Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 31. díl

17.5. 2011 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (6) Kategorie Příběhy Hodnocení 8.00 Přečteno x1320

Asi tak v polovině jsem si při psaní tohohle dílu uvědomil, že mi to tak nějak připomíná "Ocelovou pěst" od kolegy Laxinátora. Hm... asi to bude těmi rukavicemi...

No, ale teď k věci. Děj se zase vrací do císařského hlavního města Varij, kde se právě Minerva a Jean pokoušejí vytáhnout Herberta z lochu. Jenže jak už to tak bývá, když se něco může pokazit, pokazí se to! A tak už v minulém díle skončil Jean s nožem na krku a i tentokrát mu smrt kouká přes rameno.


„Tak už ses rozmyslel, ty nádhero? Raději pohni, má trpělivost mě opouští..."

Tlak na Jeanův krk zesílil. Lavarov to zřejmě myslel vážně. Už se mu dlouho nestalo, aby ho někdo měl takhle v hrsti. Stačí jedno říznutí a je s ním konec. Většinu lidí by tahle představa jen těžko potěšila, ale zkušený žoldnéř na to pohlížel trochu jinak.

„Tak dělej!" zařval z plných plic, což protivníka notně překvapilo.

„Cože?"

„Dělej! Skonči to, ty jedna svině povstalecká! Dělej! Když už jsi něco začal, tak to dokonči! No tak!"

„Ty jsi asi pořádný blázen, co?"

Na to už Jean neodpověděl. Místo toho využil Lavarovova zaváhání. Prudce ustoupil dozadu a celou svou vahou narazil soupeře na zeď. Nepochybně úspěšně, neboť zbytek meče, který varijec doposud třímal, dopadl s cinknutím na zem a zviditelnil se. Nato se žoldnéř vrhl vpřed, otočil se a ostřím halapartny opsal půlkruh ve výšce krku. Sice špatně odhadl vzdálenost a čepel narazila na zeď, nicméně nezastavila se a zůstala po ní hluboká rýha. Ovšem Lavarov byl zřejmě rychlejší a zavčas uhnul a navíc stále zůstával neviditelný.

V tu chvíli se naráz otevřely dveře k celám i na ulici a na kolbiště vstoupili dva další válečníci. Herbert a černovlasá elfka, oděná do obleku z vlčí kožešiny. Ta nejdříve tvrdě pohlédla na Jeana, pak na prchajícího zlodějíčka a zavrčela:

„Okamžitě odhoďte zbraně, nebo vás roznesu v zubech!"

„Silná slova krasotinko. Co takhle je podpořit svými činy?" ušklíbl se lapka a s mečíkem v ruce a úsměvem na rtech jí vyšel vstříc. Naneštěstí ji příšerně podcenil. Elfka jen ohrnula nos a zarecitovala:

„On ze severu chlad přináší, též stromy hravě zpřeráží!"

Znenadání kde se vzal, tu se vzal, zvedl se mocný vítr. Vanul směrem od ulice a postupně sílil. Během okamžiku se změnil na hotovou vichřici a šlehal zlodějíčka nemilosrdně do obličeje, ale především mu bránil v postupu vpřed. Dokonce měl chvílemi pocit, že klouže dozadu. Musel se dokonce chytit stolu, ovšem ani ten nedržel pevně na místě. Chytrý tah, pomyslel si. Takhle je udrží dál ode dveří a jiný východ tu v podstatě není.

Vzápětí zasvištěl Herbertovi kolem ucha šíp. Ohlédl se a spatřil, jak za ním u zdi stojí Minerva s lukem v ruce. Už od pohledu poznal, že mele z posledního. Už jen ustát ten vichr byl pro ni velký problém a výstřel představoval vlastně jen výkřik do tmy. Šíp dopadl na zem dobré dva metry před elfkou. Tady rozhodně neměli šanci uspět s chladnými zbraněmi. To samé nejspíš došlo i zlodějce, která prstem ukázala na čarodějku v kožešině a křikla:

„Dost bylo kouzel!"

Vítr viditelně zeslábl. Sice ne příliš, ale stačilo to. První využil příležitosti Jean. Nejdříve vrhl po Lavarovově společnici halapartnu a vyrazil vpřed. Letící zbraň ještě stihla odrazit, ovšem náraz vytáhlého žoldáka ji poslal k zemi a zcela přerušil vichřici. To už ale Minerva neviděla. Sotva seslala své kouzlo, zatmělo se jí před očima a sesula se na podlahu.

Zato elfka zůstala při smyslech a její odhodlání ještě vzrostlo. Na zemi se schoulila do klubíčka a zamumlala:

„Měsíc svítí, vlk již vyje, nikdo se před ním neukryje."

Jean pak nevěřícně pozoroval, jak se jí zkracují nohy a ruce, rostou drápy a protahuje obličej. Než se stihl vzpamatovat, skočila po něm velká, šedivá vlčice, povalila ho na záda a šla mu nemilosrdně po krku, jako nějaká zuřivá milenka. Žoldák mohl v tu chvíli děkovat bohům za své plátové rukavice, kterými se teď bránil před ostrými tesáky sápající se šelmy. Notně mu pomohl i Herbert, když ji říznul svým mečíkem přes záda a odvedl tak její pozornost.

„Jdi pryč, chlapče! Já už... si s tou potvorou poradím! Dělej! Vypadni!"

