Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 32. díl

24.5. 2011 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (3) Kategorie Příběhy Hodnocení 8.50 Přečteno x1351
Hm... Takže šest stránek. No vida, aspoň budete mít co číst. No, ale abych to shrnul... Útěk se sice podařil, ale stále ještě není naše patička zlodějů v bezpečí. Začínají už totiž tak trochu chápat, že místní úřady rozhodně nejsou na jejich straně a tak bude lepší zkusit to někde v zahraničí.

„Hele, chlapi, nemůžeme trochu zpomalit? Děsně mě z té jízdy bolí záda."

„Pokud máš v zásobě nějaké kouzlo, které by nás přeneslo, řekněme třeba na opačný konec světa, klidně."

„Ha ha ha, fakt vtipné, Herbe."

Herbert se znovu ocitl na útěku, podobně jako v Niedue, před necelým půlrokem. Ovšem tentokrát s nimi byl místo Ivana Jean. Žoldnéř, o kterém nevěděl skoro nic a kterému sám prozradil ještě míň. A přesto mu zachránil život, přešel s ním půlku císařství a nakonec ho pomohl vytáhnout z vězení, což odnesl řadou škrábanců v obličeji. Jenže ještě víc, než otázka, proč to všechno dělá, ho trápil Ivan.

Znal ho přes tři roky a měl ho za nejlepšího přítele. Nikdy by nevěřil, že je dokáže takhle zradit. Přeběhnul, jen aby si zachránil vlastní kůži! A teď jim jde po krku! Opravdový kamarád, jen co je pravda. Ještěže o tom aspoň Minerva neví. Nejdřív ho díky účinkům lektvaru neviděla a pak ztratila vědomí. Jean jej pak měl za kapitána Lavarova a o tom, co je Ivan zač, neměl ani tušení.

Když se to však vezme kolem a kolem, zachoval se ten zemanský synek nakonec docela férově. Přiznal porážku a nechal je jít bez dalšího boje. Nejspíš tušil, že by to stejně nemusel přežít. Herbert sám by ho asi zabít nedokázal, ovšem Jeanovi by to rozhodně problémy nedělalo. No jo, ale proč je teda upozorňoval na ty koně? Že by v sobě ještě měl kousek cti?

Z přemýšlení ho vytrhla právě v nejlepším Minerva. „A kam máme vůbec namířeno, pánové? Nevím jak vy, ale já nejsem na spaní pod širákem příliš zvyklá."

„A co by sis tak představovala?" odsekl zlodějíček.

„Ty si dneska zase v náladě, co? Celý dva dny ses zmohl sotva na pár slov. To ti v tom vězení vyřízli jazyk, nebo co? Sakra, už i tady Jean toho řekne víc, než ty!"

„No tak dobře... Jak se zdá, tak na nás vypsali odměnu po celém císařství."

„To si snad děláš srandu?!"

„Kdepak. Na strážnici měli dokonce i podobizny. A někdo si dal i dost práce s tím, aby nás dost očernil. Takže teď po nás půjdou stráže jak mouchy po hovně. Obzvlášť po tom, co jsme předvedli tady ve Variji."

„Do háje, tak to je teda něco... Celý císařství... Tak to bychom se měli honem někam uklidit."

„Taky myslím. Otázka zní, kam?"

„No... Slarom a Kvilam jsou docela dost z ruky..." zauvažovala zlodějka. „Tak to nám zbývá jenom Wilemburg a Regeten. Ne, počkat, vlastně jenom Regeten."

„Proč? Nechceš snad vidět moře?"

„Ne, o tohle nejde... Pamatuješ na tu knížku, co jsi mi dal?"

„Falvinův deník? Co je s ním?"

„No, trochu jsem se tím zabývala... Víš, většina těch jmen, co tam jsou, mi nic neříká, ale narazila jsem tam na jedno...Carol. Říká ti to něco?"

„Jo, jednoho jsem znal. Děsný lichvář, před pár lety ho probodli v nějaké temné uličce. Ovšem toho ty asi nemáš na mysli, co?"

„Ne, ne... Někdo jiný. Slyšel jsi o Carolu Darronovi?"

