Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Bitva o Aer Camar

15.5. 2011 Autor Buric Komentáře Komentáře (19) Kategorie Příběhy Hodnocení 6.67 Přečteno x1282
Tak sem se konečně odhodlal a rozhodl se přispět nějakým svým výtvorem. Nejsem sice žádný zkušený spisovatel, ale na druhou stranu tohle není moje prvotina, tak to hodím sem mezi vás a budu doufat že mě neutlučete příliš tvrdou kritikou :-D. Úvod je trochu kratší a asi vám toho moc neřekne, ale budu se to snažit vynahradit v další kapitole, teda pokud bude zájem. Tak přeji příjemné počtení...

   Schůze trvala už téměř hodinu. Kolem malého obdélníkového stolu ve středu místnosti stálo šest mužů v plné zbroji a pozorně naslouchalo slovům toho, který dorazil na poradu teprve před chvílí. Byl otočen zády k masivním dveřím tvořícím jediný přístup do místnosti. Naproti němu, v čele stolu, seděl muž v černobílém plášti, za jeho zády pak postával voják v obnošené legionářské zbroji, opásaný krátkým mečem. Byl to jediný ozbrojený muž v místnosti, nikdo další zde nebyl.

   ,,To místo je prakticky nedobytné" poznamenal kapitán Moorn a změřil si pohledem všechny důstojníky v místnosti. ,, Pevnost s majákem stojí na útesu asi sto metrů od pevniny a jediná přístupová cesta" ukázal prstem na malý plánek ležící před ním na stole, ,, je úzký kamenný most spojující hlavní tvrz s předsunutým opevněním na břehu. Hrstka odhodlaných obránců může to místo hájit i několik týdnů proti celé armádě."

   ,,Co útok z moře?" navrhl důstojník stojící po kapitánově pravici.

   ,,Neproveditelné." Zamítl okamžitě jeho návrh Moorn. ,, Útes je příliš strmý než aby se po něm dalo vyšplhat. Navíc každý člun nebo vor, který se přiblíží na dostřel luku zasypou obránci zápalnými šípy. Ten kdo tu tvrz postavil, chtěl aby byla nedobytná a neponechal nic náhodě."

   ,,Tak co tedy navrhuješ Moorne?" zeptal se muž sedící v čele stolu.

   Kapitán Moorn si sundal přilbu a volnou rukou si pročísl vlasy. Pak upřel pohled na mapy rozložené po celém stole. ,,Navrhuji oblehnout Aer Camar a držet tamní posádku v šachu, dokud naše hlavní síly nepostoupí na sever a nezatlačí keránské vojsko do defenzívy. Potom budeme mít dostatek volných oddílů pro přímý útok, ale cena za dobytí té skály bude obrovská generále..."

   Pohledy všech přítomných spočinuly na muži středního věku, který zaujímal místo v čele obdélníkového stolu.

   Generál Coro Horacius, velitel elitní šesté akarské legie, v císařství nazývané ,,Pěst Impéria", polní velitel císařských invazních vojsk a také lord protektor severní Akarie a Acantu se opřel lokty o stůl a sepjal ruce. Dlouhou chvíli upíral pohled na mapy ležící před ním na stole a zvažoval všechny možnosti. Nevšímal si přitom napjatých pohledů svých důstojníků, kteří netrpělivě očekávali jeho rozkazy.

    ,,Aer Camar..." začal po chvíli zamyšleně. ,,Ta pevnost má příliš velký strategický význam, než abychom ji ponechali Keráncům, i kdyby obklíčeným našimi oddíly. Nemusím vám snad připomínat, že ten kdo ovládá Aer Camar, kontroluje celý acantský záliv." Pro zdůraznění svých slov poklepal prstem na příslušnou část mapy před sebou.

   Moorn se napřímil v očekávání toho, co muselo přijít. Znal svého velitele příliš dobře. S odevzdaným pohledem starého zkušeného vojáka, který se už dávno smířil s tím, že smrt čeká na každé čepeli, každém hrotu kopí či šípu, čekal na generálovy rozkazy.

