Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 22. díl

13.12. 2010 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (5) Kategorie Příběhy Hodnocení 7.00 Přečteno x1201

Nedávno jsem tady někomu slíbil, že se Jean do příběhu zase vrátí. No a jelikož se sliby mají plnit, tak tady ho máte!


Jen bohové vědí, proč si ten list z Falvinova deníku Herbert nechal. Možná, že v hloubi duše ještě stále chtěl zjistit, o co tady vůbec jde. Ono když už vás kvůli něčemu několikrát skoro zabijí, jste zvědaví, čím jste si to zasloužili. Ale v tomhle případě za to může nejspíš Daquar, který tu stránku Herbertovi, mírně řečeno, vnutil. Nejspíš byl tak odvázaný z toho, že zase měl komu ukázat svoji „malou" sbírku. Příliš mnoho návštěv si tam zřejmě nevodil.

Zkrátka a dobře, zdržel ho tam dobré tři hodiny. Když konečně vyšel na ulici a mohl pokračovat v hledání noclehu, byla půlnoc. Naštěstí stál místní hostinec na druhé straně náměstí, přímo naproti gnómova příbytku. Nesl vznešený název „Císařovo lože" a na první pohled se jednalo o vcelku kvalitní podnik. Nejspíš tomu bude odpovídat i cena, pomyslel si Herbert.

Vnitřek hospody tomu opravdu nasvědčoval. Kvalitní, dubové stoly, čistá, dřevěná podlaha. Prostě žádná druhořadá putyka, kam by se bála vkročit i banda žíznivých trpaslíků. Zato hostů tu zrovna moc nevysedávalo. Ovšem za to mohla spíš pozdní doba, než cokoliv jiného. Většina už jich nejspíš spala nahoře, v pokojích, nebo odešla domů. Proto si hostinská hned všimla nového hosta. Vysoká, objemná ženská nejdříve zlodějíčka změřila pohledem a pak řekla: „Jestli nemaj peníze, mladý pane, tak se rovnou otočej na podpatku a pakujou se pryč! Zadarmo dáváme až vod zejtřka!" Když ovšem Herbert vytáhl z kapsy pěkný, kulatý stříbrňák, objevil se v její tváři úsměv od ucha k uchu. „Jo tak to je jiná. Co byste si přál? Něco k pití?"

„Dejte mi něco k jídlu a pak bych tu rád přespal."

„Samozřejmě, máme tady výtečnou bramboračku. Nejlepší široko daleko! Jenom nevím, jak to bude s tím noclehem... Víte... máme dnes jaksi plno. Ostatně jako vždycky, když tady máme jarmark... To pak neseženou postel v celým městě."

„Já se klidně uskromním."

„Ne, ne. Opravdu, mám dnes všechno plný. Jídlo vám dám, ale pokoj si budou muset sehnat někde jinde."

„Ani třeba ve stáji, nebo třeba tady ve výčepu..."

„Prominou, vašnosto, ale tohle není žádnej pajzl. No jak by to vypadalo, kdyby mi tu někdo chrápal na lavici!"

„Vážně by se tu nic nenašlo? Klidně připlatím..."

„No... možná bych vám mohla dát k někomu přistýlku, ale to byste se musel s tím někým domluvit. Rozumíte, my jsme dobrej podnik a svejch hostů si vážíme... Ale třeba se domluvíte s támhle tím chlapíkem." řekla hostinská a zmizela ve dveřích za výčepem.

Herbert se otočil, aby zjistil, koho má hostinská přesně na mysli. Ukázala do rohu místnosti, kde se zrovna ládoval polévkou muž v kroužkové zbroji. Na první pohled voják, nebo žoldák. Zdálo se, že dění v hospodě nevěnuje pozornost a soustředí se pouze na jídlo. Zloděj jen pokrčil rameny a vydal se vstříc svému možnému spolubydlícímu. Usedl ke stolu, přímo naproti ozbrojenci. Chvíli čekal, zda si ho jedlík všimne, ale zbytečně. Rozhodl se ho tedy oslovit jako první. „Ehm... Promiňte, chtěl bych vás o něco požádat..."

Neznámý se narovnal a lapka mu mohl konečně pořádně pohlédnout do obličeje. Přišel mu nějak povědomý. Hnědé vlasy, strniště a kamenný pohled. Tohohle chlapa už někde viděl...

„O co jde, chlapče?" zeptal se voják. V tu chvíli konečně Herbertovi došlo, odkud ho zná.

„Jeane?! Sakra, kde ty se tady bereš?!"

Žoldnéř jen pokrčil rameny a odvětil: „My se známe?"

„Ty se nepamatuješ? Potkali jsme se přece u Stříbrných Mečů. Dělals u nich toho... skladníka."

„Počkat... nejsi ty náhodou... Berthrand? Ten nováček, co ho trénoval Melvin."

„Jo, přesně. Herdek, jak ses sem dostal? Myslel jsem, že tě strhl proud, když jsi spadl do té řeky..."

„To jo... Trochu jsem se namočil... Cos to po mě vlastně chtěl?"

„No vidíš, málem bych zapomněl. Hostinská říkala, že sis tady najal pokoj."

„Vadí ti to?"

„Ne, jenom... mají plno, tak jestli bys mne u sebe nenechal přespat."

„Klidně. Snad mě nezabije, když budu mít spolunocležníka."¨

„Díky. Hele a teď mi řekni, co tady vůbec děláš?"

„Celkem nic. Trochu se tu zmátožím a pudu zase dál."

„Aha..."

V dalším povídání je přerušila hostinská. Přinesla Herbertovi talíř polévky, něco chleba a džbánek s bílou čepičkou. Sotva zjistila, že se oba hosté bez problémů dohodli, odporoučela se nahoru po schodech. Nejspíš aby připravila pokoj. Zlodějíček se pustil do jídla a mezi sousty zkoušel tahat z žoldáka další informace. Bohové vědí, proč ho tenhle podivín začal zajímat. Bohůmžel se toho moc nedozvěděl. Jean nebyl zrovna hovorný. Naopak se tvářil, jakoby na něj doráželo hejno dotěrných komárů. Sotva polkl poslední hlt polévky, vzal kopí, opřené do té doby o stěnu a odebral se po schodech nahoru.

Opravdu divný chlapík, pomyslel si Herbert. Skoro nic o sobě neřekne a sám se neptá. Jenom pokrčí rameny a stará se sám o sebe. Nic ho nezajímá, nic ho nerozhází. Přesně jak říkal Melvin, mouchy snězte si mne.

Když se zaplnil teplou polívkou i zlodějův žaludek, odebral se mladík po schodech nahoru, do svého pokoje. Hostinská ho naštěstí prozíravě nasměrovala. Pomalu, potichoučku otevřel dveře, aby nevzbudil hlasitě chrápajícího žoldáka. Zbytečně. Tohohle chlapa by neprobrala ani parta trpasličích kovářů. Kapsář si sundal boty a vklouzl pod přichystanou kožešinu. Brzy usnul, jako když ho do vody hodí. Tohle byl pro něj perný den. Od svítání usilovně šlapal, pak doslova narazil na Daquara, který ho podaroval fragmenty Falvinova deníku a nakonec to vypadalo, že už snad nebude mít ani kde hlavu složit.
Hodnocení článku: Hodnocení 7.00, Hodnotilo 1 uživatelů