Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 13.díl

19.9. 2010 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (20) Kategorie Příběhy Hodnocení 7.00 Přečteno x1231
Takže se nám pomaloučku otvírá pomyslná druhá kapitola příběhu. Doufám, že se vám její úvodní díl s názvem "Co se skrývá pod pískem?" bude líbit.

Slunce pomalu stoupalo po obloze nad Deucaleonskou pouští a nemilosrdně pražilo na vše pod sebou. Je to nemilosrdná krajina. Kam člověk dohlédne, jen samý písek. Nic jiného, než písek, vedro a... smrt. Jen málokdo dokáže zde přežít. Je to... peklo na zemi. A přece tudy vede jedna z nejdůležitějších obchodních tras na světě. Jediná spojnice mezi Východem a Západem. Karavany pravidelně křižují tento nehostinný kraj a vozí zboží z jednoho konce na druhý. Koření, drahé kameny, cín a ebenové dřevo putují na západ a látky, sůl, bavlna a barviva na východ. Je to ironie, že v tak nehostinná země dala vzniknout jedné z nejbohatších zemí světa, Hagijskému Chalífátu.

Jedna z těch mnoha karavan projížděla tou dobou právě po západním okraji pouště, nedaleko Riedských hor. Nebyla velká. Jen pět velbloudů a sotva šest mužů. Směřovali přímo na jih, do Kumtimu a vezli převážně západní zboží. Na sobě měli dlouhé hábity a na hlavách turbany, tradiční oděv Hagijců, jež skvěle chránil před horkem a zároveň ani příliš nebránil v pohybu. Na obranu před nezvanými hosty pak měli i několik zbraní. Vesměs oštěpy a kopí, sem tam i nějaký ten luk či meč.

„Co se tam vzadu flákáte?!" řval muž kráčející v čele karavany, nepochybně její vůdce.

„Himbajs! Už zase to tak příšerně klouže!" stěžoval si chlap, jemuž se chůze na sypkém písku příliš nedařila. Krok co krok sjížděl do boku, dolů z duny a brzdil tak zbytek lidí za sebou. Ani kopí, jehož využíval jako hole, mu příliš nepomáhalo.

„Klídek šéfe, Serafovi už to zase podjíždí!" odpovídali místo něj jiní.

„Taky už by ses mohl vykašlat na ty sandály a obout si pořádné boty, jako ostatní!"

„Hele, nedělej chytrýho! Dobře víš, že se mi v těch vašich kožešinách dělají puchejře! Sakra... že já raději nezůstal rolníkééém! Do hájeee!" Serafovi se očividně doslova lepila smůla na paty. Ani se nenadál a už sjížděl z vrcholu duny na její úpatí, doprovázen smíchem svých druhů.

„No já nevím jak ty, ale asi ti to moc nepomůže, když toho pak musíš našlapat třikrát tolik. Cha cha cha!"

Seraf se mračil a snažil se jejich poznámky nevnímat. Mlčky vstal a vyrazil znovu v před, s úmyslem nadejít ostatním. Sotva však ušel pár kroků, ucítil cosi pod nohami. Nezabořil se znovu do písku, jako mnohokrát předtím. Bylo tam cosi tvrdého. Jelikož se nestává každý den, aby jste v poušti na něco narazili, začal být Seraf zvědavý. Rukou odhrnul jemnou vrstvu písku a odhalil velký kus látky. Nejspíš nějaký pytel, nebo možná plášť, pomyslel si.

„Hej Serafe! Co to tam máš?!"

„Nevím, ale něco jsem tu našel..."

„Výborně! Menší přivýdělek se vždycky hodí."

„Moc se neradujte. Nezapomeňte, že se to bude muset rozdělit mezi nás všechny. Takže jestli to není truhla s pokladem... nevím, nevím..."

Nebyla to však ani bedna plná zlata, ani žádné jiné cennosti. Jak se ukázalo, byl to skutečně jen obyčejný plášť. O to větší překvapení však bylo pod ním. Seraf tam našel mladého muže, ležícího na zemi. Zdálo se, že vyčerpáním usnul a přikryl se, aby mu nebyla zima. Hlad a žízeň mu však zabránily vstát a on upadl do bezvědomí. Nejspíš tam ještě neležel příliš dlouho. Dokonce to vypadalo, že ještě dýchá.

„No tak co to tam máš?"

„Nějakého nebožáka. Ještě žije! Pojďte mi s ním pomoct!"

„A víš jistě, že už to není spíš nebožtík?"

„Hele, Mustafo, moc nekecej a koukej mu jít pomoct! Tobě by se taky nelíbilo, kdybychom tě tu nechali ležet."

Oslovený cestovatel jen cosi tiše zamručel a poslušně sešel dolů. Spolu se Serafem zvedli bezvládné tělo a poponesli ho na konec duny, kde je již čekali ostatní. Tam ho opět položili do písku a začali ho křísit. Mustafa sundal z nákladu měch s vodou a dal nešťastníkovi napít, zatímco Seraf jej několikrát proplesknul.

