Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 26. díl

25.1. 2011 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (6) Kategorie Příběhy Hodnocení 8.00 Přečteno x1431
Takže, jak jsem slíbil. Podíváme se za Ivanem do vězení. No a myslím, že budete překvapeni, jak dobře se mu tam daří. :-)

Jarní rovnodennost je ve Variji a vlastně celém císařství velice významným dnem. Možná i jeden z nejvýznamnějších, nepočítáme-li korunovaci nového panovníka a jiné, nepravidelné události. V celé zemi se obyvatelstvo raduje z konce zimy a příchodu jara. Snad nikdo si nedá ujít každoroční slavnostní průvod, zakončený hostinou, pořádanou samotným císařem. Na náměstí se pak již od ranních hodin koná trh, na který se sjíždějí kupci snad ze všech koutů říše. Počet obyvatel města se na pár dní téměř zdvojnásobí. Obchodníci, kramáři, venkovani, kejklíři, vojáci a pochopitelně i spousta žebráků, lapků, zlodějů a jiných příživníků. A že se pak má městská stráž co ohánět, jen co je pravda.

Letošní rok nebyl v těchhle věcech jiný. Však se na ně kapitán Sibrand svědomitě připravoval. Měl taky proč. Jeho strážnice ležela uprostřed kupecké čtvrti, v jedné z nejrušnějších částí města, kde vždy docházelo k největšímu počtu krádeží a vzápětí následoval nemenší počet stížností obětí kapsářů. Dlouho dopředu proto jeho muži intenzivně hlídkovali po ulicích a vyhledávali jak staré známé, tak i nové lumpy a zločince. A rozhodně je přitom nezajímalo, zda se zrovna něčeho dopustili, nebo ne. Vždycky se jim dalo něco přišít. Přinejmenším rvačka v hospodě. A i kdyby na to někdo ze Sibrandových nadřízených přišel, rozhodně by se nezlobil, že jsou ulice chudší o pár nezbedníků. I tak, ono jich neubude.

Moc se proto nedivil, když mu hlídka přivedla zase jednoho vagabunda. Dva vojáci, ve modrožlutých uniformách mezi sebou drželi svázaného vychrtlého mladíka, s hnědými vlasy a vousem. Netvářil se zrovna spokojeně a podle rozbitého rtu a modrého oka se rozhodně musel při zatýkání bránit. Marně. Ovšem ani jeho doprovod z toho nevyšel zrovna lovně. Natrhnutý rukáv, zlomený nos a několik modřin.

„Tak vedeme dalšího, pane." zahlásil jeden z vojáků.

„Hm... Koukám, hoši, že vás docela zřídil." pokýval hlavou kapitán.

„To ano pane... Chytli jsme ho, jak krade na tržišti. Měl docela smůlu. Kdyby do něj nevrazil jeden tlusťoch a nevyrazil mu měšec z ruky, nevšimli bychom si ho. Když jsme si na něj došlápli, dal se na útěk."

„Ale nějak mu to nešlo, v tom davu. Cha cha cha!" přisadil si druhý.

„No a pak došlo na pěsti. Teda řeknu vám, pane, žádná třasořitka to teda není. Nebýt na něj dva, nevím nevím..."

„Hm... dobrá...A kolik toho u sebe měl?" zeptal se Sibrand.

„Ještě jsme to nepočítali, ale vypadá to ne pěkného ptáčka. Pěkně mu to tam cinká." Nato jeden ze strážných odepnul od pasu pořádně naditý kožený váček a podal ho svému nadřízenému. Ten ho potěžkal v ruce a uznale pokýval hlavou. Pak ho otevřel a vysypal na stůl. Byla v něm pěkná hromádka stříbra a taky nějaký ten zlaťák. „No... Všechna čest chlapče. Takový úlovek už jsme tu dlouho neměli. Za to ti tady poskytneme stravu a ubytování na dobré tři týdny a navrch ti oholíme ten tvůj krásný vous. I s nosem. Co říkáš?"

Zlodějíček mlčel. Vrhal na své věznitele zlostné pohledy, ale to bylo asi tak všechno.