V tu chvíli se probral i Jean a odpověděl místo Herberta: „Generál Carol Darron. Vůdce wilemburských rebelů. Po potlačení povstání se i s vojskem uchýlil pod ochranu císaře Mihaila a o zhruba půl roku později se zapojil do války s Regetenem. Ve Wilemburgu dodnes platí za hrdinu."

„Netušil jsem, že se zajímáš o historii, Jeane." poznamenal Herbert, který si vzpomněl na jistého docela ukecaného kronikáře z Korsahu.

„Jenom sem tam něco zaslechnu..."

„No, v každém případě," pokračovala půlelfka „Falvin a Carol Darron se podle všeho znali a nejspíš s tímhle vším měli hodně společného. A jestli v tom byli tihle dva, tak o tom všem určitě věděl i kdo?"

„Císař?"

„Přesně! Císař Mihail!"

„A podle čeho tak usuzuješ?"

„Přemýšlej sakra! Wilemburg, Západní Kvilam a Císařství! Všichni se v jednu chvíli semkli jako jeden muž a pustili se do války s Regetenem! Určitě museli být dopředu smluvení. Takže bych se příliš nedivila, kdyby spolupracovali i v téhle záležitosti. Sám jsi přece říkal, že po nás oficiálně pátrají. Bez nějakého významného patrona by jim tohle jen těžko prošlo! Proč by tím patronem nemohl být zrovna císař?"

„Ty, já ti nevím, ale přijde mi to dost přitažené za vlasy. Císař, aby byl v něčem takovém namočený? Blbost! Žoldnéřský kapitán, to ještě jo, ale císař?"

„A jak mi tedy vysvětlíš, že máme teď za prdelí půlku císařské armády?"

„Hele, celé je to postavené na tom, že jsi tam našla jedno jméno, které se náhodou shoduje se jménem jednoho významného mocnáře. To je vše, co tu tvoji teorii podporuje. Kdyby tam náhodou byla podobizna císařovny, tak z toho uděláš nějakou pohádku o tom, jak regetenský král nasadil varijskému císaři parohy a ten, místo toho, aby ho prostě nakopal, mu vyhlásil válku."

„Tak promiň, že jsem něco řekla!" nafoukla se Minerva.

„Každopádně teď míříme na sever, do Regetenu. Je to nejblíže a snad se tam ztratíme o něco snáze." zakončil Herbert rozpravu. Zlodějka mu na to neřekla nic a tvářila se, jako kdyby tu nebyla. Očividně se urazila.

„A co ty Jeane? Půjdeš s námi?"

Žoldák jen pokrčil rameny. „Já s tím problém nemám. A ty?"

„Ne."

„Dobře."

 

Cesta k řece Nputok, jež tvoří hranici mezi Regetenským královstvím a Varijským císařstvím, jim zabrala další dva týdny. Díky koním to šlo o dost rychleji, než pěšky. Zloději sice ještě nikdy neseděli v sedle, ale Jean už očividně nějaké zkušenosti měl a Herbert se zase něco přiučil při cestách s pašeráky přes poušť Deucaleon od velbloudáře Musafy. I když jízda na velbloudovi je dost rozdílná, „stále jsou to čtyři nohy a hlava," jak tehdy říkal podloudník. Zkrátka a dobře, nebyla to žádná krasojízda, ale cestu jim to dost usnadnilo, přestože se museli vyhnout Ranze a většině větších osad. Další setkání se strážemi rozhodně nemínili riskovat.

Přecházet přes hranici zrovna v jednom z nejhlídanějších míst se jim taky původně nezdálo jako zrovna nejlepší nápad. Ovšem jiný způsob, jak přejít přes takový veletok a nenamočit se, je nenapadl. Moc mostů přes Nputok nevede. Naštěstí se na zdejší varijské posádce podepsala tři desetiletí míru a tak jediné na co se zmohli, bylo mávnutí rukou. Zato Regetenci vykonávali službu se vší parádou. Sotva trojice cestovatelů přejela přes bytelný, dřevěný most, vyběhl z přilehlé strážnice ozbrojenec v kožené zbroji a mečem za pasem.

„Tak to máme... tři měďáky za koně, jeden za osobu... Takže dvanáct měďáků celkem, panstvo." spustil voják a hned natáhl ruku, očekávaje vyžádanou hotovost.