„Hej! Chlape! Prober se!"

Ostatní se mezitím seskupili okolo a prohlíželi si „poklad" nalezený v písku.

„Koukám, podle těch hadrů asi nebude odsud. Nejspíš z Nepurska. Určitě zápaďan."

„A nejspíš i řádnej pitomec. Co sem leze, když tu neumí přežít."

„Pravda. Žádná voda, jídlo, hm... až na trochu peněz a kopu nožů... nic."

„Divný. Jak se sem vůbec dostal? Dvě stě kilometrů na Kvilam, tři sta do Kumtimu. Zvláštní, nemyslíte?"

„Hm... možná ho tu vyklopila nějaká jiná karavana. Holt, pašeráctví je dost drsná záležitost."

„Jo. A nechali ho tu nezraněného, ozbrojeného a navrch s penězi? Ta tvá teorie je dost děravá."

„No tak si asi budeme muset počkat, až se probere a sám nám to všechno vyklopí."

Ostatním nezbylo než souhlasit. Ale mladík nevypadal, že jejich zvědavost v dohledné době uspokojí. Až na pár zamručení a zasténání z něj nic nedostali. Přehodili ho tedy přes jednoho z velbloudů a pokračovali v cestě. Nic jiného zatím dělat nemohli.

K večeru se začal mládenec probírat. Možná ho osvěžila voda, možná to bylo tím, jak se natřásal na dvouhrbém zvířeti. V hlavě mu hučelo a stěží zvládl uspořádat svoje myšlenky. Těch pár tichých stenů zaniklo v cinkání tretek naložených vedle něj. Rychle pochopil, že už neleží v písku. Někdo ho našel a teď ho veze sebou. Nejspíš ho přehodil přes koně, nevypadá to na vůz. Snažil se srovnat si, co se vlastně stalo. Kde začít? Jméno. Ano, jméno je to nejdůležitější. Nemůžete znát svou minulost, když ani nevíte, kdo jste. Nedalo to moc práce, vyhrabat ho z paměti. Herbert.

Zapůsobilo to, jako když hráz povolí a strhne se potopa. Vzpomínky se valí jedna za druhou a jen taktak je stíhá uspořádat. Přemýšlí hlavně o událostech z posledních několika dní. Vše začíná bílou tmou, po které byl ve skoro stejné situaci jako teď. Jen díky obrovské náhodě a hoře štěstí to všechno přežil a dokázal se vyhrabat ven. Sotva však utekl hrobníkovi z lopaty, začalo to všechno nanovo. S prázdnými dlaněmi se ocitl dám, daleko od civilizace. Sice úspěšně sestoupil z chladného pohoří, ale moc si tím nepomohl. Místo kruté zimy ho teď trápilo nesnesitelné vedro. Z bláta do louže, jak se říká. Sám sobě nadával, že si tehdy pořádně neprohlídl tu Goldarovu mapu. Věděl by alespoň kudy jít. Sever, jih nebo východ? Na tyhle věci byl nejlepší Ivan. Zeměpis, politika, matematika, podvody,... Není divu, když na to měl vzdělání. Herbert dokázal nanejvýš určit světové strany, ale to bylo asi tak vše.

Nakonec vyrazil k jihu, kde tušil oceán a nějaké město. Přišlo mu to lepší, než se pokoušet najít nějakou oázu uprostřed pouště. Kvilam také zavrhnul. Přišlo mu, že je zhruba stejně daleko a hagijské město vypadalo jako docela dobrý úkryt. A Minervu stejně jen těžko dožene. Hádal to tak na tři, možná čtyři dny. Nyní se proklínal za takový hrozný omyl. Byl tady jen týden a i ten mu přišel jako měsíc. Bez jídla, bez vody... bez šance. Osmého dne už zkrátka nemohl dál. Ušel jen pár kroků a zhroutil se. Nevěděl, jak dlouho tam ležel, než ho našli. Opatrná povaha mu velela, aby zatím nedával najevo, že se již probral.

Jistě budou mít spoustu otázek, napadlo ho. Budou se zajímat kdo a odkud je, jak se sem dostal a kam míří. Pravdu jim v žádném případě říct nemůže. Už tak má dost problémů. Nebyl sice problém vymyslet si několik různých historek, ale nakonec je všechny zavrhl. Tušil, že by mu nic z toho nevěřili. Nakonec se rozhodl pro to nejjednodušší a možná i nejúčinnější řešení. Nevím. Neví kdo ani odkud je, a už vůbec ne jak se sem dostal. Prostě ztratil paměť. Ano, to bude nejlepší.
Hodnocení článku: Hodnocení 7.00, Hodnotilo 2 uživatelů