Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Cesta samuraje - kapitola 9

25.4. 2011 Autor Angličan Komentáře Komentáře (10) Kategorie Příběhy Hodnocení 6.00 Přečteno x1312

Zdravím všechny samurajské příznivce.

Dnes přináším pouze jednu kapitolu, ale zato dlouhou.

Tanahashi se v novém svět moc neohřál a už byl vrhnut do velkého konfliktu o němž vůbec nic neví. Dostane se z toho se zdravou kůží? To už musíte zjistit sami .)


Kapitola devátá - Obrana

Katerské předměstí

Za strážným se po chvíli po cestě přiřítily další postavy. Byly tři a všechny na sobě měli tmavě modro-zlatá plátová brnění a přes ně přetažený tabard se zlatou orlicí. Na zádech jim povlávali pláště se zlatým lemováním.
Vlevo běžel vyšší hubený muž, těžko říct kolik mu mohlo být. Měl stříbrné vlasy, ale nezdálo se, že by stářím. V pravé ruce držel dlouhý meč, který nádherně zářil. V druhé ruce svíral velký zdobený štít. Ovšem to nejzajímavější vykukovalo zpod pláště. Další křídla. Ale ne jako ty dračí, tyhle byly z peří a nádherně sněhově bílé.
Po jeho boku uprostřed běžela žena. V obličeji jako by se jí odrážela nadpozemská krása. Její tělo skrývalo brnění, ale i to svým tvarem dávalo znát, že by bylo o co stát. Nesla o rameno opřený velký obouruční meč, který také jasně zářil nazlátlým světlem.
Úplně vpravo dusal druhý muž. Byl o něco vyšší než jeho společníci a rozhodně daleko rozložitější. Vypadalo to, jako kdyby na něm mělo brnění každou chvíli prasknout. Na to kolik musel vážit, ale běžel s neuvěřitelnou lehkostí. Měl černé vlasy až po ramena, ale nejvíce na něm vynikaly jeho oči. Když se do nich člověk podíval, jako by hleděl do širého modrého oceánu.
Tanahashi a Katrina je zvědavě sledovali.
„Být vámi, tak radši rychle zmizím." Křikl na ně za běhu svalovec a zazubil se.
„Pojď rychle, radši půjdeme do města." Vyskočila Katrina z lavičky a chytla Tanahashiho za ruku, div že ho málem nezvedla do vzduchu.
„Co se to děje?"
„Nevím, řekla bych, že to za chvilku uvidíme." Táhla ho do města.
Prošli vstupním obloukem brány a sledovali pobíhající stráže, seržanta pořvávajícího rozkazy a prosté lidi překotně se snažící dostat skrz nastávající zmatek do města.
Tanahashi si všimnul oné trojice, která okolo nich před chvíli proběhla. Stáli spolu s ještě jedním vojákem, pravděpodobně vyšším důstojníkem, a zuřivě debatovali a ukazovali okolo sebe rukama.
Katrina dotáhla Tanahashiho dál za bránu a tam se zastavila. „Počkáme, co se bude dít a třeba si užijeme i trochu srandy."
Samuraj se na ní jen podíval a přikývl. Sám byl zvědavý, o co jde.
Většina lidí už proběhla do města a stráže popoháněli zbytek opozdilců. Ve chvíli kdy se ještě v dáli ozvaly válečné rohy, tak obrovský bojovník v modro-zlatém brnění zakřičel rozkaz a dva strážní se opřeli do páky a pomalu rozhýbali mechanismus zavírání brány. Velká ocelová vrata se se skřípáním pomalu začala zavírat.
Když to všechno Tanahashi viděl, shodil bezedný vak na zem a začal z něj postupně vytahovat všechny části brnění a do těch se postupně navlékat. Jako poslední si upevnil obličejovou masku.
„Pěkné, pěkné." Usmála se Katrina. „Skoro jsem se tě lekla."
„Vy dva!" Křikl na ně mohutný bojovník od brány. „Jestli chcete pomoct, tak pojďte sem. A jestli ne, tak se odsud radši kliďte."
„Tak si asi přeci jen trochu zábavy užijeme." Katrina šibalsky mrkla na mladého samuraje a tasila svou bojovou sekeru. Poté sáhla do svého bezedného vaku a vytáhla nádherně zdobený štít. Byl obrovský, asi ze dvou třetin velký jako samotná Katrina. A musel být i nesmírně těžký, ale polodračice ho držela, jako kdyby to bylo obyčejné peříčko.
