Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 20. díl

8.11. 2010 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (4) Kategorie Příběhy Hodnocení 8.00 Přečteno x1210

Konec zlatých časů, aneb Zpátky do civilu, aneb A jede se dál.


Plánovaný útěk se nakonec nekonal. Sotva dorazil Herbert do tábora, sezval si generál Girigion všechny muže doprostřed tábora. Šest set žoldnéřů se shromáždilo na malém prostranství, okolo svého velitele, který se postavil na odkrytý vůz, aby byl všem na očích.

„Takže chlapi, jak se zdá, tak se ti kupčíci konečně rozhoupali. Dneska ráno oficiálně vyhlásili Auslosanu válku! Takže si laskavě všecko spakujte a namastěte si pod kolenama, protože zítra ráno vyrážíme na sever!"

„No konečně! To to trvalo!" ozývalo se o překot mezi vojáky. Spoustu z nich už očividně zahálení unavovalo. Ono sice pár volných dní není k zahození, ale všeho moc škodí. A navíc jsou bitvy vedle žoldu hlavním zdrojem zisku. Nevěřili byste, kolik vám takové rabování a obírání mrtvých může vynést. Herberta ovšem tyto zprávy příliš nepotěšily. Přesun na bojiště znamenal, že útěk teď bude velice obtížný, pokud ne nemožný. Vycházky do města skončily a ostražitost hlídek stoupla. Myšlenka brát žold a pak vzít roha, sotva zarachotí zbroj, není nová.

Po tomto stručném a věcném proslovu se vojáci čile pustili do práce. Zásoby, zbraně a vybavení nakládali pod dohleden Jeana na vozy. Jak byl většinou nečinný, tak byl teď aktivní. Pobíhal od jednoho povozu ke druhému a snažil se vše co nejlépe uspořádat. I když nic neříkal a tvářil se klidně, většina lidí tušila, že už mu z toho jde hlava kolem. Ono uspořádat materiál pro provoz celého vojska není jen tak. Herbert původně chtěl tohohle zmatku a shonu využít, proklouznout do města a zběhnout, ale jeden z důstojníků mu to rychle zatrhl. Sotva si všiml, jak zahálí, zařadil ho mezi nosiče. Večer už sotva pletl nohama a na útěk ani nepomyslel. Spal jako dřevo.

Ráno se žoldnéřský oddíl vydal na pochod k severu, k Auslosanu. Stejný cíl měly další tři tisíce riedumských vojáků. Ti však procházeli jinými trasami. Nedalo se totiž říct, že by šlo o nečekané tažení. Vojsko se scházelo už dva měsíce a něco takového se jen těžko utají. Ani spory Riedumu s Auslosanem nebyly nic nového. Místo jednání o míru se města věnovala spíše hledání spojenců. Na Kvilamu se často vytvářely malé koalice, které však nepřežívaly dlouho. Trvalo to už téměř třicet let a nikdo nevěřil, že se to změní.

Ani během cesty proti nepříteli se nedařilo Herbertovi utéct. A to hned ze dvou příčin. První představovaly stále ostražité stráže, druhý verbíř Melvin. Tomu teď chyběl jak chlast, který mu Jean odmítl vydat, tak ženské. Proto teď většinu času trávil v Herbertově společnosti. Jednak ho stále ještě trénoval v boji, dvak si ho celkem oblíbil. Nejspíše na tom měla značný podíl Melvinova ukecanost a Herbertova mlčenlivost. Vyprávěl mu své příhody a zážitky ze života žoldnéře. Kde všude byl, pod kým sloužil a tak podobně. Zloděj většinou jen přikyvoval a jen občas se ptal na podrobnosti. Moc ho to nezajímalo, ale přesto se toho hodně dozvěděl. Melvin hodně cestoval, hlavně mezi Kvilamem a Východem. Jak se zdá, tamní panovníci se nemají příliš v lásce a pro schopného žoldnéře není problém uživit se.