„Hm... Mimochodem, jak se jmenuješ? Připadáš mi povědomý, ale rozhodně nejsi zdejší... Přišels z jiné čtvrti? Nebo dokonce města?"

Ani tentokrát se kapitán od lapky odpovědi nedočkal. Místo něj se ozval jeden ze strážných.

„Hele, mě připomíná jednoho z těch, co ho hledal ten kapitán.... Eh... Jak se jenom... Jo! Kapitán Lavarov!"

„A víš ty, že máš možná pravdu? Sakra... kam jsem dal ty podobizny..." Důstojník se chvíli přehraboval v zásuvkách svého pracovního stolu a pak vytáhl štos několika pergamenových svitků. Byly na nich nákresy všemožných rabiátů, hledaných po celém císařství. Původně téhle novince moc nevěřil, ale nakonec musel uznat, že to není až tak špatný nápad. Už díky tomu pár lumpů na špalek poslali.

„Á tady to máme!" Konečně našel to, co hledal. Tenhle popis hledané osoby byl nejnovější a asi i nejpřesnější z celého štosu. Chvíli ho srovnával se zatčeným zlodějem a pak si pročítal i příslušné poznámky. „No... řekl bych, že to docela sedí... Až na ty vousy skoro přesně... Vysoký, hubený, hnědovlasý... Barva očí taky stejná... Jo. Tak chlapi, představuji vám Herberta. Vrah, lupič, pašerák, vyděrač, špión a dezertér. Odměna pět set zlatých! Krucipísek! No tak tohle jsme tu už dlouho neměli... Pěkný ptáček... Hoši, honem ho šoupěnte na samotku a skočte pro toho Lavarova! Takový úlovek se nám už dlouho nepovedl!"

Netrvalo to ani pět minut a strážní mrskli vzpouzejícího se zlodějíčka do prázdné cely. Z téhle kořisti měli rozhodně radost. Koneckonců, pět stovek za kapsáře, ze kterého se vyklube uprchlík, hledaný po celé zemi, to už je něco. A přitom to nedalo vlastně žádnou práci. Kdo ovšem neměl z posledních událostí pražádnou radost, byl Herbert. Nejenže se právě ocitl mezi čtyřmi pevnými zdmi, zcela sám a s dosti neradostnými vyhlídkami, ale navrch nedovedl pochopit, jak je možné, že po něm jdou v celém císařství.

Sakra, přece nevypíšou takovou pohádkovou odměnu jen kvůli nějakému usmolenému kapsáři z Niedue?! Ano, byl dobrý, ale zas až tolik ne. Dokonce ho kvůli tomu vylíčili jako učiněného arcilotra. Pomalu jako kdyby zavraždil císaře. Což o to, i bez těch výmyslů by skončil zase tady, ale s tímhle si dal někdo příliš moc práce... Že by... Jo. To by sedělo. Izidor a ta jeho partička. Ti jediní by měli k něčemu takovému důvod. Chytré. Varijští jim ho najdou a předají přímo na zlatém podnose a oni nemusí hnout ani prstem. A možná s nimi dokonce otevřeně spolupracují. No jo... takový mocný spolek... Určitě mají nějakého silného patrona. Proč ne rovnou císaře? Nebo nějakého z jeho podřízených. Senátora, generála nebo jiného hodnostáře.

A ten kapitán... Lavarov... se určitě nebude zajímat o pár ukradených měšců. Spíš o jeden, malý amulet. Který ovšem jako na zavolanou nemá u sebe! Minerva mu ho ten večer, kdy jí ho půjčil, už nevrátila a vůbec ho to netrápilo. Proč taky? Vláčel se s tím krámem poslední tři měsíce a rozhodně ho nepostrádal. Myslel si, že teď už bude mít konečně pokoj. Celý ten týden, co už ve městě trávil, se cítil volněji, než za celý svůj život. Neměl se sice tak dobře, jako dřív, ale vůbec si nestěžoval. A teď je s tím konec. Sedí v šatlavě a nemůže s tím dělat nic.