Oba dva došli k onomu bojovníkovi, který, jak se zdálo, to tu všechno řídil. Ten si je kritickým okem prohlédl a pak lehce kývl.
„Dobře, vy dva půjdete se mnou. Adoro," otočil se k ženě, která s ním předtím běžela po cestě „ty si vezmeš levou část hradeb." „Lione, ty máš pravou část. Já zůstanu uprostřed a postarám se o bránu."
„Dávej na sebe pozor, zlato." Pronesla Adora a rozběhla se ke své přidělené části.
„Nechť nám Arthelus dodá sílu." Lion roztáhl bílá křídla a také zamířil na svůj úsek hradeb.
„Kapitáne, otočil se nyní bojovník k trpělivě čekajícímu vojákovi „první a druhá městská rota obsadí levou část hradeb pod vedením Lady Adory. Třetí a čtvrtá budou vpravo pod vedením sira Coeura de Liona. Pátá a šestá rota zůstanou zde pod mým velením. Elfí lučištníci se rovnoměrně rozdělí po celém úseku hradeb. Na každém úseku chci mít i několik trpaslíků. Rota kopiníků spolu s ostatními trpaslíky zůstanou připraveni zde u brány a budou čekat na můj rozkaz. Velet jim bude Yorton Zygryn. Městští lučištníci podpoří elfy. Domobrana bude čekat v obchodní čtvrti na další rozkazy. Je to všechno jasné?" Kapitán přikývl.
„Za jak dlouho dáte všechny dohromady?. "
„Už jsem poslal běžce po městě, ale chvíli potrvá, než zmobilizujeme domobranu a dáme dohromady trpaslíky povalující se po hospodách. Na něco takového jsme nebyli připraveni a polovina mužů ani není ve službě."
„Máte na to patnáct minut, kapitáne, postarejte se, ať každý ví, kde je jeho místo. Přijmeme pomoc i od dobrodruhů a každého kdo umí alespoň trochu zacházet se zbraní."
„Rozkaz." Kapitán zasalutoval a odběhl splnit příkazy.
„Vy dva půjdete se mnou. Vypadáte schopněji než ti amatéři z domobrany. Nechám si vás tady, mohli byste se mi hodit. Já jsem Rogar, kdysi rudý berserker ze severních hor, nyní rytíř řádu svatého meče."
„Páže!" Křikl Rogar a ihned k němu přispěchal jeden mladík.
„Okamžitě mi přines můj luk. A dones nějaké i těmhle dvěma."
„Ano, pane." Mladík se uctivě uklonil a rychle se rozběhl pryč.
„A samozřejmě nezapomeň šípy." Křikl za ním ještě Rogar.
„Pojďme se připravit. Máme tak dvacet minut než dorazí nepřítel." Mávl Rogar rukou, aby ho Tanahashi s Katrinou následovali.
Vystoupali po schodech na hradby. Mohutný barbar si stoupl na kraj a se založenýma rukama sledoval, jak se dole u brány už začali pomalu shromažďovat ozbrojení dobrodruhové a dokonce i několik trpaslíků, od nichž se ozýval bujarý smích a výkřiky veselí, jako by se na nadcházející boj velice těšili. Nebo možná byli natolik opilí. Za nimi už ve vyrovnaném útvaru přibíhala jednotka městských kopiníků.
Po deseti minutách dorazili na hradby také elfí lučištníci a začali si připravovat svoje luky a za nimi se vyrovnávali Katerští strážní, povětšinou s meči a štíty. Bylo tam i pár přidělených trpaslíků, kteří se od elfů snažili držet co nejdál. Mezi tím vším procházeli důstojníci a všechno kontrolovali, přidělovali rozkazy, či povzbuzovali muže.
Rogar to sjel pohledem a spokojeně zamručel.
„Co se vlastně děje?" Odvážil se zeptat Tanahashi
„Orkové chtějí zase jednou vyzkoušet pevnost našich hradeb. Tentokrát sebou mají i skřety a gnoly. A ty si vlastně co zač?"
„Tanahashi, samuraj z rodu Nakamurů. Ze vzdálené země vycházejícího slunce." Uklonil se
„Když to říkáš." Pokrčil rameny Rogar a otočil se směrem ven z hradeb. „Už to brzy začne."