Určitou šanci k útěku nabízela možnost, že pošlou Herberta na průzkum okolí. Zatím ho však nebylo třeba, neboť procházeli převážně otevřenou, rovinatou krajinou. Navíc se stále ještě nacházeli dost blízko Riedumu, takže jen těžko by zde narazili na nepřítele. Nezbývalo než čekat.

Pátého dne dorazila kolona k okraji menšího lesíku. Generál Girigion nařídil zastavit a svolal poradu důstojníků. Měl proč být obezřetný. Včera překonali hranice Auslosanu a nepřátelské oddíly jistě nebudou daleko. A široko daleko byste nenašli vhodnější místo pro přepadení. Samozřejmě, že mohli sejít z cesty a les obejít, ale ani to by se neobešlo bez obtíží. Z levé strany měli mírný svah, pod kterým protékala menší řeka. Dostat přes ni vozy a všech šest set mužů by jim zabralo půl dne. Vpravo se táhla louka, porostlá vysokou trávou. Tudy by se s trochou dobré vůle dalo pokračovat. Ovšem podle map, které s sebou měli, by se hodně odchýlili z původního směru. Les se táhl dobrých dvacet kilometrů. Navíc, kdyby měli obcházet každou takovou překážku, protáhlo by se tažení o měsíc. Nezbývá, než lesem projít. Ale vběhnout do pasti jen tak taky nehodlal. Přikázal Elanovi, aby s několika svými lidmi hvozd prozkoumal.

„Takže jako vždycky, hoši. Malý, rychlý průzkum. Kdybyste narazili na nepřítele, honem zase zpátky. Žádné hrdinství, jasný?"

„Jo, jasný."

Elan si na akci vybral Herberta a Štefana, člověka, který vypadal jako opravdový zálesák. Střední postava, dlouhé, černé vlasy a zjizvený obličej bez vousů. Na sobě měl koženou zbroj, vlastní výroby, zelený plášť, přes rameno luk a za pasem tesák. Dřív se prý živil jako lovec. V oddíle platil za jednoho z nejstarších a nejzkušenějších.

Les prohledávali asi hodinu. Když zjistili, že na jeho kraji nejsou žádné skryté, přepadové oddíly, dost si oddechli. Pokud tady opravdu jsou, neví o nich. Tedy, alespoň zatím ne. Postupovali pomalu a obezřetně, snažíce se využívat lesního přítmí. Herberta napadlo, že tohle bude přímo ideální příležitost k útěku, kdyby si ho ovšem Elan nedržel pořád vedle sebe. Holt nováček musí být pořád pod dozorem, i když je schopný. Tady není prostor pro chyby. Pokud by ale došlo k boji, snad by se mu podařilo nějak se vypařit. Jenže naneštěstí, nebo možná naštěstí, v lese na nikoho nenarazili. Ušli asi kilometr a mimo několika starých stop nenašli žádné známky o pohybu nepřátel. Zpátky se tedy vraceli po cestě. Nebezpečí očividně nehrozilo a neměli důvod prodírat se křovím. Vše proběhlo v pohodě.

Ovšem jak se říká, nechval dne před večerem. Když se pomalu blížili k okraji lesa, kde na ně měl čekat hlavní voj, zaslechli ryk boje a řinčení zbraní. Přidali do kroku a na konci hvozdu se zarazili. Žoldnéři zápolili s přesilou nepřátel. Zpočátku jim nebylo jasné, kde se vzali, ale udusaná tráva dávala na tuto otázku celkem jasnou odpověď. Ti smradi se celou dobu trpělivě schovávali v porostu, mezi lučním kvítím. Přítomnost jízdy navíc svědčila o tom, že se jich několik přecejen schovávalo v lese, ovšem dost daleko od cesty. Nyní však nebyl čas „kochat se" pohledem na bitku. Museli se rozhodnout, jestli se zapojí do boje a pomůžou svým druhům, nebo se schovat v lese a počkat až jak to dopadne.

