Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 33. díl

31.5. 2011 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (12) Kategorie Příběhy Hodnocení 7.00 Přečteno x1489

Jak už to tak bývá, neštěstí nechodí samo. To platí i pro Regetenské generály. Zatímco horečně plánují jak se vypořádat se skřetí invazí, plánuje zase král Gustav II. jak se vypořádat s nimi. A existuje lepší způsob, než špicl, který je vám na smrt oddaný?


Situace Regetenu ovšem nebyla až tak růžová, jak ji Melvin popisoval. Armádní Rada držela většinu informací pod pokličkou. Kdyby se rozneslo, že se skřeti dokázali zase sjednotit a zmohli se dokonce na vyhlášení války, jistojistě by vypukla panika. Dost jim v tom pomáhala odlehlost Kectocku, kde se vojsko shromažďovalo. Oficiální verze zněla: „Praktické cvičení za účasti vybraných regimentů."

V polovině dubna konečně dorazily poslední jednotky, pod vedením generála Aurotara a krále Gustava II., přímo z Waroburgu. Sotva se ubytoval, dal panovník svolat válečnou poradu a při té příležitosti si vyslechl i zprávy zvědů z pevnosti, které již dříve poslali dál na sever, na průzkum.

„Nejsem si jist, pane, ale odhaduju to na osm až devět tisíc." zahlásil v pozoru stojící voják v kožešinové zbroji.

„Ty vaše odhady nejsou zrovna přesné." poznamenal trochu nevrle Gustav.

„Pane, kdyby to byla nějaká zformovaná armáda, tak vám to spočítám na desítky. Ale takovou nesourodou tlupu... Skřeti, skuruti, vrrci..."

„No dobře, dobře... můžeš jít."

„Pane!" Průzkumník zasalutoval a opustil místnost, ve které zůstalo pouze devět generálů a král. Ten se nyní posadil ke kruhovému stolu k ostatním a shrnul, co se dnes od zvědů dozvěděli.

„Takže čtyři tlupy skřetů, každá čítá přibližně devět tisíc hlav a jedno vojsko temných, to jsou další čtyři tisíce. To dělá dohromady takových... čtyřicet tisíc nepřátelských vojáků." Dosti zarážející zprávy. Hlavně pomocné vojsko temných elfů. Nepochybně si je císař Ragash najal na opačné straně hor, v Sheffogu.

„Pane, takovou sílu jsme zdaleka neočekávali!" ujal se slova Aurotar. „Navrhuji stáhnout se s armádou k Fusse, opevnit Kectock a povolat nejméně dvě další Legie!"

„Ne."

„Jak prosím?"

„Ne!" odsekl Gustav. „Nepřítele zadržíme s tím, co máme a nikam ustupovat nebudeme!"

„Ale vaše veličenstvo, s tím co tu máme, přece nemůžeme zvítězit!"

„A kolik mužů máme k dispozici, generále?"

„Přesně deset regimentů pěchoty, osm regimentů kušařů a lukostřelců, tři regimenty, pět regimentů pikenýrů a čtyři regimenty kanců." V posledně jmenované kladli někteří generálové největší naděje. Šlo o nový typ vojska, zformovaný teprve před dvanácti lety. Horda hromotluků, v těžkých, černých zbrojích, vybavená pavézami a palcáty. Kam se postavili, tam zůstali. Jakmile nepřítele zadrželi, sami zaútočili. Svými zbraněmi si klestili cestu vpřed, krok za krokem, skrz masy protivníků, podobně jako když divočák ryje v bahně. Proto tuto taktiku nazývali „Kančí rypák." Své jméno ovšem získali trochu jinak. Kdysi totiž jednoho z vojáků napadlo vytvarovat si helmu do podoby kančí hlavy, která je ostatně vyobrazena i na Regetenské vlajce. Jak vidno, nápad se ujal nejen v řadách ozbrojenců, ale i u velení.

„A Kectockou posádku k tomu." dodal ještě s mírnou pýchou v hlase Lhivroi.

„Tak vidíte. Skoro jedenáct tisíc mužů. To nám bude více než stačit."

„Pane, ale jedenáct tisíc proti čtyřiceti?! I s pevností v zádech to bude masakr!" vykřikl nesouhlasně Ion.

„Omyl, pánové! My se s nimi nestřetneme před Kectockem! Nepřítel postupuje v pěti samostatných skupinách. Na ty přece bohatě stačíme i se silami, jež máme nyní k dispozici."

„Ano, ale přece nemůžeme zlikvidovat jednu po druhé!" ozval se Merles „Už jedna nám dá dost zabrat! Ani po částech je nemůžeme všechny odrazit!"

„To ani nemusíme. Nám postačí, když zničíme jednu tlupu, tedy vlastně jednoho jediného skřeta... Císaře Ragashe! Bez něj se celá říše zhroutí jako domeček z karet a nebezpečí bude zažehnáno!"

„Odvážný plán, pane. Ale upřímně řečeno, příliš nevěřím, že to vyjde." zapochyboval Albrecht. „Vše bude záviset na jednom rychlém vítězství, které navíc nemusí vůbec nic změnit. Ani když zvítězíme, nemusíme Ragashe zlikvidovat. Co když přežije?"

„Nepřežije. Nesmí!"

„Pane, musíme tuhle možnost vzít do úvahy. Pro jistotu bychom měli sem ke Kectocku přesunout ještě Čtvrtou a Sedmou Leg- "

„V žádném případě!"

