Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 21. díl

22.11. 2010 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (6) Kategorie Příběhy Hodnocení 8.00 Přečteno x1212

Vítejte v městečku Korsah. Možná to tak nevypadá, ale tohle místo má dosti slavnou minulost. To sice Herberta, alias Berthranda v tuto chvíli příliš nezajímá, ale jestli se chce dozvědět víc, bude muset nějakou tu lekci z historie přetrpět.


Herbert se vydal k Dračí průrvě, jediné cestě dál na západ. Ač tato strategicky významná oblast stále patří ke Kvilamu, je nyní pod kontrolou jednotek Varijského císařství. Dříve stávala na jejím západním konci pevnost Korsah. Ta se ovšem po Velké Válce Západu ocitla i s přilehlým okolím v rukou bývalého žoldáka Falvina Folga. Ten se k moci dostal po vzpouře purkrabího Filipa, bratra knížete Mlata I. Na rozkaz knížete Falvin pevnost dobyl a sprovodil zrádce ze světa. Vzápětí však došlo i k vraždě panovníka a žoldák si ponechal tuto oblast ve svých rukou. S pomocí císaře Mihaila II. odrazil regetenské útoky ze severu a na konci války stál na straně vítězů. Tím oficiálně vznikl Západní Kvilam. V knížectví tou dobou začínala občanská válka proti kněžně Marii „Krvavé", které trvá v podstatě dodnes. To zajistilo této malé zemičce po mnoho dalších let klid.

Folg ovšem zemřel asi před dvanácti lety, za nevyjasněných okolností. Z neznámých příčin vypukl na Korsahu požár a téměř všichni jeho obyvatelé zahynuli. Nastalo bezvládí, které ukončil až příchod varijské posádky a celá oblast se tak vlastně stala součástí císařství. Správním střediskem se stalo městečko Korsah, ležící v údolí, přímo pod troskami pevnosti, jež nebyla nikdy obnovena a v níž prý dodnes straší duchové zemřelých.

Herberta však místní historie vůbec nezajímala. Měla to pro něj být jen zastávka v cestě dál, do nějakého západního města. Uvažoval hlavně o Variji, Slaromu a Ranze. Wilemburg a Niedue mu přišli příliš riskantní. Dosud se pevně nerozhodl, především proto, že putování do Korsahu poněkud protáhlo, neboť se pro větší bezpečnost nedržel kupeckých tras a silnic. Zkrátka a dobře, než se k Dračí průrvě dostal, dvakrát zabloudil. A pořádně. Málem skončil místo v Korsahu v Hauenstadtu. Po devíti dnech bloudění ale nakonec šťastně dorazil do cíle.

Pomalu se smrákalo a tak nebylo divu, že se v první řadě rozhodl vyhledat nějaký slušný hostinec. Ulice se již téměř zcela vylidnily. Jenom sem tam ještě někdo přešel nebo přeběhl. Tady už bylo přecejen cítit, že je únor a ne červenec. Kdo mohl, schovával se před studeným větrem doma, v teple. Stejně tak Herbert se snažil protivnému mrazu uniknout. Přetáhl si přes hlavu kapuci a zachumlal se do pláště. Sklopil hlavu, přihrbil se a šel podél zdi. Jen občas se rozhlédl, aby se zorientoval.

Znenadání se zpoza rohu kdosi vynořil a povalil ho na zem. Ihned instinktivně sáhnul po meči, připraven tasit a bránit se, v domnění, že jej někdo přepadl. Místo svalnatého bandity však spatřil jen jakéhosi, sotva metrového mužíka, s holou hlavou a šedivou bradkou, jak se válí na zemi, stejně jako on. Vypadal jako trpaslík, jenže ti bývají obvykle drobet vyšší, silnější a chlupatější. Tenhle se sice také nejspíš narodil v podzemí, ale byl to gnóm. Gnóm, který se právě chytal za hlavu a nadával jako dlaždič.

„Krucinálfagot, himelhergot, krucajselement,... Sto ran do kamene! Nemůžeš dávat pozor na cestu, kolohnáte?!"

