Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 23. díl

20.12. 2010 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (7) Kategorie Příběhy Hodnocení 7.00 Přečteno x1427

Tak místo do vězení se vydáme poněkud více na sever. A to až do pevnosti Kectock, kde zrovna ve své pracovně vysedává generál Joseph Lhivroi. No a řeknu vám, že dnešní události se mu zrovna zamlouvat nebudou. Však tomu i odpovídá jeho prohlášení  na samém konci tohoto dílu, který bych také rád učinil posledním dílem druhé kapitoly příběhu.


Generál Lhivroi seděl na židli za pracovním stolem, pokrytým spoustou různých lejster, map a spisů. V ruce držel rozvinutý pergamen a potichu si jej četl. Byl čím dál tím víc zamračený. Obsah listu, nesoucího královskou pečeť se mu zřejmě příliš nelíbil. Pár kroků před ním čekal voják v kroužkové zbroji. Nestál v pozoru. Lhivroi nebyl z těch, kteří si potrpěli na takové šaškování, jako salutování, pozor a pohov. Stačilo uctivě pozdravit a neporušovat předpisy. Tady na severu, v Kectocku, by jim nějaké panáčkování k ničemu nebylo. Ještě Albrecht prohlašoval: „Ať klidně vypadají jak banda buranů, hlavně, když tuhle hromadu kamení udržíme!"

Správce pevnosti konečně dočetl a podle výrazu jeho tváře ho obsah psaní příliš nepotěšil. Odložil list stranou a přikázal ozbrojenci: „Tak mi sem toho výtečníčka přiveďte." Ten jenom přikývl a zmizel za dveřmi. O pár okamžiků později dovnitř napochodoval mladý muž, v šupinové zbroji, s krátkým mečem za pasem. S kamenným výrazem v obličeji se zastavil přímo uprostřed místnosti, postavil se do pozoru a zahlásil: „Pane! Plukovník Bohnlau se hlásí do služby!"

Joseph si ho pořádně prohlédl od hlavy k patě. Odhadl ho tak na dvacet, pětadvacet let. Hodně mladý na důstojníka. Buď je výjimečně schopný, nebo měl protekci. Ale výcvikem rozhodně prošel.

„Vítej v Kectocku, chlapče. Pokud tomuhle dobře rozumím, tak mi tě sem přidělili jako... pobočníka a zástupce velitele..."

„Ano, pane!"

„Hm... řekni, kde jsi sloužil předtím?"

„Pane, půl roku v osobní ochrance prince Gustava, předtím čtyři měsíce u palácové stráže ve Waroburgu!"

Teď Lhivroi pochopil, proč se Bohnlau choval tak upjatě. Gardisti procházeli tréninkem přímo u Algora Coregora a ten na takových věcech dost lpěl. Koneckonců, měli mimo vojenské i reprezentativní funkci. Elitní jednotky regetenské armády. Jestli ovšem budou nabírat lidi podle doporučení přátel a protekcí, místo schopností a zkušeností, jak tomu zřejmě bylo i u Bohnlaua, brzy o tohle označení přijdou.

Půlrok v Gustavově blízkosti zase vysvětloval, jak se vyšvihl až na post pobočníka správce Kectocku. Princ se rád obklopoval lidmi stejného věku a smýšlení. Naopak Armádní Radě příliš nedůvěřoval a proslýchalo se, že některé významné posty na jihu obsadil svými oblíbenci, když už zatím generály odvolávat nemohl. Začínal teprve březen a ještě nejméně tři měsíce si mohli být svým postavením jisti. To mu připomnělo, že budou muset brzo zase uspořádat další tajnou poradu. V téhle hře hraje král významnou úlohu a oni si nemůžou dovolit o ni přijít.

„Zajímavé... Tak mladý a taková rychlá kariéra."

„Asi jsem měl štěstí, pane."

