Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Cesta samuraje - kapitola 10

9.5. 2011 Autor Angličan Komentáře Komentáře (6) Kategorie Příběhy Hodnocení 9.00 Přečteno x1288

Tak a máme tu další pokračování samurajova dobrodružství.

V této kapitole se nám to začne pomalu rozjíždět.

Na ostrově se začíná k něčemu schylovat. Konflikt mezi Katerskými a jejich nepřáteli začíná pomalu houstnout a Tanahashi nebude stranou.

Ale co je hlavní, dočtete se o dalším střípku z Katrinina temného tajemství.


Kapitola desátá - Hlídka a sezení

Okolí Katery

Od bitvy uplynuly už dva týdny. Tanahashi využil celý ten čas, aby zkoumal taje nového světa a snažil se zapadnout mezi místní obyvatele. Později po bitvě vyhledal Yortona a pozval ho na nápoj, kterému všichni říkali pivo. Strávil s trpaslíky celý večer a ... upřímně... moc si z toho nepamatoval. Jediné, co mu opravdu ulpělo v hlavě, byl následující den, kdy ho ta hlava strašně bolela. Jeho dobrá přítelkyně Katrina (konečně mu řekla jméno a se smíchem mu vysvětlila ten vtip s tím, jak jí při představování špatně pochopil) byla někde v divočině na průzkumné misi. A jak si Tanahashi všiml, těch hlídek do města přicházelo a odcházelo mnoho.

Myslel na Katrinu často. Byla mu ze všech lidí tady nejblíže. Prováděla ho po okolí, učila ho o ostatních rasách a na nekonečný příval Tanahashiho otázek vždy měla nějaké odpovědi. On jí na oplátku učil o tom jaké to je být samuraj, kodex Bushido. Učil ji zacházet s japonským mečem a také se jí snažil vysvětlit základy meditace. Avšak občas zahlédl v Katrininých očích záblesk... čehosi. Nevěděl, co by to mohlo být ani co si o tom má myslet. V těch chvílích se mu půldračice zdála podivně roztěkaná, nesoustředěná a rozzlobená, jako by to ani nebyla ona. Tyto chvíle však velice rychle pomíjeli a Katrina se k nim nijak nevyjadřovala. Jednou se jí na to odvážil zeptat, ale ostře mu odsekla, že to je její věc. Časem snad zjistí, co je za jejími podivnými náladami.

Nedlouho poté co Katrina vyrazila na výpravu, si Tanahashiho nechal zavolat Rogar. Mladý Japonec zrovna mířil k pevnosti paladinů, kde řád Svatého meče přebýval. Pevnost byla nedaleko Katery. Stála mezi nebezpečným severním lesem a katerskými farmami. K řádu nepatřili pouze paladinové, ale také obyčejní bojovníci, kteří chtěli chránit lidi, ale nebyli členy městské stráže nebo armády. Třeba jako Rogar. Hlídky z pevnosti udržovali pořádek na cestách mezi městem a lesem a také chránili farmáře.

Tanahashi pomalu kráčel po cestě a rozhlížel se. Byl krásný den a okolo na polích zralá úroda. Vánek si lehce pohrával s jeho suknicí a příjemně osvěžoval vzduch. Všude cvrlikali ptáci a dole od řeky byl slyšet smích dětí. Pokračoval dál k pevnosti a už na dálku obdivoval její krásu. Tyčila se nad farmami a stromy v celé své monumentální kráse. Obklopovali ji mohutné hradby na každé straně zakončené strážní věží. Vyleštěný kámen zářil už na dálku a zval k sobě všechny poutníky. Došel až k příkopu, který byl vykopán kolem celých hradeb a napuštěn vodou. Samuraj se na chvíli zastavil a ještě jednou se pokochal výhledem, pak zamířil přes spuštěný padací most k otevřené bráně. Ve vchodu stáli dva strážní v naleštěných brněních, kteří jen letmo přelétli pohledy po Tanahashim. Nesnažili se ho nijak zastavit, zřejmě věděli o jeho příchodu.

Tanahashi vešel na nádvoří, kde už ho očekával Rogar. Byl svlečen do půli těla, na sobě měl pouze obyčejné hrubé kalhoty a v jedné ruce držel svůj obrovský meč. Hruď měl jako dva kovářské měchy a ruce jak trámy od stodoly. Tanahashi ho chtě nechtě musel obdivovat. Sám byl poměrně svalnatý, ale proti obrovskému válečníkovi byl jako proutek.

