Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 15. díl

23.9. 2010 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (5) Kategorie Příběhy Hodnocení 6.00 Přečteno x1145
Určitě si říkáte, proč se tenhle příběh jmenuje tak jak se jmenuje, když jsme ještě na žádného žoldáka nezavadili ani koutkem oka. No, tak jste (jsme) se konečně dočkali. Na scénu vcházejí jeden za druhým žoldnéři generála Girigiona False. Vysoká kvalita, nízká cena, dlouhá životnost. Co víc si přát?

Herbert zůstal s pašeráky přes měsíc. Příliš dlouho se, ale této nezákonné činnosti nevěnovali. V Kumtimu se Chamur od nejmenovaného přítele z řad vládních úředníků doslechl o zpřísnění celních kontrol. Chalífa Arkád II. Stříbrný zahájil proti podloudníkům nové tažení, aby ucpal i tuto díru, kterou mu utíkaly peníze z pokladny. Nezbývalo tedy nic jiného, než se zase na čas vrátit k poctivému obchodu a placení daní v plné výši, přesně podle zákona.

V Kumtimu si Herbert rychle pořídil nějaké místní oblečení, aby nepůsobil jako pěst na oko. Sice se po městě pohybovalo docela dost kupců ze Západu, ale i tak to bylo zbytečné riziko. Kdo ví, jestli už tu na něj nečeká Izidor, Marten, nebo Caldoran. Rychle se seznámil i s jinými místními zvyky a postupně téměř zcela splynul s okolím.

Hra na ztrátu paměti však začínala být poněkud únavná. Mustafa neustále vymýšlel nové a nové, možné i nemožné historky o zlodějově původu. Dalo mu dost práce přesvědčit ho, že se znovu netrefil. Některé Mustafovy  výplody doslova vyvolávaly přímo vlnu smíchu. Kupříkladu když přišel s tím, že Herbert je možná čaroděj, který se náhodou přenesl do pouště a navrch i dost vysoko. Při pádu se pak uhodil do hlavy a vše zapomněl. Údajně už něco podobného zažil v El-Fameji, kde si ovšem čaroděj při pádu rozbil hlavu o stánek s datlemi a na místě zemřel. Nikdo se nikdy nedopátral, kdo to byl. Karavana se sice bavila, ale Herbert začínal mít pocit, že si bude muset dříve nebo později najít novou skrýš.

Z Kumtimu vedla jejich cesta na východ, k oáze El-Famej a přes ni dál, až do pouštního města Sanlara, východní výspy Hagijského Chalífátu. Tam vše směnili za zboží z východu a vydali se na zpáteční cestu.

Při druhé návštěvě El-Fameje se Herbert rozhodl odejít. Mustafa už začínal být k nesnesení, s těmi svými neustálými otázkami, jestli už si na něco vzpomněl a taky by konečně rád zjistil, o co tady vlastně jde. Amulet, který si ještě v Niedue prozíravě strčil do boty, mu nedával spát. Co je na něm tak zvláštního, že se o něj přetahují hned dva tajné spolky? Určitě ne proto, aby si ho pověsili doma nad krb. Minerva říkala, že je kouzelný, jenže to je mu dost na houby, když sám neví o magii nic a žádného kouzelníka mezi známými nemá.

Rozloučil se tedy s Chamurem a ostatními s tím, že zkusí hledat něco o své minulosti někde jinde. Chtěl se zkusit přidat k nějaké jiné karavaně, mířící na Kvilam. Jako člen pašerácké bandy měl nárok na malý podíl z poslední cesty, takže mu v měšci chrastilo i pár mincí. Jediný problém byl najít nějakou karavanu, která by ho s sebou vzala, což by ale nemělo být až tak těžké.

Nakonec vše dopadlo trochu jinak, než bylo naplánováno. Při hledání nějaké té skupiny kupců narazil Herbert na hospodu „U znaveného poutníka." Napadlo ho, že právě tady by mohl na pár obchodníků jistě narazit. A budou-li posilněni alkoholem, jistě usmlouvá dobrou cenu. Vstoupil tedy směle dovnitř.

Uvnitř bylo hned několik osob. Mimo hospodského, který nesmí v žádné správné nálevně chybět, zde popíjelo o několik štamgastů a vojáků. Kupec ale ani jeden. Zloděj jen pokrčil rameny a usoudil, že když už je tady, zkusí zabojovat alespoň s žízní. Usedl k prázdnému stolu vedle dveří a poručil si něco k pití.

Ze zvyku si prohlížel ostatní hosty, jež sem zavítali. Nejvíc ho zaujal muž, přibližně třicátník s černými, krátce střiženými vlasy, nacházející se na opačném konci nálevny, přímo vedle výčepu. Na první pohled šlo o vojáka, ale ne Hagijského. Místní armáda totiž málokdy užívá destičkových zbrojí a obouručních mečů. I zbytek jeho oděvu naznačoval, že nejspíš nebude odsud. Spíše naopak. Před sebou měl, mimo korbele, několik pergamenových svitků a živě diskutoval s několika dalšími vojáky, sedícími vedle něj. Jak se zdálo, verbovali k vojsku.

