Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Noc v lese

15.5. 2011 Autor Aromon Komentáře Komentáře (23) Kategorie Příběhy Hodnocení 4.80 Přečteno x1420

Tak jsem zplodil další dílko. Doufám, že se vám bude líbit, alespoň tak, jako můj předchozí pokus a to i přes to, že je pouze o skřetí každodenní rutinně.

 

 


v  lesích na úpatí Slzavých hor, poblíž pevnosti  Trollomlat, 83. Sluneční cyklus po smrti Artena

Byla krásná teplá noc, tolik typická pro období sklizní. Oba měsíce, Laeros i Filieda, zářili jako rybí oka obklopené miliony malinkých hvězdiček. Dokonce i v lesích na úbočí Slzavých hor vládla pohoda. Denní zvířata spokojeně spala v houštinách a noční zvěř dnes z lenosti spala také. Všude bylo ticho, rušené jen šuměním větru ve větvích košatých stromů. Když tu náhle přerušil idylickou pohodu drsný skřetí hlas:,, Beirok se už vrací.‘‘

,,U všech Rafrininých rohů, to vidím taky, blbče jeden,‘‘ odpověděl mu vzápětí druhý.

,,Samozřejmě,  Karane, ty vidíš všechno nejlíp,‘‘ ozval se zase první hlas.

,,No to bych řek, ty trollí prde,‘‘ uklidnil se Karan, kterému nedošel ironický význam věty.

Když se hádal Karan se šťouralem Attarem, zbytek skřetů vždycky mlčel. ,,Až mu jednou za ty jeho blbé keci urazí palici, nechci být další, na koho si vzpomene, že mu odporoval,‘‘ mysleli si. Jenže Karan mu ji urazit nemohl, alespoň ne teď, protože už tak jejich tlupa příliš prořídla.

Konečně k hloučku doběhl Beirok, padl po namáhavém běhu na kolena a snažil se popadnout dech. Ovšem Karan se nenamáhal počkat, až se konečně zvedne a podá mu hlášení. Proto ho popadl za mohutný cop, který mu koukal zpod neforemné přilby, a zvedl na nohy. Chudák Beirok chvíli nevěděl co dřív, jestli má ječet bolestí, nebo se dál snažit popadnout dech. Zachytil ovšem Karanův pohled nevěštící nic dobrého a spatřil jeho ruku významně se sunoucí k palcátu, který se mu houpal u boku a zapomněl na bolest a nedostatek vzduchu.

,,Jsou dvě hodiny pochodu tamhle tím směrem, rozdělali oheň,‘‘ mávl rychle Beirok rukou ve směru odkud přišel.

,,A kolik jich je, dutá hlavo?‘‘ Dožadoval se okamžitě Karan pokračování, stále drže Beiroka za cop.

,,Mnoho,‘‘ zamumlal Beirok.‘‘Mnoho‘‘ u skřetů znamená víc, než kolik mají prstů na rukách, protože na vyšší počty jim chybí mozková kapacita.

Karan protočil oči v sloup a zkusil to jinak:,,To víme i bez tebe, hňupe, je jich víc než nás?‘‘

Beirok jen záporně zakroutil hlavou a zakoulel očima.

,,Konečně sme ty malý smrady dohonili,‘‘ pomyslel si Karan a rozkřikl se na svoji tlupu:,,Slyšíte? Tak hejbněte prdelí, čeká nás hobití pečínka. A ty nás povedeš!‘‘  Zasyčel k Beirokovi a konečně pustil jeho cop.

Tlupa snad těch nejošklivějších skřetů, jaké kdy svět viděl, se rychle dala do pohybu. I přes to, že šli velmi rychle, šli velice potichu, na skřety až nevídaně. Nebýt typického zápachu žluklého tuku, kterým si promazávali zbroje, smíchaným s arómatem jejich vlastních výměšků, zdálo by se, že tam vůbec nejsou.

 

* * *

 

Dýchavičný Beirok už zase sotva běžel, ale neodvážil se zastavit, protože věděl, že by ho neminul Karanův palcát. Proběhl už nespočetnou houštinou a konečně spatřil to, co tak toužebně očekával, mihotající se zář ohně. Zvedl ruku a celá tlupa se zastavila.