„A pro vás to neplatí?"

Herbert se poněkud uklidnil. Od tohohle človíčka mu nebezpečí rozhodně nehrozí. Gnóm u sebe neměl žádnou zbraň. Zato vedle něj ležela povalená nůše a několik knih, svitků a listů. Sotva se mužík trochu vzpamatoval, začal je horečně sbírat.

„Hele, mladý pane, co kdybyste mi s tím aspoň pomohl, když už jsem to kvůli vám vysypal?"

„Ale jo, to bych mohl."

Přiložil tedy ruku k dílu a podal mu spis, jež se zakutálel o kus dál. Přecejen se na té zimě našlo něco dobrého. Ulice nebyly dlážděné kdyby půda nezamrzla, váleli by se v bahně. S nůší na zádech už se zase gnómovi zlepšila nálada. Oprášil se a pozorně si Herberta prohlédl.

„Jak tak koukám, ty asi nejsi zdejší."

„Je to na mně tak vidět?"

„Většina místních sebou nenosí takové železářství jako ty. Kupec asi nebudeš... tipoval bych spíš žoldáka, nebo dobrodruha. Mně říkají Daquar. A tobě?"

„Berthrand. A vy zase vypadáte na nějakého kronikáře, nebo knihovníka, nebo se pletu?"

„Tak trochu. Živím se jako písař, ale historie je můj koníček. Víš co? Pojď, za mnou, ať tady zbytečně nezmrzáme. Dneska je opravdu kosa... brr..."

Proti tomuto návrhu nebylo námitek. Daquar dovedl Herberta na malé náměstí. Zde se nacházel nejen hostinec, ale i několik obchodů a dílen a hlavně radnice, vedle níž se krčil menší, měšťanský domek, obrostlý břečťanem. Nápis „Písař Daquar" dával jasně najevo, komu tahle stavba patří.

Vnitřek obydlí vyplňovaly téměř beze zbytku regály a poličky, přetékající všemožnými písemnostmi. Na první pohled bylo jasné, že jejich majitel úklidu příliš mnoho času nevěnuje. Prach, ušmudlaná okna a pavučiny. Přímo naproti dveřím stál stolek, zavalený knihami a psacími potřebami. Před něj složil gnóm nůši a zapálil svíčku.

„Jako doma, chlapče, jako doma."

„Koukám, že to není jenom koníček, ale pořádný valach!"

„Co? Jo ty myslíš ty knihy... No, sem tam někde něco seženu. Ale nevěřil bys, kolik věcí se z nich člověk dozví. Třeba zrovna tady tohle... To jsem našel dneska na Korsahu, teda na té pevnosti nahoře, aby bylo jasno..."

Daquar vyskládal několik svazků na stůl a pak začal svému hostu šermovat před nosem několika srolovanými lejstry. Tomu sice byly všechny tyhle spisy ukradené, ale aby neurazil, předstíral jistý zájem.

„No, já nevím, ale ta zřícenina nahoře nevypadá zrovna jako knihovna..."

„To je pravda. Taky jsem nevěřil, že tam najdu něco cenného, když jsem to tam šel před týdnem prozkoumat. Koneckonců, po požáru toho moc nezůstalo a dvanáct let je dlouhá doba. Ale i tak se mi tam podařilo něco vyšťourat. No jen se na to podívej..." Gnóm rozvinul ruličku svitků a rozložil je na stole. „Tak tohle, tohle je Zakládací listina hradu Korsah! Téměř sto let stará! Neuvěřitelná vzácnost... A tady, Právo várečné pro zdejší město. Představ si to... A-a teď se podrž! Výpis ze Zemských desek, rok 1199! Úžasné..."

