Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 28. díl

19.4. 2011 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (3) Kategorie Příběhy Hodnocení 5.00 Přečteno x1310
Takže, když už jsem Herba do toho vězení šoupnul, musím ho dostat zase ven. Byl bych to ovšem špatný scénárista, kdybych tuhle pasáž nerozdělil na více částí. Takže tady máte "Útěk z vězení Varijského, díl první."

Kapitán Sibrand se protáhl na židli, za pracovním stolem a unaveně zívl. Tahle noční služba ho příšerně vyčerpávala. Zrovna před chvílí se vrátil z obchůzky. Tři hodiny bloumal po ulicích Varije a dohlížel na noční klid. Jako kdyby to k něčemu bylo, pomyslel si. Slušní a poctiví už dávno spí a ten zbytek se jich stejně nelekne. Kdyby měli pár chlapů na každém rohu, tak by to ještě šlo, ale pět ozbrojenců na celou čtvrť... to těžko. Jediné, co z toho mají, jsou prošoupané podrážky. A rýma. Sice už není taková zima, jako před pár týdny, ale léto je ještě daleko. Ještěže se můžou ohřát aspoň tady ve strážnici u krbu.

Zbytek mužstva už dávno vychrapoval na palandách. Sibrand zůstal vzhůru, aby mohl v případě nutnosti vyhlásit poplach. V téhle nepříjemné činnosti se osazenstvo strážnice naštěstí střídalo. Jeden bděl a zbytek spal. Dnes vyšla řada na kapitána, který se už nemohl dočkat svítání a toho jak i on vklouzne pod deku a odebere se do říše snů. Teda pokud by se něco nepokazilo.

Znenadání kdosi prudce rozrazil dveře na ulici a dovnitř vpadl nějaký vyděšený chlapec a začal křičet: „Hoří! Hoří!"

Tohle Sibranda nadzvedlo ze židle. Stejně tak se v noclehárně ozvalo nějaké klení a šramot.

„Co to povídáš, kluku?! Kde hoří?!"

„V jednom skladišti! V Tkalcovské ulici!" nato mladík vyběhl zase ven, šířit tu novinu dál.

To už se vzpamatoval i varijský kapitán a mocným hlasem zařval: „POPLACH!" Přecejenom takový požár není žádný špás. Zvlášť ve skladu plném látek, uprostřed města. Do dvou, tří hodin by shořela půlka čtvrti. Pravda, tohle jistě nenechá nikoho chladným a snad všichni v okolí se dají do hašení, ale i tak tam bude potřeba někoho, kdo bude ten mumraj řídit a zajistí, aby z toho nebyla katastrofa.

„Co se děje pane?!" zeptal se ozbrojenec, který se jako první vřítil do místnosti a zápolil s kroužkovou košilí, kterou se mu nedařilo přetáhnout přes hlavu.

„Kašlete na brnění chlapi! V Tkalcovské prý hoří sklad, tak budeme hasit! A hejbněte sakra trochu prdelí!"

Nakonec to trvalo ještě tak pět minut, než se konečně většina vojáků probrala a dooblékala. Čtyřem posledním, nejpomalejším, kapitán nakázal, aby zůstali na strážnici a hlídali. Požár ve městě je jedna věc, ale kdyby jim zatím někdo vyraboval kasárna nebo snad utekl někdo z vězení, pochvalu by jistě nedostali. Vzápětí vyběhlo dvacet strážných na ulici a s velitelem v čele zamířila do míst, kde mělo hořet, aby zabránili nejhoršímu.

„Tak vidíte, kamarádi. Měl jsem pravdu. Spěchat se má pomalu!" zajásal jeden z těch čtyř vyvolených, když většina jeho spolubojovníků opustila kasárna. Že musel zůstat na stráži, mu evidentně nevadilo.

„Něco na tom asi bude, Zodane. Tahat se půl dne s plnými vědry, lítat sem a tam a ještě se u toho potit jako prase... Děkuji, nechci!"

„Jen počkejte! Ještě nejsme na břehu, tak nejásejte! Kdoví, co z toho ještě vyleze."

