Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 27. díl

1.3. 2011 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (3) Kategorie Příběhy Hodnocení 6.00 Přečteno x1479
Asi si říkáte, že když jsem v minulém díle poslal Herberta pod zámek, asi bych ho měl v tomhle díle vytáhnout zase ven. Ale kdepak! Nejdřív ho tam nechám trochu podusit a vám tady poskytnu pohled na to, co se toho samého večera odehrálo dáááleko na severu, přesněji ve městě Fusse. No a snad už se konečně dozvíte, co generála Lhivroie tolik vyvedlo z míry. Milostný dopis to určitě nebyl.

Generál Albrecht měl v poslední době starostí doslova až nad hlavu. Ne, že by to byla normálně zrovna pohodová práce, velet vojsku přecejen není žádný med, ale takový shon jako teď už dlouho nezažil. Jako kdyby nestačil Gustav a ta jeho podezřívavost vůči Armádní Radě. Na každé jejich rozhodnutí či radu reagoval, jako kdyby ho tím posouvali blíže a blíže k propasti. Údajně taky hodlal co nejdříve řadu velitelů nahradit svými oblíbenci a zahájit válku s Varijským císařstvím. Generálům z něčeho takového naskakovala husí kůže. Boje na jihu by byly krvavé a rozhodně by nemusely skončit vítězstvím královských. Navíc by se tím pohřbilo posledních třicet let míru, o které se zasloužil panovníkův otec. A mimoto měla Rada i jiné, tajné důvody k zachování míru.

Co mu ovšem působilo nejvíce vrásek na čele, byla zpráva, kterou zhruba před týdnem kdosi připevnil na bránu Kectocku. Že v ní není žádné blahopřání k narozeninám, pochopil už z Josephova výrazu. Ovšem tohle rozhodně nečekal. Vyhlášení války od nového skřetího císaře, Ragashe. Normálně by se něčemu takovému jen zasmál, ale o skřetech se tady na severu nežertuje. Místo za břicho se popadal za hlavu. Na pravidelné skřetí nájezdy si už dávno zvykl. Však už jich taky dost zažil. Skoro vždycky se jejich hordy rozbily o zdi Kectocku, jako voda o skálu. Ne, že by byli skřeti a skuruti špatní vojáci, to ne, ale chyběla jim kvalitní obléhací technika a vedení. Časem se jich proto Regetenci přestali bát. Pravda, sem tam zkusili projít přes Věčné pohoří a poplenili pár osad východně od Hefresu, ale to byla zpravidla práce jen několika menších tlup, které se zase rychle stáhly. Na ty stačilo pár regimentů pěchoty a domobrana.

No jo, ale teď tu měli Ragashe, který dokázal skřety, nebo alespoň většinu z nich sjednotit. A to, že se to zatím povedlo v historii jen jednou, mluví za vše. Tehdy ještě nepředstavovali skřeti vážnou hrozbu. Teprve císař Rashagor podnikl velké tažení na jih a dostal se až do Iteckých hor. Kdyby ho u Ranzy nesprovodil ze světa nepurský šíp, možná by to dotáhl ještě dál. I tak se jeho poddaní dokázali v horách udržet přes osmdesát let, než je lidské armády společnými silami zničily. A s Ragashem to mohlo dopadnout podobně. Pravda, tehdy sice ještě Kectock nestál, ovšem nikdy nemusel odolávat tak obrovské hrozbě, jakou představovala dobře organizovaná armáda několika desítek tisíc skřetů.

Pochopitelně, že Regetenci nehodlali jen tak sedět na zadnici a čekat, jak to dopadne. Joseph Lhivroi zahájil zpevňování hradeb Kectocku a taky poslal několik průzkumných oddílů na území skřetů. Albrecht zatím řídil shromažďování posil ve Fusse. No a je vám všem snad jasný, že to není jen tak.

„Nějak vám to trvalo! Čekal jsem vás už včera."

