Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Obličej bez tváře

24.1. 2011 Autor Arogance Komentáře Komentáře (4) Kategorie Příběhy Hodnocení 6.00 Přečteno x1368
Dveře se pozvolna otvíraly. Vypadalo to, jako by je otvíral lehký vánek, nebo kočka, která se chce dostat do tepla. Jenže ani jedno by je neotevřelo dokořán a už vůbec nevypadalo jako seschlý stařík v bílém plášti.
Dveře se pozvolna otvíraly. Vypadalo to, jako by je otvíral lehký vánek, nebo kočka, která se chce dostat do tepla. Jenže ani jedno by je neotevřelo dokořán a už vůbec nevypadalo jako seschlý stařík v bílém plášti. Samotný stařík byl naprosto nezajímavý, ale jeho hůl. Vyšší než on, a hlavně dokonalé rovná. Když stařík vstoupil, zdálo se, jakoby trochu světélkoval. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Jenom přece jsem už měl něco vypito, a tak jsem se nedivil už skoro ničemu. Co jsem si ale uvědomil až později, bylo, že jeho bílé roucho bylo naprosto, ale dokonale suché. Venku pršelo, abyste chápali.
Stařík se tak nějak nenuceně přesunul k baru a chvíli si povídal s hostinským. Chvílemi to vypadalo jako debata dvou starých známých, ale o moment později zase jako klasická formální objednávka. Ale opět jsem zvláštnostem okolo staříka nevěnoval pozornost. Když se na to zpětně dívám, tak to byla chyba.
Debaty byl konec a stařík dostal pivo. Vzal si ho jednou rukou, v druhé měl stále svou hůl a přesunul se do křesla u krbu. To křeslo bylo neustále volné, protože ho majitel náhodně našel před svými dveřmi den poté, co založil hostinec. Vypadalo to jako milý dárek, ale nikdy se nezjistilo od koho, a proto o tom křesle kolovala spousta pověr a nikdo si do něj nechtěl sednout. I ti, co o pověrách nic nevěděli, tak se mu vyhýbali. Buď intuice, nebo něco jiného je od něj drželo dál. Ale to by bylo na dlouhé povídání. Když se stařík posadil, tak se mi to křeslo jevilo jako dokonale naplněné, jakoby splnilo to, proč tu celou dobu stálo opuštěné a usedal na něj prach.
Chvilku bylo ticho v celé krčmě. Každý alespoň trochu doufal, že se stane něco zvláštního, něco, co by odpovídalo pověrám o křesle. Nic se nestalo. Stařík seděl, ohříval se a upíjel piva. Jakmile mu došlo, hostinský přinesl další. A s každým pivem vypadalo křeslo plnější a plnější. Nesmyl? Blbost? Předzvěst budoucího dění? Paradox? Ale to už zase byl život v krčmě v plném proudu a na staříka jakoby se zapomnělo.
„Bylo devatenáctého října."
Všichni se otočili za hlasem. Mluvilo to z křesla. Vlastně to vypadalo, jakoby mluvilo samo křeslo. Ze staříka, který v něm seděl, byla vidět jen ruka u piva a jeho hůl opřená o křeslo samotné. Stařík si očividně nevšímal náhlé pozornosti a mluvil dále a síla jeho hlasu se stupňovala.
„Tady i v předalekém městě. Městě, které bylo tak rozlehlé, že jen přejít ho trvalo víc než den a noc. Jeden by řekl normální den, ale právě v tento den měl mladý Uthuun sen. Sen, který mu nedal spát, a zároveň to nebyla noční můra. A Uthuun byl spokojený v tom velkém městě a nikdy ho nechtěl opustit, avšak ten sen. Kdyby se mu zdál jednou, tak by snad i časem zapomněl, ale od té doby kdykoliv zavřel oči, tak sen začal od znova a skončil vždy v jednom a tom samém místě. Nikdy míň, nikdy víc."
Stařík vstal a jevil se najednou větší, silnější, mladší. Žádné známky po seschlosti či staří. Byl v plné síle. Otočil si křeslo do místnosti a vzhlédl k publiku.
„Jmenuji se Uthuun a budu vám vyprávět můj příběh."
Nikdo neprotestoval. Všichni stáli, seděli, jako přikovaní. I hostinský se zastavil s pivem uprostřed cesty ke stolu a pozoroval Uthuuna.