„A nech si už to „Pane!" Tady nejste ve Waroburgu. Na nějaké panáčkování tady není nikdo zvědavý. Raději se soustřeď na své povinnosti. Pobočník správce Kectocku je významné postavení. Prakticky budeš druhý ve velení... Tedy, vlastně spíš třetí."

Bohnlau se zatvářil mírně překvapeně. „Třetí? Myslel jsem..."

„Často tu pobývá i generál Albrecht. Nenech se zmást, zná tuhle kopu kamení lépe než kdokoliv jiný. Přede mnou tady velel on. Ale na tohle... dvojvládí si rychle zvykneš... Tak máš nějaké dotazy?"

„Ne."

„Dobrá. Tady Wilf tě tu provede a najde ti nějaké ubytování. Zítra ráno se tu zastav a já tě do všeho zasvětím. Odchod!"

Bohnlau se mírně uklonil, zatímco strážný otevřel dveře a vyprovodil svého nového nadřízeného na chodbu.

„Uvidíme, co z něho bude. Jestli mu ta nová hodnost nestoupne do hlavy, jenom dobře." řekl si generál už sám pro sebe. Smotal plukovníkovo jmenování a vrátil se k tomu, co dělal, než ho přerušili. Vojáci prý zpozorovali nějaké pohyby skřetích hlídek v okolí pevnosti. Dost nezvyklé v tuhle dobu. A podle stop jich bylo navíc i docela hodně. Očividně šlo o průzkum okolí. To nevěstí nic dobrého. Navíc letos na jaře čekali další „Skřetí jaro." Jindy by nad tím jen mávl rukou. Prostě zalezou za hradby a počkají, až si na nich ti špinavci vylámou zuby. Jenže letos měl nějaké divné tušení, že nastane výrazná změna k horšímu.

„Neruším?" Lhivroi polekaně zvedl hlavu a pohlédl ke dveřím. V nich stál vysoký hromotluk s mohutným, černým vousem a páskou přes levé oko. Albrecht.

„Ale vůbec ne! Kdys dorazil?"

„Zrovna před chvílí. Konrád říkal, že tu máme nějakou návštěvu. Prý nějaký nový důstojník."

„Jo, to souhlasí. Plukovník Bohnlau. Král Gustav mi ho sem přidělil jako pobočníka a zástupce."

„Aha. Tak jsem si mohl myslet. Hofferovi udělal prý něco podobného..."

„Nepovídej."

„Už je to tak. Ion naznačoval něco jako... že ho v budoucnu nahradí."

„Aha... No tak aspoň se stihnou trochu zaučit, když nás chce teda král poslat do výslužby."

„No, ale o tom až potom. Abych nezapomněl, někoho jsem s sebou přivezl."

„Koho při bozích?! Ne... Ne, počkej... snad ne..."

„Ale ano. Baronesu Kateřinu."

Josephovi v tu chvíli přeběhl mráz po zádech, jako kdyby právě přímo před ním povstal z hrobu skřetí císař Rashagor a za zády měl celé své vojsko. Ovšem toho by mohl relativně snadno poslat zase zpátky. Zato s touhle ženštinou to asi nepůjde. V obličeji se mu objevil zoufalý výraz.

„Sakra, co tě to napadlo, brát ji sem s sebou! Dobře víš, že jí mám plné zuby!"

„Ale no tak... Nebuď takový suchar."

„Ach jo... Jak tě ukecala tentokrát?"

„Nijak. Smolen ti po ní posílá nějakou osobní zprávu, takže je tu víceméně oficiálně."

„Při bozích... Já se jí snad nikdy nezbavím..."

Joseph sklopil hlavu do dlaní a začal si trochu zoufat. Albrecht zatím popošel ode dveří k oknu a opřel se zády o zeď. Tahle situace pro něj nebyla nic nového. O tom, že se baronesa Kateřina zakoukala do generála Lhivroie, se dávno povídalo po celém Regetenu. On už ji sice odmítnul, a ne jednou, k ničemu mu to však nebylo. Zkoušela to na něj znovu a znovu.