A měl pravdu. Z blízkých kopců už se k městu valil zástup orků, skřetů a gnolů. Za běhu pořvávali v očekávání nadcházející bitvy. Sebou nesli na rychlo zbudované žebříky a také pár obrů před sebou tlačilo několik primitivních katapultů.
„Tak to je novinka." Prohodil Rogar, když to uviděl.
Útočníci se mezitím vyrovnali do jakéhosi útvaru. Chvíli mezi oběma stranami panovalo napjaté ticho. To však prolomil hrdelní výkřik z orkských řad a celá horda se vrhla do útoku vstříc hradbám.
„Tady jsou ty luky, můj pane." Přiběhlo udýchané páže a zápolilo se třemi luky a toulci plnými šípů.
„Už bylo na čase, chlapče." Rogar si vzal luk, dvakrát tak velký než měli ostatní, a vyzkoušel tětivu. Zhodnotil její napjatost a sílu souhlasným zamručením. Tanahashi i Katrina si také vzali luky. Mladý samuraj tento typ luků neznal, byl zvyklý na ty, se kterými cvičil doma na hradě pana Kenshina, ale věřil, že i s tímto dokáže být užitečný.
Rogar přiložil k tětivě šíp a obrovskou silou luk napjal, až dřevo na protest zapraskalo.
„Palte!" Zařval a vypustil šíp.
„Palte!" Zopakovali sborem velící důstojníci po celých hradbách a na útočníky se snesla sprška smrti. První řady hordy padly, ale to je příliš nezpomalilo, prostě se převalili přes mrtvá těla svých spolubojovníků a pokračovali v útoku. Směrem na hradby vylétlo také několik šípů, ale ne tolik jako druhým směrem a rozhodně ne tak organizovaně. I přesto však několik obránců padlo.
„Palte podle libosti!" Zařval znovu Rogar a posílal jeden šíp za druhým do řad nepřátel. I Tanahashi, Katrina a elfí lučištníci se činili a nezůstávali pozadu.
K Rogarovi přispěchal mladý voják a zasalutoval. „Pane, cech mágů nám posílá nějakou pomoc." Otočil se a ukázal na tři postavy stojící dole ve městě pod hradbami. Měli na sobě obyčejné róby a v rukách drželi hole. Snažili se tvářit co nejvíce povýšeně a nezaujatě, jako by se jich to netýkalo. Z řad trpaslíků stojících opodál, se ozývali posměšky, ale mágové je ignorovali.
Obrovský válečník znechuceně zakroutil hlavou. „Jen tři studenty? To nám na obranu města posílají jen tři obyčejné studenty? Čert vem tyhle čáryfuky. Oni si snad myslí, že je to jen hra nebo nějaká výuková lekce. Desátníku, pošlete po jednom z nich na pomoc Adoře a Lionovi, třetího mi nechte tady. Teď běžte, mám tu něco na práci." Rogar se otočil od desátníka a poslal další šíp jednomu z orků rovnou do krku, pak luk odhodil a tasil velký obouruční meč.
Útočící horda doběhla k hradbám a začala o ně opírat žebříky. Na obě strany mezitím dále létaly šípy a z útočících řad i kameny z katapultů. Ty však zatím napáchaly spíše více zmatku než škod, protože orkové s těmito zbraněmi zdá se neuměli moc zacházet.
Tanahashi pustil luk a tasil obě své zbraně a vydal bojový pokřik. Rogar se k němu otočil a v očích mu zableskly ohýnky, usmál se a z plných plic zakřičel svůj barbarský pokřik. A vzápětí o hlavu zkrátil prvního orka, který se už drápal na hradby.
Lučištníci mezitím ustoupili o dva kroky dozadu a vpřed se posunuli muži s meči a štíty. Bitva se teď rozhořela naplno. Několik vojáků vedle Tanahashiho se rozkřičelo hrůzou, když jim z ničeho nic chytly uniformy ohněm, pustili zbraně a snažili se oheň uhasit. Mezi dalšími třemi vojáky vybuchla koule ohně a všechny tři smetla.
„Pozor na skřetí šamany!" Zakřičel Rogar, když to uviděl.