„Herdek, to je mi ale uvítání... A co když odmítneme zaplatit?" rýpnul si Herbert.

„No, tak to bych musel zavolat kamarády a dostali byste pěkně přes hubu. A nemysli si, že nás přeperete! Vás tři bychom umlátili i škrpálama!"

„No jo, no jo... jenom jsem to chtěl zkusit..." otočil rychle zlodějíček a začal z měšce vytahovat mince.

„Tyhle vtípky raději příště odpusť! U nás v Regetenu nemáme takový druh humoru rádi!" pohrozil strážný. Když pak uschoval obnos do připraveného váčku, mírně se pousmál a se slovy: „No vidíte, že to šlo. Tak padejte a nedělejte problémy. Takových vagabundů máme plné doly!" se odebral do strážnice, číhat na další kořist. Rozhodně nehrozil planě. Regetenci nakládali s vězni mnohem praktičtěji, než jinde. Místo na popraviště je poslali na nucené práce, nejlépe do železorudných dolů ve Fusse.

„Koukám, to jsme vlezli z bláta do louže." prohodila Minerva.

„Pořád lepší, než kdyby nás rovnou šoupnul pod zámek. No nic, jedeme dál, snad je tu někde v okolí hospoda..."

Pár set metrů od mostu a strážnice se rozkládala vesnice. Obývala ji z větší části zdejší vojenská posádka a rodiny vojáků. Další regetenská zvláštnost. Zatímco jinde udržovali v době míru jen malou část ozbrojených sil, zde měli velkou stálou armádu. Sice to znamenalo pro královskou pokladnu hodně velké zatížení, ovšem na druhou stranu byli prakticky vždy připraveni na válku, což se občas hodí. Například když se na vás ze severu valí skřetí armáda. Navíc většina vojáků ovládala i nějaké to řemeslo, jako kovařinu, truhlařinu, nebo kamenictví a tak mohly některé jednotky sloužit i jako pomocná pracovní síla. Když k tomu přičtete i pravidelný výcvik, strážní službu a další povinnosti, je jasné, že služba v regetenské armádě není žádný med.

Nejjižnější a tedy i nejbližší budovou byl hostinec s názvem „Nputocké mosty." Poněkud zvláštní, uvážíme-li, že široko daleko byla jen jedna taková stavba. Zevnitř se ozýval hodně hlasitý a především falešný opilecký zpěv, tedy spíš řehot. Zloději slezli z koní a nejdřív jen opatrně nahlédli dovnitř a spatřili množství mužů se stejnou výzbrojí, jako měl strážný u mostu. Nejspíš šlo o vojáky, co měli zrovna volno a výplatu v kapse. Jinak to ovšem vypadalo na docela slušný podnik.

„No, snad se zase do něčeho nezapleteme..." konstatoval Herbert, načež si do něj Minerva rýpla:

„To říká ten pravý."

„Půjdu dovnitř a zkusím vyjednat nějaký nocleh. Vy tu zatím počkejte u koní, za chvíli jsem zpátky."

„A půjdeš dveřmi, nebo oknem?"

Na to už kapsář jen mávl rukou a zmizel ve dveřích. V tutéž chvíli se probral i Jean a se slovy: „Příroda volá." zmizel kdesi za hostincem. Minerva osaměla, což jí až tak nevadilo. Ovšem ne nadlouho.

Po cestě ze vsi si to šinul vcelku pohledný ozbrojenec. Krátké, černé vlasy, asi tako kolem třicítky. Vcelku nová, červenočerná uniforma, natažená přes destičkovou zbroj a na zádech obouručák. Nepochybně nějaký vyšší důstojník. Tvářil se docela spokojeně, a když si všiml Minervy, rozzářil se ještě víc a přistoupil k ní.

„Copak to nevidím? Jak se jmenuješ, krasavice?"

„Co vás to zajímá." odfrkla si zlodějka. Vzápětí ucítila, jak se z vojákových úst nese dosti silný pach alkoholu a pomyslela si: „A sakra. Zase nějaký nadržený ožrala, to mi tak ještě scházelo."

„Inu, jdu náhodou kolem a najednou spatřím takovou krasavici, až se mi z ní zatočí hlava. To už mi za optání stojí."

