Site menu:

Aktuálně:

Zprávy z Dark Elfa»


Nejlepší online hra: Dark Elf

Zloději, žoldáci a Strážci - 34. díl

7.6. 2011 Autor Jan III. Komentáře Komentáře (10) Kategorie Příběhy Hodnocení 7.00 Přečteno x1328
Hurá!!! Dnešním dílem jsem se konečně, po bezmála třech letech, dopsal stou stránku tohoto prvního. A to už si zaslouží nějakou tu štamprlku, nebo ne? :-)

Herbert se jen málokdy považoval za dobrého bojovníka. Nebyl sice nejhorší, ale zpravidla to byl on, kdo ustupoval. Spíš než o vítězství mu šlo o přežití. A právě o to jde, řekl mu kdysi Melvin. Jenže jedna věc je sám se tím řídit a druhá naučit to i dobrou padesátku rekrutů, co před tím nikdy nedrželi žádnou pořádnou zbraň v ruce. Navrch jim ho verbíř představil div ne jako nějakého legendárního válečníka, co prošel snad každou bitvou, co se za posledních dvacet let kde odehrála. Naštěstí o tom, jak jsou neschopní, mluvil pravdu a tak se to jeho vlastní nezkušenost tolik neprojevila.

Minerva na tom byla o dost lépe. S lukem to uměla lépe než Herbert s noži. Navrch pod sebou měla sotva třicet chlapů. Většinou těch nadanějších, nebo dobrovolníků. Šlo to až překvapivě dobře a docela snadno. Obavy ohledně toho, jak se vojáci podřídí velení ženy, se ukázaly plané. Téměř všichni vojáci pocházeli z regetenu a Regetenci jsou známi svou poslušností a disciplínou. Po pár letech výcviku prý na povel skočí i do ohně.

Zato u Jeana se problémů vyskytl dostatek. Při výcviku toho řekl ještě míň, než jindy. Prostě ukázal na jednoho rekruta a zostra na něj zaútočil holí. Ti schopnější se udrželi tak dvě minuty a pak se s bolavým tělem vrátili do řady. Melvin nad tím jen kroutil hlavou. Stížnosti a reptání jen odbýval slovy: „Na bojišti vás taky nikdo šetřit nebude, tak si zvykejte." Ovšem sám z toho velkou radost neměl. Vůbec se dost divil, jak je Jean den ode dne nevrlejší a jeho nálada se postupně horšila. Nijak to ale zatím řešit nemínil.

Po pěti dnech strávených tréninkem a výcvikem se regiment pod Melvinovým velením vydal na cestu směrem k Boroku. Tato říční pevnost byla sídlem Sedmé Královské Legie, k níž patřili. Jako jedna z mála odolala před třiceti lety varijskému obléhání a zdejší posádka na to byla patřičně hrdá.

Večer desátého dne měli za sebou polovinu cesty, a jelikož Melvin trval na pochodu v plné zbroji až do západu slunce, spali všichni jako zabití. Teda, skoro všichni. Jean se dobrovolně přihlásil na hlídku. Dělal to v poslední době často a tvrdil, že by toho stejně moc nenaspal, a když už má bdít, tak ať to aspoň k něčemu je. Přidal se k němu Herbert, který si chtěl s žoldákem trochu promluvit o samotě. Ono když máte okolo sebe tolik zvědavých uší, tak to není zrovna snadná záležitost.

„Ty Jeane, řekni mi..." začal nesměle zlodějíček a přihodil poleno do ohně, u kterého oba seděli. „Proč ty jsi vlastně tady?"

„Jak to myslíš?" zavrčel ozbrojenec, zatímco intenzivně hleděl do poskakujících plamenů.

„No, jenom to tak nějak nemůžu pochopit... Lhal jsem ti o tom, kdo jsem a ty jenom mlčíš. Vyklubal se ze mě kapsář a ty nic. Málem tě zakousla vlčice, nebo elfka, či co to vlastně bylo a ty se pořád tváříš, jako kdyby se tě to netýkalo. Každý by měl na tvém místě tisíc otázek, ale tobě je všechno jedno!"

