Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 18. díl

25.10. 2010 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (8) Kategorie Příběhy Hodnocení 5.00 Přečteno x1586

Pověste ho vejš, ať se houpá!

Pověste ho vejš, ať má dost!

Ne, nemusíte se bát, Herbert v příběhu nekončí. Ale věšet se bude! A nejen to!

Takže já hlavně doufám, že jste slušní, zákonů dbající občané, milí čtenáři. Ono by se totiž mohlo stát, že ta hlavna na špalku bude vaše! ;-)


Už to byl pomalu měsíc, co Herbert trávil ve vojenském ležení. Svůj odchod stále odkládal. Tréninky s Melvinem a Elanem rozhodně nebyly k zahození. Nikdy nevíte, kdy se vám takové věci mohou hodit. A když k tomu přidáte i to, že vás za to všechno platí a nejbližší bitva bude nejdříve za několik týdnů...

Herbert se zrovna procházel Riedumskými ulicemi. Neměl zrovna nic na práci a prostě se snažil jen tak zabít pár hodin. Jednou či dvakrát si taky zkusil, jestli ještě stále umí vybírat kapsy, jako dřív. A celkem ho potěšilo, že ano. Zrovna když se vracel zpátky do tábora, před hradbami, spatřil, jak směrem k němu běží Melvin.

„Sakra! To už je konec?!" křičel na něj udýchaný žoldák zdálky.

„Nevím, o čem mluvíš."

„No ta poprava přece!"

„Jaká poprava?!"

„Ty nic nevíš?! Tak pojď rychle za mnou, to něco uvidíš!"

Zloděj pochopil, že ve městě nejspíš dost narychlo pořádají veřejnou popravu nějakého zločince a Melvin si ji rozhodně nehodlá nechat ujít. Netušil však, co může být na něčem takovém tak zajímavého.

„Prosimtě, co jančíš? To jsi nikdy neviděl, jak někomu utínají hlavu, či co?"

„Ale jo, to jo. Jenže tohle bude něco trochu jiného. Jestli je pravda, co se povídá, tak na tohle dlouho nezapomeneš!"

Melvin se nemýlil a Herbert si tenhle zážitek opravdu dlouho, dlouho pamatoval.

Na náměstí už se stačilo sejít několik set lidí, takže pomalu nebylo kam šlápnout. Ve městě bylo tohle totiž něco jako společenská událost. Takové malé divadelní představení, do kterého se však dost obtížně shánějí herci. Ne, že by se v Riedumu nepopravovalo, to zase ne, ale když se podaří zajmout nepřátelského špeha, jistě mu jenom neuseknou hlavu.

Na dřevěném pódiu stálo šest vojáků, dva kati, rychtář a pochopitelně odsouzený. Na první pohled se zdálo, že půjde jen o pouhé věšení, ale přítomnost spousty dalších nástrojů a pomůcek napovídala něco jiného. Trestanec si před smrtí asi hodně „užije."

Rychtářův proslov netrval dlouho. Potvrdil, že jde opravdu o špeha z Auslosanu a Obchodní Rada rozhodla se jej předat k potrestání místnímu katovi, známému jako „Nemilosrdný." Znali ho na celé vrchovině. Své jméno si vysloužil tím, že nechával své „oběti" neuvěřitelně dlouho trpět, nedbaje jejich proseb, o rychlou smrt. Často se vše táhlo i několik hodin. Někdo ho měl za umělce, jiný za bestii. Nikdo, mimo jeho mladého učedníka neznal jeho tvář. Vždy ji pečlivě skrýval pod černou kapucí a šátkem. Málokdy něco řekl a ještě vzácněji se vůbec objevoval ve městě. Nejednou odmítl vyjít ze své chalupy za městem a místo sebe poslal učedníka. Nyní však byla jedna z těch mála příležitostí, kdy ji opustil, aby předvedl, jaký je mistr svého řemesla.

Nemilosrdný zahájil „představení" na šibenici. S pomocí svého učně přetáhl odsouzenci přes hlavu oprátku a podkopl stoličku. Vše učinil tak, aby se nešťastníkovi nezlomil vaz a on se pomalu dusil. Nechal ho tak dobré tři minuty. Tři minuty, které mu musely připadat jako třicet let. Sotva měl smrt na jazyku, levou rukou tasil kat bastardský meč a přesekl lano. Nemínil nechat ho zemřít tak rychle a snadno. Nebožák padl na zem, ale ne na dlouho. Přitiskli ho břichem ke zkrvavené, dřevěné zdi. Nemilosrdný vzal velký, železný hřebík a kladivo a bez zaváhání mu jím přišpendlil dlaň k podkladu. Strašlivý jekot se rozletěl celým náměstím, celkem čtyřikrát. Kat nespěchal. Úmyslně dělal v mučení přestávky, aby stihla bolest odeznít a nešťastník mu neomdlel. Pak se popravčí chopil připraveného karabáče a do krve ho zbičoval. Odsouzenec upadl do bezvědomí a museli ho probrat vědrem vody. Pak mu všechny hřebíky vyndali, čímž mu způsobili další utrpení.

Druhá polovina představení však měla být ještě horší. Nemilosrdný vzal kleště a vytrhl nebožákovi jazyk. Jako trofej ho zvedl nad hlavu, ukázal obecenstvu a hodil doprostřed davu. Odporné. To už měl ale v ruce jiný nástroj, doběla rozžhavenou dýku. Všichni čekali, že ji použije k oslepení odsouzeného, ale spletli se. Vypálil mu jen jedno oko, aby stále mohl sledovat, co ho čeká. Konec tohoto zvráceného divadla se pomalu blížil.

Učedník provlekl dírou v dlani provaz a zatáhl. Nešťastníkova ruka se zvedla nahoru, přímo před něj. Kat podruhé tasil meč a ťal. Špeh tak přišel o další část těla. I ta se rychle ztratila v záplavě lidu. Nemilosrdný chvíli posečkal, než se jeho oběť zase trochu uklidní. Nespěchal. Doslova se v tom vyžíval. Náhle znenadání vyrazil a rozsekl nebožákovi břicho. Vnitřnosti klečícího zoufalce vypadly na zem. Stále žil, na takové zranění se umírá velice dlouho a hodně, hodně bolestivě. Vskutku příhodné završení této zrůdnosti. Ale kat tam stále nehybně stál, s mečem v ruce. Vytrval pět minut a pak stejně náhle, jako již několikrát předtím, zasvištěla zkrvavená čepel vzduchem. Plochým seknutím připravil klečícího odsouzence o hlavu. Zbytek těla ještě chvíli křečovitě setrval v této pozici, zatímco hlava se kamsi odkutálela. Nemilosrdný jakoby nic schoval svůj meč a opustil popraviště.

„Tak a je to. Představení skončilo." řekl na konci popravy klidně Melvin.

„Kvůli takovéhle odpornosti jsme se štvali přes půl města?"

„Jaké odpornosti, kamaráde? Víš ty, jaká je tohle fuška? Trápil ho tam skoro hodinu a udržel ho naživu! A přitom mu tam omdlel jenom jednou! A stejně, ten chlap si to zasloužil."

„I tak to byla jen jatka." S Herbertem to hodně zamávalo. Popravu už sice viděl, Beren chtěl, aby věděl, co ho čeká, když neuspěje, ale zpravidla jen rychlé stínání hlav, nebo pár uříznutých rukou, uší a nosů. Něco tak zrůdného vážně nečekal. Ten chlap se tím neživí, on se v tom vyžívá. Snad se mu nedostane do rukou i on.

Hodnocení článku: Hodnocení 5.00, Hodnotilo 1 uživatelů