„Do háje! Dělejte, než bude po všem!" zaklel Elan, tasil meč a vyrazil do bitvy jako první. Štefan zareagoval podobně. Sundal ze zad luk a za běhu poslal na nepřítele několik šípů. I Herbert se k nim přidal, ač nechápal proč. Sakra, vždyť na něco takového tak dlouho čekal! Teď přece může jednoduše vycouvat zmizet v lese a nikdo mu v tom nemůže zabránit! Najednou mu došlo, co ho žene do boje. Nechce jen tak utéct a nechat své druhy na pospas osudu. Tohle ho Beren neučil. Sice ho vždycky nabádal, ať se nežene do zbytečného boje, který nemusí vyhrát, ale ne, když jde o jeho přátele! Sakra! Melvin je sice ukecaný ochlasta a proutník, jenže i tak je to kamarád! Nevěřili byste, jak snadno vám někdo přiroste k srdci.

Žoldnéři se bili jako draci, však taky nebyli žádní nováčci. Jenže proti přesile, jež vás napadne ze zálohy, toho často moc nezmůžete. Dobrá polovina už jich padla. Zbytek se uchýlil za vozy a použil je jako provizorní opevnění, na ochranu před jízdou. Na bojišti panoval docela velký zmatek. I přes snahu generála False, který se držel v čele voje a snažil se zorganizovat protiútok, bojoval každý sám za sebe.

Herbert, Elan i Štefan se připojili ke Girigionově skupince. Nejspíše proto, že byla nejblíž a taky chápali, že zde mají asi největší šanci přežít. Vojevůdce seděl na koni a na sobě měl odlehčenou plátovou zbroj, přesně takovou, jakou používá varijská jízda. Rány rozdával dlouhým mečem a kryl se malým, kulatým štítem. Kolem něj se, včetně tří průzkumníků, shromáždilo asi třicet žoldáků. Mezi nimi i Melvin.

„No to je dost, že jste tady!" křikl verbíř na nově příchozí. „Jdete zrovna v nejlepším!"

Pak se vrhnul na auslosanského jezdce, který se řítil směrem k nim. Očividně hodlal projet kolem a máchnutím meče připravit o život dalšího z obránců. Melvin vystoupil z chlumu a nalákal nepřítele na sebe. Útočník natáhl paži a připravil se k úderu. Žoldnéř vyčkal a na poslední chvíli se sehnul a obouručním mečem sekl koně přes nohy. Zvíře se vzepjalo a svalilo se na levý bok. Jezdci vyklouzl při pádu meč z ruky a neměl se čím bránit. Jeho konec přišel rychle.

To už se k nim ale blížil početný oddíl nepřátel. Přibližně pětatřicet těžkooděnců, podporovaných dvacítkou lukostřelců. Ti hned poslali na obránce salvu a několik jich poslali na věčnost. Girigion okamžitě zavelel k útoku a sám vyrazil vpřed. Objel řadu štítů a pustil se do lukostřelců, kteří se stihli stáhnout dozadu. Žoldáci uposlechli rozkaz. Nic jiného, než se pokusit prorazit linii nepřátel, jim nezbývalo. Stáli proti přesile a nejeden z nich by v boji muže proti muži rychle podlehl. Štefan a několik dalších střelců vylezli na blízký vůz. Odtud jim v palbě nic nebránilo a mohli tak podpořit své druhy v boji. Herbert se pochopitelně příliš kupředu nehrnul. Proti těžkooděnci toho jen s mečíkem a dýkou moc nezmůžete, obzvláště, když je jich celý houf a vy nemáte prostor. Proto na ně šel z boku, podobně jako několik jeho druhů. Auslosanští se snažili udržet obdélníkovou formaci a úplně zapomněli na křídla. Nejspíš za to mohlo fakt, že jejich velitel, který se předtím nacházel vzadu, mezi lukostřelci, nyní ležel na zemi s obličejem zalitým krví. Girigion rozhodně nezahálel. Trojřad pěšáků se rychle dostal do obklíčení. Jeden se tlačil na druhého a místa k manévrování moc nezbývalo. Než instinktivně utvořili kruh, třetina jich padla.

