Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 17. díl

18.10. 2010 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (13) Kategorie Příběhy Hodnocení 7.00 Přečteno x1274
Těžko na cvičišti, lehko na bojišti! Aneb život v armádě není žádný med. Ale za ty peníze to stojí!

Z Herberta se tedy stal průzkumník u Stříbrných mečů. Brzy zjistil, že pokud dojde k bitvě, nejspíš nebudou nasazeni přímo v první linii. Tahle malá, různorodá skupinka sloužila spíš k podpoře a průzkumu, než k boji. Čtyři lidé, tři elfové, půlelf a dva půlčíci. Nenechte se zmást, hobiti se nezdají, ale umí výborně stopovat. Ti najdou potmě i černou kočku v lese.

Mimo výcviku průzkumníka však prodělával Herbert i intenzivní výcvik s Melvinem, v boji zblízka. Ze zásob mu dal koženou zbroj a krátký meč a domluvil se s hospodským, že jim za tímto účelem uvolní prostranství za hospodou, jež byla táboru nejblíže, a proto měla teď stále narváno.

Dnešní trénink s Melvinem měl být trochu jiný. Verbíř si totiž přizval na pomoc dalšího žoldáka, Jeana. Tenhle veterán, se světle hnědými vlasy a strništěm na bradě, přímo proslul svým kamenným výrazem, vyjadřujícím absolutní nezájem o své okolí. U oddílu sloužil jako kopiník a skladník. Hodil se na to asi nejvíc, protože místo vysedávání v hospodě většinou jen tak mlčky seděl někde u vozů s nákladem a nejevil zájem o nic, co se ho přímo netýkalo. Jak se říká, mouchy snězte si mne. Zatímco si žoldnéř ze stojanu vybíral dřevěnou hůl, místo kopí, pustil se Melvin do vysvětlování.

„Takže dneska si ověřím, jak zvládneš soupeře s dlouhým dosahem. Žádný strach. Jean mi slíbil, že tě bude šetřit."

„To doufám." poznamenal pochybovačně Herbert a vzal si dřevěný mečík a dýku, které při výcviku obvykle používal. Jean už stál uprostřed kolbiště, plně připraven, s holí, jež měla jeden konec červeně natřený, to místo hrotu. Ani dnes neodložil svou neobvyklou zbroj. Přes prsa a levačku pokované, kožené brnění, na pravici plát a plechové rukavice na obou rukou. Sotva se mladík přiblížil, přikrčil se, připraven ihned udeřit. Herbert měl jen obyčejný, kožený kabát, takže byl o něco pohyblivější, ale chyběl mu dostatečný dosah. Nehodlal se sice hned vzdát, ale rozhodně nedoufal ve vítězství.

První zaútočil Jean. Krátký výpad „bodnutím" přímo na Herberta. Ten hbitě uhnul a podnikl protiútok, který ale starý žoldnéř odrazil. Stále se snažil držet si zlodějíčka od těla a spíše se bránit, než napadat soupeře. Herbert si toho pochopitelně všiml a ubral na opatrnosti. Jean ho ale jen klamal. Jeho „kopí" znovu vyrazilo vpřed, k mladému soupeři. Ten učinil velikou chybu, když místo uhnutí do boku jen ustoupil dozadu. Jenže hůl vyjela setrvačností ze skladníkovy pravé ruky vpřed a její konec se zastavil až v levé dlani. Překvapený Herbert musel znovu uskočit dozadu a jen tak tak, že to stačilo. Tím ovšem kopiníkův útok zdaleka neskončil. Vyběhnul vpřed a pravým bokem srazil protivníka na zem. Mladík dostal řádnou ránu nenabarveným koncem hole do břicha.  Vzápětí se rychle odvalil pryč a během okamžiku byl zase na nohou. Naneštěstí přišel o dřevěnou dýku, která mu vypadla z ruky, a zůstal mu jen krátký meč.

„Chyba, chlapče! Jsi moc předvídatelný." ohodnotil jeho výkon Melvin.

„Uff... Neříkals, že mne bude šetřit?"

„Moc neremcej. Na bojišti tě nikdo šetřit nebude. Víc si všímej! Najdi jeho slabinu!"

No jo, ale to se snadněji řekne, než udělá, pomyslel si Herbert. Ale i tak zkusil poslechnout žoldákovy rady. Chvíli jen uhýbal soupeřovým výpadům a sledoval ho. A opravdu! Dostal nápad a hned ho uskutečnil. Jean znovu zaútočil prostým bodnutím. Zloděj uskočil vlevo, pravou rukou se chytil oštěpu a přitáhl se k protivníkovi. Jeana tím sice dokonale překvapil, ale útok selhal na jeho pancéřovém rukávu. I tak mu však zvládl vytrhnout zbraň z ruky, odskočit a zahodit ji. Herbert si viditelně oddechl a polevil v ostražitosti.