„No, tak už sis mě prohlédl, tak hezky zase jdi. Jasný, vojáčku?"

„Ale, ale, ale... Tak slečna má ostrý jazýček..."

„Tak si dej pozor, aby ses nepořezal, ochlasto."

„Já a ochlasta?! Tak to pozor! Já jsem náhodou až moc střízlivý. Jestli chceš, můžu ti to předvést..."

„Něco si zkus a přijdeš o tu svou ozdobu."

„Ale no tak... Snad nebude tak zl- au!"

Voják zkusil vzít půlelfku mírně za ruku. Ta se mu ovšem hbitě vysmekla a vrazila mu řádnou facku.

„Koukám, s tebou to asi po dobrém nepůjde..." zasyčel ozbrojenec a mírně ustoupil dozadu. Vzápětí se ovšem odporoučel k zemi, když předtím schytal řádnou ránu do hlavy.

„Krucinál... co je?! Vždyť už jsem na odchodu, do řitě!"

Popravdě dopadl ještě docela dobře. Místo pěstí mohl Jean klidně použít i svou halapartnu. Nyní však stál nad svým protivníkem trochu zaraženě.

„A co ty tady sakra děláš?!" zeptal se žoldnéř překvapeně.

„Na to samé bych se mohl zeptat já tebe!" zněla vojákova odpověď.

To už se z hospody vracel Herbert. Zrovna v nejlepším, aby spatřil, jak Jean uzemňuje ozbrojence a pak na sebe ti dva udiveně hledí. Pak se na regetence podíval pozorněji a hned mu to došlo. Jean ho zná! A on ostatně taky.

„Tak jak se ti vede, Melvine?"

 

„Jo, jo... Nejlíp se holt usmiřuje u piva. Nemám pravdu?" nadhodil bývalý žoldnéřský kapitán, když už všichni čtyři seděli ve výčepu a každý z nich držel v ruce plný korbel.

„Naprostou. Ale teď mi řekni, kde se tady vlastně bereš? Myslel jsem, že válčíš na Kvilamu?" zeptal se obratem Herbert. Setkání s Melvinem mu rozhodně nebylo proti srsti. Když už potkat starého známého, tak alespoň někoho, kdo vám nejde hned po krku.

„Bývávalo, chlapče, bývávalo... Riedumští s námi pěkně zametli. Nedali nám ani vyndru a poslali nás do háje. No a bez starého Girigiona... škoda slov. Zkrátka a dobře, rozpustili jsme jednotku úplně. No a mě už to nebavilo, vláčet se pořád z jednoho konce světa na druhý a pokaždé za to dostat jen pár šupů. Tak jsem se rozhodl zkusit to tady, v Regetenu. Tady si zkušených veteránů, jako jsem já, cení. Ne jako jinde." na chvíli přerušil své vyprávění a pořádně si přihnul. „A řeknu ti, není to špatný. Sloužím teď pod generálem Smolenem, Sedmá Královská Legie. Sotva zjistili, že jsem dělával i verbíře, jmenovali mě plukovníkem a nakázali mi sehnat nějaké nováčky a z nich zformovat nový regiment. Podle všeho se letos skřeti na severu docela činí, tak se jim zálohy budou hodit. Hm... a co ty, Berthrande? Kampak máte vy tři namířeno?"

„Ále... ještě ani sami pořádně nevíme." začal mlžit Herbert a nervózně pohlédl na Minervu. Nebyl si jist, zda hned pochopí, že Melvin nezná jeho pravé jméno.

„No a nechtěl bys zase zkusit trochu vojančiny? Neplatí se tu sice tak dobře jako u Stříbrných mečů, ale pořád to stojí za to! Dostaneš výzbroj, ubytování a stravu. Pravda, je v tom povinný trénink, nějaká ta strážní služba, ale zato skoro žádné riziko! Sice se občas ze severu přiřítí pár skřetů, ale to je tak nanejvýš jednou za dva roky. Jo, abych nezapomněl, každého půl roku tu bývá všeobecný praktický výcvik. Docela zábava, co jsem slyšel. Platí se dva stříbrné týdně a další dva hned při nástupu."