Jednooký vojevůdce stál u jižní městské brány a pozoroval konvoj vozů s vojenským doprovodem, jak se pomalu sune do ulic. Od voje se při jeho poznámce oddělil jeden ozbrojenec, na první pohled vyšší důstojník. Muž ve středních letech, s tmavými vlasy a knírkem. Přes červenočerný stejnokroj měl přehozený černý plášť. Po boku pohupoval rapír. Tvářil se dost unaveně. Cesta očividně nebyla zrovna nejsnazší.

„Není divu. Takového bahna na cestách... To jsem snad ještě nezažil..." postěžoval si muž v plášti a na důkaz svých slov si otřel podrážku pravé boty o náhodně ležící kámen od bláta.

„To víš, Marcusi. Jaro letos přišlo brzo."

Opravdu. Zima tady ve Fusse většinou končila až tak koncem dubna. Teď měli březen a sníh tál o sto šest. Takhle rychlý nástup jara nikdo nepamatoval.

„Hm... Pravda. Ne, že bych si zrovna liboval v závějích, ale zrovna teď se to asi moc nehodí."

„Taky bych řekl. Sakra! I slunce je proti nám!"

Obleva dělala starosti snad všem. Dokud byl Suonor přikrytý sněhem, mohli se skřeti jen těžko dostat ke Kectocku, natož do Regetenu. Ovšem teď se situace změnila v neprospěch lidí.

„Já si spíš myslím, že skřeti prostě pořádně přiložili do pecí."

„Ha! Teď se směješ. Jen počkej! Však se ještě zapotíme, než bude tomuhle všemu konec."

„Ale však ono nebude tak zle. Vždycky jsme se s těmi špinavci dokázali vypořádat, tak se nám to snad povede zas."

„Ještě nejásej. Domov je ještě daleko."

Dál už na klábosení neměli čas. Bylo třeba zajistit ubytování pro regiment Marcusových vojáků a uložení zásob. Celkem jich sebou přivedl tisícovku. Většinou pěšáků v těžké zbroji. Jízdu tvořil jen jeden malý oddíl průzkumníků, se kterým se v nadcházející bitvě nepočítalo. Skřeti s sebou jistě přivedou i nemalý počet skurutů a vrrků, kteří by jezdectvo snadno rozprášili.

Když se setmělo, odevzdali oba generálové velení důstojníkům a vydali se prázdnými ulicemi k hlavní pevnosti, v jádru města, kde hodlali přespat.

„A co ostatní? Už někdo dorazil?"

„Ne, Marcusi. Zatím jsi dorazil jenom ty. Smolena jsem čekal dneska, ale místo něj jsi tu ty."

„Vida. Já hned říkal, že je to blbost, aby se vojsko sbíralo ze všech Legií. Sakra, vždycky táhla do boje celá Legie a ne jenom část!"

„Mně se to taky nelíbí. Nejraději bych nasadil jen svoji čtvrtou a Smolenovu sedmou. Možná ještě Aurotara jako zálohu. Dvacet tisíc mužů by bylo víc než dost a do dvou týdnů by to bylo všechno tady. Takhle se slézáme po kouskách a nic z toho."

„Prý: Aspoň se trošku potrénujeme. Třicet let jsme nebyli ve válce, bude se to hodit. Teda nevím, co se tomu Gustavova honí hlavou... On to snad bere jako nějakou hru!"

„Jen počkej, Aurotar říkal, že náš mladý král chce přijet osobně, tak aspoň uvidí, jaká jsou to jatk- Krucinál!"

Zrovna, když oba vojevůdci procházeli kolem průjezdu, vyskočil zprava, zpoza rohu muž v černém plášti, s šátkem přes obličej a ohnal se mečem naplocho po Albrechtovi. Ten se na poslední chvíli instinktivně zaklonil dozadu a chladná ocel mu prosvištělo několik desítek centimetrů před nosem. Marcus Ferst, i když nebyl v boji nejzdatnější, nezaváhal, tasil rapír a švihl s ním útočníka zespodu přes ruku. Zabiják sykl bolestí a pustil zbraň na zem. Kvůli svému zranění úplně zapomněl, že stojí proti dvěma rozzuřeným generálům. Probral se teprve, když ho Albrecht srazil pěstí na zem.