„Ale vaše veličenstvo to je pře-"

„Žádné posily povolávat nebudeme! Vystačíme s tím, co máme! Pokud vím, nějak tak jste se vyjádřil i vy sám, před třiceti lety!"

„Ano, ale váš děd měl v hlavě aspoň trochu rozumu! Když měl vojáky tak je nenechal je tak sedět na zadku!" Hádka začala nabírat na síle a její aktéři na hlasitosti. Albrecht s Gustavem si leželi v žaludku už dost dlouho. Albrecht měl mladého panovníka za namyšleného holobrádka a sám v jeho očích vypadal jako vzpurný rebel.

„Albrechte, varuji vás! Král jsem tady já! Ještě slovo a-"

„Strčte si klidně tu vaši korunu tam, kam slunce nesvítí!" Jednooký vojevůdce práskl pěstí do stolu a se zamračenou tváří a rázným třísknutím opustil místnost. O pár minut se zachoval podobně i zpočátku zaražený Gustav.

„Připravte armádu na pochod pánové. Zítra doladíme pár detailů a vyrazíme." řekl chladně a odešel. Ostatní se nezmohli ani na půl slova a jen překvapeně zírali. Že to mezi těma dvěma dost skřípe, věděl kdekdo. Ovšem něco takového nikdo nečekal.

„Nevím jak vy," podotkl po notné chvíli stařičký Smolen. „ale nějak mi to připomíná starého Kratzmara."

„Jo, jenomže tenkrát to neskončilo takhle klidně." ušklíbl se Aurotar.

 

O téhle slovní přestřelce mezi Gustavem a Albrechtem se brzy dozvěděl celý Kectock. Porada se totiž sice konala za zavřenými dveřmi, ovšem slyšet bylo i přes ně. Zato Bohnlauova noční návštěva v králově ložnici zůstala utajena.

„Tak co? Zjistil jsi něco?" vyhrkl nedočkavě panovník, sotva za plukovníkem zaklapla klika.

„Docela dost a jak se zdá, tvůj odhad byl správný." ušklíbl se Lhivroiův pobočník. „Rozhodně něco chystají."

„Já to věděl!"

„Než jsi dorazil, co chvíli pořádali nějaké tajné porady. Vždycky dlouho do noci a o něčem diskutovali. Původně to vypadalo, že plánují obranu, ale předevčírem si tam přizvali nějakého chlapa s dvěma meči, v kroužkové zbroji. Moc toho nevím, ale chtěli po něm nějaké posily."

„Zjistil jsi, kdo to byl?"

„Z armády není, to je jasné. Ubytoval se na prvním nádvoří, v hostinci, ale zmizel ještě před vaším příjezdem a dřív jsem si na něj netroufl. Znám jenom jméno, Matren, nebo tak nějak, a pár dalších, co zmínili na poradě. Caldoran, Volkmar a Rerfuh. Říká ti to něco?"

„Hm... Rerfuh... Ano. Král Rerfuh je vládcem trpaslíků, v Machlmontestadtu. Jinak o něm nic nevím."

„Ale hlavně, ve vězení se nám to teď docela zaplnilo. Nedávno sem Albrecht s Marcusem přitáhli nějaké tři vandráky. Hlídají je jako oko v hlavě, dokonce s nimi nesmí nikdo mluvit. Dvěma z nich někdo podle všeho vyříznul jazyk, ale toho třetího si denně vodí Lhivroi do mučírny a očividně mu dává dost zabrat."

„To věřím. O těch jeho praktikách už jsem slyšel. Prý si na nich vylévá zlost."

„Pravda. Lhivroi je v tomhle mistr. Asi se tu dost nudí a trénuje na vlastních vojácích." ušklíbl se Bohnlau. „Podle toho, jak jsou zocelení..."

„No a dozvěděl ses něco o tom zajatci?"

„Oficiálně to má být špión od skřetů, ale nějak mi to na něj nesedí... Zpracovává ho vždycky o samotě, za zavřenými dveřmi. Zkusil jsem poslouchat, ale moc to nejde. Holt, tlusté dveře a pořád se někdo točí okolo. Ale hodně se ho vyptával na nějaký... Cech Hledajících. Netuším, co tím myslel."

„Dobrá. Zatím to stačí." usoudil Gustav. Jeho podezření se potvrdilo. Armádní Rada něco chystá, přímo jemu za zády. Nedá se jim věřit. Hlavně tomu Lhivroiovi. Tváří se jako neviňátko a přitom je to vlk v rouše beránčím, stejně jako Albrecht. A právě proto král nasadil Bohnlaua přímo do doupěte šelmy. A vyplatilo se. Jemu jedinému mohl v téhle záležitosti věřit. Přítel z dětství, oddaný až za hrob. „Pokračuj ve sledování. Zkus získat nějaké hmatatelné důkazy. Písemnosti, svědky,... Ale pamatuj! Hlavně nenápadně! Nesmíme kvůli jedné mřence vyplašit tučného kapříka!"

„Jak poroučíte, veličenstvo. Nicméně... hodilo by se mi nějaké oficiální pověření, kdybych na něco přišel a nemohl tě včas upozornit. Přecejen, jde o nejmocnější muže v království..." Tohle musel panovník uznat. Pro Armádní Radu by jistě nebyl problém jeho věrného přítele a služebníka odstranit.

„Dobrá. Sepíšu ti písemný rozkaz. Zítra ráno se pro něj stav. Teď jdi. A dávej si pozor! Tenhle konflikt může mít víc stran, než vůbec tušíme!"

Hodnocení článku: Hodnocení 7.00, Hodnotilo 1 uživatelů