Lukostřelci se zatím vesměs rozprchli. Poslední tři se drželi o kus dál. Právě na ty se zaměřil generál Fals. Tryskem vyjel na jednoho z nich. Ten ovšem projevil velkou odvahu. Místo útěku založil šíp, natáhl, zamířil a čekal. Vojevůdce se nezadržitelně přibližoval. Dvacet metrů, patnáct metrů, deset metrů, pět metrů. Na poslední chvíli vystřelil a uskočil. Na tak malou vzdálenost by střela jistě snadno prorazila i Girigionovu plátovou zbroj. S tím, že by střelec minul, se jaksi nedalo počítat. I tak by měl ale velkou šanci na přežití. Železo by šíp přecejen o dost zbrzdilo. Ke své smůle byl však vojevůdce zastáncem otevřených helem. V uzavřených, takzvaných „hrncových," se prý dusil a houby viděl. Lučištník proto poslal šíp do jeho obličeje. Strefil se do levého oka. Generálovo bezvládné tělo spadlo střelci přímo k nohám. Vypadalo to, jako když se lovec chlubí svým úlovkem. Obzvláště cenným úlovkem.

Žoldnéři si smrti svého velitele hned nevšimli. Těžkooděnci je plně zaměstnávali. Teprve po chvíli kdosi zakřičel, že Girigion padl. Většinu z nich to hodně, ale opravdu hodně nasralo. Pár se jich vrhlo na lukostřelce a zbytek zvýšil svou snahu o likvidaci bránících se asulosanských pěšáků. Těch už i přes úpornou snahu vydržet, nezbylo mnoho. V obklíčení a bez velení se těžko bojuje. Navíc na ně stále doráželi střelci, umístění na voze a tihle žoldáci jsou tvrdí a zkušení veteráni. Netrvalo dlouho a pobili do jednoho. I tak ale utrpěli nemalé ztráty. Z třiceti žoldáků zůstalo sotva patnáct.

Bitva však i přes toto malé vítězství pokračovala. V koloně stále zápolily skupinky obránců s auslosanskými útočníky. Ti zatím nedávali najevo příliš velkou ochotu ustoupit. Herbert a ostatní tedy vyrazili na pomoc ostatním. Mezi dvěma vozy se drželo půltuctu žoldnéřů, proti dvojnásobné přesile. Nebyl problém je nenadálým útokem zezadu zlikvidovat. S novými posilami tedy pokračovali dál, k zadnímu voji. Po cestě se proti nim ale vyřítilo osm rytířů. V rukou drželi dlouhá jízdní kopí. Tihle nehodlali jen tak projet okolo a zabít pár protivníků. Chtěli do nich najet přímo a doslova je převálcovat. Lukostřelci po nich sice párkrát vystřelili, ale sami nevěřili, že by tím útok těchto železných kolosů zastavili.

Znenadání se objevila dost nečekaná pomoc. Z mezery mezi vozy, kolem které rytíři zrovna projížděli, vyběhli čtyři kopiníci. Než si jich kdokoliv všiml, strčili své oštěpy koním mezi nohy. Netřeba snad dodávat, že tohle mělo pro jízdu dost nepříjemné následky. Polovina jich spadla hned a další se poroučela na zem vzápětí, když se jim pod nohy připletli jejich spolubojovníci. Takže k cíli nakonec dojeli jen dva rytíři, čímž přišel útok o zdrcující razanci. Žoldnéři je strhli z koní na zem a zabili. Pak se vrhli i na zbylé, bezvládně ležící útočníky.

„Díky za pomoc, chlapi. Už jsem si myslel, že nás zadupou do země." poděkoval kopiníkům Melvin. Ti se jen zasmáli a mávli rukama. Tedy až na jednoho z nich, který jen lehce přikývnul a sehnul se pro jedno z kopí, po mrtvých rytířích. Jeho vlastní se zlámalo. Herbert v něm poznal Jeana. Čas radovánek ale ještě nepřišel. Podél vozů se blížil další silný oddíl auslosanských. Přibližně padesát pěšáků. Žoldáci na nic nečekali a vyšli jim vstříc. Bitva vrcholila.