„Tak. A teď nám hezky povíš, kdo tě poslal, nebo tě na místě propíchnu." řekl neznámému Marcus, když mu předtím jemně přiložil hrot své zbraně na prsa. Místo mu těsně kolem hlavy prolétl nůž a naplocho narazil na kamennou zeď a spadl na zem. Ferst se ohlédl a spatřil dalšího, stejně oblečeného vraha.

„No, dneska se asi nudit nebudeme." zasmál se Albrecht a se sekerou v ruce se rozběhl proti vrahovi. Ten očividně zazmatkoval a další nůž už hodil ve spěchu a bez pořádného míření. Dýka pouze udeřila vojevůdce rukojetí do ramene a odrazila se někam do tmy. O minutu později se zabijákovo tělo válelo v kaluži krve, bez hlavy. Na rozdíl do Fersta, rozhodně nehodlal jednooký válečník nikoho šetřit.

„Tak co?! Nikdo další už si netroufne?!" zařval naštvaný kyklop na celou ulici.

„Neječ sakra tolik! Jestli vážně tolik toužíš po smrti, můžeme to přece provést úplně v klidu." Zpoza rohu vzápětí vystoupil třetí vrah. Tenhle však neskrýval svou tvář pod pláštěm a kapucí a místo zákeřného útoku ze zálohy se připravil na řádný boj muže proti muži, neboť na sebe navlékl destičkovou zbroj a na rameni si nesl zubatý obouruční meč.

„Ale, ale, ale... Sám velký plánovač se ukázal! To už nemáš ani žádné trochu schopné zabijáky, Volkmare? Tyhle mátohy by nedokázaly ani podříznout prase!" ušklíbl se Marcus.

Ozbrojenec se jenom usmál a hvízdl. Vzápětí ze střechy seskočil čtvrtý zabiják, dopadl kousek za Fersta a hned zaútočil šavlí seshora. Generál se jen tak tak stihl otočit a zadržet útočníkovu ránu rapírem. Albrecht se zatím vrhl na Volkmara.

„Chcípni, ty zrádná svině!"

„Až po tobě, starče!"

Už od začátku se zdál souboj vyrovnaný. Oba měli těžké, sečné zbraně a i když byl Volkmar mladší a o něco hbitější, tížila ho jeho destičková zbroj více, než Albrechta jeho kroužková. Starý generál zase oplýval větším množstvím zkušeností, ovšem s jedním okem se mu občas nepovedlo správně odhadnout vzdálenost. Naštěstí se už dávno setmělo a v měsíčním světle na tom byli oba soupeři v podstatě stejně.

Volkmar nejdříve odrazil Albrechtův útok zboku, ustoupil dozadu a sám napadl protivníka stejným způsobem, ve snaze využít váhy své zbraně. Jeho meč se brzy zastavil o Škaredou Dámu a oba soupeři se chvíli pokoušeli přetlačit jeden druhého. Znenadání Volkmar povolil a zatímco sekera vyletěla do výše, on se i se svou čepelí protočil dokola a využívaje setrvačnosti zaútočil naplocho na generálův odkrytý pravý bok.

Kyklopa v tu chvíli zachránila jen kvalitní kroužková košile. Sice ráně neodolala a jeho šat se začal barvit doruda, nicméně i tak dostatečně zbrzdila protivníkův úder. Bez ní by ho mohl docela dobře i přeseknout vedví. Jestli si však myslíte, že tohle zranění Albrechta z boje vyřadilo, velice se mýlíte. Starý vojevůdce si na bolest už dávno zvykl a místo toho, aby si zoufal, přešel do protiútoku. Pravou ruku přirazil pevně k tělu a znemožnil tak soupeři zbraň rychle vytáhnout, trhnutím do strany. Levým loktem pak udeřil do mladíkových paží. Ač se Volkmar snažil sebevíc, dlaně na rukojeti meče neudržel a musel ho pustit. Albrechtovi nahrávalo i to, že v levé ruce právě držel i sekeru a tak mohl využít i její váhy.

