Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Pochod mrtvých-Díl 1.

8.5. 2011 Autor drejk Komentáře Komentáře (10) Kategorie Příběhy Hodnocení 2.33 Přečteno x1291

Můj první veřejný příběh. Napsal jsem ho sám, sice jsem přečetl Laxinátorovy rady, ale příliš jsem je nepoužíval (jsou dobré, ale prostě mi nějak nesedí). Přečtěte, ohodnoťte a při hodnocení: je to fakt můj první příběh.

Takže, editováno, pokusil jsem se zapracovat na všem, co mi Laxinátor a Angličan vytkli, spíš teda Laxinátorovy připomínky (neuraž se Angličane :D :P), tak zkoukněte, původní verzi mám na PC, takže nezmizela do nenávratna. 


Krajina byla zahalena do tmy. Měsíc stál uprostřed oblohy a osvětloval pláně kolem. Sÿrof klečel v křoví a rozhlížel se. Pozoroval krajinu a svým ostrým zrakem pozoroval všechny stíny, větve, prostě všechno, co šustilo nebo se hýbalo. Potřeboval svojí družině zajistit bezpečný průchod přes tyto planiny.
Měsíc osvětlil přesně to, co Sÿrof chtěl vidět: Stopy konvoje. Ačkoli to bylo jen deset obchodnických vozů, byl tento konvoj silně střežený, možná kvůli jeho obsahu. Na jeho přepadení už nebylo dost vojáků. Po včerejší bitvě s Enty ztratil Sÿrof všechny kostlivce. Enti je rozdupali na kousíčky.
Normálně by jejich oživení nechal na přízracích, ale pro ně je cokoli co neobsahuje maso, krev ani smrt jen ztráta času. Ačkoliv byly přízraky opravdu vážení členové Sÿrofovy družiny, oživování jim nešlo, čímž Sÿrofa silně popuzovaly. Kouzla na obranu i na boj jim šla, ale udělat něco pro spolubojovníky, to nebyl jejich styl. A tak se musela družina spoléhat jen na bezpečné cesty, aby neztratila příliš vojáků.
Sÿrof vylezl z křoví a pomalu došel až ke stopám. Podle vzhledu, zápachu a toho, že na stopách skoro neležel prach usoudil, že konvoj tudy projel před několika hodinami. Částečně to bylo dobře, částečně ne. Původně chtěli vojáci konvoj napadnout a získat peníze a zbraně. Takto aspoň věděl, že může bezpečně projít. Většina lidí si myslela, že nemrtví a přízraky jsou nesmrtelní, ale to nebyla pravda. Oba tyto typy temných služebníků mohly zemřít, dokonce potřebovali jíst, měli emoce. Nejsilnější z nich byl strach: Strach ze smrti. A tak nemrtví hledali něco, co by padnutí v boji zabránilo: Nesmrtelnost. To slovo však bylo něco jako tabu. Nikdo o nesmrtelnosti nemluvil, ale všichni ji chtěli mít pro sebe. Ale osud (nebo spíš já a moje představy o dokonalé zápletce) to chtěl jinak.
Nesmrtelností vůči stáří disponoval jen jediný člověk: Temný Pán Města Přízraků. Získal ji neustálým převtělováním. Kdyby byl na místě on, Enti by nezabili ani jediného z nich. To byl ten problém: Temný Pán seděl na trůnu a ostatní plnili jeho rozkazy bez ohledu na jejich pošetilost, nebezpečnost nebo dokonce na jejich pošetilost. Sÿrof si nedovoloval pochybovat, zvláště pak o svém pánovi, ale tento úkol byl trochu šílený. A znovu ten hlas: "NEPOCHYBUJ!". Něco v Sÿrofově hlavě, ačkoliv mrtvé a znovu oživené ho nyní přesvědčovalo o věrnosti k jeho "pánovi". Kreatuře, která každým dnem slábne, jak dobro sílí se "pane" říkat nedá. Temný Pán každým dnem slábl, kdyby nebyl mrtvý, dalo by se říct, že umírá.
Sÿrof musel ukrást Meč Temnoty, který obsahoval více zla, než celá Temná Země. Ten jediný by mohl Temnému Pánovi pomoci.