Obránci se drželi statečně, ale pomalu se projevovala jejich únava a početní převaha nepřítele. Jakoby to nestačilo, proklouzlo několik útočníků za vozy a teď chtěli vpadnout žoldákům do boku. Naštěstí si jich zavčasu všiml Jean. S mocným bojovým pokřikem a kopím namířeným dopředu se rozběhl přímo do houfu auslosanských. Hrot oštěpu zabodnul do nejbližšího protivníka a jako velká voda se prohnal skrze ochromené pěšáky. Vypadalo to, jako kdyby nesl maso na špízu. Asi po dvaceti metrech se zastavil, vyndal zbraň z mrtvoly a otočil se vstříc dalším nepřátelům.

Herbert si všiml Jeanova výpadu a rozhodl se mu jít na pomoc. V chumlu se mu stejně nebojovalo zrovna nejlépe. Prošel mezerou a vpadl jim do zad. Auslosanští se plně věnovali boji s kopiníkem. Nebyl problém jednoho z nich zezadu probodnout. Skladník zatím zabil další dva. Třetí se po něm naplocho ohnal mečem. Minul a sám musel uhýbat před hrotem kopí, které zasvištělo před jeho hrudí. Mimo poškrábané zbroje se mu nic nestalo. Rychlým seknutím zasáhl Jeana do levé dlaně prorazil plátovou rukavici a vyrazil mu kopí z rukou. V domnění, že má navrch se pousmál. Kopiníkův obličej se zkřivil vztekem. Skočil po pěšákovi a chytil ho kolem krku. Ten se pochopitelně nedal jen tak. Strhl soupeře na zem. Chvíli se tam převalovali, jak se jeden se snažil dostat druhého pod sebe. Takhle se dostali až ke kraji svahu. Než bys řekl švec, kutáleli se po srázu dolů, kde spadli do řeky. Jak se zdálo, ani studená voda Jeana nezchladila, protože stále držel svého protivníka kolem krku a vypadalo to, že se ho snaží utopit. Voda je zatím unášela dál po proudu a brzo zmizeli z dohledu.

Herbert se ovšem nemohl věnovat této podívané dlouho. Stále ještě tu byli dva auslosanští vojáci. První z nich zaútočil seknutí seshora. Zloděj útok vykryl a odpověděl kopnutím do břicha. Protivník se v bolestech prohnul a pochopitelně dost polevil v obraně. Než toho ale Herbert stihl využít, ohnal se po něm druhý soupeř. Ten už si, na rozdíl od svého druha, dával větší pozor. Pokaždé, když zlodějíček jeho útok odrazil, hbitě se stáhl zpátky. Hrál hlavně o čas. Věděl, že jakmile se jeho společník vzpamatuje, bude to dva na jednoho a jejich šance výrazně stoupnou.

Současný vývoj situace se Herbertovi pochopitelně nelíbil. Vyřídit jednoho soupeře po druhém je mnohem výhodnější. Oba najednou tak snadno nevyřídí. Musí zvolit jinou taktiku. Na oko zaútočil, uskočil dozadu a hodil po pěšákovi nůž. Strefil se do protivníkova pravého kolena. Auslosanec zaklel a na chvíli přestal dávat pozor. I ten krátký okamžik ale zlodějíčkovi stačil na to, aby mu vykopl meč z ruky. Druhý voják se ale přecejen dokázal vzchopit a sekl Herberta do levého ramene. Zlodějíček zasykl bolestí. Než se nadál, dostal i on pořádný kopanec, do levé holeně. Podlomily se mu nohy a zůstal klečet na zemi. Protivník se zatím chystal k poslednímu úderu. Ten však už nepřišel. Z jeho hrudi se najednou vynořila zkrvavená čepel. Melvin ho zezadu probodl. Poslední Auslosanec na nic nečekal a utekl.

„No vidíš. Sice žádná sláva, ale už se lepšíš. A mimochodem, přežils svou první bitvu, gratuluju." chválil Herberta verbíř, když mu pomáhal na nohy.