   ,,Moorne" nezklamal Horacius jeho očekávání a vstal při tom ze židle. ,,Vezmeš si třetí kohortu a oddíl Corenových sapérů, nalodíte se na Cartské lodě kotvící v acantském přístavu a vyplujete směrem na východ, na volné moře. Tam se otočíte k severu a obeplujete mys Camar." Naklonil se blíže k velké mapě ve středu stolu a pokynul Moornovi aby udělal totéž. ,,Vylodíte se tady" ukázal na mapě, ,,několik kilometrů severně od Aer Camaru. Podél pobřeží vede cesta, po které se vydáte směrem k pevnosti. Nemusíte se obávat útoku ze zálohy, protože tou dobou už budou na sever a na západ od vás naše předsunuté jízdní oddíly. Nepřítel s nimi bude mít práce až nad hlavu. I kdyby vás zpozorovali nebudou mít čas ani příležitost vás zastavit."

   Kapitán krátce přikývl na znamení toho, že rozkazům zcela rozuměl.

   ,,Máš na to sedm dní Liene" oslovil ho Horacius jménem. ,,Za sedm dní musíš pochodovat na Aer Camar, nejpozději do dvou týdnů od dnešního dne musí být tvrz pod naší kontrolou. S přípravami začni ihned." Dodal generál tónem, který nepřipouštěl žádné námitky.

    Nikdo v místnosti nečekal, že by měl Lien Moorn nějaké námitky. Jako věrný a zkušený důstojník, který prošel již mnohými bitvami, nikdy nezpochybňoval rozkazy svého velitele. Zvláště ne takového, jakým byl generál Coro Horacius. Jestliže byla šestá legie pěstí impéria, Tak Horacius byl pěstí šesté legie.

   Moorn zasalutoval sevřenou pěstí přiloženou k hrudi a pokývnutím hlavy, jak se od něj očekávalo. Potom se otočil a rychlým sebejistým krokem, získaným za léta vojenské služby odešel z místnosti.

   Generál za ním chvíli upíral zrak a pak promluvil ke všem zbylým důstojníkům v místnosti:

   ,,Zmobilizujte všechny kohorty šesté legie. Za tři dny překročíme řeku a zahájíme ofenzívu. Podrobnější rozkazy dostanete všichni do dvou dnů. Pro větší slávu Impéria!" zvolal nakonec a udeřil pěstí do stolu.

   ,,Válka!" Zakřičeli sborově důstojníci, zasalutovali jako jeden muž a začali opouštět místnost. Horacius pokynul rukou svému pobočníkovi, který stál po celou dobu porady za jeho zády. ,,Pošli zprávu velitelům třetí a páté legie," promluvil k němu, aniž by se otočil, ,,ať zahájí útok přesně podle našeho plánu. To je vše, běž." Pobočník zasalutoval a odběhl z místnosti.

   Když zůstal v místnosti sám, posadil se Horacius zpátky ke stolu a dlouze si povzdechl. ,,Hra začala" řekl potichu, ,,ať nám bohové dopřejí rychlé vítězství a do srdcí našich nepřátel vnesou strach a beznaděj."

 

***

   Začínalo svítat.

   Vítr vanoucí od pobřeží s sebou přinášel slanou vůni moře a křik stovek racků. Stromy rostoucí podél cesty se lehce kymáceli ve větru a jejich koruny zpívali svou tichou šumivou píseň.

   Avšak jízdní posel uhánějící tryskem po cestě ničemu z toho nevěnoval pozornost. Hnal koně celou noc v obavách z toho, že jsou mu nepřátelé stále v patách. Každou chvíli se ohlížel přes rameno doufajíc, že neuvidí jezdce v černé a bílé ženoucí se za ním jako přízraky smrti a napínal sluch v očekávání zlověstného zvuku letícího šípu, který ukončí jeho život. Nebál se smrti, jako voják si již dávno přivykl na její neustálou přítomnost, ale i přesto nedokázal z mysli vypudit hrůzy včerejší noci. Ta vzpomínka byla stále příliš živá. V uších mu stále dozníval pokřik jezdců řítících se do útoku, dusot kopyt a ržání koní, sténání raněných a křik vojáků v táboře...