,,No dobře Beiroku, nesplet ses. Aspoň něco se ti povedlo.‘‘ Dopadla na Beirokovo rameno mohutná Karanova tlapa, až padl na kolena. Karan se tiše zasmál a otočil se k tlupě:,,Vidíte, jaký pěkný oheň nám přichystali na grilování! Pořádně se nacpem. Abnaku, připrav si luk, zastřelíš hlídku, pokud ti prckové teda nějakou mají. Pomalu se přiblížíme až k nim, obklíčíme je a pak se na ně vrhnem.‘‘

,,Proč tady máme takhle šaškovat, když všichni spí? Se na ně můžem vrhnout rovnou,‘‘ ozval se opět Attar.

,,Drž už hubu, nebo ti urazim palici. Jde se,‘‘ zavrčel Karan. Attar jen vyčítavě pokrčil rameny a tlupa se pomalu plížila k táboru.

Po nějaké době se dalo ve světle plamenů rozeznat, že hlídkují dva hobiti. Ustrašeně se rozhlíželi po lese a cosi si povídali. Po chvíli Karan dokázal rozeznat i jejich hovor.

,,Už abychom odsud vypadli.‘‘

,,Jo, to mi řekni, kdo vymyslel, abychom před elfama utíkali lesem.‘‘

,,Hlavně aby nedorazili k Trollomlatu dřív než my.‘‘

V tom k nim dorazil skřetí zápach, oba hlasitě začichali. Pak se na sebe vystrašeně podívali.

,,Co to může být?‘‘

,,To jsou snad...‘‘ Odpověď druhého hobita přerušilo svištění šípu, který o zlomek vteřiny později přerušil i jeho život. Přeživší hobit zíral naprosto ochromen, jak se jeho druh s šípem v hrdle překotil do ohně. Teprve po chvíli si všiml, jak se v křovinách objevují obludní skřeti a řítí se do tábora. Začal hlasitě křičet. Vytáhl svůj meč z pochvy. Skřeti už byli v táboře, kde se začínali probouzet ostatní hobiti, zachumlaní v dekách. Jeden ze skřetů se řítil přímo na něj, ovšem těsně před ním zakopl o jednoho spáče a dopadl hobitovi doslova k nohám. Ten neváhal a prohnal mu meč šíjí. O okamžik později mu zezadu rozdrtil hlavu mohutný palcát a ukončil jeho marný boj.

Potom se skřeti už jen proháněli táborem a vraždili probouzející se hobity. Pokud se některý přece jen stihl postavit na nohy, docílil pouze toho, že ho skřeti naporcovali už zaživa. Během pár minut bylo hrozivé dílo dokonáno. Tábor se doslova koupal v hobití krvi.

Pak začali skřeti v klidu porcovat hobity a opékat je na ohni, do kterého přidali pár silných větví. Někteří nedočkavci je ovšem okusovali ještě za syrova.

,,Máme nějaké ztráty?‘‘ Zahulákal Karan s rypákem od krve na Beiroka.

Ten mu s plnou tlamou odpověděl:,,Jen Attar a pár raněných, ale nic vážného.‘‘

,,To je dobře, už sem ho měl plný zuby. Až se nacpem, pošlem ho k Rafrině a půjdem,‘‘ odpověděl spokojeně Karan.

Když se na obloze objevily první paprsky, ukončili skřeti žranici, sesbírali po lese hromadu větších větví a udělali pořádnou hranici. Navrch hodili Attara v plné zbroji, zapálili a čekali, dokud ho oheň nestráví. Teprve až když jeho tělo zmizelo, sebrali zbytky hobitů, nacpali je do svých umouněných vaků a vyrazili dál plenit bezbranné farmy a přepadávat další pocestné.

A čas plynul nerušeně dál, Laeros s Filiedou ukončili svoji pouť a z noci se stal krásný den. Stromy jakoby vztahovali své větve k zářícímu slunci. V korunách se jim proháněli veverky a zpívali ptáci. Na zemi pobíhala v lese zvěř. Attarovu hranici i zbytky z hobitího tábora brzy pohltil les a o skupince ubohých hobitů už nikdo nikdy neslyšel.

Hodnocení článku: Hodnocení 4.80, Hodnotilo 5 uživatelů