Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 29. díl

26.4. 2011 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (9) Kategorie Příběhy Hodnocení 8.33 Přečteno x1319

No comment


Zatímco se zlodějské duo, tedy hlavně Minerva, potýkala se zámkem od cely, zajistil Jean pozice ve vstupní místnosti strážnice pro případ, že by se posádka vrátila brzo, nebo dorazil někdo cizí. Odtáhl omráčené vojáky na ubikace a tam je svázal. Pak se usadil za kapitánovým stolem a dělal jakoby nic. Tohle mu šlo opravdu dobře.

Jak vidno, Minerva zápolila se zámkem sice statečně, nicméně neúspěšně. Ani po půlhodině se jí nepodařilo Herbertovu celu odemknout. To už Jeana napadlo, zda by neměl jít omráčené vojáky raději svázat, pro případ, že by se probrali dřív, než zase zmizí. Zabránily mu v tom ovšem hlasy, které se k němu donesly zpoza dveří, z ulice.

„Tak ty jdi pro toho výtečníčka, já tu na tebe zatím počkám." ozvalo se nějakým ženským hlasem.

„Teda, takovou důvěru jsem opravdu nečekal. Čímpak jsem si ji zasloužil?" odvětil jí nějaký, nejspíše mladý, muž.

„Moc si nevyskakuj. Ještě pořád se tam můžeš vrátit!"

„No jo, no jo... To už mi říkáš dneska počtvrté..."

Pomalu se otevírající dveře potvrdily žoldnéřovo podezření, že dotyčný rozhodně jenom nejde kolem.

Do místnosti vstoupil mladík v uniformě varijského důstojníka a s přísným výrazem ve tváři. Rozhlédl se po strážnici a pak zařval na Jeana, který doposud klidně seděl za stolem a předstíral, že spí.

„Hej! Nechrap a zavolej mi sem kapitána Sibranda! Mám si tady převzít vězně!" zařval nově příchozí.

Žoldák jen pomalu zvedl hlavu a s ledovým klidem odsekl:

„Není tady."

„Ne? A kde je?"

„V platnéřské ulici."

„A co tam sakra dělá?"

„Asi hasí."

„Cože?!"

„Hasí. Hoří tam."

„Hm... No tak nic. Vyřídíme to bez něj. Pojď, odemkneš mi celu a já si toho výtečníčka odvedu."

„To nepůjde."

„A proč jako?"

„Klíče má kapitán Sibrand."

„Tak pro něj skoč!"

„To taky nepůjde."

„Krucinál a proč jako?!"

„Já mám rozkaz hlídat strážnici a ne někam skákat."

Důstojník už začínal viditelně rudnout vzteky. To, co mu tady předváděl Jean, rozhodně ještě nezažil.

„Vojáku, já jsem tvůj nadřízený a nařizuju ti, abys sem přivedl Sibranda a to tak, že okamžitě!"

„To by mohl říct každý. Jděte si za ním sám, když je to tak důležité."

„Neser mě, chlape, nebo tě dám zavřít, až budeš černej!"

„To určitě. Takové kuře jako vy... Kdoví, jestli nejste nějaký podvodník."

„Tak a dost! Tohle tě přijde draho! Byl jsem tady včera, ty hňupe! Kapitán Lavarov! Copak si mě nepamatuješ?! A vůbec, kde máš sakra uniformu?! Drzý jsi jako štěnice sám sis ani nenavlíkl mundůr!"

Teď Jeanovi málem přeběhl mráz po zádech. Sice jenom málem, ovšem to nic neměnilo na tom, že Lavarov doslova uhodil hřebík na hlavičku.

„No... víte, já jsem narukoval teprve včera..."

„Opravdu? Dost zvláštní, když městská stráž nesmí už měsíc verbovat!"

„Hm... tak teď jste mě dostal..." řekl překvapeně žoldák, netuše, že si Lavarov pomohl malou lží. Pokrčil rameny a docela klidně vstal ze židle a přešel ke stojanu se zbraněmi, kousek ode dveří na ubikace. Normálně by byl skoro prázdný, ale nyní tu byla uskladněna skoro veškerá výzbroj strážnice. Téměř samá kopí a štíty, sem tam i nějaký meč. Nejvíc ho ovšem zaujala krásná, nablýskaná halapartna s černou rukojetí. Nepochybně majetek kapitána Sibranda. Obyčejný strážník by si mohl jen stěží něco takového dovolit.

„Hej! Mazej odtamtud! Jsi zatčen! Ať jsi kdo jsi..." hulákal na něj Lavarov, kterého žoldákovo chování dost vyvedlo z míry, zatímco vytahoval meč z pochvy.

„Na to vám kašlu." odsekl drze Jean. Vzápětí se chopil zmíněné halapartny a namířil její ostří proti svému soupeři.

„Sakra, proč se to musí vždycky nějak posrat... Jen počkej, ty nádhero! Já ti ukážu, zač je toho loket!" pohrozil kapitán a levou rukou vyndal z kapsy jakousi lahvičku. Zuby vytrhl zátku, zatímco stále po očku sledoval protivníka, připraven rychle uhnout. Ten se ovšem k ničemu neměl a klidně sledoval, jak do sebe Lavarov obrací obsah flašky.