Na uvolněné místo se hned vydrápalo pár orků a zatlačilo lidské obránce o kousek zpět. Samuraj se vrhl k nejbližšímu protivníkovi, který byl o celou hlavu vyšší než mladý Japonec a také rozhodně v ramennou daleko širší. Teď se děsivě šklebil a cenil své dva nahoru zahnuté malé kly. Máchl zuřivě vší silou sekerou s úmyslem useknout samuraji hlavu, ale ten se lehce sehnul a rozpáral orkovi břicho svou katanou. Druhý zelený válečník mezitím prošel obranou jednoho z vojáků a na hrudi mu nechal obrovskou zející ránu a hned hledal další oběť. Tanahashi k němu přiskočil, vykryl ránu katanou a druhou zbraní sekl orka do stehna. Ten zařval spíše vztekem než bolestí a pokusil se samuraje rozdrtit svou sekerou. Tanahashi sebevědomě nastavil ráně svou zbraň, ale nepočítal s brutální orčí silou. Zpomalil úder, ale nezastavil ho úplně. Rána již se zmenšenou silou sjela po jeho helmě, obličejové masce a části brnění, kde zanechala nepěkné rýhy. Samuraj zavrávoral, ork využil zaváhání, kopl Tanahashiho do hrudi a odkopl ho metr daleko, kde se svalil na hradbu. Ork k němu znovu přiskočil a rozmáchl se sekerou s úmyslem dokončit svoje dílo. Máchl obrovskou zbraní dolů, Japonec zvedl katanu na obranu, ale věděl, že tak obrovskou ránu, nemůže zastavit. Úder však narazil do nastaveného štítu. Ork rozzlobeně zařval a otočil se k tomu drzému štěněti, které se opovážilo vložit mezi něj a jeho oběť. Katrina vykryla jeho další ránu svou sekyrou, shýbla se pod dalším útokem, o krok ustoupila a zvedla štít proti jinému úderu. Udělala dva kroky zpět, aby orka vylákala. Ten v zuřivém záchvatu bojového šílenství proti ní vyrazil a přestal se krýt. Polodračice nezaváhala a poté, co odrazila další zuřivou ránu, mu usekla hlavu.
„Teď není čas se válet." křikla na Tanahashiho, který se mezitím škrábal rychle na nohy a procedil mezi zuby japonskou nadávku. Otočil se a viděl, jak se na něj vyřítil další obrovitý zelený válečník. Než ten však mohl něco udělat, najednou ho celého zachvátily plameny, podobné těm, které před chvílí strávily katerské vojáky. Upustil zbraň a začal se plácat rukama po těle a přitom strašlivě řval. Zavrávoral pár kroků zpět a přepadl přes hradby. Tanahashi chvíli stál neschopen jakékoliv akce a jen zděšeně zíral. Okolo něj proběhl jeden z těch mladíků v róbě. Za běhu vykřikl několik slov, kterým samuraj nerozuměl, a ukázal prstem na nejbližšího orka. Z namířeného prstu mu vylétl jiskřící magický šíp a zasáhl nepřítele rovnou do hrudi. Ten padl téměř okamžitě mrtev k zemi. Poté zvedl hůl a mávl s ní k jinému orkovi, ten vpůli pohybu zamrzl na místě a změnil se v ošklivou sochu z ledu, výraz bestiální zuřivosti mu ani ve chvíli smrti nezmizel. Jeden z obránců využil situace, rychle přiskočil a udeřil do zmrzlého orka svým mečem. Ledová socha se rozletěla na spoustu malých kousků. Puklinu v obraně se nyní podařilo zacelit.
„Učni, křikl Rogar směrem k mladému mágovi „zaměř se na ty jejich žebříky. Spal je na popel."
Student magie nevrle přikývl, protože nebyl zvyklý přijímat rozkazy od vojáků, ale nyní musel poslechnout.
Než však stihl cokoliv udělat, z dálky přilétl kámen a rozmetal velký kus hradeb, na kterém stáli Rogar, Tanahashi a Katrina spolu s ostatními obránci. Takovou škodu nemohl způsobit normální kámen, ještě k tomu vystřelený z orkského katapultu. V tomhle muselo být něco jiného.
Tanahashiho i ostatní síla nárazu srazila z hradeb směrem do široké ulice. Lidé i kusy kamenů létali vzduchem a dopadali dolů na zem. Tanahashi dopadl na záda a vyrazil si dech. Sípal a snažil se nadechnout, dokud ho nějaká ruka nezvedla do sedu a silně ho neudeřila do zad. Samuraji se konečně podařilo nadechnout a do jeho zorného pole se dostala zamračená vousatá tvář.
