Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Cesta samuraje

12.12. 2010 Autor Angličan Komentáře Komentáře (11) Kategorie Příběhy Hodnocení 5.25 Přečteno x1478

Tak po domluvě s Elrosem jsem budu postupně házet úryvky ze svého dílka, tak aby mi to tu mohli všichni hrozně zkritizovat. :)

Doufám, že to tak hrozné nebude a bude se to líbit, aspoň trošku. .)

A dopředu upozorňuju, že je to moje prvotina, psaná hlavně pro zábavu. A zatím to rozhodně není dokončené. Pojednává to o samurajovi, který se shodou okolností dostane do světa Forgotten realms (Dungeons and Dragons). Jinak postavy v příběhu skutečně existují a to na serveru Dragonhammer hry Neverwinter nights. Samuraj Tanahashi a barbar Rogar jsou mé postavy, zbytek patří ostatním hráčům a mým dobrým přátelům.

Příjemnou četbu.


PROLOG
Dlouhý širý oceán kam až oko dohlédlo. Nebe blankytně modré bez jediného mráčku. Nádherný den. To vše narušovala jen jedna jediná věc. Loď. Klouzala po vodě a rozrážela vlny, ženouc se ke svému cíli. Po palubě se hemžila posádka, plníc své každodenní úkoly. Jedna osoba se však do toho ruchu nezapojovala. Na přídi stál mladík, mohlo mu být tak kolem dvaceti, byl svlečen do půl těla a opíral se o zábradlí. Krátce střižené černé vlasy a hnědé šikmé oči dávaly tušit orientální původ. Tělo měl svalnaté, možná spíše šlachovité. Nevšímal si posádky a klidně hleděl do dáli. Myšlenky nechal plynout do minulosti. Vzpomínal. Vzpomínal na události, které ho přivedly na tuto loď, na tuto pouť daleko do neznáma...

Kapitola první - Nový osud.

Provincie Hida, Japonsko, před 13 lety...