„Dobře. Ale nepolevuj! Odzbrojit neznamená zabít!" Zakřičel na něj Melvin.

Měl pravdu. Jeanův kamenný obličej se zkřivil vztekem. „Tak to dokonči, ty pse! Ty smrade! Vrahu!" zařval žoldnéř a vyběhl přímo na nepřipraveného zloděje. Ten se hned složil na zem jako pytel brambor. Víc, než že je znova v poloze ležmo, ho trápily žoldnéřovy ruce, jež ho pevně svíraly kolem krku. Stále u toho opakoval: „Tak dělej! Skonči to!" Byl by nejspíš mladíka uškrtil, kdyby nezasáhl včas Melvin. „Hej, Jeane! Nech toho! Pusť ho už, sakra!"

Chvíli to trvalo, ale nakonec přecejen skladník poslechl. Těžce oddechoval a snažil se uklidnit. „Promiň." Vysoukal ze sebe, sebral hůl, vrátil ji na místo a rychle odešel.

„Uff... Co mělo tohleto při... bozích znamenat?!" vyjekl Herbert, sotva trochu popadl dech.

„Ale... celkem nic. Tohle se mu občas stává, když začíná mít soupeř navrch. Jean je jaksi... trochu jiný..."

„A... jak jsem si... vedl?"

„Dost dobře. S většinou z těch, co jsem trénoval by Jean velice rychle zametl. Hlavně nesmíš zapomínat na dvě pravidla. V boji nejdřív hledej soupeřovu slabinu!"

„Hm... Něco na tom asi bude... A jaké je to druhé pravidlo?"

„Nenech soupeře, aby poznal tu tvou!"

Melvin pomohl Herbertovi vstát a posadit se na jednu z beden, které se za hospodou jen tak povalovaly. Sám si přisunul jinou a doprostřed postavil dřevěný sud, dnem nahoru. Odněkud vyndal láhev vína a dva poháry a začal nalévat. Tvářil se docela spokojeně, ostatně jako vždy, když se před ním ocitlo něco k pití. Rozhodně nemínil zůstat jen u jedné sklenky.

„Ty, Berthrande, proč ses vlastně dal k armádě?" překvapí náhle verbíř nováčka.

„Pro peníze." vyhrkne ze sebe rychle Herbert. Počítal s tím, že mu tuhle otázku někdo dříve, nebo později položí. Melvin se sice netvářil, že mu to zrovna dvakrát věří, ale nic neříkal. „A ty jsi tu proč?"

„No... původně taky pro peníze, ale teď... asi ze zvyku."

„Ze zvyku?"

„Jo. Zní to sice blbě, ale je to tak. Toulám se světem už deset let a neumím nic. Jen se rvát."

„Tak proč toho prostě nenecháš?"

„Taky jsem o tom už přemýšlel. Ale problém bude asi v tom, že se mi tenhle život jaksi... začal líbit."

„Hmm..." Herbert Melvinovi zrovna moc nerozuměl. Být vojákem jen tak ze zvyku je něco docela jiného, než ta jeho zlodějna. On kradl, aby měl z čeho žít. Sice taky zrovna moc často neuvažoval o něčem jiném, ale on se jako zloděj narodil a vyrostl. Jinou volbu prakticky neměl. Tak nějak si zase vzpomněl na Ivana. Ten začal krást a podvádět jen kvůli penězům, podobně jako Melvin. I když často tvrdil, že ho hlavně baví to riskování, věděli všichni své.

„A ten Jean... ten je tu proč?" zeptal se po chvíli přemýšlení Herbert.

„Správná otázka. Taky už mne napadla. Jak sis asi všiml, tak toho tenhle chlapík teda moc neřekne. Za těch pět let, co ho znám nám o sobě prozradil sotva svoje jméno. Žádný dobrý společník do hospody to není, ale bojuje dost dobře, tak jsme si ho tu nechali. Z boje nikdy neutíká a rve se až do posledního dechu. Však jsi viděl, co udělal, když jsi ho odzbrojil."

„Ještě tak vědět proč..."

„To bych taky rád věděl. Girigion už ho za to taky několikrát řádně seřval. Prý se chová jako šílenec. Několikrát už ho taky málem zabili. Naštěstí jen málem! Sice se pak tvářil, jako kdyby nás chtěl všechny podříznout, ale nakonec ani nepoděkoval. Kdo ví, co za tím je... Nu což. Tak se zase zvedni! Uvidíme, jestli ses fakt něco naučil, nebo to bylo jen štěstí."

Hodnocení článku: Hodnocení 7.00, Hodnotilo 2 uživatelů