„Tož vstávaj synku, eto nic není." Položil mu ruku na rameno trpaslík. „Spočinut si možeš pozdějc."
Tanahashi se s námahou zvedl na nohy a rozhlédl se. Rogar už stál na nohou a rozdával rozkazy, ale Tanahashi si všiml jeho povislé levé ruky. Kousek od samuraje stála Katrina, ale nezdálo se, že by jí pád nějak ublížil. Roztáhla svá rudá křídla a usmála se na Tanahashiho. Vedle nich přistál levitující mág a v jeho očích byl vidět posměch, ale nahlas neřekl nic. Většina ostatních vojáků takové štěstí neměla, některé z nich rozdrtily kameny, jiní sténali na zemi se zlomenými kostmi a končetinami.
Mladý Japonec se podíval dolů na trpaslíka, který u něj ještě stál a děkovně mu kývl.
Trpaslík se zasmál. „Pozdějc mi možeš kupit pivo, synku. Ptaj sa po Yortonovi."
Tanahashi se uklonil. „Bude mi ctí."
Yorton se znovu zasmál. „Ted pód, mladej. Myslem, že náš čas huž přišel." Zamířil k Rogarovi. Tanahashi, Katrina i mág vyrazili za ním.
„Rogarů, tož vlítnem huž na ně né?"
Rogar přikývl. „Souhlasím, myslím, že je na čase je zahnat zpátky do kopců."„Ty," Ukázal na Tanahashiho. „chytni mi tu ruku tady a tady a pak trhni."
Tanahashi tak učinil a ozvalo se hlasité křupnutí. Rogar zkusmo pohnul rukou. „Jo, to by šlo. Vykloubil jsem si rameno při tom pádu z hradeb."
„Dobrá, začal teď hlasitě křičet, aby přehlušil zvuk bitvy zuřící na hradbách „vyrazíme. První půjdou kopiníci a uvolní nám cestu, za nimi pak všichni trpaslíci i s dobrodruhy. Chci, aby to bylo rychlé a nemilosrdné. Nešetřete je chlapi. Za Kateru!"
„Za Kateru! Za krále Angeluse!" Všichni vojáci sborově zakřičeli.
„Za Moradina!" Zařvali v odpověď trpaslíci.
Rogar kývl na vojáky u řetězu brány a ti ihned začali roztáčet celý mechanismus. Brána se s unaveným skřípáním pomalu rozevírala a hned jakmile byla mezera dostatečná, vyrazila do ní jednotka městských kopiníků, následovaná trpaslíky, k útoku.
Podařilo se jim tímto výpadem nepřítele poměrně překvapit. Pár chytřejších protivníků sice vyrazilo do otevírající se brány, ale ti byli smeteni hradbou z kopí a štítů. Jednotka vojáků se zařízla do řad zdivočelé a neovladatelné hordy jako nůž do másla. Ale jejich postup se začal velice rychle zpomalovat a rozpoutala se krvavá řež. Vojáci udržovali útvar, i trpaslíci se drželi v jakési formaci. Ale dobrodruhové nesloužící v žádné jednotce bojovali na vlastní pěst a spoléhali jen na vlastní schopnosti. Na Tanahashiho se kromě obrovských orků vrhali i malí proradní skřeti a gnolové se psími hlavami. Měl plné ruce práce s odvracením úderů a prováděním protiútoků. Podařilo se mu v té změti těl a zbraní přežít jen díky tvrdému a namáhavému výcviku na hradě Nakamurů.
Obě jeho ruce se pohybovaly v dokonalé souhře. Levou rukou zablokovat nízký úder, pravou vymrštit nahoru a odrazit úder mířící na hlavu, rychlé bodnutí vpřed, dva kroky vzad, zkříženými čepelemi bodnout dolů a odrazit další útok. Takhle to pokračovalo dál. Tanahashiho hlava byla prázdná, soustředil se jen a jen na bitvu. Tímto soustředěním pronikla jedna věc, která byla nová. Troubení rohů, ale ne těch orkských, které slyšel předtím, než útok začal. Skřeti začali vyděšeně pištět, gnolové se zuřivě rozštěkali a celé nepřátelské řady se zavlnily a pak se daly zběsile na útěk. Zelení válečníci se je ještě snažili zorganizovat, ale bylo to marné. Nakonec to vzdali a sami se také dali na útěk. Tanahashi zůstal stát a konečně si vydechl. Rozhlédl se, jestli neuvidí ostatní. Katrina už k němu mířila, celá od krve, ale přesto opět s úsměvem.