„Vítej Tanahashi."

„Konichiwa, Rogar san." Zdvořile se uklonil.

Rogar se usmál. „Rád bych si s tebou trochu zatrénoval na našem cvičišti. Co ty na to?"

Tanahashi se znovu uklonil. „Bude mi ctí."

Rogar položil mohutnou ruku samuraji na rameno. „Líbí se mi tvůj styl boje, rád bych se o něm něco naučil a jsem si jistý, že i já tebe něco přiučím. A až skončíme, rád tě provedu po pevnosti."

„Už se těším." Odvětil Tanahashi a bylo tomu skutečně tak. Nic nemiloval více než trénink se zbraněmi a zkoumání nových technik a zdokonalení se.

Na cvičišti trénovalo několik vojáků a paladinů. Rogar s Tanahashim si našli volné místo a nejdříve pomalu a obezřetně se začali oťukávat a snažili se odhadnout protivníka. Po chvíli se do sebe pustili s plným nasazením a rychlostí blesku si vyměňovali údery. Rogar útočil s velkou silou, ale Tanahashi byl zase daleko obratnější a mrštnější. Přesto však ani jeden nedokázal projít obranou toho druhého. Když to uviděli vojáci, přestali cvičit a shlukli se v kroužku okolo. Nadšeně povykovali, povzbuzovali, a nebo sázeli na výsledek.

Nakonec se oba protivníci zastavili a s rukama opřenýma o kolena přerývavě dýchali. V očích se jim blýskalo.

„Nádherný boj, mistře Tanahashi. Navrhuju trochu odpočinku a pak vás provedu po pevnosti."

Tanahashi jen přikývl a byl rád, že už nemusí s obřím bojovníkem pokračovat v zápase. Ruce ho od jeho ran brněly a bolely.

„A vy se vraťte k tréninku!" Zařval Rogar k okolo stojícím divákům. Ti se překotně rozprchli po celém tréninkovém areálu a rychle se vrátili k předchozím cvičením. Rogar pobaveně poplácal Tanahashiho po zádech a ten jen tiše hekl.

A takto se dny pomalu vlekly. Tanahashi často trénoval s Rogarem nebo jinými rytíři a brzy si získal jejich respekt. Učil se řeči trpaslíků a elfů a také se mu snažili vysvětlit fungování magie, ale to nebyl prozatím schopen pochopit. Více ho bavilo probírat s Rogarem taktiku a strategie války. Různé bojové manévry, úskoky a údery.

Dostal pokoj v pevnosti, který se prozatímně stal jeho domovem. Jednou z rána zaklepal u jeho dveří sluha a oznámil mu, že se má dostavit do velké zasedací síně. Tanahashi přikývl a propustil sluhu. Síň dokáže najít sám. Rychle se převlékl a vyrazil.

 

 

 

 

Elf tiše vyhlédl ze svého úkrytu vysoko na římse. Přestože byla noc, viděl na hemžení dole dobře. Po chvilce hlavu stáhl a otočil se ke dvěma společníkům. Přiložil si prst na ústa a pak ukázal prstem dolů. Zbylé dvě postavy přikývly, na znamení, že signálu rozuměli. Všichni tři se potom pomalu a tiše vytratili. O kus dál se v úkrytu v jedné z mnoha jeskyní zastavili. Posadili se a stáhli si kápě z hlavy. Elf byl vysoký, hubený a světlé vlasy mu padali na ramena. Na zádech měl zavěšený luk a u pasu se mu houpal scimitar. Druhý společník byl člověk. Měl krátké hnědé vlasy a tvář, zarostlá několikadenním strništěm, se neustále mračila. Za pasem měl dva dlouhé meče a v botě zastrčenou dýku. Třetí postava opřela štít o stěnu jeskyně, sundala si plášť, protáhla si svá rudá křídla a úlevně vydechla. Katrina se podívala na oba své společníky, ale nic neříkala.

Nakonec prolomil ticho elf. A vyslovil to, co se všem honilo v hlavě.

„Takovou aktivitu v ruinách magické školy jsem už dlouho neviděl a děsí mě to."

„Co všechno si tam dole viděl, Alyre?" Zeptal se jeho lidský společník.

„Orky, skřety, pár minotaurů. Všechnu tu havěť stejně jako tomu bylo vždy. Ale... a co je horší... byly tam i drowové. Nejenom muži bojovníci, ale i kouzelníci a co je vůbec nejhorší i ženy kněžky. Měli hodně napilno. A to nevěstí nic dobrého."

