Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Cesta samuraje - kap. 7 a 8

18.4. 2011 Autor Angličan Komentáře Komentáře (6) Kategorie Příběhy Hodnocení 8.00 Přečteno x1227

Tak zpracovány další dvě kapitoly.

A copak našeho samuraje čeká tentokrát? Začne prozkoumávat divy nového světa a najde si novou přítelkyni. A jak se zdá, tak ani v tomhle světě nebude mít moc klidu.

Ale více už v samotných kapitolách.


Kapitola sedmá - Vidění.

 

Moře poblíž ostrova Dračí kladivo.

Po zbytek cesty už žádné komplikace nenastaly a za den a půl se ze strážního koše ozval výkřik "Zeměěě!" a na obzoru se objevil tmavý flek.
"To je Dračí kladivo, mistře Tanahashi, jsme skoro u cíle."
Tanahashi se opřel o zábradlí a pozoroval blížící se ostrov. Zdálo se, že je docela rozlehlý. Na severu už byly vidět velké hory s bílými sněhovými čepičkami.
Asi za dvě hodiny už měli na dohled i cílové město. Kateru. Pak už to netrvalo dlouho a vpluli do přístavu, kde přirazili k molu.
Mladý Japonec už stál připraven na palubě i se všemi svými věcmi. Naposledy si potřásl rukou s kapitánem a po dřevěné lávce vykročil do neznámého světa. Moc informací o tomto místě neměl, vlastně skoro žádné. Kapitán mu nechtěl nic říct, prý aby mu nezkazil překvapení.
Tanahashi tedy vkročil do města. Centrum samotné bylo, hned u přístavu, a když se rozhlédl, viděl o kousek dál i velkou zářící budovu, která musela pravděpodobně být palácem. Styl budov tady byl naprosto odlišný, než jaký znal z domova. Jako materiál zde převládal hrubě opracovaný kámen a dřevo. Město se zdálo být malé, ale přesto docela rušné. Vklouzl mezi brebentící lidi a pomalu kráčel náměstím a snažil se pochytit co nejvíce věcí okolo sebe. Najednou se v půli kroku zarazil a zíral na podivnou osobu, která zrovna procházela okolo něj. Byl to zřejmě muž, soudě podle dlouhého zrzavého plnovousu u pasu zastrčeného za opasek. Byl malý, jen o něco vyšší než dítě, ale za to byl hodně široký a svalnatý. Na hlavě měl dotyčný helmu s hrozivě vypadajícími rohy, na sobě rachotící kroužkové brnění a na rameni nesl obrovskou obouruční sekeru. Když procházel okolo Tanahashiho všiml si, jak na něj zírá a zastavil se. Nevrlým pohledem si samuraje změřil.
"Co ty na mě tak zíráš, ogare? Chceš jednu do zubů?" Hlas měl hluboký, jak kdyby promluvil kámen.
Tanahashi se snažil vzpamatovat. Měl co dělat, aby rozuměl jeho přízvuku. "Odpusť, san. Nechtěl jsem tak zírat, jsem tu nový."
"Pche, ogar mluvit jak špičatý ucho." Neznámý si odplivl a odkráčel pryč."
Tanahashi tam ještě chvíli stál a nevěřícně kroutil hlavou, pak se znovu rozhlédl a začal si všímat dalších podivností. Vysokých hubených lidí s nezvykle špičatýma ušima, dalších malých lidí co také vypadali jak děti, ale určitě to děti nebyli. Všichni byli tak odlišní, každý měl na sobě něco jiného než ten druhý. Někteří měli různá brnění, všechny možné zbraně a slyšel i několik různých jazyků. Kam se to vlastně dostal?
Najednou ho všechno okolo něj začalo svírat. Roztočila se mu hlava, jak kdyby přes ni dostal palicí. Rozběhl se nejbližší ulicí pryč, pryč od toho všeho. Vrážel do lidí, ale bylo mu to jedno, snažil se nevnímat nic okolo sebe a jen pádil dál. Naštěstí si vybral správnou ulici a zakrátko, aniž by zpomalil, prolétl bránou ven z města. Stráže u brány se za ním jen ohlédli a zavrtěli hlavou, zřejmě už viděli podivnější věci.
Venku na předměstí bylo rozestavěno několik laviček okolo ohniště. Sedělo na nich pár lidí. To vše Tanahashi zaznamenal jen koutkem oka. Kousek za předměstím už začínali rozlehlé louky a pastviny. Napravo od cesty zaslechl zurčení vody, zpomalil a zamířil k potůčku. Když k němu dorazil, shodil na zem všechny své věci a zhluboka se nadechl. Snažil se uklidnit se a vyčistit si hlavu. Sedl si do meditační polohy a zavřel oči.
Vnímal tekoucí vodu, jemný vánek, který mu čechral vlasy, vůni kvetoucích rostlin, pomalu se uvolnil... Stejně jako doma v Japonsku, ho opět ho zahalila podivná mlha. Vstal a rozhlédl se. Nic neviděl a tak se náhodně vydal jedním směrem. Šel, dokud se mlha nezačala trhat a před ním se neobjevili obrovské hory a v nich jediná úzká soutěska vedoucí kamsi do jejich nitra. Jediné možnosti byly vrátit se zpět nebo pokračovat dál soutěskou. Rozhodl se, že zjistí, co se skrývá v horách. V úzkém průchodu bylo šero a tak musel postupovat jen velmi opatrně. Netrvalo dlouho a uviděl světlo, soutěska se začala rozšiřovat a vyústila v plošinu nad obrovským údolím. Chvíli se kochal tím uchvacujícím pohledem, ale pak jeho pozornost upoutalo něco jiného. Údolí nebylo prázdné, dole uprostřed stáli dva velcí draci. Jeden rudý a druhý černý jak noc. Stáli proti sobě a vypadali jako dvě sochy. To vše do chvíle než oba pozvedli tlamy a mocně zařvali. Jejich řev otřásl celým údolím. Pak se proti sobě rozběhli a jejich těla se srazila za ohromného rachotu. Tanahashi to vše sledoval z plošinky s otevřenou pusou a neschopen pohybu. Díval se, jak se draci bijí ocasy, sekají proti sobě drápy nebo se koušou tlamami plných velkých ostrých zubů. Chvíli měl navrch jeden, chvíli zase druhý. Postupně ale začínalo být jasné, že rudý drak prohrává, jeho údery slábly a byly čím dál pomalejší. V nestřežené chvíli máchnul černý drak ocasem a srazil svého protivníka na zem. Hrozivě se nad ním vztyčil a chystal se zasadit poslední zdrcující úder. Než se tak ale stalo, vše znovu zahalila mlha a Tanahashi s výdechem procitl. Po tváři mu stékaly kapičky potu a chvíli nevěděl kde je a co se vlastně děje. Rozhlédl se a vzpomněl si, že sedí na louce u potůčku. To vše bylo nejspíš další z jeho vidění. Jak tak nad tím přemítal, nenapadalo ho, co by to mohlo znamenat. Všechno to snad vysvětlí až čas. Ještě stále trochu rozrušený, posbíral své věci a pomalým krokem se vydal zpět k městu.

