Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 24. díl

4.1. 2011 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (8) Kategorie Příběhy Hodnocení 8.00 Přečteno x1402

To to ale letí... Netrvalo to ani čtyři měsíce a už tady máme úvodní díl třetí kapitoly našeho příběhu. A o čem to bude? No, tak jelikož máme právě ten čas Vánoční, který by měla rodina trávit pohromadě, rozhodl jsem se i já dopřát některým postavám radost ze šťastného setkání. Sice přitom poteče trocha krve, ale to mi snad odpustíte.

Takže si přineste něco pod zub (snad vám ještě nějaké to cukroví zbylo), nalijte si něčeho ostřejšího (nejlépe slivovice), pohodlně usaďte a dejte se do čtení...


Ulice města Varij už dávno potemněly a ztichly. Nemyslete si však, že se zcela vylidnily, spíše naopak. Právě v noci opouštějí své úkryty mnohé, pochybné existence. Zloději, prostitutky, pašeráci a jiní lidé, s černým svědomím. Jako netopýři opouštějí své úkryty a rozlétají se po městě, aby znovu zmizeli s prvními záblesky nového dne. Často je jako světlo můry přitahují nálevny, bordely a hospody, většinou nevalné pověsti.

V jedné z takových putyk, nazvané „Za pět prstů," seděla mladá, pohledná žena, se světlými vlasy. Pomalu upíjela z korbele a koutkem oka sledovala dění ve výčepu. Žádná slušná společnost to opravdu nebyla. Na každého druhého byl vypsán zatykač a ani ten zbytek neměl čisté svědomí. Stráže tu naštěstí pro ně příliš neobcházely. Tak nějak tušily, že by k nim místní asi necítili příliš mnoho úcty a místo pozdravu by jim spíš jednu vrazili.

Na mladou ženu už si ale docela zvykli. Nebyla tu poprvé a většina z těch, kdo ji obtěžovali, si na ni pamatovala dost dlouho. Uměla se dobře prát a byla i ozbrojená. Luk s sebou určitě nenosila jen na ozdobu. Prostě si jí nevšímali a nechávali ji na pokoji. 

Náhle se ve dveřích objevili dva neznámí muži. První, vysoký, hnědovlasý měl na sobě koženou zbroj a v ruce držel kopí. Druhý plášť s kapucí, přetaženou přes hlavu. Až na pár nožů za pasem a krátký mečík se zdálo, že je neozbrojený. Nejspíš žoldáci. Stáli u vchodu, prohlíželi si vnitřek hospody a o něčem diskutovali. Ženu na nich ale nejvíc zajímal měšec, který se prvnímu nově příchozích houpal u pasu.

Vstala, hodila výčepnímu měďák za pivko a pomalu vyrazila k východu. Pokusila se protlačit ven a přitom vrazila do muže, držícího kopí. Jakoby nic zamumlala „Pardon, pánové." a hbitými prsty mu sebrala váček. Povedlo se. Nic nepoznal. Vyšla na ulici a zrychlila. Odbočila za roh, aby se jim mohla snáze ztratit.

Rychle si ale všimla, že ji přecejen někdo sleduje. Nebyli to ti dva z hospody. Tihle byli tři a rozhodně jim nešlo o jeden ubohý měšec. Znovu přidala do kroku. Jak ovšem správně tušila, nebyli tu sami. Další dva kráčeli přímo proti ní. Nezbývalo než zahnout za roh, do postraní uličky, jak se dalo předpokládat, slepé. Kdekdo by si začal zoufat, ale ona ne. Stále tu měla únikovou cestu. I tak došla na její konec a tam se zastavila.

„Ty si nedáš pokoj, co?" ozval se za ní známý hlas. Otočila se a pohlédla svému protivníkovi do tváře. Elegantní, středně vysoký muž bez brnění, se zakrouceným knírkem a rapírem v ruce. Nevypadal až tak hrůzostrašně. To se ovšem nedalo říct o jeho kumpánech. Čtvero po zuby ozbrojených rabiátů čekalo jen na povel k útoku.

„Dobře víš, že ne. To ti tu tak vadím, Mydnade?" odpověděla beze strachu v hlase žena.

„Ano. Docela dost. Nemám rád konkurenci na svém teritoriu."

„Tak co s tím uděláme?"