„Žil jsem si dobře, neměl jsem nouzi, ale zase ani ne přebytek, abych lákal zloděje. Byl jsem spokojený a..." uthuun se odmlčel, aby se napil a pak pokračoval „ ... pak přišel ten sen. Vždy jsem se probudil a vstal z postele. Šel si opláchnout obličej a podívat se ven na počasí. To jsem dělal vždy po ránu. Otevřu dveře a venku leje jako z konve. Do toho fouká studený vítr a je prostě tak, že bych ani psa ven nevyhnal. Než zavřu dveře, tak se podívám ještě na oblohu. A tam začíná to divné na snu. Nedaleko na obloze je kruh blankytně modré oblohy. A navíc tam letí holubice. Přímo do té díry uprostřed mraku. Do díry, která vypadá, jakoby tam někdo prostřelil mrak obřím dělem. Tak dokonalá byla. Obléknu si kabát a jdu se podívat k té díře. Uličky jsou zablácené, ale to mi nevadí. Nohy mě nesou samy. Krok sem, krok tam, jdu uličkami bez zabloudění přímo k svému cíli." Odmlčel se.
Došlo mu totiž pivo, a tak nechal rozmrznout obecenstvo, aby zahnalo žízeň a hlavně, aby mu hostinský donesl nové pěnivé pivo. Napil se a pokračoval.
„Když jsem zrovna míjel krám u Ramoneze a Emáka, tak se zablesklo a já se ocitl na hostině. Byla tam spousta lidí, ale mě to táhlo pouze k jedné osobě. Mladé slečně. Byla ke mně otočená zády, ale i tak, jsem si byl jistý, že ji znám. Velmi dobře, avšak nemohl jsem si vybavit jméno, natož pak obličej. Měla krásné hnědé vlasy. Delší, líně se vlnící až téměř kudrnaté na koncích, to mě zaujalo ze všeho nejvíc. Dlouho jsem sledoval hraní si odlesků světel na těch vlasech. Nádherné, hypnotizující. Zastavil jsem se pár kroků za ní, chtěl jsem na ni promluvit." A zase se stařík, mladík, muž v bílé róbě odmlčel. Zasnil se. Chvíli trvalo, než se vrátil z hlubin své mysli. Ale čekání se vyplatilo. Opět začal mluvit.
„Někdo zhasnul. Zůstalo jen jediné rozsvícené světlo. Přímo za ní. Odhodlal jsem se a udělal pár posledních kroků a promluvil na ni. Opravdu jsme se znali. Tykala mi a mně bylo blbé ptát se ji na jméno. Znala mě a já cítil, že ji znám taky, ale stále jsem nevěděl jméno a tvář byla ve stínu světla svítícího za ní. Něco povídala, měla krásný hlas, pomalý, klidný, líbezný, ale přesto jasně intonující. Neměl jsem pochyby. Znali jsme se. Sice jsem neslyšel začátek toho, co říkala, ale rychle jsem se chytil a dlouho jsme si povídali. Avšak stále za ní bylo světlo a nebylo jí vidět do obličeje, i přesto, že se mi zdálo, že jsme se přesunuli k oknu na druhé straně místnosti. Bylo to jako naschvál, ale v té chvíli mi to vůbec nevadilo. Byl jsem omámen jejím hlasem." Uthuun se zase zasnil a přestal mluvit. Vypadalo to, že celý sen prožívá znovu. Šťastný úsměv naznačoval, že si opět povídá s onou hnědovláskou, která ho tak uchvátila. Trvalo celkem dlouho, než se opět dostal do přítomnosti, ale nikdo z hostů neodešel, natolik byli uchváceni.
