Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Cesta samuraje - kapitola 11 - část první

16.5. 2011 Autor Angličan Komentáře Komentáře (5) Kategorie Příběhy Hodnocení 6.00 Přečteno x1353

A máme tu další díl Cesty samuraje. Tentokrát kapitolu 11 a to první část. Rozdělil jsem to na dvě části, protože je dlouhá, tak at se to lépe čte.

Tato první část je spíše spojnicí k dalšímu pokračování a také vtipným (snad) odlehčením.

V této části skupina dobrodruhů z Katery, včetně Tanahashiho, vyráží na svou misi. Po odchodu se však rozrostou o dalšího člena. O koho? To už musíte zjistit sami.

 

Behind the scenes:

Jelikož tu byl dotaz a přání o přiblížení některých jmen a bohů, tak tady to je:

Moradin (Kovář Duší, Trpasličí otec, Otec všech, Stvořitel) - Bůh Trpaslíků a ochrany, obnovy a rozvoje jejich společenství. Bůh tvoření, kovářství, metalurgie, kamenictví, stavitelství, umělecké dovednosti a také bůh válek.

Arthelus (lovec nemrtvých) - Bůh dobra. Uctívaný převážně lidskou populací na Dračím Kladivu.


Kapitola jedenáctá - Staré tábořiště

Katerské předměstí

Jak bylo řečeno, druhého dne za úsvitu byla celá výprava shromážděna na předměstí. Byla to velmi neobvyklá a roztodivná sešlost. Z města se trousili lidé a zvědavě pokukovali co se to děje. U jedné lavičky stál Tanahashi a kontroloval brnění, jestli pevně drží a také ostrost svých zbraní. Vedle něj seděla Katrina a na tváři jí pohrával úsměv jako vždy.
O pár kroků dál postávali Rogar s Adorou a Coeurem. Zamračeně se dívali jak se Cati objímá s tím elfem... Gabornem. Vzpomněl si Tanahashi na jméno.
„Doufám, že jsi dokonale připraven, Gaborne." Pronesl posměšně Rogar.
„Máš dokonale nabroušené tvé dokonalé zbraně?" Přisadila si Adora.
Gaborn zrudl vztekem ve tváři. Cati se však před něj postavila.
„Nevšímej si jich manželi, jen se tě snaží vyprovokovat." Otočila se k smějícím se rytířům. „A vy už toho nechte. Sestro, vím, že jsi nesouhlasila s naší svatbou, ale už to přeháníte."
„Nesouhlasila? Já byla zásadně proti. My všichni."
„Ale tak ... dokonalého... manžela lze jen těžko odmítnout." Zakuckal se Rogar smíchy.
Gaborn už úplně rudý vzteky zařval, tasil meč a vrhnul se vpřed. Rogar odstrčil Adoru a také tasil. V tu chvíli mezi protivníky udeřil do země blesk a všechny na chvíli oslepil.
„Myslím, že to už by stačilo. Chcete se pozabíjet, ještě než vyrazíme?" Pronesla postava zahalená v plášti tichým hlasem a bouchla svou holí o zem.
„Dereku ty starý pardále. Už jsem myslel, že se ti nechce jít." Zasmál se Rogar a přistoupil k mágovi a přátelsky si potřásli rukama.
Gaborn ještě stále rudý vzteky se stáhl zpět a Cati ho začala rychle uklidňovat.
Kolem Dereka a Rogara prošel trpasličí mág Ragnar s kápí staženou do čela a něco si nevrle mumlal. Na rameni se mu opět pochechtával malý modrý démonek.