Nakonec si tedy jen povzdechl a posadil se do rohu, na kopku slámy. Pochopitelně neseděl poprvé. Až tak dobrý nebyl. A dost dobře si uvědomoval, že bez pomoci zvenčí se ven nedostane. Nezbývá než čekat. Minerva už ho ven nějak dostane. Stačí podplatit strážného, vysadit mříž, nebo mu třeba dovnitř nějak propašovat klíče. A kdyby bylo nejhůř, může se obrátit i na Jeana. Ten se sice hned prvního rána přestěhoval do hostince a téměř se s nimi nestýkal, ale jistě by pomoc neodmítl.

Čekání se poněkud protáhlo a zlodějíček nakonec ve studeném vězení i přes veškeré nepohodlí tvrdě usnul. Probudilo ho až několik mírných kopanců a spousta tvrdých nadávek.

„Hej! Tak prober se, ty zmetku! To by tak hrálo! Nechat se zavřít a pak tady vyspávat! Tak vstávej ty hovne! Co si myslíš, že mám na práci jen tebe, ty-"

„To už by stačilo, vojáku! Můžeš jít, já už si tu vystačím sám." Jak vidno, byl tam ještě někdo další.

„Jak myslíte, pane..." O okamžik později se ozvalo hlasité prásknutí dveřmi a cvakání v zámku.

„A neposlouchat! Jinak ti uříznu uši!" Ten hlas byl Herbertovi od začátku velice povědomý, ale až teď, při té zmínce o uších pochopil. Otevřel oči, posadil se a pohlédl na svého věznitele. Vysoký, hubený muž snědé pleti, s dlouhými černými vlasy až na ramena. Na sobě měl varijský stejnokroj a přes něj přetaženou koženou zbroj a na hlavě přilbici. Ozbrojen nebyl. Očividně nechtěl riskovat. Zpočátku se přísně mračil, ale pak se přívětivě usmál.

„Tak co, kamaráde? Zase ses dal na zlodějnu? Cha! Jako kdybys nevěděl, kam tě tenhle život přivede..."

Herbert na něj jen vyjeveně hleděl, s otevřenými ústy. Jediné, na co se zmohl, bylo: „Ivan..."

„Když dovolíš, kapitán Lavarov. Ne, že by se mi to nějak zvlášť líbilo, ale situace si to žádá."

Tak tahle návštěva Herbertovi doslova vyrazila dech. No aby ne, Ivana měl dávno za mrtvého.

„Co... Jak... Do prdele, kde se tady bereš?!"

„No, abych tak řekl, měl jsem cestu kolem. Sakra, už tři týdny objíždím celé císařství a všude vás hledám!"

„A... Počkat... tys jim utekl?! V tom lese, u řeky, tys jim utekl?! Jak?!"

„Inu... to zrovna ne... To je trochu složitější..."

„Tak... ale co... O tom až potom. Hlavní je, že jsi tady! Pojď! Vypadneme, než ti strážní tu tvoji habaďůru prokouknou!" Herbert se postavil a znovu ho zaplavil ten radostný pocit ze šťastného shledání a neuvěřitelná úleva. Štěstí se na něj znovu usmálo. Znovu našel starého přítele a navrch se mu otevírá i cesta ven. Ivan se už ovšem tak vesele netvářil.

„Hm... tak tohle nebude až tak jednoduché..."

„Co? Proč? V čem je háček?"

„Háček je v tom, že nejdřív musím podat hlášení a to chvíli potrvá... Dostaneš se odsud nejdřív tak zítra večer. Spíš pozítří."

„Počkej, jak to myslíš? Hlášení komu?"

„No... Asi bych ti měl říct, že... že jsem jim v tom lese přecejenom neutekl... A vlastně ani potom..."

„Takže oni tě pustili? A jak to s tím sakra souvisí?!"

„Pustili... To asi není ten správný výraz... Spíš... propuštěn s podmínkou..."

„...Ty pro ně pracuješ?!"

„I tak se to dá chápat."

Následovala chvíle trapného mlčení. Herbert jen vyjeveně koukal na Ivana, který se tvářil dost nervózně a vyhýbal se zlodějovu pohledu.

„A-ale proč?! Kurva proč?! To jsi snad přišel o rozum?! Nejdřív ti skoro useknou hlavu a teď se k nim jen tak přidáš, jakoby se nechumelilo?!"

