a dal se do hledání.

Asi po hodině vyptávání konečně přesně věděl, kde se nachází jeho cíl. S tichým klením spěšně vystoupal po schodech až do nejvyššího patra severního křídla, ve kterém se především vyučovali noví studenti. Jeho temně rudá róba dávala těm, jež ho míjeli, znát, že není odsud. Barvou nekromantů je totiž již od časů arcimága Ariase černá. Čaroděj si ale jejich zvídavých pohledů nevšímal. Místo toho počítal dveře po levé ruce. První, druhé, třetí,... páté! To jsou ony! Bez klepání vzal za kliku a vešel dovnitř.

„Danieli! Že ty tam zase spíš?!"

„Eh co... ne! Samozřejmě, že nespím!"

„No tak mi zopakuj, co jsem teď řekla!"

Tato nevelká místnost se zdála být vybavena jako učebna. V rohu, naproti dveřím se nacházel starý, dubový stůl s několika tlustými knihami. Na druhé straně stálo ve dvou řadách několik menších stolků, sražených k sobě. U nich sedělo sedm budoucích nekromatů. Čtyři vypadali jako lidé, další vypadal jako trpaslík. Temná tvář šestého z nich prozrazovala temného elfa. Poslední byl hobit, který nejspíš zrovna na chvíli usnul, za což jej zrovna kárala vysoká, rudovlasá žena v černém, stojící přímo před ním. Na první pohled bylo jasné, že je učitelkou této malé skupinky. Jelikož se zrovna plně věnovala nešťastnému půlčíkovi, nezpozorovala příchod návštěvy, stejně jako ostatní. Izidor pochopil, že nepřišel zrovna vhod, takže jen tiše zavřel dveře a v klidu čekal.

„No... o členění té... magie!" Vysoukal ze sebe s námahou hobit.

„Dobrá. A jak se teda člení magie?"

„Eh... na nekromacii, iluze,... magii přírody... věštění... sférovou..."

„Sférickou, hlupáku." rýpnul si trpaslík.

„Jo, to jsem myslel, sférickou!"

„Dobře a dál?"

„No... to... směny... ne, proměny! A... eh... sakra... nemůžu si nějak vzpomenout... energickou?"

„Špatně. Elementární. Hm... a víš co vůbec elementární magie zahrnuje?"

„Teda... já... jak bych to..."

V tu chvíli se do věci vložil Izidor. Přerušil své mlčení a odpověděl místo něj. „Zahrnuje kouzla, jež pracují se silami čtyř základních živlů, tedy vzduchem, zemí, ohněm a vodou, stejně jako jejich dalšími variantami, jako jsou led, blesky či vítr. Jedná nejen o bojová kouzla, ale i způsob ochrany proti nim." Oči všech se upřely na čaroděje, stojícího dosud u dveří. Zatímco studenti na něj koukali dosti nechápavě, jejich učitelka hned pochopila, která bije a zareagovala pohotově.

„To by dneska stačilo. Davide, ještě jednou tě chytím, jak při přednášce spíš a budu na tobě přednášet oživování nemrtvých."

Na nic víc nikdo nečekal. Všichni si rychle posbírali svých pět švestek a opustili místnost. Zůstala jen čarodějka, hledící trochu nechápavě na Izidora. Ten si ji prohlédl od hlavy až k patě a pak přejel očima po celé místnosti a prohlásil: „Abych řekl pravdu, nechtěl jsem věřit tomu, že jsi se opravdu  nechala přeřadit na učitelský post."

„Vadí ti to?"

„Ne. Ostatně, nemám ti do toho co mluvit. Jsem jenom... překvapený."

„A proč jsi vlastně přišel?"

„Potřebuju od tebe... malou... laskavost."

Čarodějka přikývla. Pomalu přistoupila k Izidorovi, pohlédla mu do očí a vrhla se mu kolem krku.

„Ráda tě zase vidím, bratránku."

O deset minut později se již oba mágové nacházeli v malé místnůstce, o pár pater níž. Žena se posadila na mohutný stůl, jež spolu s postelí, skříní a přeplněnou knihovnou pokoji dominoval. Izidor se opřel o dveře a znovu vše zrakem zhodnotil.

„Takže o čem jsi teda chtěl mluvit, Izidore?" zeptala se po chvíli čarodějka.

„Je to... taková... delikátní věc, Ingrid. Kdyby to nebylo tak důležité, nechtěl bych to po tobě."

„Říkáš to, jako kdybys mi chtěl useknout hlavu."¨

„To zrovna ne... ale možná o ni přijdeš..." Mladá čarodějka byla jedním z mála lidí, v jejichž přítomnosti dokázal zapomenout na všechna příkoří a trochu se zklidnit. Dokázal být dokonce i trochu zdvořilý. Jedině na ní mu záleželo víc než na sobě.

„Přestaň chodit kolem horké kaše. O co tedy jde."

Izidor přistoupil ke stolu, sáhl do záhybů róby a vyndal tři bohatě zdobené dýky. Každá měla zlatou rukojeť a stříbrnou čepel. Na konci jílce se pak třpytil drahokam. U první smaragd, u další safír a v poslední byl vsazen černý opál. Rudovlasý čaroděj se k nim dostal před několika lety je po dosti prudké bitce komusi sebral, jako válečnou kořist. Už si ani nepamatoval kdy se to všechno událo ani proč si je stále nechával. Vzpomněl si na ně až nedávno a rozhodl se je pomstít se právě s jejich pomocí. Ingrid se na ně zvědavě dívala nechápala, co po ní Izidor vlastně chce.

„Potřebuju očarovat ty kameny... Kouzelným zámkem."