„Pak někdo přišel a chtěl, abych se šel ubytovat. Odněkud se mi vzali v rukou zavazadla a já šel za tím chlápkem. Podle chůze to byl určitě chlap. Dovedl mě do pokoje. Bylo tam hodně postelí. A já si začal vybírat. Jsem si jistý, že jsem si nevybíral dlouho, chtěl jsem se vrátit k té tajemně známé dívce. Cestou zpátky jsem skoro běžel, ale marně. Nebyla tam a já nevěděl, jak se jmenuje, abych se mohl někoho zeptat. Ale co, pochybuji, že by ji někdo nepoznal byť jen z popisu vlasů a hlasu. To muselo udělat dojem na každého. Zkusil jsem to. Přišel jsem ke stolu, seděli tam dva muži a dvě ženy, pravděpodobně dva páry, a chtěl jsem začít popisem, ale najednou mi přišlo na jazyk její jméno. Vanya, Vanya Loote se jmenovala. To mi ulehčí hledání. Zeptal jsem se jednoduše, kde je? Nevěděli. Nevadí, zkusím další lidi, je jich tu spousta. Avšak čím víc nevědělo, tím zoufalejší jsem byl. Ale usmálo se na mě štěstí v podobě staršího muže. Věděl, kam šla, a nabídl se, že mě tam doprovodí. Souhlasil jsem. Došli jsme na místo, o kterém mluvil a ona nikde. Můj průvodce se podivil, ale vlastně to vypadalo, že to spíše čekal. Ihned mi ukázal směr, kudy mám jít a ať se radši ptám kolemjdoucích, zda ji viděli. Opustil mě. Byl jsem opět sám. Na louce na kraji lesa a vůbec jsem nevěděl, jak jsme opustili budovu. Ale dal jsem na bývalého průvodce a šel tím směrem. Cestou jsem potkával lidi a všichni svorně tvrdili, že jdu správně. Přidal jsem do kroku, abych ji dohonil. Asi měla velký náskok, neboť jsem ji stále ani neviděl, jen ti kolemjdoucí mě stále ujišťovali. A bác. Byl jsem opět u budovy a můj bývalý průvodce se usmíval a ukazoval další směr. Po cestě do kopce, do lesa. Byl jsem nedočkavý. Rozběhl jsem se. Ten kopec byl prudký, místy jsem spíš lezl po čtyřech, než běžel, ale stále jsem stoupal výš a výš. Až na rozcestí. Neviděl jsem, že by se blížilo, byla tma a bylo to v lese, ale najednou jsem stál na rozcestí. Dýchal jsem lehce, jakoby nic, ale srdce mi prudce bilo. Kudy dál? Nevěděl jsem. Propadal jsem zoufalství. Tři cesty. Každou z nich mohla jít stejně dobře jako těmi dalšími. Chtěl jsem zase vidět starého průvodce, ale ten nikde. Už jsem byl dost zoufalý. Chtěl jsem si tam sednout a doufat, že půjde tudy i zpátky. Jenže. Někdo mě vzal za rameno. Lekl jsem se a prudce otočil. Průvodce. Ústa od ucha k uchu. Přišlo mu to vtipné a dával to jasně najevo. Ptal se, zda k Vanye něco cítím. Nejdřív jsem netušil, co mám odpovědět. Od té doby, co jsem ji začal hledat, se vše omezilo pouze na myšlenku, že ji musím najít. Chvíli mi trvalo, než jsem řekl, že ji miluji. Průvodce se usmál ještě víc a pouze pokynul hlavou. Otočil jsem se. Stála tam. Nádherná, lemovaná svými vlasy. Objali jsme se, líbali se a..." Uthuun začal vzlykat.
„ ... a byla tma, bylo to v lese a já stále nevěděl, jak vypadala v obličeji. Přesto, že jsem ji znal, věděl jsem jméno, miloval jsem ji, ona se nebránila, stále jsem si nemohl vybavit, jak vypadá její obličej." Opět se na chvíli odmlčel, otřel si slzy do rukávu, dopil pivo, teprve teď jsem si všiml, že hostinský mu nosil stále další a další. Toto bylo sedmé.
„A v tom sen vždy skončil a já se opět ocitl v posteli, do které jsem si večer lehl, sám a s pocitem ztráty. Od té doby, je to již opravdu dlouho, chodím po světě, hledám ji, vyprávím svůj příběh po hospodách a stále doufám, že ji jednou najdu a poznáme se doopravdy a konečně s budu moci vybavit její obličej."
A Uthuun vzal svou hůl, zaklepal s ní zem a zmizel. Křeslo bylo otočené zpět ke krbu, zaprášené, jakoby na něm nikdo nikdy neseděl, prázdná piva byla pryč a nic nenasvědčovalo tomu, že tu někdo byl a vyprávěl nám příběh o své lásce.


„Probuď se, Daku, vstávej."
„Co, co se děje?"
„Vstávej, musíme jít."
„Zdál se mi sen..."

Hodnocení článku: Hodnocení 6.00, Hodnotilo 1 uživatelů