Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 30. díl

10.5. 2011 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (10) Kategorie Příběhy Hodnocení 6.00 Přečteno x1262
No, tentokrát je to o něco kratší a nepokračuju sice útěkem z vězení (tahle část teď trochu stagnuje) a vystupuje zde pouze jedna postava, ovšem zato konečně zase potkáme rozzuřeného, pomstychtivého, rudovlasého čaroděje Izidora a poodhalíme něco z jeho plánů na pomstu. Co myslíte, uspěje, nebo to bude jeho konec?

Izidor přiložil na hranici poslední poleno a hořící pochodní ji zapálil. Plameny mocně vyskakovaly vzhůru a zase mizely ve vzduchu. Ano. Ty poskakující rudé jazyky. Ty zlatavé jiskřičky. Ten nepokojný živel byl v poslední době to jediné, co dokázalo jednorukého čaroděje zklidnit.

Kouzelník si zoufale povzdechl a zatnul vzteky pěst. Znova. Znova se mu vybavila ta chvíle. Ta osudná chvíle, kdy ho ta malá mrcha připravila o ruku! Stále tomu nemohl uvěřit. Studoval přes dvacet let, v Nictobohorionu i Čegonu, umění nekromacie i elementární magii. A přesto ho nakonec překonala malá, obyčejná zlodějka, co nemá talentu ani co by se za nehet vešlo! Ne, něco takového přece nemůže být pravda! On, který by si mohl nárokovat post arcimága! A překoná ho takové štěně!

Čaroděj doslova skřípal zuby. Prudce se otočil a zvedl ze země knihu, kterou si sem do Tachianských hor přinesl sebou. Divoce listoval stránkami, div že několik z nich nevytrhl. Dříve choval ke knihám náležitou úctu. Když už ne kvůli moudrosti, jež často obsahovaly, tak kvůli jejich ceně. V poslední době ho ovšem něco takového vůbec nezajímalo. Ne, trápily ho docela jiné věci. Občas pozoroval, jak jeho schopnost čarovat slábne. Mnohdy musel do sesílání dávat víc energie, nedokázal se soustředit a pak se rozzuřil. A teprve tehdy se mu kouzlo povedlo. Mělo však mnohem větší sílu a několikrát to málem dopadlo špatně. Ostatní z toho usuzovali, že Izidorovi prostě přeskočilo a nedokáže se ovládat.

Jen on sám znal pravdu a ta ho přímo děsila. Magie bylo to jediné, na čem mu záleželo. A pokud by o to přišel, neměl by proč žít. Snad jen ještě pro pomstu, ale jak ji má vykonat s prázdnýma rukama? Bez kouzel? Ne! Ne, něco takového prostě nesmí dopustit! Musí existovat způsob, jak vše vrátit! Jak si svou moc udržet!  Musí!

A tak se po dlouhé době znovu ponořil do knih. A hledal. Hledal cokoliv, co by mu vrátilo ztracenou sílu a pomohlo vykonat pomstu. Probíral se desítkami svazků. Pojednáními o magii, životopisy velkých čarodějů, díly cestovatelů i historiků. Zbytečně. Nenašel nic, co by mu pomohlo. Teprve předevčírem narazil na něco zajímavého. „Vládci živlů." Šlo o jeden z těch starých mýtů z dob, kdy svět byl ještě mladý, stejně jako bohové. Hodně zvláštní historka, ovšem většinou považovaná za pravdivou. Ovšem tahle verze byla mnohem, mnohem podrobnější, než jiné. Izidora však nezajímal až tak příběh sám, jako spíš jedna z jeho částí, popisující jistý rituál. Rituál, zajišťující výjimečnou moc.

Pročítal jej znovu a znovu a zvažoval všechna pro a proti. Za všechno se platí a tahle cena nebyla zrovna nízká. „...vzdát se části sama sebe..." Nad něčím takovým by zaváhal každý. I Izidor, který vlastně neměl co ztratit. Mohl jen získat a to nakonec zvítězilo. Dle příběhu si přepsal přesný postup rituálu a vyhledal místo, kde by jej mohl v klidu vykonat. Nechtěl, aby to někdo zjistil. Už tak ho měli mnozí za šílence a tohle by je v tom jen utvrdilo. Lepší, když se o tom nikdo nedozví. Právě proto zvolil Tachianské hory, na samém okraji světa.

Slunce pomalu klesalo k obzoru. Nejvyšší čas začít. Znovu knihu zaklapl a pohodil ji kamsi stranou. Přistoupil k hranici a ze záhybů pláště vyndal malý balíček, s důvěrně známým obsahem. Sám netušil, proč si ho tehdy nechal. Snad jako památku, snad tušil, že se mu bude hodit. S mírnými obtížemi jej rozbalil a ukázala se jeho ruka, kterou mu před několika měsíci usekla Minerva, při bitce na rozcestí u Niedue. Od té doby už notně seschla a scvrkla se, nicméně byla to ona. Bez váhání ji vhodil do plamenů.

Ano, vzdal se části sama sebe, ovšem stále měl pochybnosti. Po tak dlouhé době odloučení už mu vlastně nepatřila. Nebo snad ano? Rozhodl se raději pro jistotu učinit další oběť. Tasil nůž, nadechl se a zapíchl si jej do levého oka. Křičel bolestí, řval jako zvíře a po tváři mu kanuly slzy, nicméně pokračoval. Po chvíli utrpení, jež mu připadala, jako věčnost vhodil zkrvavenou bulvu do ohně. Ten se mocně rozhořel a natáhl své plamenné ruce snad až k nebesům. V návalech bolesti pak začal odříkávat z paměti slova rituálu, přesně podle knihy.

„Ve jménu Fatajarala a všech pravých bohů, ve jménu spravedlnosti, ve jménu pomsty! Žádám tě, Trobopei, otče světa, bože slunce i měsíce, pomoz mi vykonat, nač mé síly nestačí a převést slova v činy! Dej mi sílu vykonat to co je třeba učinit!"

Pak se čaroděj zhluboka nadechl, se zavřeným okem skočil do ohně a ztratil vědomí.

Hodnocení článku: Hodnocení 6.00, Hodnotilo 1 uživatelů