 

Kapitola osmá - Nová přítelkyně.

Katerské předměstí.

Když Tanahashi došel zpět na předměstí, zastavil se před branou. Nerozhodně stál a rozhlížel se. Nakonec se rozhodl a otočil se, že půjde do města, ale v půli otočky do někoho vrazil. Připadalo mu jako by narazil do stěny a leknutím upustil vak s brněním, který se s rachotem vysypal. Zvedl hlavu a zadíval se do překrásných modrých očí. Před ním stála mladá žena, vysoká asi jako on. Blonďaté vlasy měla spletené do vkusného drdolu. Byla štíhlá, ale pod přilehlými rudými šaty se zavlnily svaly. Tanahashi chvíli naprázdno otvíral pusu a díval se, jak se ta žena na něj usmívá. Nakonec se mu podařilo promluvit.
"P... Přijměte prosím moji omluvu slečno. Neviděl jsem vás." Uklonil se.
"Nic se nestalo, krasavče." Znovu se usmála.
Tanahashimu se po tvářích rozlil ruměnec.
"Já...já..." odkašlal si, „já jsem Tanahashi z rodu Nakamurů." Rychle se znovu uklonil, aby se jí alespoň chvíli nemusel dívat do očí.
"Já jsem Sap...eh...kruci... Katrina."
"Moc mě těší Sap...eh...kruci...Katrino. Je mi ctí tě poznat."
Katrina se rozesmála. "Ty jsi vážně roztomilý, říkej mi zkráceně Kruci." Odpověděla ještě pořád s potutelným úsměvem.
"Jak si přeješ, Kruci san."
Tanahashi zůstal najednou znovu šokovaně stát s otevřenou pusou a očima. Teprve teď si všimnul, že ta žena má... křídla! Katrina je právě roztáhla do celé jejich délky. Na každou stranu sahaly něco málo přes jeden metr. Byly šupinaté jako kdyby byly dračí a měli rudou barvu stejně jako její šaty.
"Copak, fešáku? To jsi ještě nikdy neviděl křídla?" Zeptala se opět s pobaveným úsměvem.
Tanahashi jen bezhlesně zavrtěl hlavou.
"No to mě podrž. Ty asi budeš z daleka viď?"
Tentokrát hlavou zakýval.
"No, myslím, že bychom si spolu měli popovídat. Pojď, pomůžu ti posbírat to tvoje brnění a pak se někde posadíme. Podej mi svůj bezedný vak, ať to rychleji odsýpá."
"Odpusť, bezedný co?" Zeptal se nechápavě Tanahashi.
"Bezedný vak, neříkej, že taky nevíš co to je."
Opět zavrtění hlavou.
"To sou mi vážně věci. Máš štěstí Tamushi, mám jeden navíc. Tady máš. To budeš koukat." Podala mu takový malý vak.
"Arigatoo. A mé jméno je Tanahashi ne Tamushi."
"Promiň, já vím... nechtěla jsem."
"To je v pořádku, Kruci san. To se mi má jako celé brnění vejít do tohohle vaku?"
"Zkus to a uvidíš sám."
Tanahashi sebral ze země jednu část brnění a opatrně ji vložil do batohu. Přišlo mu to nějaké divné, vůbec necítil žádnou změnu váhy. Přidával další a další části, až měl v tom malém vaku celé brnění, ale ten byl pořád lehký, jako kdyby byl prázdný.
Katrina to s úsměvem sledovala. "Tak už chápeš? Říká se tomu magie."
"To je opravdu neuvěřitelné. Ale jak to brnění teď dostanu ven."
"Jednoduše, stačí pomyslet na to, co chceš vyndat a je to."
"Neuvěřitelné... nemožné." Mumlal si pro sebe Tanahashi.
"Tak pojď, cizinče. Dáme řeč."