„A to je konec příběhu..." Dořekla matka tiše a s láskou se zadívala na svého již pravidelně oddechujícího chlapce zachumlaného ve lněných přikrývkách. Vstala od lůžka a upravila si obyčejné, ale čisté kimono. Byla menší postavy s dlouhými černými vlasy svázanými do drdolu v tolik tradičním stylu. V obličeji byla hezká, ne přímo krásná, ale téměř neustále se usmívající. Byla také ještě mladá, stěží 25 let. Pomalými krůčky došla k muži, který seděl za stolem a díval se na ni.
„Jak to, že vždycky když mu na noc vyprávíš, tak hned usne, Mio.?"
„To bude tím, jak ho tolik unavíš Himuro. Spí potom jako špalek."
Muž se usmál a podal jí prázdnou misku „Dej mi prosím ještě trochu rýže drahá."
Mia vzala misku a přešla k malému kotlíku v rohu místnosti a nabrala do misky rýži, když byla napůl cesty zpět ke svému muži, ozval se zvenku dusot koní a mužské výkřiky. Mia leknutím upustila misku, která se rozbila na několik kousků a všechna drahocenná rýže teď ležela na podlaze.
Himuro vyskočil od stolu a přiběhl k oknu
„Mio, rychle vezmi Tanahashiho a schovej ho do úkrytu."
„Co se děje muži?" Mia stála celá vystrašená a nehýbala se."
„Neodmlouvej a udělej co jsem ti řekl!" Vykřikl Himuro
Matka se konečně probrala a rychle vytáhla malého Tanahashiho z postele. Mohlo mu být teprve sedm. S tmavými vlásky střiženými na krátkého ježka a teď si rozespale mnoucím oči.
„Matko co se děje?"
„Tiše synku, neměj strach, jen tě schovám do naší tajné skrýše a všechno bude v pořádku."
„Proč matko? Co je to za rámus? Bojím se."
Ale to už Mia odstraňovala prkno v podlaze a strkala synka dovnitř. „Nic se neboj. Pěkně tu zůstaň a bud potichu a nevylézej dokud nebude všude klid."
„Ale matko..." Výhled už mu zakrylo prkno položené zpátky na své místo.
Zůstal tedy v díře a vykukoval ven malou škvírou po suku
V tu chvíli někdo rozrazil dveře od jejich domku a jeho matka vykřikla
„Co tu chcete?" Slyšel svého otce a potom mlaskavý zvuk. Něco těžkého padlo na dřevěnou podlahu. Škvírou neviděl co se stalo, ale už neslyšel svého otce. Jen viděl jak nějací dva cizí muži s katanami v rukou táhnou jeho matku ven ze dveří. Ta křičí, brečí a prosí zároveň, leč není ji to nic platné.
Chlapec se schoulil v koutku a po tvářích se mu začali kutálet slzy, ale byl tiše a ani nedutal. Z venku byl ještě slyšet nářek jeho matky i dalších žen a mužů ve vesnici. A nakonec ticho... to tolik tíživé ticho rušené jen občasným zapraskáním hořícího dřeva.
Malý Tanahashi se neodvažoval vylézt dokud nad obzorem nevykoukli první paprsky slunce a nepokryly celou vesnici svým hřejivým dotekem. Chlapec ztěžka nadzvedl prkno a vyšplhal se ven. První co uviděl bylo tělo jeho otce ležící na podlaze v kaluži krve.
„Otče!" Vykřikl a padl u těla na kolena. Znovu se rozbrečel a tahal za otcovo kimono jako kdyby to mohlo pomoci. Po chvilce se zvedl a s maličkou nadějí uvnitř vyšel ven hledat matku. Třeba bude v pořádku. Ale jeho naděje byla skoro okamžitě a nemilosrdně zadušena. Jeho matka ležela před domem. Její hezká tvář teď byla špinavá od slz a prachu, vlasy měla rozcuchané a šaty roztrhané. Chlapec se dal opět do pláče a klečel u matky, dokud nezaslechl dunění kopyt.
Roztřeseně se zvedl a díval se kdo to přijíždí. První koho uviděl byl muž na překrásném černém hřebci v zlato černém brnění s motivem čínského draka. Jel hrdě a vzpřímeně. Hlavu a tvář mu zakrývala nádherně zdobená helma a maska. Za pasem, jak si chlapec všiml, měl jeden krátký a jeden dlouhý meč. Za ním jelo několik dalších můžu v rozličných brněních a se strašlivými samurajskými maskami na obličejích. Všichni měli také meče a několik z nich i dlouhé japonské kopí zvané naginata. Na zádech měli prapory se stejným motivem draka jako měl ten muž ve zlato černém brněním.
Chlapec stál téměř ochromený hrůzou a když se onen zlatý bojovník rozjel k němu začal pomalu couvat dozadu, až narazil na stěnu domu a dál to nešlo. Namáčkl se tedy na zeď a čekal co se bude dít. V hlavě se mu honily hrozné myšlenky.
Jezdec k němu pomalu dojel, zastavil koně a rozhlédl se po okolním masakru. Nakonec obrátil hlavu k chlapci třesoucímu se strachem. Rozepnul si přezky na helmě a sundal obličejovou masku. Pod ní se skrýval mladý pohledný obličej.
„Mě se bát nemusíš chlapče. Jsem pán Kenshin, z rodu Nakamurů, ze sousední provincie Shinano. Projíždíme tímto krajem zpět domů a viděli jsme kouř. Co se stalo?"
Tanahashi ale jen stál a nedutal.
„Nevadí, povíš mi to později. Pojď blíž, neboj se. Řekni, jak se jmenuješ?"
„Ta...Tanahashi, pane" Špitl chlapec a sklonil hlavu
„Neboj se mě malý Tanahashi. To byla tvoje matka?."
„Chlapec jen nepatrně kývl.
„To mě mrzí. Pojď, postarám se o tebe. Teď patříš k nám. Kenshin se usmál a nabídl chlapci ruku. Ten se chvíli rozmýšlel a nevěděl co má udělat. Střídavě koukal na svou mrtvou matku a na cizího pána co si říkal Kenshin. Nakonec udělal nesměle krok vpřed a ruku přijal. Samuraj ho za ní zvedl a posadil před sebe na koně.
„Můj pane, nikoho dalšího naživu už jsme nenašli," přispěchal k pánovi jeden z ostatních samurajů.
„Dobrá, posbírejte těla a spalte je spolu s domy. Nic víc už udělat nemůžeme a na dlouhé pohřbívání nemáme čas."
„Ano, můj pane."
Samuraj bez odmlouvání odběhl vykonat rozkaz."
Za necelou hodinu už stáli všichni seřazeni v zástupu a pan Kenshin dal mávnutím ruky povel k odjezdu. Malý Tanahashi se pevně držel koně a ještě se jednou, naposledy, ohlédl a podíval na svůj domov. Na malý a skromný domek, ale přeci jen se vším co bylo k životu potřeba. Na svou, teď již zcela mrtvou a hořící vesnici. Na rýžová pole, která je celou dobu živila, to vše posazené v malém údolí. Jeho jediného čekala z celé vesnice nějaká budoucnost. Možná hrozná a strašlivá.
Vydal se na cestu do neznáma...

Kapitola druhá - Trénink.

Hrad pána z Nakamurů, provincie Shinano, Japonsko, před 9 lety...