Najednou si verbíř všimnul Herberta. Řekl něco svým společníkům, zvednul se a přesedl si k mladému zlodějíčkovi.

„Zdravím, mladíku." oslovil ho „Pověz, ty asi nejsi odsud, nemám pravdu?"

„Záleží na tom, kdo se ptá?"

„Jejda, promiň, zapomněl jsem se představit... Kapitán Melvin, verbíř Stříbrných mečů, žoldnéřského oddílu generála Girigiona False."

„Těší mne. Mně říkají Berthrand." Zloděj znovu z opatrnosti použil falešné jméno. Kdyby ho náhodou někdo přecejen vystopoval, bude to dost nepříjemná překážka.

„A co bys teda potřeboval,... Melvine?"

„No co asi může verbíř chtít od někoho mladého, silného a nadějného, jako jsi ty? Chci se tě zeptat, zda by ses k nám nepřidal." Žoldák na to šel přímo. Žádné opíjení, přemlouvání ani balamutní zřejmě ve zvyku neměl.

„Hm... možná. Jen bych nejdřív rád věděl víc. Třeba... kam se jde? Nevypadá to tu jako budoucí bojiště."

„To máš pravdu. Míříme zrovna na Kvilam, Riedum chystá válku s Auslosanem, tak nabírá i žoldáky. Vypadá to, že tam bude letos pěkná mela. Ostatně jako každý rok."

„Dobrá. A kolik platíš?"

„Podle toho, co umíš. Bojoval jsi už někdy ve válce?"

„Tak to zrovna ne. Ale jen tak se nedám." Na to tasil Herbert dýky a položil je na stůl.

„Teda... pěkný párátka. Do rvačky dobrý. Jen nevím, jestli s tímhle na bojišti obstojíš..."

„To jsi ještě nic neviděl!" dodal zloděj a vyndal pro změnu nůž a hodil. Strefil se přímo do suku, na trámu podpírajícím strop hospody. Slušných pět metrů.

„Hezký... Ale pořád nic moc. Co takový meč?"

Herbert jen zakroutil hlavou.

„Škoda. Než bych tě s tím vycvičil, bylo by po válce... A vařit náhodou neumíš? Minule nám přepadli tábor a dva kuchaři při tom zařvali."

„Ani horkou vodu. Ale umím se plížit, jestli chcete průzkumníka."

„Což o to, dobrý zvěd se vždycky hodí. Jen jestli mi náhodou nekecáš! Tady si to těžko ověřím... Víš co? Půjdeš s námi a až dorazíme do Riedumu, Elan, to je náš nejlepší vyzvědač, si tě vyzkouší."

„A proč ne už tady?"

„Já ti to neřekl? Aha, vlastně ne, máš pravdu. Tady, v El-Fameji jsem jen já a pár nových rekrutů. Zbytek oddílu už je na Kvilamu. Občas se při verbování trochu zdržím."

„Hm... dobrá. Jdu do toho!"

„Opravdu? Nechceš si to náhodou ještě rozmyslet? Ne každý tohle vydrží."

„Jak jsem řekl. Beru to!"

„Skvěle! Počkej moment..."

Žoldnéř se vrátil ke svému stolu a než bys řekl švec, byl zpátky s několika lejstry.

„Takže... služba je na šest měsíců, pokud budeš chtít, dá se i prodloužit. Žold průzkumníka... to máme... jo, tři stříbrné týdně. Nástupní plat... ten ti zatím nedám, uvidíme na Kvilamu, dělá čtyři stříbrné. Základní výzbroj dostaneš, o to se neboj. Nějaké další otázky? Ne? Dobře, tak se mi tady podepiš... Výborně! Takže tě teda Berthrande vítám u Stříbrných mečů!" Melvin měl tohle všechno v malíčku. Dělal žoldáka už patnáct let a posledních devět verboval ostatní.

Herbert byl zase rád, že si znovu zajistil levnou přepravu na své cestě dál. Sice ho trochu strašila představa, že by se měl na jejím konci zapojit do nějaké krvavé řeže, jejíž smysl příliš nechápe, ale koneckonců, nemělo by být tak těžké utéct, až se dostane kam potřebuje. Ostatně, poslední dobou nic jiného ani nedělá.

Poznámka: Tituly a hodnosti žoldnéřských velitelů není třeba brát až tak vážně. Naprostá většina z nich sice sloužila v nějaké pravidelné armádě a dotáhla to na nižšího, občas i vyššího důstojníka, ale spousta z nich své současné tituly nadhodnocuje. Generál Girigion nikdy na generála povýšen nebyl! Kdyby ano, asi z armády jen tak neodejde. Jinak hierarchie hodností v těchto oddílech platí.

Hodnocení článku: Hodnocení 6.00, Hodnotilo 1 uživatelů