Muž i Katrina tiše zakleli.

„Měli bychom se neprodleně vrátit do Katery a varovat krále a rytíře."

„Souhlasím. Odpočineme si a ráno ihned vyrazíme."

„Vy nepůjdete nikam." Pronesla tiše Katrina a do ruky jí jakoby sama skočila sekera.

„Cože? Co to...?" Ale víc už člověk říct nestihl, zhroutil se k zemi s obrovskou zející ránou na hrudi. Elf zareagoval rychleji a již stál na nohou s taseným scimitarem. Katrina se zle zasmála a vychrlila na něj proud ohně. Elf se pokusil uskočit, ale úzká jeskyně mu neposkytla dostatek místa a tak mu oheň popálil polovinu těla a on teď ležel na zemi a přerývavě dýchal. Poslední co viděl, byla půldračice co je měla doprovázet, jak se zlým potěšeným výrazem zdvihá svou sekeru a pak už jen záblesk smrti.

„Nee! Cos to udělala, sestro?"

„Jen to co bylo potřeba." Katrina změnila hlas. „Vždycky jsi byla příliš slabá na to, abys mě dokázala zastavit."

„Nee..." Vzdychl znovu první hlas a pak se půldračice zhroutila v bezvědomí na chladnou zem jeskyně.

 

 

 

 

„Jen to co bylo potřeba. Vždycky jsi byla příliš slabá na to, abys mě dokázala zastavit."

Místnost byla prázdná, pouze na podlaze byl načrtnut kruh s magickými symboly, které jej obklopovaly. Ty teď rudě žhnuly a spolu s několika svíčkami zalévaly dvě postavy mdlým světlem. Jedna z postav stála uprostřed kruhu. Podobala se až k nerozeznání Katrině, až na křídla. Tyhle byly černé jako sama noc.

„Výborně Saphiro. Bohyně i nejvyšší kněžka budou potěšeny."

„Děkuji ti Airis. Moje sestra je příliš slabá, aby se mi mohla vzepřít. A až se vzbudí, nebude si nic pamatovat. O to jsem se postarala." Saphira se zle usmála.

„Všechno jde přesně podle plánu. Katerští sem jistě teď pošlou svoje nejlepší bojovníky místo celé armády, protože Angelus se bude příliš obávat o své ubohé město. Pošle sem své nejlepší a my na ně budeme připraveni. Lloth bude hodovat na jejich duších. Povrchňané jsou tak slabí a lehce předvídatelní." Kněžka se rozesmála a Saphira se k ní s radostí přidala.

Kněžka se však nesmála jen skvělému plánu její matriarchy. Smála se i tomu jak úžasně dokázaly využít tuhle půldračici, to zlo v jejím srdci a také pouta s její sestrou. Tahle ubohá duše si myslí, že za její činy ji drowka odmění. Ano, dostane se jí velké cti a odměny. Až její úkol skončí sama Airis jí vyřízne srdce a obětuje je bohyni Lloth. Jaké větší odměny by se otrokovi mohlo dostat? S těmito myšlenkami se drowí kněžka Airis znovu rozesmála.

 

 

Katrina začala pomalu otevírat oči. Zrak i vědomí se jí rychle vraceli. Pomalu se posadila a opřela se rukou o zem. Sáhla však do něčeho lepkavého. Když ruku zvedla, aby se podívala co to je, zjistila, že jí má celou od krve. Teprve teď viděla dvě mrtvá těla vedle sebe. Rychle vyskočila a sebrala svojí sekeru, která se válela opodál. Opatrně přistoupila k prvnímu tělu. Když se na něj podívala, začala se jí pomalu vracet paměť. Ten muž byl přeci jedním z jejích společníků, ale proč je mrtvý? Prozkoumala obě těla, ale to co zjistila, jí moc neuklidnilo. Jednoho musela zabít velká sečná zbraň a ten druhý byl něčím ošklivě popálen a pak zabit stejnou zbraní... Podívala se na svoji sekeru a s hrůzou ji upustila na zem, když na ní uviděla zaschlé skvrny od krve. To přeci není možné... Byla na průzkumu, pak se vrátila a ... a... do hlavy jí vystřelila prudká bolest. Nemohla si na nic vzpomenout. Ale ona je přece nemohla zabít, to by nikdy neudělala... To prostě není možné. Rychle sebrala své věci a vyrazila z jeskyně pryč, tohle nemůže nikomu říct, dokud tomu nepřijde na kloub. Ted je hlavní předat zprávy králi Katery.