„Co se stalo?" Zeptal se ihned Tanahashi.
„Dorazily posily. Paladinové, rytíři svatého meče. Upřímně... čekala jsem je dřív. Dali si poměrně na čas."
„Rytíři svatého meče? To je ten řád jak o něm mluvil Rogar, že?"
Katrina jen přikývla.
Od městských hradeb se nyní také ozvalo zatroubení. Kopiníci venku před hradbami se zastavili a rychle přeskupili do obranné pozice. Trpaslíci, příliš rozjaření bitvou, troubení ignorovali a pokračovali v pronásledování prchajících orků.
„Pošetilí blázniví trpaslíci, všechno to může být jenom lest. Za kopcem těch netvorů může být klidně víc." Pronesl jeden voják poblíž Tanahashiho a odplivl si. „Nemají žádnou disciplínu. Jediné co jim jde, je nalévat se někde v hospodě pivem."
„Vy asi ony malé muže nemáte příliš v lásce?" Zeptal se Tanahashi.
„Ty si mi ale chytrák." Zašklebil se voják. „To si teda piš, že je nemám rád. V hospodách vyvolávají rvačky, otravují slušné lidi, pořád se jen hádají s elfy a po městě dělají bordel." Znovu si odplivl.
„Mě tak špatní nepřipadají, navíc se zdá, že jsou to velice silní a odvážní bojovníci."
„A moje bota v tvém obličeji by ti taky nepřipadala tak špatná? Hmm? Možná bych tě měl naučit jak se chovat, ty zpustlý vandráku. Vy dobrodruzi jste stejná pakáž jako trpaslíci." Voják se zamračil a výhružně pozvedl kopí a za něj se postavilo pár dalších vojáků, také s pozvednutými zbraněmi.
„Tak dost!" Křikl Rogar, který k nim zrovna přicházel. Všichni vojáci okamžitě ztuhli a postavili se do pozoru. „Co se to tu děje?"
„Pane, nic, pane."
Rogar se zamračil ještě víc. „O vaší nedisciplinovanosti si promluvíme později, teď chci, abyste rozestavěli hlídky a zbytek se dal do odklízení mrtvých a odstraňování škod. Pohyb!"
Voják zasalutoval a radši se rychle klidil z přítomnosti obřího válečníka.
Z města vyjelo několik postav v kápích a vydalo se směrem za prchající hordou.
„Ty i půldračice můžete jít se mnou, líbí se mi váš zápal. A také tvůj styl boje, cizinče." Otočil se Rogar k Tanahashimu.
Aniž by čekal na odpověď, vyrazil směrem k místu, odkud přicházeli posily. Tanahashi to odhadl tak na sto rytířů.
„Cati Val Orden." Kývl Rogar hlavou směrem k ženě, která jim vyšla naproti. Na sobě měla stejné modro-zlaté brnění jako ostatní rytíři. Byla tak průměrně vysoká a poměrně štíhlá a mladá.
„Proč vám to trvalo tak dlouho, Cati? Od pevnosti je to sem jen chvilka."
„Jedna skupina orků se nás pokusila zastavit, museli jsme se přes ně prosekat. Odneslo to pár dobrých chlapů. Zdáli se mi daleko lépe organizovaní, než kdy jindy."
Rogar přikývl. „Na tomhle útoku bylo něco divného, ale to bych probral až na soukromém zasedání."
„Rozumím." Přikývla Cati. „Postarám se s ostatními o zraněné."
„Zdá se, že to je pro dnešek vše. Můžete jít. Ale kdo ví... třeba vás ještě budeme potřebovat. Mám pocit, že teď budeme potřebovat všechny dobré bojovníky."
Rogar jim kývl na pozdrav a zamířil k městu a cestou pořvával rozkazy na okolní vojáky.
„No řekni, jestli tohle nebyla zábava." Katrina se rozverně zasmála.
Tanahashi jen unaveně pokrčil rameny a mocně zívl.

Hodnocení článku: Hodnocení 6.00, Hodnotilo 3 uživatelů