„Znovu." Pronesl starý samuraj. Vlasy i vous už mu zešedly, ale hlas měl stále pevný. I ruku měl pevnou a jistou - bylo to poznat když předváděl různé údery.
Tanahashi zatnul zuby a začal. Spolu s ostatními chlapci prováděl výpady a kryty tak, jak je učitel předříkával. Celé tělo ho bolelo a ruce se mu začínaly třást, ale s obdivuhodným odhodláním dál pokračoval. Nesměl ukázat slabost. Ne před svým pánem a mistrem, který je pozoroval z balkonu.
Byl krásný letní den a slunce jako by se to snažilo co nejvíce dokázat. Dnes pálilo obzvláště ostře. Tanahashi byl svlečený do půli těla. Měl na sobě tradiční sukni zvanou Hakama, kterou samurajové nosí místo kalhot. Hakama měla pět záhybů vepředu a dva vzadu, dohromady tedy sedm, což mělo značit sedm samurajských ctnostní vycházejících z kodexu bushido. Přes břicho měl ještě omotaný pás Haramaki. Tento pás měl břicho chránit a udržovat ho v teple, protože to je střed lidské duše a také zdroj duševní síly zvané Ki.
Z balkonu se ozvalo zatleskání a všichni přestali okamžitě cvičit a s úklonou se otočili k panu Kenshinovi.
„To prozatím stačí. Je čas na odpolední modlitbu a meditaci."
„Hai, sensei," pronesli mladí žáci hromadně.
„Umyjte se a odeberte se do chrámu."
Všichni se ještě jednou uklonili a odspěchali se do lázně.
Poté co se Tanahashi umyl a oblékl do čistého oblečení, vyrazil do chrámu. Tentokrát měl na sobě formální oděv Kamishimo nošený všemi samuraji. Vstoupil do chrámu a jako skoro pokaždé se dostavil pocit pokory a úcty, když spatřil obrovskou sochu buddhy, který jako by na ně na všechny neustále shlížel. Někteří chlapci zde již byli pohrouženi do meditace. Tanahashi se tiše posadil na svou podložku a zavřel oči. Vyčistil svou mysl a nechal se pomalu unášet tichým mumláním kněží i ostatních chlapců. Občas mezi mladými samuraji prošel jeden ze starších kněží s vyholenou hlavou v oranžovo-žlutém rouchu. Po dokončení modliteb byl čas se opět převléci a dát se znovu do cvičení. Teď je čekali méně tradiční zbraně.
Když dorazili na cvičiště, byl to prostorný dvůr obehnaný kamennou zdí někde uprostřed hradního komplexu, starý učitel tam již byl připraven i se všemi zbraněmi vyrovnanými v podstavcích. Všechny byly samozřejmě dřevěné. První přišla na řadu střelba z luku. Jak Tanahashi uchopil luk hlavou mu probleskla část přednášky o zbraních: Luk a šíp patří mezi nejstarší japonské zbraně. Japonský luk je asymetrický, 1/3 délky je pod místem úchopu, 2/3 nad ním. Svou délkou 2,20 - 2,30 metru je nejdelším na světě. Horní část symbolizuje nebe, střední člověka a spodní zemi. Tětiva se napíná až za ucho střelce, šípy jsou proto velmi dlouhé. Tady, ale měli chlapci zmenšené verze, úměrné jejich velikosti.
Druhé na řadě bylo cvičení s dlouhým kopím zvaným naginata. Muži zvládající tuto zbraň byli většinou nazýváni naginatčtí jezdci. Byla to asi 3 stopy dlouhá ocel nasazená na dřevěné násadě, se kterou se dalo jak sekat tak bodat. Nakonec se chlapci ještě učili zacházet s vějířem, protože i ten se může stát smrtící zbraní. Tanahashi byl celkem zručný v boji se všemi zbraněmi, ale nejvíc vynikal v zacházení s katanou. A také to byla jeho oblíbená zbraň.
Když se den nachýlil a cvičení skončilo, byl čas na jídlo. V jídelně se již tradičně podávala vařená rýže. Po večeři vždy někteří chlapci museli zůstat a umýt nádobí. Tanahashi naštěstí dnes nebyl na řadě a tak se odebral do svého skromného pokoje, kde se hned uložil na lůžko. Únava si vybrala svou daň a proto se z pokoje po chvilce ozývalo už jen tiché oddechování...
Takto pokračovaly dny jeden za druhým, od rána do večera se všichni snažili učit a zdokonalovat v tom co zrovna dělali. Všude vládl klid, pokora a ocelová disciplína. Pán Kenshin byl přísný, ale spravedlivý pán a vůdce svého rodu. Ale i on měl své nepřátele...

Hodnocení článku: Hodnocení 5.25, Hodnotilo 4 uživatelů