Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Se smrtí za zády

3.10. 2010 Autor Devil123 Komentáře Komentáře (5) Kategorie Příběhy Hodnocení 7.00 Přečteno x1268

Měl jsem dlouhou chvíly a v tom jsem si vzpomněl na jeden sen, který se mi zdál. Z toho snu jsem nepoužil prakticky nic, ale trochu mě to ispirovalo k napsání toho krátkého příběhu. Zkusil jsem to psát stylem, jakým jsem ještě nepsal.

Snad se vám bude alespoň trochu líbit ;)

 


Se smrtí za zády

 

Bolest v boku se stupňovala. Běžel jsem dlouho, minuty, možná i hodiny, nevěděl jsem.  Rána v boku krvácela. Nebyl to jediný šrám. Ramenem mi vystřelovala prudká bolest. Nezastavoval jsem. Někde tam za mnou čekala smrt. Neohlížel jsem se. Běžel jsem. Bolest ignoroval.

Zakopl jsem. Nedokázal udržet rovnováhu a přistál na břiše. Vyrazil si dech a tvrdě narazil pochroumaným ramenem o zem. Agonie, která mě zaplavila byla neskutečná. Zaúpěl jsem bolestí. Hlava se mi točila. Vstal jsem.  Nohy se mi pletly, ale já musel běžet dál.

Hlasy, za sebou jsem slyšel hlasy. Zmocnil se mě strach. Přinutil jsem se běžet rychleji. Bolest odeznívala. Vytlačil jsem jí ze svého podvědomí. Přestala pro mě existovat. Zrychlil jsem. Možná se mi to jen zdálo. Hlasy byly zřetelnější. Běželi za mnou.

Opět jsem zakopl. Ustál jsem to a pokračoval nekonečnou ulicí. Přede mnou visely cáry šedé mlhy. Zaradoval jsem se. Konečně trocha štěstí. Netrvalo dlouho. Bolest se vrátila. Udeřila s takovou silou, že jsem skoro zastavil. Dýchal jsem zhluboka. Nepomáhalo to. Musel jsem běžet. Mlha mě kryla. Shodil jsem nějakou popelnici. Třeba je zbrzdí. Nemyslel jsem na to.

Modlil jsem se. Nikdy jsem v bohy nevěřil. Nyní jsem je zoufale volal o pomoc. Zmocnila se mě hrůza. Výkřiky za mnou byly blíž a blíž. Pak jsem se zděsil. Dokázal jsem rozlišit jednotlivá slova. Za mou zazněl výkřik, někdo se s zuřivým klením poroučel k zemi. Primitivní past sklapla. Na tváři jsem vyloudil lehký úsměv, který okamžitě překryla bolest.

Podařilo se mi opět získat náskok. Na jak dlouho, jsem netušil. Bylo mi to jedno. Bolest přehlušila všechno ostatní. Nedokázal jsem logicky myslet. Mechanicky jsem běžel dál a dál. V hlavě mi vybuchovala myriáda světel. Bolest, ta bolest byla nesnesitelná. Chtěl jsem zastavit, vykašlat se na to, nemělo to smysl. Nedokázal jsem to. Stále jsem věřil.

Temná, podivně tichá ulice stále nekončila. Za normálního stavu bych to považoval za velmi podivné. Teď ne. Nevšímal jsem si věcí okolo. Jen jsem běžel. Nic víc.

Pronásledovatelé se opět přiblížili. Já zrychlit nedokázal. Mé síly byly u konce. Věděl jsem to. Konec přijde rychle. Za sebou jsem slyšel tlumené cvaknutí. Vteřinu na to mi kolem hlavy prolétla šipka z kuše. Neměl jsem sílu cokoliv udělat. Druhá šipka prolétla necelý metr ode mne. Samopalná kuše. Problesklo mi hlavou. Okamžitě jsem to zapomněl. Nedokázal jsem udržet v hlavě žádnou myšlenku.    

 A pak to přišlo. Konec. Ulice končila masivní kamennou zdí.  Nemohl jsem tomu uvěřit. Minuty hodiny jsem běžel v neskutečné agonii, jen abych zemřel ve slepé uličce. Opět mě zachvátila bolest. Otočil jsem se čelem k pronásledovatelům. Přes mlhu jsem neviděl.

Bolest byla strašná. Trvalo celou věčnost, než z mlhy vystoupili obrysy mých pronásledovatelů. Bylo jich pět. Kráčeli pevným, jistým zkušeným krokem zabijáků.  Zdálo se nemožné, abych jim utíkal tak dlouho. Stál jsem tam. Smířený s osudem, smířený se mrtí. Čekal jsem. Neměl jsem sílu se pohnout. Neměl jsem sílu promluvit. Agonie byla k nevydržení. Klesl jsem do kolen. Odevzdaně pohlédl své smrti do tváře. Smáli se. Vychutnávali si vítězství.

Naposledy jsem se pomodlil k bohům. Vyslyšeli mě a já se propadl do slastného bezvědomí....

Hodnocení článku: Hodnocení 7.00, Hodnotilo 3 uživatelů