Nyní měl navrch zase regetenský generál. I přes své zranění stále třímal v ruce zbraň, na rozdíl od svého protivníka. Ten se teď držel za levou ruku a obličej se mu křivil bolestí. Mohl být vlastně docela rád. Původně mu ji Albrecht chtěl useknout. Ani on sám z toho však nevyšel nejlevněji. Rána silně krvácela, a že si k ní meč ještě víc přitlačil, mu taky zrovna neprospělo.

Marcus zatím zápolil s vrahem, který na něj zaútočil ze střechy. Oproti Albrechtovi se mu vedlo o dost lépe. Už od začátku měl jasně navrch a kousek po kousku zatlačoval protivníka ke zdi. Ten se zmohl jen na odrážení jeho úderů a na první pohled bylo generálovi jasné, že tenhle nebožák moc opravdových soubojů ještě nezažil. Vlastně ani jeho předchůdci za moc nestáli. Chvíli počkal, než se rabiát svými zbytečnými a špatně mířenými výpady vyčerpá a pak sám přešel do útoku. Zatlačil ho ke zdi a pak ho šikovně bodnul levého ramene. Vzápětí přidal ještě seknutí přes pravý loket a lapka bolestí upustil šavli.

„Tak... A kdo je machr teď?" usmál se Ferst, když mu přikládal špici rapíru na prsa. Místo odpovědi, nebo sprostého klení se mu dostalo jen nesrozumitelného chrčení. Rozhodně nehodlal v boji dále pokračovat.

Albrecht ztěžka oddechoval a levou rukou se držel za ránu na boku. Sekeru stále pevně svíral v dlani. Volkmarův meč se sice nacházel na zemi, přímo pod jeho patou, ale dobře věděl, že tenhle syčák je nebezpečný i beze zbraně.

„Víc toho neumíš?" uchechtl se generál.

„Dej tomu čas. Nemusím tě zabít hned. Klidně tě do hrobu dostrkám kousek po kousku..." šklebil se Volkmar, zatímco si hladil pochroumanou ruku.

„Na kousky skončíš ty, bastarde..."

V další konverzaci už jim zabránil dusot, který se k nim nesl ulicí. Nebylo pochyb, že se k nim žene hlídka. Však taky bylo na čase, pomyslel si Albrecht. To jejich vyřvávání muselo být slyšet přes půlku města.

„Co se to tu sakra děje?!"

Ze tmy za Volkmarem se postupně vynořilo pět strážných, vyzbrojených kopími a štíty. Sotva spatřili oba generály a bandu neúspěšných vrahů, překvapením ustrnuli na místě. Teprve po pár vteřinách konečně jejich velitel třesoucím se hlasem zavelel: „J-jménem krále! Odhoďte zbraně a vzdejte se!" Jeho nařízení se ovšem zcela minulo účinkem. Dva přeživší lumpové, které pozorně hlídal Marcus, doslova zatuhli strachem na místě spíše ze strachu před ostřím jeho zbraně, než z úcty k městské hlídce a Volkmar je poslechnout rozhodně nemínil. Sotva si všiml příchodu vojáků na bojiště, otočil se a dal se na útěk. Naneštěstí pro něj nezvolil zrovna nejlepší únikovou trasu.

Rozběhl se přímo proti skupince zmatených vojáků a pokusil se prorazit skrz. Zpočátku to vypadalo nadějně. Jednoho strážníka odstrčil tak prudce, až spadl na zem. To už se však ostatní stihli alespoň trochu vzpamatovat a došlo ke rvačce. Další ozbrojenec ho chytil pod krkem, za což si vysloužil ránu loktem do břicha. Vzápětí se ovšem projevila početní převaha hlídky. Dva vojáci chytli zmítajícího se vojáka za paže a třetí ho vzal zezadu přes hlavu štítem. Tím volkmarův pokus o útěk skončil.

Když Albrecht viděl, jak zloduchovo tělo bezvládně leží na zemi, ušklíbl se.

„Tak a teď se máš na co těšit, lumpe! Z tohohle se jen tak nevykroutíš!"

 

Poznámka: O válečnických kvalitách Volkmara a jeho poskoků nehodlám diskutovat. Mám dobrý důvod, proč vše proběhlo, tak jak to proběhlo.

Hodnocení článku: Hodnocení 6.00, Hodnotilo 1 uživatelů