Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 25. díl

11.1. 2011 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (7) Kategorie Příběhy Hodnocení 5.00 Přečteno x1427

Tenhle díl je takový víceméně rozhovorový a až na spoustu povídání se v něm moc neděje. Mimo spousty informací tedy žádnou velkou akci nečekejte. Holt, není každý den posvícení. Ale vydržte! Příště si to vynahradíme a místo do sklepa se podíváme za Ivanem do lochu.


„Tak tohle je ta tvoje nová skrýš?"

„Jo. Nic jiného jsem si tady ve Variji zatím sehnat nestihla."

„A to ti to nepřijde jako neopatrnost? Schovávat se přímo uprostřed kupecké čtvrti, v takovém pěkném domě? Je to tu jako pěst na oko."

„Já vím. Tohle už mám dávno zajištěné. Už pár let tady prý straší. Pěkná blbost, ale hlavní je, že sem nikdo nechodí. Někteří se bojí jenom vzít za kliku! Cha! Blázni!"

Tři postavy vstupovaly zadními dveřmi do potemnělého, dosti zanedbávaného domu. Vpředu šla Minerva, která je celou cestu vedla. Nyní hrábla do zásuvky jedné ze skříněk a vyndala svíčku a křesadlo. Chvíli to trvalo, ale její snažení přineslo ovoce a poskakující plamínek alespoň trochu ozářil místnost. Až na několik starých kusů nábytku, pár polorozpadlých židlí a prošlapaný koberec na podlaze zela prázdnotou.

„A ty se nebojíš?" optal se Herbert.

„Čeho prosimtě? Přes dvacet let jsem žila v kanále, tak se snad přece neleknu nějakého strašáka!"

„No... jeden nikdy neví..."

„Nic horšího než horda skřetů tu snad být nemůže."

„To ne, já spíš myslel na rozzuřeného rusovlasého kouzelníka, co vzteky div neplive oheň."

„Při bozích, nestraš!" zasmála se zlodějka. „Jsem ráda, že jsem toho pitomce a ty jeho poskoky setřásla! Sakra, v Korsahu mě ten Marten skoro dostal!"

„Nepovídej!"

„Jo. Kdybych na poslední chvíli neutekla oknem, tak tu spolu takhle nekecáme... Ty poslouchej... Jak jsi mě tu vlastně našel? Schimai jsem se schválně vyhnula..."

„Že by osud?"

„Tak to jedině. Mimochodem, jak se jmenuje tady ten tvůj kámoš? Moc toho teda nenamluví?"

Skutečně. Celou po celou cestu neřekl žoldák ani slovo. Herbert to skoro ani nevzal na vědomí. Za těch pár týdnů společného putování si na to už zvykl. Zato Minerva nevěděla, co od něj má čekat. Vytáhlý, hubený ozbrojenec, který sice nevypadá jako nějaký slavný rek, ovšem v uličce už předvedl, co umí. Taková... tichá voda břehy mele.

„Jean Colorivie. Těší mě." pronesl zcela klidně kopiník.

„Minerva. Ráda vás poznávám. Ale raději půjdeme dál. Někdo z ulice by si mohl všimnout toho světla..." Nato zlodějka otevřela blízké dveře a se svíčkou v ruce sešla po schodech dolů. Oba její společníci ji vzápětí následovali.

Sklep byl dosti rozměrný. Očividně dříve sloužíval jako skladiště a spižírna. Nyní se však změnil v jakousi provizorní ložnici. V rohu slamník s několika přikrývkami, soudek, pokrytý voskem z rozteklých svíček, pár prázdných beden, pokrytých pavučinami a stolek s několika různými drobnostmi.

„Takže zase podzemí?"

„Síla zvyku." ušklíbla se Minerva. Odněkud vyhrabala čtvrtku mírně ztvrdlého chleba, kus sýra a měch s vodou. Vše pak předložila svým hostům a posadila se na slamník.

„Tady máte. Dalo by se sehnat něco čerstvějšího, ale nějak jsem dneska nečekala návštěvu."

„Malé ryby, taky ryby." řekl Herbert, pokrčil rameny a dal se do jídla.

„Pravda. No tak už mi ale řekni, cos celou tu dobu dělal. Jaks to vlastně přežil? Šli ti po krku? A hlavně, máš ještě ten amulet?!" Zlodějka přímo prahla po informacích a tak kladla otázku za otázkou. Zlodějíčkovi v tu chvíli málem zaskočilo. Náhle si uvědomil jednu podstatnou věc. Před Jeanem dosud všechno vcelku úspěšně tajil!

„Co je? Děje se snad něco?" zeptala se nechápavě Minerva. Když pak Herbert trochu vylekaně pohlédl na mlčícího žoldáka, pochopila i ona, kde je zakopaný pes.

„Tys mu o ničem neřekl?!"