„Holt už jsem takový..."

„S takovou pitomostí na mě nechoď! Nikdo přece nemůže jen tak všechno ignorovat! Kdyby ano, tak sedíš někde v hospodě a liješ do sebe jedno pivo za druhým, nebo ležíš doma na peci!"

„Ach jo... Proč se o nic nezajímám? Myslel jsem, že když se nebudu ptát já, nebudou se ptát oni mě..."

„Cože?"

„Chci prostě jenom... aby mě všichni nechali na pokoji..."

„A proč jsi šel teda k armádě? To sis mohl rovnou najít nějakou samotu uprostřed lesů."

„Opravdu to chceš vědět?" zeptal se sklesle žoldnéř a v jeho očích se zrcadlil smutek a vztek. „Opravdu?"

„Ano."

„Dobře... Víš, já už toužím jen po jedné věci... po smrti."

„To si snad děláš srandu..." podivil se Herbert a zaraženě na Jeana hleděl.

„Ne... Já už dávno nemám na žerty náladu... Já chci jen... klid... Aby to všechno skončilo... Celý ten můj mizerný život, to zbytečné pachtění... Prostě zemřít..."

„A proto... proto jsi šel k armádě? Aby ses nechal zabít?!"

„Ano..."

„Proč se teda prostě někde neoběsíš... nebo...ehm..." Tahle slova zlodějíčkovi uklouzla a nejraději by je vzal zase zpátky. Ovšem žoldák jen mávl rukou.

„Už jsem to zkusil a... nemám na to... Víš... já... já se smrti postě... bojím..."

„Bojíš?! Takže ty se bojíš zemřít a proto se do každé bitvy ženeš jako šílenec?! Aby ses nechal zabít, protože sám na to nemáš?!"

„A když už je to skoro za mnou... tak se zase peru jako blázen... Prostě mě zase přepadne... strach... Ta mizerná snaha přežít... jít dál... a žít..."

„Ale proč?! Proč chceš vůbec zemřít?!"

„Víš... tohle... tohle je... jen moje věc... Ti, pro které jsem žil... jsou pryč... a těm, co jsou tím vinni... se nemůžu postavit..." Jean zatnul pěst a dvakrát jí udeřil do země. Tmou se neslo i tiché skřípání zubů. Herbert pochopil, že nemá cenu se ho v tomhle směru dál vyptávat. Pohřbil to hluboko v sobě a rozhodně se s tím nehodlá někomu svěřovat.

„Ještě jedna věc... Proč jsi šel tehdy se mnou? Sotva jsi mě znal, když jsme se potkali v Korsahu..."

„Nevím... Prostě... prostě jsem viděl, že mi něco tajíš... Před někým utíkáš... skrýváš se..."

„A jak jsi na to přišel?!"

„Zkrátka... mám na lidi odhad... Poznám, když mi někdo lže... a řekl jsem si... tenhle hoch neumře stářím... Na to má až moc nepřátel... a vidíš... pravda se ukázala..."

„A tebe napadlo, že když už zapíchnou mě, tak by mohli rovnou i tebe..."

„Tak nějak... A vadí ti to?"

„No... ne, ale..."

„Pak není co řešit." zakončil rozhovor Jean. Pak se zvedl a odkráčel kamsi do tmy. „Jdu na obchůzku..." řekl, ovšem Herbert správně tušil, že chce být prostě chvíli sám. Není divu. Dlouho to všechno před světem skrýval, jen aby to pak všechno sdělil jednomu uprchlíkovi a chmatákovi, o kterém přitom skoro nic neví. Docela zvláštní člověk, říkával Melvin. A přitom ani nevěděl, jak moc velkou pravdu má.

Hodnocení článku: Hodnocení 7.00, Hodnotilo 1 uživatelů