„Je mi líto, ale varoval jsem tě. Třikrát. Takže jestli jsi stále nezměnila názor..."

„Ne."

„Potom mi nedáváš jinou možnost. Omlouvám se, ale dnes tady poteče krev..."

„Nejdeme nevhod, panstvo?" Všichni se dost polekaně otočili, v domnění, že jde o oddíl strážných. Jaký byla jejich úleva, když tam spatřili jen dva lidi. Zasmáli se jejich smělosti a hlouposti. Proti přesile nebudou mít šanci. Žena v nich ovšem poznala ty dva žoldáky z hospody. To nebudou žádné padavky. Dnes v noci tu opravdu poteče krev. Otázka zní čí.

„A vy jste...?" optal se nově příchozích Mydnad.

„Na tom zase tolik nezáleží. Stačí, když se v klidu rozejdete a..." snažil se vše po dobrém vyřešit cizinec v plášti, stojící vlevo.

„To bohužel nepůjde. Je mi líto, ale nemůžu ustoupit ze svých nároků. Je mi líto."

„Tak to holt půjde po zlém."

„Vypadá to tak."

Dále již nebylo slov třeba. Mydnadovi pohůnci vykročili směrem k vojákům, připraveni k boji, zatímco jejich velitel se věnoval zlodějce. Ta sundala ze zas luk, založila šíp a vystřelila po vůdci rabiátů. Kopiník se přikrčil, namířil oštěp dopředu a s řevem se vrhl na své dva protivníky. Druhý hrábl pod plášť a hodil po jednom z lumpů nůž. Zasáhl ho do pravého ramene. Pak tasil dýku a krátký meč a také se zapojil do bitky.

Zraněný pobuda se stáhl. Nechtělo se mu zbytečně umřít a tak raději nechal špinavou práci na ostatních. Jeho druh naopak ustupovat nemínil. Sekl shora dolů po žoldákovi. Ten jeho úder zastavil mečíkem, zaútočil dýkou v druhé ruce a škrábl ho přes břicho. Pobuda zasyčel bolestí a uskočil dozadu. Protivník byl schopnější, než čekal. V tu chvíli ovšem zaútočil jeho spolubojovník. Vrhl se kupředu a zkusil probodnout vojáka mečem z boku. Opět neúspěšně. Žoldnéř se prohnul dozadu a do lokte mu vrazil dýku. To už vagabundům úplně stačilo. Vyklidili pole a dali se na útěk.

Kopiník měl proti sobě dva soupeře. Úvodní výpad byl spíše pro efekt a nutno dodat, že dosti úspěšný. Oba lumpové polekaně ustoupili dozadu a postavili se blíž k sobě. Žoldák pokračoval v útoku. Kopím vyjel po soupeři vlevo. Ten sice stihnul ustoupit dozadu, ovšem nečekal, že oštěp bude pokračovat ve své cestě kupředu a voják ho bude držet jen jednou rukou. Naštěstí pro něj už neměla rána takovou sílu a šla i trochu bokem, takže ostří zbraně se svezlo a jenom mu poškrábalo bok. Jeho společník byl pohotovější. Než stihl žoldák zareagovat, chytil levou rukou hrot kopí a mečem jej v půlce přesekl. Protivník se ale uměl prát i beze zbraně. Vyrazil vpřed a praštil rabiáta zbytkem násady, kterou vzápětí zahodil. Pak přišly na řadu pěsti. Jako šílený rozdával jednu ránu za druhou. Jejich účinek byl o to větší, že neměl kožené, nýbrž kovové rukavice.

Mydnad se zlodějčinu šípu celkem snadno vyhnul a přiblížil dostatečně blízko, aby ji přinutil přejít k boji nablízko. Žena odložila luk a tasila krátký meč. Odrazila výpad bodnutím a přešla do protiútoku, plochým seknutím. Protivník však byl lepší šermíř, než se zdálo. Šikovným úderem ji odzbrojil a zatlačil ke zdi. Když jí přiložil špičku rapíru pod bradu, pousmál se.

„Je tě škoda, děvče. Nejsi špatná, opravdu. Někdo jako ty by se mi opravdu hodil. Ale... už je pozdě. Nějaká poslední slova?"

„Ano. Mráz."

„Mráz?"