„Hele, Hriste, moc nekecej a raději přilož! Oheň dohořívá a začíná tu být zima." V tomhle měl Zodan pravdu. Sychravé březnové ráno a studená, chladná, kamenná budova nejsou zrovna ideální kombinace. Hrist tedy přešel ke krbu a prohrábl pohrabáčem hromadu žhavých uhlíků. Houf jisker vyletěl vzhůru a zmizel v temném komíně.

„Říkám vám chlapi," prohlásil Zodan, když se spokojeně natáhnul za Sibrandovým stolem „dneska máme leháros!" Jenže brzy se mělo ukázat, že sice není až tak daleko od pravdy, ale určitě ne tak, jak si představoval.

Nejdříve se otevřely dveře na ulici a dovnitř vstoupil čahoun v kožené zbroji a pravou rukou pobitou železem. Vojáci se nejdříve lekli, v domnění, že se vrací velitel, vzápětí si však oddechli a obořili se na něj: „Hej, co sem lezeš, chlape?! Jestli chceš narukovat, zkus to jinde! My máme plný stavy." Pravda, normálně by si na něj asi netroufli, ale jelikož nebyl viditelně ozbrojen, rychle jim narostl hřebínek. Dotyčný se ovšem tvářil jakoby nic. Mlčky přejel zrakem po místnosti a vůbec se tvářil, jakoby tady byl sám.

„Sakra chlape! Jsi snad hluchý?! Ptám se tě, co tu chceš?!" ječel Zodan. Marně. Místo odpovědi neznámý jen pokrčil rameny a přešel do rohu místnosti, napravo ode dveří. Tam se opřel o zeď a koukal se založenýma rukama do země.

„Krucinál... Já už nevím hoši, ale on je to snad nějaký idiot..."

„Hej! Kamarádi, raději se na něho vykašlete a podejte mi sem nějaké to dře-"

„Šplích!" Znenadání se z komína vyvalil proud vody a malý ohýnek, který se zatím podařilo Hristovi rozdělat se sykotem zhasl.

„Hergot fagot! Co to má u císařské prdele znamenat!" To ovšem nebylo ještě to nejpodivnější. Za přívalem vody následoval bělavý, mlžný opar, který bleskurychle zakryl přibližně polovinu místnosti.

„Do prkený vohrady! To se zbláznilo počasí, nebo co?!" nadával Hrist, když se pokoušel opustit mlhu a dostat se na opačnou stranu místnosti, odkud by mě lepší přehled o situaci.

„Otevřete do háje někdo ty dveře, ať se to vyvalí na ulici!" Pak si ovšem všiml, že oblak páry se sám od sebe řídne a ztrácí se. Přesto to ještě chvíli trvalo, než konečně dohlédl do míst, kde se měli nacházet jeho kamarádi. Opravdu tam byli, ovšem ne ve stavu, v jakém je zanechal.

Trojce strážníků nyní ležela na podlaze v bezvědomí. Nad nimi stál onen neznámý cizinec ve zbroji a stále se tvářil jakoby nic. Nebylo pochyb o tom, co se v posledních vteřinách odehrálo.

Hrist zaváhal. Jeho protivník byl sice neozbrojený a ani se netvářil nijak nebezpečně, ovšem fakt, že právě složil tři varijské vojáky mluvil o něčem jiném. Navrch si sám zbraň jako na potvoru nechal opřenou u postele. Zkusil tedy nejdříve trochu vyjednávat, zatímco pomalu ustupoval zpátky ke krbu. Přinejhorším by ho snad mohl vzít po hlavě pohrabáčem, napadlo ho.

„Hele, nevím, co jsi zač, ani co tady chceš, ale děláš hroznou chybu!"

Náhle však zaslechl za svými zády podezřelý šramot. Neopatrně se otočil a spatřil, jak z ohniště vystupuje další nezvaný host. Tenhle byl o něco menší, s dlouhými, světlými vlasy, zašpiněnými od sazí. Vypadal, jakoby právě prolezl komínem.

„A ty jsi kurva kdo?!"

Místo odpovědi mu neznámý přiložil pod krk ostří krátkého meče. Nyní, když mu pohlédl do tváře, překvapeně zjistil, že je to žena. Vcelku pohledná, mladá žena. To už ho ovšem kdosi chňapl zezadu za ruce a zkroutil mu je za zády. Nejspíš to byl ten chlap, co předtím vyřídil jeho kamarády. Hristovi v tu chvíli rozhodně do smíchu nebylo. Celý se zpotil a ztěžka oddechoval.