„Co-cože?! Ty jsi se zbláznil!" vyjekla čarodějka. Bratranec ji už mnohokrát překvapil, ale tímhle jí doslova vyrazil dech.

„To snad nemyslíš vážně! Copak jsi zapomněl, že tohle je zapovězená magie?!"

„Nezapomněl. A moc dobře vím, že ho tady v Nictobohorionu používáte dost často."

„Ano, ale jen při experimentech! Rozhodně je nesesíláme na požádání!" Nemělo cenu cokoliv zapírat. O experimentech s tímto zaklínadlem Izidor, Caldoran i ostatní moc dobře věděli. V jistém slova smyslu pro ně bylo nejdůležitější věcí na světě.

„A na co to vůbec potřebuješ?"

„Kvůli... pomstě."

„Pomstě?! Jenom proto abys mohl někomu něco oplatit mám porušit hned čtyři Nictobohorské zákony?! A co vůbec provedl ten nešťastník tak strašného, že mu chystáš takový osud? Plivnul ti snad do tváře?"

„Ne." Odpověděl čaroděj a natáhl před sebe pravou ruku, kterou se až doteď snažil schovávat pod rukávem a nechával ji viset podél těla. Levačkou shrnul látku směrem k rameni a odhalil Ingrid pahýl, který mu místo dlaně zůstal. Ta na něj chvíli nevěřícně koukala a pak ze sebe vysoukala: „K-kdo ti to... udělal?!"

„Nějací tři chmatáci. Nevím, co jsou zač, znám jen jména. Ivan, Herbert a Minerva."

„A-ale proč?! Kdy?! Jak k tomu došlo?! Anebo víš co, začni od začátku!"

Izidor se na chvíli odmlčel. Příliš se mu nechtělo vzpomínat znovu na všechnu tu hanbu a bolest, jež mu zlodějský trojlístek způsobil. Ale nakonec přece jen povolil a pustil se do vyprávění.

„Je to pár týdnů, co mne povýšili na post Strážce. Dostal jsem do opatrování Mirtekaragainův amulet. Měl jsem ho buď hlídat jako oko v hlavě, nebo někam ukrýt. Usadil jsem se teda v jednom opuštěném domě, v Niedue, než vymyslím něco lepšího. Volkmar by si ve městě žádnou velkou akci nedovolil, takže to vypadalo celkem bezpečně, zvlášť s tou kopou zaklínadel, seslaných na skrytý trezor s amuletem. Cha! Kdejakej kouzelník by se zapotil, než by se dostal dovnitř a to ještě nemluvím o své maličkosti. Jenže... Nedávno se ke mně vloupal nějaký trpaslík s mladým syčákem, tím Herbertem. Že trezor vypáčí jsem nečekal, obešli skoro všechna ochranná kouzla! Než jsem slezl dolů, byli na odchodu. Toho trpaslíka jsem ještě dostal, ale ten druhý lump mi utekl a ztratil se někde v ulicích! Kdybych nezaslechl náhodou jeho jméno a neočaroval krabičku, nenašel bych ho.

S Hlídačem Martenem se nám podařilo zjistit něco o tom Herbertovi. V Niedue je to docela velká ryba. On, nějaký mladý floutek Ivan a kapsářka Minerva, to měla být elfka, či co. No a celou tu bandu vedl právě ten trpaslík, Beren se jmenoval. Báli jsme se, že si tu krádež objednal Volkmar a pokud nezasáhneme, stihnou mu amulet předat. Marten sice narazil na jednoho z nich a zkusil to po dobrém, ale marně. Tušili jsme, že se obchod uskuteční někde mimo město. Najali jsme proto pár hromotluků a počíhali si na ně u brány. Ale... Nevím jak, ale nějak nás přemohli. A tehdy mne připravili o ruku! Ta děvka mi ji usekla!" Když Izidor líčil události z oné noci, chvěl se mu rozčilením hlas. Levou ruku svíral v pěst a nejraději by do něčeho praštil.

„Takže ty se chceš pomstít těm třem zlodějům, co pracují pro Volkmara?"

„Nevíme, jestli pracují pro Volkmara, ale zdá se, že ne. Zatím nám stále utíkají." O dopadení Ivana už se Izidor Ingrid nezmínil. Už tak toho prozradil víc, než by se Caldoranovi líbilo.

„Dobrá. Uvidíme, jestli se mi to podaří. Stav se zítra ráno." povolila po chvíli čarodějka. Původní údiv nahradil smutek. Svého bratrance měla ráda cítila, že si zaslouží se pomstít, i když půjde o dosti riskantní způsob. Izidor zatím znovu schoval pahýl pod rukáv, poděkoval a pomalu se chystal o odchodu. Levou rukou sevřel kliku dveří, avšak těsně před tím, než je otevřel, otočil se a zeptal: „Ještě jedna maličkost. Proč jsi se vlastně nechala přeřadit?"

„Já... už jsem nesnesla to zabíjení. Ano, vědomosti jsou důležité, ale tohle už je trochu moc..."

„Máš dost zabíjení a přitom vyhrožuješ hobitovi smrtí?"

„Nebuď naivní. Dobře víš, že zabíjet studenty je zakázané. Naštěstí to ti nedoukové ještě neví."

Izidor se pousmál. Opravdu mazané nařízení, pomyslel si. Likvidovat studenty je sice zakázané, ale výhružky ne.

„Cha. Tak nashle zítra ráno, Ingrid."

„Nashle, bratránku."

Otevřel dveře a vyklouzl na chodbu. Šel prázdnou chodbou a usmíval se. Dopadlo to lépe, než čekal.

Hodnocení článku: Hodnocení 7.50, Hodnotilo 2 uživatelů