Zbytek útočníků se konečně stáhl. Žoldáci vyhráli. Nešlo ovšem o takové vítězství, které byste chtěli oslavovat. Nejdříve museli pohřbít své padlé. Napočítali jich tři sta sedmdesát osm. Téměř dvě třetiny regimentu. Největší ztrátu však představovala smrt Girigiona False, jejich velitele. Hned jakmile zaopatřili mrtvé, svolali poradu.

„Dobrá, kamarádi," pronesl na úvod jeden z důstojníků. „Nebudu chodit kolem horké kaše. Starý Girigion je mrtvý. S tím už nic nenadělám. Otázka zní, co dál?"

Mezi žoldáky se hned rozjela živá debata. Slova se ujal Melvin. „Já to vidím takhle. Můžeme si zvolit nového vůdce a pokračovat dál, k Auslosanu, nebo se vrátit do Riedumu, nebo to tady rozpustit, rozdělit peníze z pokladny a jít si každý svou cestou."

„K Auslosanu nemůžeme! Je nás málo, ještě jedna taková past a pobijí nás do jednoho!"

„No jo, ale ti kupčíci z nás taky nebudou zrovna nadšení, když se vracíme s nepořízenou."

„No a? Vytáhli jsme na Auslosan, přesně jak chtěli! Není to naše chyba, že nás odrazili."

„O to tady vůbec nejde. Ti udělají všechno možný, jen aby nám nemuseli platit."

„Já nevím jak vy, ale já na to kašlu! Najdu si nějakou dobrou hospodu, pár dní si odpočinu a půjdu jinam. Stejně bychom dostali jen pár šupů. Jako vždycky. Moc bych se nedivil, kdyby ti kupčíci o tomhle přepadu věděli dopředu! Nás žoldáky přece vždycky posílají do první linie!"

„Když na to nemáš žaludek, tak sem nelez!"

„Cos to řekl ty..."

„Dost! Tohle dohadování nemá cenu. Raději se pusťme do toho hlasování, než se vrátí, aby nás dorazili. Kdo chce pokračovat dál?"

Většina žoldnéřů jen zavrtěla hlavou. Za tichého mručení se zvedlo jen pár rukou a i ty zase nakonec klesaly dolů.

„Takže nikdo. A co návrat zpátky?"

Tento návrh už měl o dost větší podporu. Zhruba dvě třetiny přítomných s ním souhlasily.

„Dobrá. A kdo chce odejít?"

I s touto volbou se ztotožnila spousta vojáků. Sice na zase tolik, ale pořád docela dost. Mezi nimi byl i Herbert. V podstatě po ničem jiném netoužil.

„Hm... takže to uděláme takhle... Kdo chce, může odejít, my ostatní se vracíme do Riedumu."

Tím porada skončila. Těm, kteří se rozhodli oddíl opustit vyplatili z pokladny poslední žold a vydali taky trochu jídla ze zásob. Mohli si to dovolit. Po tak nenadálém snížení stavů by jim to vystačilo i na dva měsíce.

„Takže ty to tady balíš?" optal se Melvin Herberta, když mu předával mošnu s trochou proviantu.

„Už to tak bude..."

„Myslel jsem, že vydržíš déle. Kam půjdeš?"

„Sám nevím. Asi zpátky na západ, za hory."

„Takže na Korsah. Hm... celkem slušná štreka. Ale jiná volba vlastně není."

„Asi ne." Herbert se ušklíbl. Další trasa přes Riedské hory sice existuje, ale znovu by tamtudy nešel ani za všechno zlato světa.

„Tak šťastnou cestu, Berthrande. A nezapomeň, kdyby se ti zastesklo po vojenským životě, víš na koho se obrátit. Máš na to."

„Cha, jediný co umím, je přežít. Ale díky za nabídku. Třeba se ještě potkáme."

„Tady přece nikdy nešlo o nic jiného, než o přežití. Tak sbohem, chlapče."

„Sbohem, Melvine."

Zloděj mohl konečně svobodně putovat dál. Sice ne všechno vyšlo tak jak původně plánoval, ale jinak mohl být spokojený. Přežil.

Hodnocení článku: Hodnocení 8.00, Hodnotilo 2 uživatelů