Yorton Zygryn nevzrušeně na lavičce popíjel pivo a smál se, když viděl, jak se lidem podařilo rozzuřit elfa. Velitelka Guevra jen kroutila očima a hlavou a pohrávala si se svými scimitary.
Rogar si je všechny prohlédl a přikývl. „Dobrá, sbalte si všechna fidlátka a vyrážíme."
Ozvalo se nějaké mručení, ale nahlas nikdo neprotestoval. Všichni zvedli své batohy, zajistili zbraně a vyrazili.
V neuspořádaném útvaru zamířili po cestě na východ od Katery. To byla nejlepší možnost jak se dostat do Dračích hor. Šli podél velkého lesa, který se táhl až k útesům a velkému moři.
„Tudy by ses dostal do Lesního sídla, kde žije pár elfů." Ukázala Katrina Tanahashimu úzkou stezku vedoucí do nitra lesa. „V blízkém okolí je poměrně bezpečno, ale kdyby ses vydal hlouběji do lesa, tak by to mohlo být poměrně nebezpečné. A divoká zvířata jsou to nejmenší, na co bys tam mohl narazit."
„Co tím myslíš?" Zeptal se se zájmem Tanahashi.
Katrina pokrčila rameny. „Les skrývá mnoho tajemství." Ale dál to více nekomentovala.
Po chvíli Rogar sešel z cesty a vydal se podél kolejí, které vedly do nedalekého dolu. Skupina však důl minula a pokračovala dál nahoru do kopců. Tanahashi šel s Katrinou uprostřed a Katrina jednou ukázala doleva, jednou doprava a přitom vyprávěla.
Někdy kolem poledne se Tanahashimu zdálo, že za dalším kopcem zahlédl jakési mihotání a světélkování. Měl pravdu. Když se přes kopec přehoupli, uviděl dole v údolí malé jezírko. Bylo ohraničeno útesy a ze severu do něj v sérii krátkých vodopádů přitékal velký potok. Sluneční paprsky se odrážely na křišťálově průzračné hladině. To bylo to světélkování, které Tanahashi viděl. Nemohl uvěřit, že našel něco tak krásného. Kus panenské přírody.
„Chvíli si tady odpočineme a pak budeme pokračovat dál. Rád bych byl zítra v opuštěné pevnosti."
Gaborn hvízdl a zašeptal pár slov a u jeho nohou se vytvořila mlha. Elf pískl znovu a z mlhy vystoupil vlk. Měl krásnou stříbrošedou srst a pohyboval se s loveckou elegancí. Bystré oči si prohlíželi všechny přítomné.
„Chap na nás dá pozor, zatímco budeme odpočívat." Gaborn se ke zvířeti sklonil a něco mu pošeptal do ucha. Vlk sklonil hlavu, otřel se o pánovu nohu a odběhl.
Yorton hodil svůj bágl na zem a pak z něj vytáhl menší sud. Když si povšiml výrazů ve tvářích lidí a elfů, tak se široce zazubil.
„Tož správné trpaslík nemože na výpravu bez pořádnej zásoby pajzlího píva." Otevřel sud a hned si nabral do korbele. „Tož na vaše."
Ragnar se k němu, s méně nevrlým bručením než obvykle, připojil. Ostatní jen dál nevěřícně kroutili hlavami.
Tanahashi se spolu s Katrinou také posadili a něco málo pojedli.
„Jestli máme dost času, ponořím se na chvíli do meditace."
„Ráda se k tobě připojím, mistře." Katrina si rovněž sedla do meditační polohy a zavřela oči.
Tanahashi ji už dříve učil základům meditace a tak její zájem uvítal. Zavřel oči a ponořil se do transu. Cítil úžasnost a přírodní nádheru tohoto místa.