První útok přišel až ze strany uniformovaného návštěvníka. Jeho výpad z boku však žoldnéř velice snadno vykryl, stejně jako další. Jean jen zakroutil hlavu nad jeho naivitou. S mečem proti halapartně? A navíc proti zjevně zkušenějšímu soupeři? To prostě nemohl vyhrát. Kdyby ustoupil na ulici, mohl by se snad dočkat nějaké pomoci, ale takhle? Bláznovství. Nicméně to neznamenalo, že ho bude šetřit. Napřáhl se a s rozběhem sekl halapartnou naplocho, míře přitom na kapitánův krk. Soupeř pochopitelně nastavil ostří do cesty meč. Ten ovšem neodolal a zlomil se v půli a čepel se poroučela k zemi, podobně jako její majitel.

„Na víc se nezmůžeš, holobrádku?! Vstaň! Vstaň a bojuj! No tak! Postav se mi jako chlap! Nebo už máš dost?! Dělej! Když něco začneš, musíš to taky dokončit!" řval naštvaně Jean na mladíka, který stále ležel na zemi a nadále svíral zbytek své zbraně.

„Neboj... Však jsme ještě neskončili... He he he..."

Otrlému veteránovi se naskytl velmi neobvyklý pohled. Lavarov se mu pomalu ztrácel před očima. Jako kdyby se... rozplýval. Stával se průhlednějším a průhlednějším. Jako pára nad hrncem.

„Sakra... Co je tohle za čáry?!"

„Cha cha cha... Jenom... manévr, ty nádhero... Cha cha cha..."

Jean naštvaně sekl halapartnou přímo po kapitánovi. Ten ovšem hbitě uhnul a odkutálel se bokem. To už z něj nezbývalo skoro nic. A po pár vteřinách zůstal už jen jeho tichý smích. Teď se situace otočila. Nyní měl Lavarov všechny výhody na své straně, i když třímal pouze zlomený meč. Proti neviditelnému nepříteli se vůbec velice těžko bojuje. Zepředu si ho sice mohl stále držet od těla, ale zezadu? Rozhodl se tedy instinktivně ustoupit zády ke zdi, mávaje před sebou naplocho halapartnou, aby ho protivník jen tak nepřekvapil. Očima přitom přejížděl po místnosti v naději, že snad zahlédne nějakou známku pohybu protivníka. Marně. Ke stěně už mu zbývaly jen asi dva metry. Vtom však ucítil jakýsi tlak na krku. Velice nepříjemný tlak. Nůž na krku. Takže ho ten holobrádek nakonec přecejen dostal.

„Tak co ty nádhero? Kdo je teďka na koni? No, dám ti ještě poslední šanci. Odhoď zbraň a nechám tě žít."

 

„Křáp jeden starej, zarezlej..."

„Pořád nic?"

„Do pytle! Do pytle! Do pytle!"

„Beru to jako ne..."

„Hele, když jsi tak chytrej, tak si to zkus sám! Krucinál! Já nevím, kdo se věčně vychloubal, že je největší odborník na vloupačky v Niedue a pak skončil v lochu! Sakra, proč kradeš na tržišti, když to neumíš!" řvala rozzuřeně zlodějka, načež naštvaně práskla s paklíčem o zem. Lopotila se s dveřmi už skoro hodinu a už jí to docela lezlo na mozek. Popravdě řečeno byla na zámky hotový antitalent.

„No tak zkus něco jiného. Třeba nějaké kouzlo, kdy-"

„Počkej! Slyšíš to taky?!"

Oba lapkové strnuli na místě. Lavarovův příchod kvůli tlustým dubovým dveřím nezaznamenali. Teď se k nim ovšem donesl ryk boje, což rozhodně nevěstilo nic dobrého.

„A je to tady... Jdou si pro nás..." zaúpěl Herbert, jehož vyhlídky na budoucnost dost potemněly.

„Neházej paklíč do stoky, kamaráde! Ještě nás nemají! Žár!"

Minerva zavřela oči a zámek cely se začal žhavit do ruda a pak i do běla.

„No to je sice hezký, ale pochybuju..."

„A teď mráz!"

Zámek se rozklepal a chviličku potom pukl.

„A tohle ses sakra naučila kde?! Do háje a proč jsi to nepoužila už před půlhodinou?! Mohli jsme být už někde za horama!" lamentoval zlodějíček, když po chvíli lomcování konečně mohl otevřít dveře a vykročit na chodbu.

„A kdyby... ses ty nenechal... uff... zavřít... tak se tu nemusím... hek... takhle zbytečně... vysilovat! A teď... pohni! Musíme... zdrhnout, než-"

„A tak to zase ne! Já v tom Jeana nenechám! S dovolením..." Herbert se naklonil k Minervě, která se zatím opřená o zeď snažila popadnout dech. Očividně ji kouzlení docela vysílilo. Z pochvy jí vytáhl její krátký meč a pln odhodlání se vydal ke dveřím do strážnice.

„Počkej, ty blázne! Sami přece na celou hlídku nestačíme! Sakra práce... "

Hodnocení článku: Hodnocení 8.33, Hodnotilo 3 uživatelů