„Ne... Jaksi... jaksi na to nepřišla řeč..."

Kopiník zpozorněl a šibalsky si prohlédl oba chmatáky. „Já tušil, že přede mnou něco tajíš... Berthrande... nebo snad... Herberte?"

„No... dá se to chápat i takhle..."

Nastala trapná chvíle ticha. Zloději koukali na žoldáka a naopak. Trvalo to snad celou věčnost, než Minerva konečně prolomila mlčení.

„Tak to asi budeš chtít, abychom ti to všechno vysvětlili. Dobrá, jestli ti Herbert důvěřuje, nemám námitek, ale jestli někomu něco vyke-"

„Nechci nic vědět!"

„Cože?!"

„Nezajímá mě, o co tady jde... Nevím ani proč by mělo. Jestli máte nějaká tajemství... záhadnou minulost či co. Je to vaše věc a já se vám do toho nechci míchat."

Ten chlap mě pořád nepřestává překvapovat, napadlo hned Herberta. Opravdu. O jeho zjevném nezájmu o své okolí a budoucnost se za těch pár týdnů přesvědčil na vlastní oči. Na každou otázku jen krčil rameny a nechával rozhodnutí na svém společníkovi. Přemluvit ho, aby se spolu vydali poohlídnout po nějakém živobytí dál na západ, nepředstavovalo žádný problém. Sice se pořád tvářil jako znuděný medvěd, ale šel. A mít po boku žoldnéřského veterána rozhodně není špatná věc.

„Sakra, myslíš si, že jsem nějaká husa?! Na tohle ti neskočím, ty-"

„Minervo, už toho nech! Jean s tím nemá nic společného, a jestli chce zůstat stranou, má na to plné právo." Sladká nevědomost. Kdyby Herbert mohl, hned by s žoldákem měnil. Pomalu začínal chápat, o co mu jde. Nechává si otevřená zadní vrátka. Když nebude nic vědět, nezapadne do tohohle svrabu, jako oni.

„Dobrá... Jestli mu teda věříš, tak ať. Ale jestli nám kecá, nezbude z něj ani mastnej flek! I kdybych měla vstát z mrtvých..."

„Kdyby mě chtěl zradit, udělal by to už dávno!"

„...Fajn! Ale jestli něco zkusí, udělám mu ze zbytku jeho mrzkýho života peklo!"

„Na to už je trochu pozdě... děvče..." poznamenal žoldák, zvedl se a vrátil se po schodech nahoru. Zlodějíčci zůstali ve sklepě sami.

„Taky bys na něj nemusela tak dorážet... Raději mi řekni, cos dělala celou tu dobu, co jsme se neviděli." pokusil se stočit rozhovor jiným směrem Herbert. Docela úspěšně, neboť Minerva se viditelně zklidnila.

„No... celkem nic zvláštního. Doklepali jsme to s Goldarem do Riedumu, asi tak po... týdnu. No a tam nám vznešení pánové oznámili, že jdeme pozdě, že si to zatím rozmysleli a kdesi cosi a prostě nám nedají ani vindru! Teda řeknu ti, takhle rozzuřeného trpaslíka jsem ještě neviděla... a že se Beren dokázal naštvat, to jo, ale oproti tomuhle byl jako beránek... No, abych to nenatahovala. Rozhodla jsem se zamířit zase zpátky na Západ a někde se zašít. Ztratit se v nějakém větším městě a tak. Začít znovu."

„Koukám, že se ti to docela povedlo."

„Mohlo by být líp. V Korsahu mě vyhmátl Marten, sotva jsem dorazila. Přišel si pro mě přímo do hostince. Cha... kdybych nezdrhla oknem, tak tu nejsem. Tohle je moje druhá štace. Zatím se mi tu celkem daří. Teda, až na pár roztržek s místními."

„Jak vidno, asi nemají rádi konkurenci."

„To opravdu ne. Občas dělají problémy, jinak se to dá. Většinou stačí pohrozit ostrou čepelí a je to."

„Hm... Až na toho... „Vznešeného chlápka"...Co je vůbec zač? Nějaký velký zvíře?"

„Ty Myslíš Mydnada. Tak nějak. Nedávno sjednotil zdejší podsvětí. Zloděje, lupiče, vrahy, pašeráky,..."

„Celkem chytrý chlapík. Víc rukou víc šlohne."

„Jo, jo. Původně jsem dělala s nimi, ale pak... No, prostě se mi už nechtělo odevzdávat jim půlku výdělku. Tak jsem se jim na to minulý týden vybodla a přesunula se sem. Až na nějaké to vyhrožování a pár potyček si nemůžu stěžovat. No a co ty? Co se dělo s tebou?" Herbert poznal, že Minerva trochu zaváhala, když mluvila o odchodu z Mydnadovy bandy. Ale příliš pozornosti tomu nevěnoval.