 

 

 

Tanahashi vstoupil do obrovské místnosti a rozhlédl se. Už tu byl předtím, když ho sem Rogar zavedl při prohlídce pevnosti, tu bylo prázdno. Místnost podpíraly čtyři velké sloupy a vepředu bylo na vyvýšeném stupínku zdobené křeslo, zřejmě pro představeného řádu. Před ním, v úhledných řadách, byly vyrovnány obyčejné židle.

Dnes to však v sále vypadlo jinak. Na zdobeném křesle seděl muž. Byl dobře stavěný a tělo držel zpříma. Na ramena mu spadaly světlé vlasy a na tváři měl dobře pěstované vousy. Měl také nádherná bílá křídla, stejné jako sir Lion. Ty měl teď složeny na zádech. Nesl krásně zdobenou obřadní zlatou zbroj. Jistě to musel být někdo důležitý.

Zbytek židlí byl rozestavěn do širokého půlkruhu okolo onoho křesla. Téměř nikdo však na nich neseděl. Většina přítomných stála uprostřed ve skupinkách a zuřivě mezi sebou mluvili a rozhazovali rukama.

Tanahashi zahlédl poblíž muže ve zlatém Katrinu a zamířil k ní. I ona si ho všimla a zvedla ruku a zavrtěla hlavou, aby k ní nechodil. Byla zamračená.

Samuraj nevěděl co se děje, ale zastavil se a opřel se o jeden z velkých sloupů a důkladněji si prohlédl všechny přítomné.

Největší skupinku tvořili rytíři. Viděl Rogara, který z nich vyčníval jako sloup. Poznal i lady Adoru, sira Coeura de Lion a Cati Val Orden. Zbytek rytířů neznal. Všichni se tvářili poměrně nevzrušeně a sledovali ostatní.

Nejhlučnější byla skupinka malých zavalitých trpaslíků. Hlasitě pokřikovali na sebe nebo na ostatní. Jediného koho Tanahashi znal, byl Yorton. Všichni trpaslíci na sobě měli plátové zbroje.Yortonovi se u pasu houpalo runami zdobené válečné kladivo a velká kniha se znakem Moradina, na zádech mu visel štít. Druhý trpaslík se opíral o obouruční kladivo, pomalu větší než byl on samotný. Třetímu členu jejich malé skupinky se na pravé straně u pasu houpala těžká bojová sekera. I on měl na zádech ještě štít.

Co nejdál to šlo od trpaslíků, stála úplně jiná skupina. Vysocí, hubení, oblečeni v přiléhavých kalhotách a kožených brněních. Přes ramena zelené pláště s kapucemi. Byli tam dvě ženy a jeden muž. Všichni měli dlouhé vlasy z nichž jim čouhali špičaté uši. Na zádech měli připevněny zdobené luky a u pasu se houpali dlouhé meče nebo scimitary. Elfové, uvědomil si Tanahashi, ale žádného z nich neznal.

Poblíž trůnu stálo několik lidí oblečených do drahých šatů. Snažili se tvářit co nejvíce povýšeně a přehlížet ostatní účastníky shromáždění.

Stranou od ostatních seděli na židlích další tři postavy zahalené do plášťů s kápěmi přehozenými přes hlavu. V rukách svírali vyřezávané hole. Jelikož byli zahaleni v pláštích a nebylo jim vidět do obličeje, dalo se jen těžko odhadovat něco bližšího. Dva z nich byli vyšší postavy, nejspíše lidé nebo elfové. Třetí byl malý a zavalitý, takže pravděpodobně trpaslík. Tomu na ramenou seděl malý modrý tvor, který těkal zlýma očkama po okolí a pro sebe se pochechtával.

Muž ve zlatém brnění vstal a zvedl ruku. Všichni přítomní ihned ztichli. Promluvil hlubokým zvučným hlasem.

„Všechny jsem vás tu svolal, protože musíme probrat zvýšenou nepřátelskou aktivitu. Už se k ní dále nemůžeme otáčet zády. Ohrožuje nás všechny." Znovu zvedl ruku, aby utišil proud poznámek, který se spustil. „Včera se vrátil jediný přeživší člen jedné z hlídek, které byly vyslány do Dračích hor, aby zkontrolovaly ruiny magické školy. A přinesla nám velmi znepokojivé zprávy."