Popravdě řečeno, to co by Daquar v tuto chvíli nevyměnil ani za bednu zlata, přišlo Herbertovi asi tak cenné, jako kůra uschlého stromu. Proto jen přikyvoval a sem tam mu jeho sbírku pochválil, aby neurazil. Ale nakonec se přecejen našlo něco, co ho v té haldě pergamenů, nejrůznějšího původu zaujalo. Šlo o nákres jakéhosi přívěšku, který se nápadně podobal amuletu, skrytému ve zlodějově botě. Sice nešlo o zrovna mistrovské zpodobnění, ale písmena MK se nedala přehlédnout. Bohužel u něj nebyl žádný popisek, který by mu řekl něco o tom, co se tady děje a co je na něm tak výjimečného. Možná se něco dozví od Daquara...

„A tohle máš taky z Korsahu?"

„Co? Jo tohle? Ano, taky. Pokud se nepletu, je to stránka z deníku Falvina Folga. Jen ho otoč a podívej se."

Herbert tedy obrátil kresbu. A skutečně, druhá strana byla od shora dolů pokryta drobným písmem. Sice se na něm dost znatelně projevil nejen zub času, ale přesto se to dalo přečíst.

 

9. října 1233

Král Erik se vzdal! Konečně můžeme slavnostně oznámit konec války. Pochopitelně vítězný. Škoda jen, že se toho Hans nedožil. Byl to dobrej chlap. Nyní už zbývají jen mírová jednání, která jsou mi mimochodem vcelku ukradená, a Mirtekaragain. Toho ale budeme muset nejdřív najít.

10. října 1233

Udeřili jsme na Erika a zjistili, že naše podezření bylo pravdivé. Mirtekaragaina skutečně podporoval on. Poskytl mu dokonce i několik „učedníků" a potřebné vybavení. Prý mu za to slíbil mocnou zbraň a vládu nad světem. Blbec. Věřit takovému zmetkovi se nevyplácí. Co je ale důležitější, ví, kde je jeho skrýš! Alespoň přibližně. Prý ho najdeme v jeskyni, poblíž Sajvory, sopky v Tachianských horách. Zajímalo by mne, proč si všichni tihle čáryfuci vybírají takové přitroublé schovávačky. Jako kdyby jim nestačila nějaká pěkná vila ve městě. Ale to je teď jedno.

Znovu nás navštívila Natasha a přinesla nám zajímavé informace. Podle všeho má ten zmetek přecejen ještě pár kompliců. Někdo zlikvidoval Natashina společníka, Romanova a zkusil zabít i ji. Asi bychom si měli dávat pozor... Nicméně potvrdila nám, že Mirtekaragain se opravdu skrývá nedaleko Sajvora. Zbývá už tedy jen poslat toho zmetka do pekel!

Do hor jsme tedy vyslali Andreje, Indis, Ruffuse a Gregoriuse. Nejraději bych tam poslal celý regiment, ale čím míň lidí o tom ví, tím líp. Navíc se k nim přidala Natasha. Očividně ji Romanovova smrt dost zasáhla. Nejspíš si byli bližší, než se zdálo... Ale i tak to pro ně bude vítaná posila.

12. října 1233

Abych pravdu řekl, nevím, zda se radovat, nebo se mít obavy z budoucnosti. Mirtakaragain je mrtvý. Ale nezabil ho nikdo z našich. Andrej, Indis, Ruffus, Gregorius a Natasha bez nesnází pronikli do jeho doupěte a to, co tam našli, je dost překvapilo. Čarodějova hlava se válela v rohu místnosti a ten zbytek seděl za stolem. Někdo toho smrada zabil. Nebylo pochyb, že to byl on. Natasha ho bezpečně poznala a několikrát si to ověřila.

Nevíme, kdo to udělal. Podle nalezených poznámek a deníku se všech svých učedníků a služebníků dávno zbavil. Tedy až na jakéhosi... „Sýčka." Není zcela jasné, co je ten chlap zač, ale asi se s Mirtekaragainem nepohodl. Ještě podivnější ale je, že všechny... „artefakty" zůstaly v čarodějově doupěti.

Ale to je teď vlastně fuk. Celá ta lapálie konečně skončila!

15. října 1233

Asi jsem se spletl. Mirtekaragainovo usilovné snažení přineslo neobvykle šťavnaté ovoce, které nám však v ústech pořádně zhořklo. I přes naše usilovné snažení se nám nepovedlo ty jeho... *nečitelné* Budeme muset vymyslet něco jiného.