„No... co já? Tak, nejdřív jsem se polozmrzlý vyhrabal z hromady sněhu, pak jsem se upekl v poušti... a nebýt několika dobráků, asi by ze mne zbyla jen vysušená kostra. Chvíli jsem s nimi zůstal a pak se vydal na Kvilam. Tam jsem se pak přidal k vojsku..."

„No neříkej! Ty a v armádě... Cha cha cha! Ale bylo vidět, že ti to prospělo..."

„Jo... Jeden kamarád mi dal pár lekcí s mečem..."

„Stejně jsi měl ale štěstí, že tě tam někde nezapíchli."

„Nebýt tady Jeana, možná by se jim to i podařilo... Ale dlouho jsem naštěstí nezůstal. Jedna bitva a raději jsem se jim na to vybodl a vydal se taky na Západ. No a tak jsem tady."

„A Jean?"

„Jak jsem říkal, poznali jsme se na Kvilamu. Sloužil tam jako kopiník. Pak jsem ho potkal ještě v Korsahu no a... slovo dalo slovo, tak to táhneme spolu. To víš, kdybych náhodou narazil na Izidora a tak..."

„Zbytečné riziko. Taky by mohl dělat pro ně..."

„Ne... V tomhle mám absolutní jistotu. Jean v tomhle nejede..."

„Zvláštní... a přitom je nějak podezřele klidný..."

„No... Jean už je zkrátka takový... Když jsem ho poznal, taky mi tak připadal... Ale zvykl jsem si. Prostě je takový... uzavřený do sebe. Stará se jen sám o sebe a všecko okolo něj je mu ukradený. Prostě mouchy snězte si mě."

„Jenom jestli to celou dobu nepředstírá... To mi připomíná... Máš teda ještě ten amulet?"

„Samozřejmě, že tu cetku mám... počkej..." Herbert chvíli zápasil levou botou, ze které pak vytřepal zmíněný amulet. Nevyndal ho už dobré tři měsíce. Dokonce si kvůli tomu nesundával boty ani přes noc. Nebylo tedy divu, že se z něj nelinula zrovna rajská vůně. „Na. Klidně si ho nech. Nejraději bych ho zahodil... Ani nevím, proč už jsem to dávno neudělal..."

„Jen ještě vydrž... Když už s tím máme takové starosti, tak bych ráda věděla, proč..."

„Neříkalas tehdy, že je v tom nějaká... magie?"

„Jo, to je. Jenom nevím jaká... Hm..." Minerva si ho pozorně prohlédla z obou stran, pak ho pevně sevřela v dlani a zavřela oči.

„Zvláštní..."

„Co je?"

„To... kouzlo je tam už hodně dlouho... Hádám několik desetiletí..."

„No a co je na tom divného? Tak je to holt hodně stará cetka."

„Ne, ty tohle nechápeš... Víš, Herbe, když do něčeho vložíš magii, do nějakého předmětu, nemůže tam vydržet dlouho... Sotva pár měsíců, když je čaroděj dost mocný, nebo je jich víc..."

„A tohle znáš odkud? Předtím jsi ani nevěděla, jak zapálit oheň a nepodpálit přitom celou hospodu. Myslel jsem, že umíš jen pár jednoduchých triků."

„Jo, kamaráde, to bejvávalo... Nedávno jsem narazila na tohle..." Podala Herbertovi malou knížečku ze stolku. Byla dost opotřebovaná, obalená v kůži. „Tenhle traktát jsem před pár týdny šlohla jednomu kupci, tady ve Variji. Základní pojednání o Magii od Fairose Toulavého. Zajímavé čtení."

„Na dlouhé zimní večery?"

„Dá se to tak říct. Ale zpátky k tomu amuletu... To kouzlo pořád působí... i teď. Podivné... Určitě je tam spoustu let a pořád působí... A určitě tam není jen, aby víc zářil. V tom bude něco víc..."

„Ještě tak vědět co..."

„No právě. Jenže tohle by chtělo nějakého zkušeného čaroděje. A toho tady jaksi zrovna nemáme..."

„Jestli chceš, jednoho znám. Vytáhlý, zrzavý. Sice trochu prudší povaha, ale vypadal schopně."

„Fuj... dej s tím už pokoj... To už bychom si mohli jít rovnou kopat hrob."

Jejich hovor pokračoval ještě několik hodin, skoro až do svítání. Mluvili o všem, co se za poslední tři měsíce událo i o tom, co bude dál. Herbert už měl toho věčného trmácení dost a tak se prostě „nastěhoval" k Minervě. Ta se zase cítila o něco bezpečněji. Mydnad nebyl z těch, kteří se tak snadno vzdávají. A někdo, koho stráže zatím neměli tu čest poznat, se taky hodí.

Hodnocení článku: Hodnocení 5.00, Hodnotilo 1 uživatelů