„Kdyby jí to aspoň stačilo říct jednou..."

„Teda, já nechápu, Josephe, co proti ní vlastně máš? Je mladá, pěkná, chytrá, dobře vychovaná, majetná,..."

„Já o nic z toho nestojím! Hele, nemůžu říct, že by se mi nelíbila, ale já se prostě ženit nehodlám!"

„Při bozích neblbni, člověče. Taková skvělá partie!"

V tomhle měl Kyklop naprostou pravdu. Baronesa Kateřina byla tou správnou ženou vlastně pro jakéhokoliv vojevůdce. Jako neteř generála Smolena měla k armádě hodně blízko. Ne, neoblékala si zbroj, ani neuměla zacházet s mečem, ale naučila se strategickému myšlení, což se projevovalo zejména v různých stolních hrách. „Máme to v rodině," prohlásil kdysi její strýc. Jak na něj doléhalo stáří, začala mu pomáhat i s řízením Boroku a Butoru. U vojska se setkala nejdříve s posměchem, po čase i s obdivem. Nakonec s oblibou prohlašovali, že žádná armáda na světě nemá tak krásného velitele, jako oni a „Téhle holky by bylo pro kuchyni škoda!"

Do generála Lhivroie se zamilovala asi před pěti lety. Bohužel pro ni, šlo o cit neopětovaný. Joseph si jí sice vážil, pro její ctnosti, ovšem striktně prohlásil, že se ženit v žádném případě nehodlá. Několik nabídek k sňatku už předtím odmítl, ovšem žádná z Kateřininých předchůdkyň neprojevila takové odhodlání, jako ona. Neustále hledala cestičky, jak se dostat do generálovy blízkosti a pokoušela se mu zavděčit a vzbudit v něm to samé, co k němu cítila ona. Její strýc, generál Smolen ji v tom podporoval. Nejdříve zkusil Lhivroiovi domluvit a když neuspěl, tak mu alespoň posílal po Kateřině některá důležitější psaní a zásilky a držel jí palce.

„I kdyby to byla třeba varijská císařovna! Já-se-prostě-ženit-nehodlám! Jasný?!"

„Tak to děláš chybu. Zatraceně, zamysli se nad tím trochu! Ta holka tě prostě nezištně a upřímně miluje! Cha! Víš, co já bych za takovou příležitost dal?! Hele, Josephe, jsi mladý, tak využij příležitost, dokud můžeš. Copak netoužíš po rodině?"

„Ne." Albrecht nemusel být jasnovidec, aby poznal, že jeho společník lže. Znal Josepha. Věděl toho o něm víc, než ostatní. Sice ne úplně všechno, ale rozhodně víc než ostatní a tak brzy poznal, kde je zakopaný pes. Než však stihl cokoliv říct, ozvalo se krátké zaklepání a do místnosti vstoupil strážný.

„Pane, tohle byste měl asi vidět. Někdo to přišpendlil nožem na bránu."

Na stůl položil zapečetěný svitek a malou, nevábně vypadající tesák. Zatímco Lhivroi se chopil srolovaného pergamenu, Albrecht si prohlížel přiloženou zbraň. Po pár okamžicích učinil jednoznačný závěr. „Skřetí práce. Celkem kvalitní."

Joseph se nejdříve zajímal o voskovou pečeť. Nesla znak dvou medvědů, stojících proti sobě. Tenhle symbol nikdy předtím neviděl, ale asi už tušil, komu patří. Rozlomil ji a dal se do čtení. Soudě podle jeho zamračeného obličeje ho příliš nepotěšil.

„Tak co? Co tam stojí?" zeptal se nedočkavě Jednooký.

Generál zakroutil nevěřícně hlavou a položil list na stůl. Chvíli jen prázdně koukal před sebe a pak jen prohlásil: „Jsme v prdeli..."

Hodnocení článku: Hodnocení 7.00, Hodnotilo 1 uživatelů