Zvedli se a popošli kus k nedaleko stojícím lavičkám, kde se posadili. Tanahashimu pořád sklouzával pohled na křídla, byl jimi úplně fascinován.
"Tak se mi zdá, že asi chceš vědět jak je možné, že mám křídla."
"Hai."
"Haj co?"
"Hai. To u vás znamená... ano."
"Aha, jasně. No tak tedy odpověď je celkem jednoduchá. Ty křídla jsou dračí. A proč? Protože mám v sobě dračí krev. Kromě těch křídel má ta krev i další účinky. Jsem mnohem silnější než by se na slabou ženu mohlo zdát. Také jsem odolnější a mám velkou výdrž. Žádnej normální chlap mě v pití neporazí. Já mám v sobě krev rudého draka, to už ti možná došlo, takže jsem v podstatě imunní na oheň. A teď moje vůbec nejoblíbenější část. Sleduj tohle!"
Katrina se otočila na lavičce pryč od Tanahashiho, směrem do volného prostoru. Ujistila se, že před ní nikdo nestojí, nadechla se a z úst se jí vyřinul proud ohně. Tanahashi zděšeně vyskočil a udělal dva kroky vzad. A sevřel zbraně za pasem tak silně, že mu zbělaly klouby. Poté co Katrina vychrlila oheň, se otočila zase zpět.
Ostatní dobrodruhové, posedávají na lavičkách, jen krátce pohlédli na Katrinu a Tanahashiho a pak se vrátili ke svým hovorům.
„No tak, fešáku. Snad tě nevylekala trocha ohně?"
Tanahashi se, stále s vytřeštěnýma očima, posadil zase zpět a v jeho očích se mísil strach, zvědavost a respekt.
„Co to... jak... šílené." Mumlal si sám pro sebe, zatímco sahal do torny. Vytáhl kus pergamenu a poté brk a inkoust. Rozvinul pergamen a začal si zapisovat poznámky. Psal úhledným japonským písmem, tak jak bylo zvykem, od shora dolů. Katrina mu nakoukla přes rameno.
„Co je to za podivný klikyháky? A kdo to kdy viděl psát od shora dolů?"
„To je naše písmo. Takhle u nás píšeme."
„A z jaký podivný země že to pocházíš?"
„Narodil jsem se v zemi vycházejícího slunce, v Japonsku."
„Aha, o tom jsem ještě neslyšela. Je to daleko?"
„Ano, velmi daleko. Mnoho dní cesty lodí na sever a skrz podivnou jeskyni."
„A jací jsou tam u vás lidé?"
„No... " na chvíli se zamyslel „... milí, pracovití, ale hlavně velice uctiví. A samurajové navíc také oddaní svému pánu až za hrob. Samuraj by pro svého pána bez váhání kdykoli zemřel."
„Co jsou zač ti samurajové? A proč jsou lidé u vás tak uctiví? Tady moc úcty nenajdeš, to mi věř."
Tanahashi se pousmál. „U nás jsme vedeni k úctě už od dětství. Pokud se třeba rolník nepokloní svému pánu, může přijít na místě i o hlavu, když se jeho pán rozzlobí. A samurajové? Jsou to nejlepší válečníci na světě. Věrní, oddaní. I já jsem samuraj."
„Aha, to je..." Zarazila se v půli věty Katrina, protože po cestě k městu utíkal nějaký ozbrojenec v uniformě, až na něm brnění chřestilo.
„Co se děje?"
„To nevím, ale vůbec se mi to nelíbí. Stráže si většinou nepobíhají po předměstí jen tak pro zábavu."

Hodnocení článku: Hodnocení 8.00, Hodnotilo 1 uživatelů