16. října 1233

Konečně jsme se dohodli, co s těmi tretkami uděláme. Popravdě řečeno, z toho moc nadšený nejsem a Carol taky ne. Nejraději by to všechno někde zakopal a zapomněl. A já bych teď nejraději udělal to samé. Krucinál! Který démon mi nakukal, abych se přihlásil zrovna o tenhle amulet?! Nevím... Ale jinak je to zajímavé... Nejmenší, ale zároveň nejdůležitější část celé té prokleté skládačky. Když se to tak vezme, jsem na tom asi nejlíp. Rozhodně líp, než třeba...*Zde text končí*

 

Bohužel se toho Herbert ani z tohohle listu příliš nedozvěděl. Podle data byl třicet let starý. Podle toho, co si pamatoval, probíhala tehdy Velká Válka Západu. A tenhle chlápek... Falvin, se jí docela aktivně účastnil. Jenže to bylo asi tak všechno, co o něm věděl. Sakra! Teď by se mu hodil někdo, kdo se v historii vyzná. Třeba Ivan. Sice to nebyl žádný kronikář, ani dějepisec, ale i tak toho dost věděl. Koneckonců, narodil se jako šlechtic a jeho otec mu zajistil nějaké to vzdělání. Jenže teď si bude muset opatřit informace jinde.

„Hm... Daquare, co víš o tom chlápkovi, co tohle psal... o tom Falvinovi?"

Gnóm sebou trhl. Začetl se zatím do jiného „úlovku" ze své nůše. Jak se zdálo, otázka týkající se dějin ho potěšila.

„Falvinovi? Jistě, o Falvinu Folgovi toho vím spoustu! Takže... moc se toho neví o jeho původu, ale údajně pocházel odněkud z východu. Nejspíš z Larie. Ale znáš to, žoldáci... Rychle se vypracoval a brzy už vedl vlastní regiment. Roku 1232 se účastnil Wilemburského povstání. Popravdě, ne zrovna moc úspěšně. Po bitvě u Koncového lesa uvízl i s mužstvem ve Fixetu, kde je oblehla regetenská armáda. Když pevnost padla, jeho oddíl se téměř rozpadl, ale on přežil. Koncem srpna 1232 si ho tajně pak najal kvilamský kníže Mlat I., aby zformoval armádu k dobytí Korsahu. Víte, tehdy se zdejší purkrabí Filip, Mlatův nevlastní bratr, vzbouřil a pokusil se panovníka sesadit. Když se to nepovedlo, vyhlásil nový stát, Západní Kvilam a požádal regetenského krále, Kratzmara VI. Dobyvatele, o ochranu. Vskutku chytrý tah. Kdyby ho Mlat napadl přímo, riskoval by válku. Jenže on vymyslel ještě mazanější řešení! Najal si Falvina, ten nabral v Nepursku žoldáky a dobyl Korsah na vlastní pěst. Až pak požádal Mlata o ochranu.

Pak se to ovšem začalo kazit. Pár dní nato knížete zavraždili. Chudák. Popraven, rozpárán, rozčtvrcen. Celý pokoj byl prý od krve... Hotová jatka... No, ale to sem teď nepatří. Kněžna Marie, jeho žena, odmítla Falvinovi za jeho služby zaplatit. Doufala, že prostě odtáhne pryč. Jenže to se přepočítala! Folg prostě zůstal tady a ujal se vlády nad zdejším panstvím.

O půl roku později, na jaře 1233, mu ovšem vyhlásil válku král Kratzmar. S Falvinem to vypadalo dost zle. To víš, válka s Regetenem není žádná sranda. Naštěstí mu nabídl své služby plukovník Hans Hammerstand. Ten byl tou dobou ve službách regetenských, ale nějak se s králem nepohodl na žoldu, takže zběhnul a postavil se na Folgovu stranu. Měsíc se drželi proti přesile, než je zatlačili na Korsah. Tehdy se do věci zase vložilo Varijské císařství. Tím vlastně začala Velká Válka Západu. To už je ale na delší povídání, tak tě tím nebudu zatěžovat.