Muž pokynul rukou Katrině, aby předstoupila.

„Vážení, v okolí magické školy je poslední dobou velmi živo. Což by nebylo tak neobvyklé, ale zahlédli jsme i několik drowů." Na chvilku se odmlčela, aby nechala působit dopad svých slov. Sálem to zašumělo. „Pravděpodobně řídí orky i skřety, proto byly poslední útoky tak jiné než dříve. V těch ruinách se děje něco důležitého. Co? To nám prozatím uniká." Domluvila a zase ustoupila zpět.

V sále se rozhořela nová diskuze a všichni se překřikovali navzájem.

„Ticho!" Zahřměl Rogar. „Nechte mluvit Angeluse..." Adora do něj žďuchla loktem. „Krále Angeluse." Opravil se.

Angelus děkovně přikývl.

„Nepřítel něco chystá, o tom není pochyb. Musíme bezpodmínečně zjistit co a za každou cenu mu to překazit." Ozvalo se souhlasné mručení. „Rozhodl jsem se nevyslat armádu, ale sestavit menší údernou skupinu."

Skupinky se teď mezi sebou tiše radily co dál.

„Určitou představu už mám..." Pokračoval Angelus. „a také už jsem se radil s Rogarem."

„A to jste se neuráčil nám něco takového sdělit?" Vykřikl jeden z lidských šlechticů pohoršeně.

„Nepovažoval jsem za nutné radit se ve věcech války s patolízaly." Angelus zpražil šlechtice pohledem. Ten se zachvěl a ztichl, ale v očích mu plál vztek.

Král vytáhl svitek a rozbalil ho. „Dobrá, viděl bych to asi takhle. Z řad rytířů vyrazí na výpravu Rogar, lady Adora, sir Coeur a Cati. Připojí se k nim Yorton Zygryn, poskytne všem duchovní sílu a také své léčivé schopnosti Moradinova klerika. Průvodci vám budou velitelka Guevra a Gaborn Val Orden..."

„Ale to snad ne." Zavrčel Rogar, když uslyšel to druhé jméno.

„Jenom ne pan dokonalý." Přisadila si Adora. Coeur se také netvářil nadšeně, ale nic neříkal. Jen Cati se šťastně usmívala.

Jeden z elfů, který nejspíš uštěpačné poznámky zaslechl, se zavrtěl, snažil se nedat nic najevo, ale cukající se koutek rtů ho prozradil.

„... cech mágů se uvolil poslat s vámi dva své mistry. Mistra Ragnara a mistra Dereka Blakea. Bez magické podpory by to jistě nešlo. Připojí se k vám i Katrina. Síla půldraka se může hodit a navíc je jediná, kdo se z hor v poslední době vrátil. A doplní vás ještě jeden člen... mistr Tanahashi. Kvůli jeho nesporným šermířským kvalitám a na žádost Rogara."

Tanahashi překvapeně vydechl. Nemohl uvěřit tomu, že se jako cizinec v této zemi může vydat na výpravu s těmito dobrodruhy.

„Předstupte." Pokynul všem král Angelus. A když se okolo něj všichni shromáždili, pokračoval. „Nikoho nenutím na tuto výpravu jít. Za každého se jistě najde ochotná náhrada. Pokud si přeje někdo zůstat, ať udělá krok vzad." Nikdo se nepohnul. „Mrzí mě, že nemohu vyrazit s vámi, ale musím dohlédnout na město, zatímco budete pryč. Přeji vám úspěch a nechť Arthelus požehná vaše kroky. Dobře se připravte, vyrážíte druhého dne za úsvitu."

„Můj pane, musím znovu protestovat. Posíláte naše nejlepší válečníky a velitele na šílenou výpravu, zatímco město zůstává bez hlavních velitelů."

„Ticho! Už jsem se rozhodl. Vojákům budu v případě nouze velet já. Zasedání skončilo."

Všichni se zdvořile uklonili a začali se pomalu rozcházet a trousit ven ze síně. Rogar plácl Tanahashiho po rameni a povzbudivě se na něj usmál. Mladý samuraj tomu stále nemohl uvěřit a s vířícími myšlenkami se odebral do svého pokoje, aby se pomalu připravil na to úžasné dobrodružství.

Hodnocení článku: Hodnocení 9.00, Hodnotilo 1 uživatelů