„Ano... Je to ovšem trochu... zvláštní případ..."

„Trochu zvláštní případ?! A tohle myslíš zase jak?! Že ti Izidor nabídl víc, než sis dokázal vydělat zlodějnou?!"

„Ne! Tohle není otázka peněz..."

„Jo?! Tak čeho?! Moci? Pozemků? Nebo snad chceš začít nový život a tak musíš nejdřív zničit všechno, co tě pojí s tím starým? Ne... počkej, už to má-"

„Drž už konečně chvíli hubu a nech mě domluvit! Hnil jsem v kobce přes dva měsíce, když za mnou přišel Caldoran..."

„Ten skrček z lesa?"

„Jo, ten. Po čase se z něj vyklubal Izidorův nadřízený, ale to je teď vedlejší. Vysvětlil mi, co je ten amulet vlastně zač a co je na něm tak cenného. A řeknu ti Herbe, tady se hraje velice, velice složitá hra a my dva jsme jen pěšáci na šachovnici. Možná to tak nevypadá, ale tuhle partii hrají hodně mocní lidé. A docela dlouho. Už přes třicet let a přinejmenším stejně dlouho ještě budou. A tenhle amulet... to je něco jako... klíč. Jsou to oba králové a trumfové eso dohromady. Sakra, vždyť bez téhle cetky by se tahle hra ani nedala hrát!"

„Doteď to zdá se nikomu nevadilo."

„Protože ať uděláš, co uděláš, nemůžeš ho ze šachovnice odstranit. I kdyby ses ho zbavil, všichni se zase budou snažit ho do hry vrátit. To mi připomíná... Máš ten amulet ještě u sebe?"

„Ne. Ale vím, kde je."

Bývalý zloděj jen pokýval hlavou. Jinou odpověď v podstatě nečekal. Herbert se zatím alespoň trochu zklidnil a zdálo se, že užse snaží svého přítele spíš pochopit, než jenom obviňovat.

„Poslyš, Ivane, když jim tolik jde o ten přívěšek, co kdybys jim ho prostě předal a my si šli zase po svém? Když je ta tretka tak cenná, jistě ji vymění za životy party zlodějů..."

„Taky mě to napadlo. Bohůmžel... nejde to. Víme toho už moc a tohle je příliš velké riziko. Klidně bych hned šel s tebou, ale... nemůžu. Tohle si Caldoran pojistil docela dobře..."

„A co teda hodláš dělat?"

„Co by... Počkám do zítřka, než sem pro tebe někoho pošlou a budeme pokračovat v rozhovoru jinde. Můžeš být v klidu. S trochou štěstí dorazí někdo s trochou rozumu a vyřešíme to ke spokojenosti všech."

„Jo, už to vidím. Já vám předám amulet a Izidor ze mě jak tak náhodou udělá hromádku popela a zamete někam pod koberec, aby ho netrápilo svědomí... Přímo skvělé vyhlídky."

„Jen klid. Kdyby to záleželo jenom na Izidorovi, popravili by mě už dávno. Naštěstí to není on, kdo tomu všemu šéfuje. Tak se zatím měj. Já musím jít..."

Tím rozprava skončila. Ivan zařval na strážného, který se s dupotem přiřítil a během chvilky odemkl dveře cely.

„Nedělal doufám potíže, pane kapitáne." zeptal se voják, když Ivan vycházel na chodbu.

„Ne, vůbec ne..."

„To jsem rád... Když jsme ho zatýkali, dost se rval."

„To se nedivím. Tenhle zlodějíček se zas tak snadno nevzdává."

 

Poznámka: Vlajka Varijského Císařství má následující podobu:

Modrá symbolizuje řeky, bohaté na ryby a žlutá obilné lány. Holubice pak sehrála významnou úlohu při vzniku císařství a rozpadu Nepurska, kdy se používala především jako rychlý posel zpráv.

Stejné rozložení barev je i na uniformách, pouze bez holubice, která se většinou nemaluje ani na štíty nižších šarží. Bylo by s tím moc práce.
Hodnocení článku: Hodnocení 8.00, Hodnotilo 1 uživatelů