Meč stvořil Aldakairnor, temný elf, aby ovládl svět. Málem by se mu to podařilo, nebýt jednoho z rytířů dobra. Ozbrojen mečem temnoty se Aldakairnor cítil tak silný, že v bitvách nosil jen lehké brnění. Během boje s králem Hedeprem jeden z rytířů probodl Aldakairnorovi rozkrok. Meč pak získal Hedepr, který jej ukryl do nejstřeženější pevnosti, Goliathoburghu. Původně chtěl meč zničit, ale nevěděl jak. Skrýt ho byl jediný způsob. Aldakairnor se znovu zrodil, ale jeho osud záležel na stavu těla jeho hostitele. Zbudoval armádu mrtvých, kteří mu sloužili. Aby zapomněl na svoji minulost, nechal se nazývat Temný Pán. Žádné tělo mu však k životu nestačilo, jeho jediná naděje byl meč.
Mezi Sÿrofem a mečem ale stálo snad 40 000 vojáků, pevné a nedobytné brány a také kouzla, která neumí prolomit ani jeden kouzelník z jeho družiny. Tak proč ho sem Aldakairnor poslal? Vždyť i boj s Enty jemu a jeho vojákům trvá dvě hodiny. Jak se má tedy probít přes tolik nepřátel, zdí a kouzel? Netušil co mu to jeho vládce dal za úkol.
A pak něco šustlo v korunách stromů. Přibližovalo se to. Sÿrof vytasil oba své meče a čekal útok. Ale nic. Najednou pocítil, že je ten někdo v jeho hlavě.
„Hmmmmmm.......Pochybnosti o králi. Kdo by to byl řekl, zvlášť pak do kapitána Sÿrofa, vždy úspěšného, věrného a spolehlivého.". Sÿrof neváhal a vyhodil tajemného pozorovatele ze své hlavy. Pak znovu vytasil meče a rozběhl se do křoví. Svalil nepřítele na zem a ke krku mu přiložil meč. „Měl jsem čekat, že se tu objeví nějaký vlezdoprdele, který bude chtít lépe vypadat, tak splní tenhle úkol. Viděl jsi mé pochybnosti. Moc dobře však víš, že vůli svého pána plním a že pochyby v mé hlavě nemají na moje konání vliv. A teď ke zprávám! Neseš snad nějaké? Mluv ty podlejzáku! Nebo mám snad tvůj posmrtný život ukončit?". Sÿrof nenáviděl ty úlisné posly, kteří si mysleli, že pochlebováním vládci se vyřeší jejich neschopnost. Bylo to samé: „Nepotřebujete něco, pane?". Pořád a pořád dokola. Sÿrof čekal na odpověď už dlouho, takže řekl: „Mluv, nebo svůj meč vyvenčím v tvém těle!" Toto zřejmě posla vyděsilo, protože jak už bylo zmíněno, nemrtví mohou skutečně zemřít a jejich nejsilnější emoce je strach ze smrti. Navíc by tenhle Sÿrofův chirurgický zákrok dost bolel a o umrtvení nebyla ani řeč, vždyť v té době trhal zuby kovář. Výhrůžka zabrala. Posel se chvíli třásl a pak začal mluvit. „Temný Pán chce, abys ten meč získal bez ohledu na ztráty. S mečem v ruce budeš nezastavitelný, takže tvůj úkol je dostat se k němu a pak teprve jít proti nepříteli". Posel dokončil svou řeč a chystal se k návratu. Rozpřáhl křídla a už už by se odlepil od země. Sÿrof se rozběhl a chytil ho za nohy. Až teď si všimnul, že posel je upír. Mohlo mu to dojít, ale nemrtví po smrti mohou ztratit spoustu ze svých bývalých vědomostí, Sÿrof například ztratil skoro všechny. Upír se divil, proč ho Sÿrof drží a snažil se ze sevření vykroutit. „Budeš držet basu. Jinak tě čeká smrt" pohrozil poslovi Sÿrof. Pustil ho a on odlétl. Sÿrof posla ještě chvíli sledoval a přemýšlel, jak ho tak rychle dokázal popadnout. Netušil, kde se v něm nashromáždilo tolik síly a kde vzal tu hbitost. Snažil se vzpomenout si na svoji minulost, tam by našel řešení. Když v tom, jako by jeho myšlenky narazily na jakousi tvrdou zeď. Někdo tomu říkal amnesie, jiní, méně vzdělaní to nazývali „myšlenková palisáda".