„Koukám, ty ses vůbec nezměnil." nadhodil zlodějíček a vzpomněl si, jak ho žoldnéř před pár měsíci lanařil úplně stejným způsobem v El-Fameji. A stejně jako tehdy mu to přišlo jako docela dobrý nápad. Jestli Melvin nekecá, bude to přímo skvělá skrýš. I kdyby je Izidor našel, jistě se za ně postaví celá jednotka.

„A je na tom snad něco špatného?" ušklíbl se verbíř. „Nicméně, zrovna ty a Jean byste se mi zrovna teď docela hodili. Víte, mám sice už plný stav, ale jsou to samí nováčci, co pomalu ani neví, za který konec se drží meč. Holt, každý, kdo to trochu ovládá už tady v Regetenu dávno narukoval. No prostě a jednoduše, než je předvedu před velitele, v Boroku, musím je trochu vycepovat a sám na těch sto dvacet holobrádků nestačím. Vy dva už s tím máte zkušenosti, taky byste mi s tím mohli docela pomoct. Přihodím vám klidně i kapitánskou hodnost a především plat! Čtyři stříbrné týdně a na konci měsíce dalších šest! Co vy na to?"

„No... nech nám chvíli na rozmyšlenou a uvidíme..."

„Bez problému!" mávl rukou žoldnéř a prázdným korbelem v ruce zamířil směrem k hospodskému.

„Tak co myslíš?" obrátil se Herbert polohlasem na Minervu. U Jeana bylo vcelku jasné, že souhlasit bude. Když neměl problém cestovat s dvěma hledanými chmatáky, kteří před ním navíc zjevně tají kde co, tak se službou v armádě jistě souhlasit bude. Zato půlelfka na to pohlížela trochu jinak.

„Co co?! Ty ses snad zbláznil! Hele, možná to vypadá jako dobrá schovávačka, ale v armádě jde o život!"

„No a jak se to liší od toho, co posledního půl roku zažíváme?" rýpnul si zase pro změnu Herbert. „Ostatně, horší než přechod přes Riedské hory to nebude."

„Dobře, ale jak sis možná neráčil všimnout, ty chytrej, já jsem ženská!"

„Všiml. A problém je kde?"

„Ty hňupe, k armádě ženy neberou! A já si kvůli tobě rozhodně nemíním zkracovat vlasy vydávat se za chlapa!" Teď uhodila hřebíček na hlavičku.

„Regetenci jsou tolerantní." ozval se znenadání Jean. „Když na to přijde, klidně mezi sebe vezmou i ženy." Dosti překvapivá informace. Nebylo však moc času přemýšlet o ní, neboť to už byl Melvin zpátky.

„Tak co? Berete to?"

„Možná..." zauvažoval zlodějíček. „Ale co tady... Anna?"

„Přijde na to... Jestli je dobrá s mečem, tak ji beru. Nevím jak jinde, ale zrovna u sedmé by s ní neměli mít ostatní problémy." Pravda. Hlavně když je zástupcem generála Smolena jeho neteř, baronesa Kateřina. „I kdyby, očividně se ubránit umí..."

„No, s mečem nic moc, ale umím to s lukem."

„Lučištnice? Hm... zajímavé... A můžeš mi to předvést?"

„Bohůmžel, předevčírem mi praskla tětiva. Jeden zajíc měl zatracené štěstí." Malá nevinná lež. Ve skutečnosti zůstal Minervin luk ležet ve varijské strážnici a rozhodně neměla chuť se pro něj vracet.

„To nic, v táboře máme luků dostatek. Akorát s nimi neumí nikdo zacházet! Cha cha cha!" zasmál se Melvin. „Takže jestli nekecáš, beru tě taky, jako kapitána, tedy... kapitánku. Většinou sice nováčci začínají s kušemi, ale snad s tím nebudou problémy."

„Dobrá. Tak do toho teda jdeme!" rozhodl nakonec Herbert, načež souhlasně přikývl Jean i s Minervou.

„Výborně! Tak teda vítejte u Sedmé Královské Legie!" zvolal potěšeně Melvin. Právě dokázal, že je opravdu mistrem ve svém oboru. Nebo to snad bylo jen štěstí?

Hodnocení článku: Hodnocení 8.50, Hodnotilo 2 uživatelů