Po válce stál Falvin na straně vítězů, takže na tom dost získal. Okolní země ho uznaly za pána Korsahu a Západního Kvilamu. Dalších osmnáct let vládl docela klidně, bez problémů. Pak ovšem v zimě roku 1251 vypukl na Korsahu požár. Skoro všichni tam tehdy uhořeli. A Falvin Folg bohužel taky. Chudák."

„A nevíš o něčem, s čím se Falvin zrovna nechlubil? Myslím, jestli neměl nějaká... tajemství."

„No... povídá se toho hodně. To víte, řeči se vedou. Slyšel jsem, třeba, že si přivydělával pašováním."

„Pašováním?"

„Jo. Prý měl na hradě spoustu divných a tajemných lidí, o kterých nikdo nevěděl, co jsou zač. Slétali se mu tam jako netopýři. Spousta cizinců v šedých pláštích a stříbrných zbrojích. Vyčlenil jim dokonce jedno křídlo hradu. Kdoví, co tam dělali. Možná to byli pašeráci, možná tam pořádali nějaké krvavé rituály, nebo prostě jen hráli karty. To už nikdo nezjistí."

Herbertovi ovšem docvaklo. Šedé pláště na sobě měla ta Caldoranova skupina, co je tehdy přepadla v lese. A Izidorův amulet nejspíš kdysi vlastnil právě Falvin. To už je nějak moc náhod najednou. Možná tady na Korsahu bývala nějaká základna. No, dávalo by to smysl. Takže podle toho, co se tady píše, se do toho zapletlo ještě víc lidí. A nešlo jen o tenhle amulet. Určitě toho bude víc a stvořil to nějaký čaroděj Mirtekaragain. Zůstává jen otázka, k čemu to je? Určitě to neslouží jen jako ozdoba na krk. Kdyby toho tam bylo napsaného víc...

„Ty, Daquare, a nemáš náhodou další části toho deníku?"

„Náhodou mám. Počkej chvíli..."

Gnóm zmizel mezi regály a za chvíli se vrátil s malou knížečkou v ruce.

„Tady to je." řekl a podal ji Herbertovi. „Tedy, alespoň to, co jsem zatím našel. Jak se zdá, větší část někdo vytrhal."

Opravdu. Poslední záznam měl datum 19. prosince 1232. Dotyčný si s tím dal docela práci. Zloděj namátkou prolistoval i zbytek deníku, ale na nic zajímavého nenarazil. Dost ho překvapilo, že na deníku nebylo ani náznaku po požáru. Pouze stopy po myších zubech, sem tam nějaká kaňka nebo skvrna od vína. Asi ležel někde, kam se oheň nedostal. Možná by nebylo na škodu podívat se tam. Ne, jestli tam někdy něco bylo, odnesli to už dávno sebou. A to, co tam náhodou zapomněli, už jistě našel Daquar. Deník už měl doma a zařazený, takže tam už přinejmenším jedenkrát byl a asi to tam i velice dobře prohledal. Bohové vědí, kdo všechno tam za těch dvanáct let šmejdil.

A vůbec, proč by měl hledat nějaké odpovědi? Chtěl na to všechno přece zapomenout. Někde se zašít a začít znova. Čím víc se v tom bude rýpat, tím dřív skončí v zemi. Nebo i hůř. Izidor mu to jen těžko odpustí. On by taky nikomu neodpustil, kdyby mu usekli ruku. Mohl si za to sice sám, zabil Berena, ale to je teď nejspíš to poslední, co toho čáryfuka zajímá. A ani ostatní ho nepřivítají zrovna s otevřenou náručí. Jen co od něj dostanou, co chtějí, zbaví se ho. To nejsou zrovna skvělé vyhlídky. Nejlepší bude přecejen zmizet. Najít si nějaké pěkné, velké město a začít zase od nuly.

Hodnocení článku: Hodnocení 8.00, Hodnotilo 2 uživatelů