Měsíc se za tu chvíli dost pohnul a Sÿrof se vrátil ke své družině. Potřeboval se dostat co nejdál, protože ve dne projížděly kolem hlídky lidí na koních a bojovat s někým na koni je pro nemrtvé, ačkoli zkušené válečníky (jak v předsmrtném i posmrtném životě) velmi těžké, když sami koně nemají. K pohybu ve dne by musel Sÿrof mít k dispozici nejméně 100 koní. Jejich četa čítala asi 100 válečníků, možná více, možná méně. Ale kde jen tak sehnat takovou spoustu koní? K Sÿrofovi se pomalu blížil jeho pomocník Welter. „Pane, muži jsou zranění, mnozí po boji s Enty padli. Je nás stále méně a méně. Musíme se utábořit. Skřeti mají hlad, navrhovali najíst se masa svých mrtvých druhů, to jsem zarazil. Zastavme se!". Sÿrofa tato chvíli přemýšlel a pak odpověděl: „Nebudeme odpočívat Weltere, zvlášť ne tady. Další Enti mohou přijít, to by znamenalo další boj a odpočívat ve dne na planinách je naprosté šílenství, zvlášť když se jedná o obchodní stezku. Přejdeme ty louky a pak budeme odpočívat až do západu slunce.". Welterova ruka se přitiskla k Sÿrofovu krku a dotlačila ho ke kmeni stromu. „Plníš vůli svého pána, to je dobře, ale ten meč nezískáš. A i kdyby ano, budeš dál plnit Aldakairnorovy úkoly a nikdy nezískáš pokoj ani svobodu. Budeš jenom jeho loutka. Všichni to vědí. I když získáš ten meč a tím prolomíš obranu Goliathoburghu, nikdy se ti nepodaří postavit se Elfům a Mágům a vyjít z toho...živý. Přestaň myslet na nemožné. Jdeme vstříc...", Welter se bál vyslovit slovo „smrt" a chvíli zmateně koktal, pak zase začal mluvit souvisle „porážce, to nezvládneme.". Zdálo se, že Welter váhal, jestli má nadále ruku držet Sÿrofovi u krku, nebo ho pustit. Sÿrof viděl příležitost dostat se ze sevření, odtrhl Welterovu ruku od svého krku a odhodil ho. „Já vím, mám stejné pochyby, ale musím ten meč získat. Složil jsem přísahu a tu neporuším!" Pohrdavě se na Weltera podíval a nechal ho být. Přemýšlel, proč Weltera soudil za pochybnosti, které měl i on sám. Radši to nechal být, sebezpytování neměl v plánu. Pak se otočil a začal se připravovat k přechodu plání. Za chvíli už bylo vše připravené, aby mohli vojáci vyrazit. Žádné stopy po tom, že by tudy prošli. Tak to Sÿrof chtěl, protože čím méně lidí bude vědět o jejich průchodu, tím lépe.
Přejít přes pláně bylo dlouhé, ale jednoduché. Ovšem byla to skutečná nuda. Kdyby na některých místech nerostlo něco podobné trávě, dalo by se to tu nazvat pouští. Ačkoli byla noc, bylo důležité, aby byla četa bojeschopná a odolná. Sÿrof postavil do čela i dozadu skupiny přízraky, které mohly během napadení chránit družinu kouzly.