Mydnad na ni chvíli nechápavě hleděl. Najednou měl takový zvláštní pocit, jakoby držel v ruce místo rapíru kus ledu. Chlad prostupoval i přes rukavice a stále sílil. Nevydržel to. S leknutím zbraň upustil na zem a ucuknul. Žena se jen zlověstně ušklíbla.

Vůdce bandy se letmo ohlédl. Tři kumpáni někam zmizeli, dalšího měl v parádě jeden z žoldnéřů, zatímco poslední ho jen zpovzdálí sledoval. Nepochybně mu už dávno nešlo o boj, ale spíš o únikovou cestu. Mydnad pochopil, že prohrál. Otočil se ke zlodějce a sklonil hlavu. Totéž učinil i ke svým druhým protivníkům.

„Vyhráli jste. Vzdávám vám hold a vyklízím pole."

Zvedl rapír a vznešeným krokem odkráčel. Žoldnéři ho nechali v klidu projít, stejně jako jeho pohůnky. Jeden z nich ovšem upadl do bezvědomí, takže ho musel jeho společník odnést.

Zlodějka zvedla mečík a luk a také se chystala beze slova k odchodu, podél zdi po pravé ruce. Cestu jí ovšem zastoupil kopiník. Vrhl na ni zlý pohled a zamračil se. Se slovy „Ty někam jdeš?" ji chytil za rameno. Žena se mu vysmekla a odsekla: „Jo, jdu. Tak mi laskavě uhni, než se ti něco stane."

„Tak snadný to nebude, holka..."

„Měl sis ty peníze líp hlídat."

„O mne by až tak nešlo. Ale tady kamarád měl v tom váčku taky pár mincí."

„To není moje starost. Tak mi laskavě uhni, než se ti něco stane."

Žoldák si povzdechl, pokrčil rameny a zakroutil hlavou. Pak jí vrazil pěstí do břicha, až se prohnula. Levačkou ji chytl pod krkem.

„Rozmysli si to."

„Ty... jeden...šmejde... to ti... nedaruju..."

„Jeane, pusť ji." vložil se najednou do věci druhý žoldák. Kopiník sice chvíli váhal, ale nakonec ho poslech. Zlodějka se pokrčila a ustoupila kousek dozadu. Takhle si dnešní večer rozhodně nepředstavovala. Voják, který zažádal o její propuštění, si ji prohlížel a tvářil se zamyšleně.

„Sakra... Někoho mi připomíná... Jak se jmenuješ?"

„Co... chceš mi snad... udělat náhrobek... pche!"

„Ne. Prostě mne to zajímá."

„Tak... to jo... Když ti... to udělá radost... Minerva."

Žoldnéř se zarazil. Chvíli tam jen tak stál a podivně na ženu koukal. Hlavou se mu honila spousta myšlenek. Pak se najednou vrhl zlodějce do náruče, objal ji a poplácal po zádech.

„Cha cha cha! Minervo! Ty mrško jedna! Kde ty se tady bereš?!"

Dokonale ji tím vyvedl z míry. Odstrčila ho od sebe a podívala se na něj jako na blázna.

„Kdo jsi? Jeden z těch Izidorových poskoků?"

„Hernajz ty mě nepoznáváš?!"

„Ne!"

„Zatraceně, já jsem přece Herbert!"

„Co-cože?! Ne, to není možné... Ten je přece mrtvý!"

„A připadám ti snad jako mrtvola?"

Zlodějka znova zakroutila hlavou. Nemohla tomu uvěřit. Vyjeveně zírala do žoldákovy tváře, ve které pomalu začala rozeznávat známé rysy. Znala ten obličej přes patnáct let a nějaký vous ji nemohl zmást. Ano, byl to on. Rozbrečela se radostí a objala ho.

„Ty jeden... Jaks to sakra přežil... Ty parchante..."

Jean nic neříkal. Místo kladení otázek typu „Vy se znáte?" prostě vycouval. Stejně by se toho od nich v tuhle chvíli moc nedozvěděl. Že Berthrand se vlastně jmenuje Herbert, ho až tolik nepřekvapilo. Už dlouho tušil, že mu neříká pravdu. Víc ho teď zrovna trápilo zničené kopí. Asi si bude muset najít nějakého schopného zbrojíře. Pěsti sice v nouzi stačí, ale není nad chladné zbraně.

Hodnocení článku: Hodnocení 8.00, Hodnotilo 1 uživatelů