Od té doby co se ocitl v novém světě, se jeho meditace, a vidiny v nich, změnily. Byly více... nezvyklé, živé a zjistil, že je částečně může ovládat. Možná za to mohla magie.
Zachytil myšlenky Katriny. Snažila se soustředit a ponořit úplně do meditace, ale něco jí v tom bránilo. Něco ... nebo někdo... v úplném pozadí jejího myšlení. Tanahashi se pokusil přiblížit blíže a zjistit více. Narazil však na mentální bariéru. Ať se snažil sebevíc, nedokázal se přes ni dostat. Katrina se začala neklidně vrtět a tak to dál nezkoušel. Prozatím.
Když se Tanahashi probral z meditace, zjistil, že ostatní už se balí k odchodu. Proto vstal a připojil se k nim. Zamyšleně pohlédl na rudou polodračici, ale ta mu pohled vrátila s obvyklým úsměvem. Tušila něco? Věděla o bariéře ve své hlavě? Věděla, co se za ní skrývá? Možná na tyto otázky brzy najde odpověď. Možná nikdy.
Opět vyrazili na cestu a zamířili více do kopců a k blížícím se horám. Gaborn přivolal svého vlka zpět, opět mu něco pošeptal a nechal ho jít napřed, kus před celou skupinou.
Šli sotva hodinu, když se zepředu ozvalo zavytí a pak výhružné vrčení. Všichni si nachystali zbraně a roztáhli se do linie, pak obezřetně pokračovali vpřed. Za chvilku uslyšeli nadávání a kletí.
„Padej ode mě ty vypelichané psisko. Kšá kšá huš. Ošklivej pejsek."
Když výprava uviděla Chapa poskakovat pod stromem, ze kterého se ozývalo nadávání, a snažit se na něj vydrápat, tak se všichni uvolnili a rozesmáli.
Gaborn hvízdl na vlka a ten k němu poslušně přispěchal. Pak Rogar pomalu došel ke stromu.
„Tak co je to tam nahoře za skřeta?"
„Já ti dám skřeta, ty balvane." Ze stromu slétla Rogarovi na hlavu velká šiška. Když to ostatní uviděli, znovu se rozesmáli.
„Takže ne skřet, ale zlobivá veverka." Rogar se naoko vážně zamračil a kývl na Dereka.
Derek zpod kápě zamumlal pár slov a z jeho ruky směrem ke stromu vylétla malá koule. Doletěla do koruny stromu a tam vybuchla a vydala pronikavý zvuk a malou tlakovou vlnu. Na stromě se ozvalo praskání a dolů na zem s klením dopadla malá postavička.
Rogar, kterého to málem také porazilo, se otočil k Derekovi. „Příště trochu uber starouši." Derek jen nevinně pokrčil rameny.
„Takže to nebyla veverka." Zasmál se Rogar.
„Já ti dám veverku. Tu máš." Postavička přiskočila k Rogarovi a nakopla ho do holeně. Jenže nakopla akorát brnění. Vyjekla, chytla se za pochroumanou nohu a začala poskakovat po druhé noze.
„Podívejme se, jak je to čilé. Copak si zač?"
„Já jsem Jóža Červenka." Hrdě se napřímil a zabušil si malou pěstičkou na hrudi.
„A co dělá hobit takhle hluboko v kopcích?"
„Sbírá jahody."
„A kde máš košík?"
„Sbírám je rovnou do pusy."
„Nikde tady žádné jahody nevidím a navíc nevypadáš na sběrače jahod." Podotkl Rogar a ukázal na to, co měl hobit na sobě. Kožené kalhoty s kazajkou, cestovní plášť a hlavně dvě malé dýky za pasem.
„Nejspíš ukradl něco, co neměl v Kateře, a teď utíká, až se mu za nohama práší." Zabručel Ragnar.
„Neukradl!" Ohradil se rychle Jóža. „Jen jsem si to vypůjčil. Samozřejmě jsem to chtěl později vrátit."
„No, rádi jsme tě poznali Jóžo, ale už musíme jít."
„Jít? A kam?"
„To ti nemůžu říct."
„Je to tajné? Ano, ano určitě je to tajné. Miluju tajemství. Můžu jít s vámi?" Radostně zatleskal ručkama.
„Ne to nemůžeš. Je to hrozně nebezpečné."
„To nevadí. Velký Jóža nemá z ničeho strach."
Rogar zakroutil očima a s prosbou se zadíval na ostatní. Ale ty jen krčili rameny a rychle koukali jinam s těžko potlačovaným smíchem. Najednou měli hrozně napilno.
Rogar si povzdychl. „Něco mi říká, že i kdybych tě sebou nevzal, tak se stejně za náma potáhneš."
Jóža se jen široce usmál.
„No dobrá. Ale jestli někomu sáhneš na věci, tak tě vlastnoručně přibiju na nejbližší strom. Rozumíš?"
Hobit vesele zakýval hlavou a sebral ze země svůj batoh.
„Už jsme se zdrželi dost. Musíme pokračovat."
Hodnocení článku: Hodnocení 6.00, Hodnotilo 2 uživatelů