Pláně zmizely a povrch se změnil v hory. Korlonské hory, místo, kde je koncentrovaná jedině dobrá energie. Sÿrof se cítil skvěle, i když zde neměli jeho zaklínači žádnou moc. Tyhle hory mu připomínaly něco z jeho předchozího života. Netušil, kdy toto už zažil, ale věděl, že na tomto místě už byl. Welter si tu připadal stejně, nasadil pohled Déjà vu, když se rozhlížel kolem. Sÿrof zavelel a četa se připravovala k odjezdu. Welter přišel i k Sÿrofovi. „Přijde mi, že jsem tu už někdy byl. Vím, že si to myslíš taky, protože se tváříš zamyšleně a tajemně .". Zbytek Welter nedořekl, protože jeden z přízraků začal oznamovat přítomnost lidí. „Všichni se skryjte! Může to být klidně i vojsko. Pokud jich bude méně než sto padesát, nařizuji útok!" zakřičel Sÿrof. Welter, on a ještě asi dvacet vojáků vylezli na skály připraveni seskočit dolů a překvapit nepřátele. Skřeti si vzali kuše a čekali, aby mohli zasáhnout co nejvíce nepřátel. Přihnalo se asi sedmdesát vojáků na koních. „Pal!" zakřičel Sÿrof. Šípy vystřelily z kuší, někde jeden, někde dva a někde tři. Většina vojáků se svalila z koní. Přízraky s velkou námahou vykouzlily zeď, aby koně neutekli pryč. Sÿrof je chtěl použít k rychlejší přepravě. Vojáci nepřátel našli místo, odkud se chrlí šípy a zahájili protipalbu. Přízraky nemohly kouzlit, jejich moc zde byla velmi malá až téměř žádná. A tak to bylo na bojovnících nablízko.
Sÿrof seskočil ze skály a vytasil oba své meče. Jeho příchod znamenal pro vojáky nový cíl. Sÿrofovými meči padli postupně všichni vojáci. Až nakonec nezbyl jediný nepřítel.
Sÿrofovy meče: Akres a Drelit (jeden elfský, jeden trpasličí, jeden z lehkého kovu, jeden z mithrilu, navíc oba vyrobeny čistě na požádání) nikdy v boji nezklamaly, ačkoliv je měl již dlouhou dobu, patrně je dostal ještě před smrtí. „Bum!" znovu Sÿrofovo myšlení narazilo na bariéru.
„Dobrá práce. Máme k dispozici přibližně šedesát koní. To znamená, že se můžeme přepravovat v noci rychleji a můžeme jezdit dokonce i ve dne!" promluvil k vojákům Sÿrof. Tato zpráva měla na vojáky dva účinky, jeden dobrý, druhý špatný. Dobré bylo, že nikdo nemusel šlapat, špatné bylo, že budou neustále na koni a spát budou jen velmi zřídka. Slunce se dralo doprostřed oblohy, což znamenalo, že muži které Sÿrof zastihl, byla patrně ranní hlídka. A tak se Sÿrof se rozhodl vyjet, aby ho nedostihla další jednotka. Ale nastal problém: nebylo dost koní pro všechny. „Tak to vypadá, že někdo půjde pěšky" zažertoval Welter. Sÿrof ale dostal dobrý nápad. Přízraky mají pouze hůl, tím pádem nepotřebují velký prostor k sezení. Takže posadil přebývající vojáky k přízrakům. Ostatní, ozbrojeni meči, sekerami a halapartnami potřebují více prostoru, takže druhého jezdce dal pouze jezdcům s jednoručními meči. A tak nějak to vyšlo. Těžká kavalerie stála vpředu a vzadu, čímž chránila slabší střed od napadení zepředu a zezadu. A tak Sÿrof postupoval horami.
Soutěska byla širší a jezdcům se otevřel úžasný výhled. Bílé vrcholky hor působily majestátně a představovaly skutečnou památku celé země. Sÿrof a Welter obdivovali krásu hor, zatímco jejich vojáci byli znechuceni. Najednou jako by Sÿrof omdlel a opustil své tělo. Letěl pryč, časem i prostorem. Pak se vše zastavilo a jeho duše se konečně vrátila z cesty časoprostorem, ale na jiném místě. Viděl údolí, v něm dva muže jak stáli ozbrojeni a vedli armádu, předpokládal, že to byli hraničáři nebo jakási jiná skupina. Vtom se k nim přiřítil černý jezdec s mečem a oba je zabil.

Hodnocení článku: Hodnocení 2.33, Hodnotilo 3 uživatelů