Zloděj zaváhal. Nechat kamaráda ve štychu rozhodně nemínil. Jenže ten hluk co tady dělali, mohl kdykoliv někoho přilákat. Například nějakého dalšího Caldoranova pohůnka. A Minerva rozhodně nebyla ve stavu, ve kterém by se mohla dát na spěšný útěk.

„Tak dělej sakra! Vypadni odsud! VY-PAD-NI!"

Dál už se Herbert nedal pobízet. Schoval zbraň, hodil si půlelfka na záda a s notným funěním vyběhl na ulici. Vlčice se chtěla pustit za ním, ovšem to už ji Jean chytil za spodní čelist a levačkou udeřil do břicha. Oplatila mu to řadou drápanců v obličeji.

„Jestli nechceš, aby byl tohle tvůj konec, červe, tak se vzdej!" zavrčela elfka ve své zvířecí podobě.

„Tak to máš smůlu,... ty obživlá předložko! Já po ničem jiném netoužím!" odvětil jí téměř až s úsměvem žoldák a zasadil jí další ránu do slabin. Nato mu vlčice přejela tlapou přes obličej a jen těsně minula levé oko. Jean odpověděl rázným úderem pravačky, přímo do hlavy. Šelma se svalila na pravý bok. Žoldnéř na nic nečekal. Postavil se na nohy a narychlo popadl nedaleko se povalující halapartnu. To už se ovšem zvíře stihlo vzpamatovat a skočilo po něm. Nebýt oplátovaného rukávu, asi by souboj skončil porážkou člověka. Takhle mu ovšem jenom vyrazila zbraň z ruky.

Následoval druhý výpad rozzuřené šelmy. Na ten už byl Jean mnohem lépe připraven. Nastavil jí lépe chráněnou pravou ruku, a když se do ní zakousla, pootočil se a udeřil levačkou. Vlčice silou rány přeletěla půlku místnosti, tvrdě dopadla na podlahu a zůstala ležet. Stále sice žila a zhluboka oddychovala, ovšem na další boj už zjevně neměla sílu. Žoldák nelenil. Narychlo zase zvedl halapartnu a vyrazil na ulici. Rozhodně nemínil čekat na dalšího protivníka. Neviditelný důstojník a elfka v podobě šelmy mu pro dnešek bohatě stačili.

 

Herbert na tom nebyl o moc lépe. Sice zatím neutrpěl žádná zranění, ani ho nedržel nikdo pod krkem, ale stále musel vyřešit jeden problém. Kam se teď narychlo vrhnout s k smrti vyčerpanou půlelfkou přes rameno? Nejdřív se polekaně rozhlížel, jestli se snad neblíží hlídka a pak se rozběhl směrem, kde tušil Minervinu skrýš. Nic lepšího ho v tu chvíli nenapadlo. Urazil však sotva sto kroků, když se za ním ozvalo:

„Tak koukám, Herbe, zase na útěku, co?"

Polekaně se otočil a tasil krátký meč. Teprve potom si uvědomil, odkud ten hlas patří, ovšem příliš ho to neuklidnilo. Stál tam Ivan. Sice stále mírně průsvitný a s napuchlou tváří, nicméně přesto to byl on.

„Co chceš, Ivane? Nebo ti mám říkat Lavarove?"

„V podstatě nic. Jenom bych tě chtěl požádat o... malou laskavost..."

„Třeba jestli mi můžeš vrazit nůž do zad? Ne, počkej, to už jsi vlastně udělal!"

„Tak tohle si s dovolením odpusť! Dělám jen to, co musím, abychom přežili! Všichni tři!"

„A já ti to pořád kazím co?!"

„Sakra, buď chvíli zticha a poslouchej, Herbe! Kdyby mi šlo o vlastní kůži, tak jsem tě už dávno podříznul! Já ale nemám ve zvyku jít přes mrtvoly! Podívej, chápu tě. Nevěříš mě, ani... ostatním. Mám pro tebe nabídku. Dej mi ten amulet a já zajistím, aby vás nechali na pokoji. Souhlasíš?"

Nastala chvíle ticha. Zajímavý návrh to jistě byl, ovšem Herbert nemínil jen tak bezhlavě kývnout. Taky už by příště nemusel mít čím. Což o to, Ivanovi by se snad ještě dalo věřit. Ale co další? Caldoran Marten, nebo ten vztekloun Izidor?  Ti jim určitě dlouhý a spokojený život nedopřejí. Spíš naopak.

„Je mi to líto Ivane, ale já už tu cetku nemám a ani nevím, kde je." odpověděl Herbert. Tak trochu mu vlastně ani nelhal. Minerva mu amulet doposud nevrátila.

„A jak mám vědět, že mi říkáš pravdu?" zeptal se nedůvěřivě falešný varijský důstojník. Léta zlodějny a podvodů ho naučila hned všemu nevěřit.

„Na to samé bych se mohl zeptat i já tebe."

Ivan se zamračil, nicméně dál už se nevyptával. Místo toho se otočil a ukázal pravou rukou do blízké uličky.

„Dobrá, věřím ti. Támhle najdeš schované tři koně a nějaké zásoby. Radil bych ti opustit co nejrychleji město a pokud možno i císařství. Jak už sis všiml, Řád má dlouhé prsty... Sbohem..."

„Sbohem..."

Ivan v klidu odkráčel opačným směrem, než Herberta nasměroval. Ani jednou se neohlédl a zlodějíčkovi došlo, že až se příště potkají, nebude to v už tak přátelském duchu.

Hodnocení článku: Hodnocení 8.00, Hodnotilo 2 uživatelů