   Objevili se nečekaně, vynořili se z temné noci jako stíny. Boj netrval dlouho, útočníci zmasakrovali celý oddíl během několika minut. Doran nebyl zbabělec, ale ten večer nebojoval. Osedlal nejbližšího koně a ujížděl z tábora jak nejrychleji mohl. Uviděl je až když se náhodou otočil, tři jezdce v černobílých pláštích, kteří se oddělili od útoku a hnali se za ním. Sáhl po natažené kuši a vystřelil naslepo za sebe. Zasáhl koně prvního z nich, zvíře po zásahu vydalo strašný, téměř lidský výkřik. Doufal, že si jezdec při pádu zlámal vaz. Zbylým dvěma se ztratil v lese poblíž cesty, znal zdejší kraj lépe než oni, vyrostl tady. Bojovat nemělo smysl, měl důležitější úkol.

   Musel doručit zprávu veliteli posádky na Skále. Začal si opakovat obsah zprávy, aby nezapomněl ani jediné slovo, a také proto, aby vyhnal z hlavy myšlenky na ta včerejší jatka. Stále však pečlivě sledoval okolí a upíral zrak mezi stromy podél cesty, hledající sebemenší náznak pohybu.

   Ashron pro Woriana. Ofenzíva začala, nepřítel zaútočil po celé hranici. Šestka pochoduje k Durhattu. Jízdní přepadové oddíly hluboko v našem území. Stáhni hlídky a opevni Skálu. Pevnost nesmí padnout. Posla si nechej u sebe, víc posil ti poslat nemohu. Bude-li to nutné, bojujte do posledního muže.

   Pamatoval si ji přesně, jeho paměť ho ještě nikdy nezklamala. Zato jeho kůň, pomyslel si náhle, ten ho zklamat může. Slyšel jeho přerývaný dech a cítil jak se zvíře pod ním třese. Když nezpomalí, kůň brzy padne. Jeho jedinou nadějí zůstávali hlídky z pevnosti. Pokud na některou z nich náhodou narazí, předá zprávu a pak...

   A pak se do koňské hlavy z ničeho nic zabodla šipka z kuše. Nic jej nevarovalo, neviděl ji ani neslyšel, najednou tam prostě byla, trčela dva palce pod koňským uchem. Zvíře se pod ním okamžitě skácelo a vyhodilo jej ze sedla. Než dopadl na zem napřáhl před sebe ruce aby zmírnil náraz, ale stejně dostal při dopadu takovou ránu, že se mu zatmělo před očima a v hlavě mu vybuchla strašná, tupá bolest.

   Pokusil se postavit, ale svaly ho odmítly poslechnout. Zůstal ležet na cestě, smířený s tím, že co nevidět přiběhnou nepřátelé a dorazí ho. Čekali tu na něho, ale nechápal jak se mohli dostat tak rychle před něj. Zklamal jsem, pomyslel si, a přitom jsem byl už tak blízko...

   Slyšel jak se k němu blíží, ale stále se nemohl hýbat, nejspíš si při pádu poranil páteř. Zatnul zuby v očekávání smrtelné rány. Už byli skoro u něj, slyšel jejich hlasy.

   ,,Ha! To byl zásah! Vidíš desátníku, rovnou do hlavy!" křičel jeden z nich, podle hlasu ještě mladík.

   ,,Jo, až na to, že sem ti jasně říkal ať míříš na jezdce, ty jedno hovado! Kůň se nám mohl ještě hodit." okřikl ho druhý. Měl starý, ale silný hlas, jakým si zkušení důstojníci získávají respekt svých podřízených.

   ,,Zásah jako zásah." Slyšel říct potichu toho mladého.

   ,,Počkejte..." promluvil blízko něj další muž. ,, Aby to mor...to není legionář, ale jeden z našich! Sakra, co jsme to..."

   Poslední slova už Doran neslyšel. V hlavě a v zádech mu explodovala nová vlna bolesti a z hrdla se mu přitom vydral bolestný výkřik. V tu chvíli se mu na okamžik vrátil zrak a on uviděl první paprsky vycházejícího slunce. Pak jeho oči znovu obestřela temnota a Doran konečně upadl do hlubokého a bezbolestného bezvědomí...

Hodnocení článku: Hodnocení 6.67, Hodnotilo 3 uživatelů