 „Otázky tady budu klást já..." řekla neznámá tichým hlasem. „Kde, jsou klíče od cel?"

„Co-cože?"

„Ptám se tě, kde jsou klíče od cel! Mluv, nebo tě podříznu!"

„Klí-klíče..." V tu chvíli to konečně Hristovi došlo. Oni chtějí vytáhnout někoho z vězení! Rozhodl se raději neodporovat a jít s pravdou ven. Zapátral v paměti a rychle si uvědomil, kde bude asi to, co po něm chtějí.

„Klíče... má, má je kapitán... V posle-poslední době... je pořád nosí... s sebou... Já... přísahám, že říkám pravdu!"

Žena se nerozčílila, jak původně strážník očekával. Naopak. Zasmála se, sundala meč z jeho krku a se slovy: „Cha cha cha... No vidíš, že to šlo! Ani to nebolelo! Na rozdíl od tohohle..." mu jednu vrazila. Rána se opravdu povedla a Hrista omráčila.

Ještě než dopadlo vojákovo bezvládné tělo na zem, procházela již dívka svižným krokem k celám. Že se bude muset potýkat se zámkem, jí příliš nevadilo. Vlastně s tím dopředu počítala a měla sebou i svazek paklíčů. Najít cestu k vězení už nepředstavovalo žádný problém.

Ocitla se v dlouhé chodbě, lemované po obou stranách řadou dveří. Tady už by měla s pátráním jistě větší problémy, kdyby nebyly všechny, s jedinou výjimkou, otevřené dokořán. Pouze ty druhé zprava někdo zavřel a nepochybně pečlivě zamkl. Popoběhla k nim a podívala se okýnkem dovnitř.

„Herbe?! Jsi tady?!"

„No to je dost, že jsi tady!" ozvalo se zevnitř docela naštvaně. „Už jsem myslel, že odsud budu muset dostat sám!"

„Nešil prosimtě... Chvíli to trvalo, než jsme zjistili, kam tě šoupli a vymysleli dobrý plán. A vůbec, není kam spěchat."

„Právě, že je!"

„Neříkej. Ještě ani nenahlásili popravu..."

„A taky ji hlásit nebudou! Izidor to vyřídí osobně, bez kata a beze svědků!"

„Počkat, počkat, počkat... Izidor je tady?!"

„Nevím! On asi těžko, ale jeho pohůnci jo! A stráže s nimi spolupracují! Sakra, to je teď vedlejší! Hejbni kostrou a odemkni!"

„Jo... jo... Počkej... chvíli to potrvá..."

Tím přestal čas slov a došlo na činy. Půlelfka si klekla a začala s paklíčem šmátrat v klíčové dírce. Bohůmžel se jí to moc nedařilo.

„Do háje..."

„Co je? Co se děje?!"

„Ále... Je to celý zarezlý... A navrch jiný typ, než u nás v Niedue... Jde to dost ztuha..."

Ztuha byl slabý výraz. Ve skutečnosti se jí nedařilo vůbec. Kdyby nestál Herbert na druhé straně dveří, věřila by, že s nimi nikdo nepohnul už měsíce. Spíš než o jemnou prácičku pro obratné prsty zloděje šlo o řádnou fušku pro kováře.

„Jen klid... Herbe... Stráže mají... dost práce... na celý den..."

Minerva věděla, o čem mluví. Jistě vám už došlo, kdo měl na tom požáru ve skladišti prsty. Pravda, něco takového obvykle ve zvyku neměla. Za žhářství jsou přecejen větší tresty, než za kapsářství, ale lepší způsob jak odvést něčí pozornost se jen tak nenajde.

„No, jen aby... To, z čeho mám obavy, není hlídka." poznamenal suše Herbert.

„Buď už sakra chvíli zticha! To ty ses nechal zavřít, ne já! Tak zavři laskavě zobák, ať se můžu konečně trochu soustředit!"

Uvězněný zlodějíček skutečně zmlkl, ovšem že by to Minervě příliš usnadnilo práci, se říct nedalo.

Hodnocení článku: Hodnocení 5.00, Hodnotilo 2 uživatelů